Jak jsem vydal knížku

Už když jsem byl malý Ráďa, chtěl jsem jednou napsat knihu. Když se mi potom po několika letech usilovného psaní povedlo mé dílo dokončit, nastal problém, před nímž stojí 99 % všech amatérských spisovatelů: žádné nakladatelství mou knihu nechtělo vydat. 

1. fáze výroby: kniha ve wordu

Hlavní je neztrácet naději a uvědomit si, že žijeme ve 21. století, jemuž naši pravnuci jednou budou říkat "století internetu". Moderní technologie dnes již dovedou téměř cokoliv, člověk jenom musí vědět, kde hledat.

A to já věděl...

Několik let zpátky jsem v Reflexu četl sloupek Miloše Čermáka, kde se věnoval fenoménu "self-publishingu" (= sebepublikování) a jmenoval jakýsi web s erotickým názvem Lulu.com. Když jsem na něj najel, objevil se snadno pochopitelný a přehledný systém, v němž stačí následovat krok za krokem.

2. fáze: web Lulu.com vás vede krok za krokem

Nejprve jsem si zvolil formát - chtěl jsem menší formát, aby se knížka vešla do kapsy. Poté papír - na výběr bylo tuším ze dvou variant různě kvalitního papíru a já si vybral ten levnější (vydávám soubor povídek, ne reprodukci obrazů). Dále mě čekalo rozhodnutí o vazbě - rozhodl jsem se pro lepený paperback ("I want to be a paperback writer!").

Svůj text jsem z wordu převedl do formátu PDF (je možné to nahrát i přímo z wordu, ale přeci jenom jde o americkou stránku a čeština má oproti angličtině mnoho specifických znaků, tak jsem nechtěl nic riskovat) a nahrál jej do systému.

3. fáze: svou knihu můžete zařadit vedle Bible a Harryho Pottera

Následovala nejtěžší část - navrhování obalu. Za peníze je samozřejmě možné nechat si od Lulu navrhnout obálku od profíků, ale já jsem chtěl podle hesla "suď knihu podle obálky" něco svého. Hodně jsem si vyhrál s fontem, velikostí písma, barvou, obrázkem a s textem a fotografií na zadní straně.

A voilá! Kliknul jsem na vyrobení třech exemplářů (kniha v kapesním paperbackovém formátu o 200 stránkách mě vyšla cca na 6.50 eur, což je dle mého dobrá cena) a zaslání do České republiky. Příjemné překvapení na závěr: balíček mi došel do dvou týdnů od objednání a ani jsem nemusel platit clo, protože Lulu.com má zřejmě pobočky i v Evropě a moje knihy byly vyráběny někde ve Francii.

Věřte mi, není nad to listovat knihou, kterou jste sami napsali!

Prchavé kouzlo Facebooku

Kdysi jsem Facebook přirovnal k jezírku, v kterém se utopil Narcis, když dlouho sledoval svůj odraz na hladině. I já jsem se podobně jako mýtický hrdina nakrátko utopil ve vlnách marnivosti. Ale pak přišel Twitter...

Účet na Twitteru jsem si založil 10. srpna 2011, oproti mediálním mágům a technickým odborníkům pozdě, oproti amatérům a dalším mudlům s předstihem. Zalíbila se mi totiž představa publikovat ty nedůležité maličkosti, jež doopravdy tvoří naše životy. 

Na Facebook jsem v té době psal už jenom statusy, které měly za cíl nasbírat co nejvíc "Líbí se mi", aby mělo moje ego dobrý pocit. Proto mě Twitter okamžitě nadchnul. Twitter totiž je od toho, aby člověk psal krátké hlouposti, které by na Facebooku nasbíraly maximálně pět "lajků" (pokud vůbec nějaké). 

S postupem času mi došly supervtipné nápady na supervtipné statusy na Facebook a já jsem namísto svých obvyklých 20 Líbí se mi, začal dostávat stěží 10. Od té doby jsem na FB víceméně jako pozorovatel a používám ho ke sdílení fotek. Prchavé kouzlo Facebooku totiž tkví v tlačítku "Like". Jeden čas jsem byl schopný prosedět u počítače celé odpoledne v naději, že se objeví červené okýnko s upozorněním, že se někomu líbil můj status.

Twitter má sice obdobné tlačítko "Favorite", ale přijde mi, že většina z mých (teď už 30) followerů ho nepoužívá. Namísto toho má Twitter funkci "Retweet", která je svým způsobem taky návyková, ale dokud se člověk vysloveně nepídí po tom, zda jeho příspěvek někdo sdílel světu dál, vůbec to nevidí. 

A co oči nevidí, to srdce nebolí. 

(Na Twitteru mě najdete pod nickem @radablazek)