Čtyři slunce osvětlují úroveň českého filmu

Po skvělé Železné lady se na filmovém semináři rozhodli nás "obšťastnit" českým filmem Čtyři slunce. To si klidně mohli odpustit a místo toho nám promítnout vědeckofantastického Johna Cartera. Nový film Bohdana Slámy totiž trpí všemi nešvary současné české kinematografie.

1. Oškliví hrdinové. To je opravdu takový problém najít v českém ďolíku herce, na které nebude utrpení se koukat? Popřípadě, milí filmaři, víte o tom, že existuje něco, čemu se říká make-up? Ve Čtyřech sluncích jsem měl mnohokrát chuť vyškrábat si oči, zvláště u sexuálních scén. Brrrrrr!

2. Nesympatické postavy. Částečně to souvisí s bodem č. 1. Ať jde o postavu šíleného Karla Rodena, vousatého Rumcajse, feťáka Mádla či toho blonďatého haranta, ani s jedním z nich jsem se nemohl ztotožnit, nechápal jsem je a z hloubi srdce jsem jim přál to nejhorší. Protože způsob, jakým jednali, byl ze všech úhlů špatný.

3. Absence děje. O čem Čtyři slunce vlastně byla? Z filmu si odnáším pár mlhavých vzpomínek na rodinu nechutných socek, která je naštvaná na celý svět, utápí se ve své špíně, pak je tam najednou nějaký výlet, děvky, cesta zpátky. Hm. V podstatě o ničem. Ani nepochopíte, proč se to vlastně jmenuje Čtyři slunce. Milý pane Slámo, nestačí sebrat jenom pár slavných jmen, nacpat je do jednoho filmu a čekat, že vznikne veledílo, to si mohl dovolit možná tak Andy Warhol.

4. Depresivnost. Kdybych neseděl uprostřed řady, odešel bych po prvních dvaceti minutách, takhle mi to bylo blbý. Když film po neskutečně se táhnoucích 100 minutách konečně skončil, měl jsem chuť se zabít. Žádný šťastný konec, žádné vysvětlení, žádná naděje, nic. Je to smutný film (nevěřte tomu, že jde o komedii - budete se smát leda známým hercům v atypických rolích) o rozpadající se rodině a z každého políčka filmu jde vidět bezmoc a nezdar. Čtyři slunce z vás vysají chuť do života a zůstane vám leda tak typicky česká chuť nadávat na všechny a na všechno.

5. Platíme to dvakrát - v daních a ve vstupenkách. Čtyři slunce z nepochopitelných důvodů vyhrála ocenění na festivalu v Sundance (asi se jim v zámoří zželelo jakýchsi buranů z východu, jinak si to vysvětlit neumím). Tři čtvrtiny české filmové produkce jsou sponzorované státem a různými granty. Až jednou budu ministr kultury, jakékoliv sponzorování kultury pěkně zatrhnu. Umění je byznys stejně jako pečení dortů. Jestli je dílo dobré, najde si zákazníky, jestli ne, aspoň se z toho tvůrci/pekař ponaučí a příště upečou/natočí něco lepšího. Díky tomu, že mají čeští filmaři jisté peníze i na příšerné projekty, je to nenutí přemýšlet, zda se film bude líbit divákům. A filmy se točí pro diváky, nikoliv pro filmaře a nikoliv pro umění samotné. I Michelangelo tesal Davida pro peníze, ne pro umění, takže ty vznešené řeči o tom, že by se z umění stal byznys, si nechte.