čtvrtek 26. dubna 2012

Český patriotismus neexistuje. Proč?

Shodou okolností jsem v nedávné době viděl dva americké filmy, v nichž určitou roli hrála vlastenecká propaganda. S lítostí jsem si uvědomil, že v České republice nic podobného nemáme. Poslední záchvěvy patriotismu naši zemi - zdá se - opustily na sklonku 30. let, kdy byla odvolána válečná mobilizace.

Moc se mi líbí, jak se patriotismus projevuje v hollywoodských filmech z první poloviny 40. let. I nejobdivovanější hvězdy se chtěly zapojit do válečného úsilí, a tak využívaly svou popularitu pro dobrou věc a prodávaly dluhopisy. Herečka Carole Lombard (manželka Clarka Gablea) dokonce na jedné z těchto cest přišla o život a je dodnes považována za první Američanku, jež zemřela v druhé světové válce.

Ale nejde jenom o hvězdy mimo plátno. Ve filmech se v rolích záporáků začali nejprve objevovat ďábelští diktátoři z blíže neurčených zemí, ale po Pearl Harboru přímo Němci a Japonci. Hollywood pomáhal verbovat nové vojáky komediemi a muzikály z vojenských táborů. Na videu níže můžete vidět sestry Andrewsovy, kterak v komedii Buck Privates zpívají vlasteneckou píseň o trubačovi, který měl až přespříliš rád boogie woogie. Tu melodii určitě znáte!


Kapitán Amerika: První Avenger je sice film z minulého léta, ale vrací se zpátky do těch zlatých časů, kdy celá Amerika ještě hrdě kráčela pod vlajkou s hvězdy a pruhy a s úžasnou retro stylizací poměrně přesně zachycuje, jak tehdy propaganda v zábavním průmyslu fungovala. Udělat z národního symbolu zboží je marketingový tah, který si můžou dovolit snad jenom Američané (vždyť v USA se prodává i povlečení na postel s motivem vlajky!). Celé je to krásně vidět na tomhle videu (ten song měl dle mého vyhrát Oscara za nejlepší píseň):


Vnímáte i ta slova? Dovedete si představit skupinu pěkných slečen navlečených do modro-červeno-bílých šatů, které by zpívaly o řvoucím českém lvovi? Že pravda zvítězí a všichni od Aše až po Zlín jsou připraveni bránit naši červenou, bílou a modrou vlajku?

Ne. V českém podání to zní divně, naivně a téměř hloupě. Proč v sobě nemáme určitou hrdost a úctu jako lidé v zámoří?

Německá okupace zadusila vlasteneckého ducha ve všech, kdo zůstali, nacisti trestali hrdé Čechy smrtí či vězením a tak všechny spolehlivě odradili. Zbývající patrioti přesunuli do zahraničí - převážně do Anglie. Před několika dny vyšel speciál Reflexu o atentátu na Heydricha - obsahuje rozhovor s jedním z posledních stále žijících hrdinů, kteří "byli u toho." Dnes již třiadevadesátiletý pán tam vzpomíná, jak všichni od vzdělaných učitelů až po hokynáře milovali svobodnou republiku, v časopisech prý dokonce vycházely vlastenecké básně a písně.

Velice mě mrzí, že komunisti po válce tyto statečné lidi odměnili nucenou prací v uranových dolech. Komunisté byli ostatně snad ještě horší než náckové. Nejenže národní cítění našich vojáků v Anglii potrestali, ale taky dělali, jako by vůbec neexistovali. Navíc všem čtyřicet let do hlavy lili, jak Československo za všechno vděčí Sovětskému svazu a když už to vypadalo, že se jistá národní identita zase začíná probouzet, nechali nás v roce 1968 obsadit rudoarmějci podruhé.

A po Sametové revoluci jako by se ještě nenašel nikdo, kdo by nás okouzlil a našel v nás chuť k vlastenectví. Možná už kvůli podezřívavosti,  již jsme si odnesli ze dvou totalitních režimů, v sobě tuto chuť nikdy znovu neobjevíme.

Češi na svého Kapitána Bohemia stále ještě čekají. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

... a tak jste pravili vy!