neděle 30. září 2012

Ráďa straší na věži

Dnes jen krátce...

Po mnoha probdělých nocích, desítkách potištěných stránkách scénářů a dvou dnech intenzivního poskakování před kamerou je to tady. Moje čtvrtá groteska, nazvaná "Ráďa straší na věži", konečně spatřila bledé světlo internetu. Teď už je jen na ní, aby mi zajistila nehynoucí slávu a davy omdlévajících fanynek.


A ještě pár lákavých fotek ze zákulisí.



Vy si na tomto blogu již brzy budete moci přečíst exkluzivní příběh o tom, jak jsme tento krátký němý film natáčeli. Tak zůstaňte na příjmu!

pátek 28. září 2012

Lana Del Rey přichází s novými songy...a s módní kolekcí

Krásná Lana Del Rey už na nás nemrká pouze z obrazovek hudebních televizí a obalů cédéček. Propůjčila totiž svou tvář i podzimní kolekci oblečení od H&M. A toto oblečení bude stejně jako Lana celé v retro stylu pozdních 50. a raných 60. let.

O pastelových odstínech, vzorech a střizích se ale rozepisovat nemíním. Zaujala mě spíš nová várka písní Lany Del Rey, které se v těchto dnech postupně objevují na YouTube.

Hlavním hitem má být píseň nazvaná "Ride", ale mně se mnohem víc líbí cover verze 60 let starého hitu "Blue Velvet."

Původní verzi si můžete poslechnout tady...


A tu přezpívanou zde...

Ta písnička se ke zpěvačce moc hodí, povedlo se jí udržet její kouzlo.

Lana Del Rey v ní zdůrazňuje svou image americké holky, která se narodila do špatné doby. Tu si sice v jiném songu lehce pošramotí, když zpívá "my pussy tastes like Pepsi Cola", ale co je víc americké, než Pepsi? Možná Coca-Cola. A Lana Del Rey.

čtvrtek 27. září 2012

Nejdřív Transformers, teď Battleship. Co bude příště?

Hollywoodská studia zřejmě z nedostatku nových námětů začala zpracovávat do filmové podoby různé dětské hry. Začalo to Transformers a letos v novém trendu pokračovala Battleship s Rihannou v jedné z hlavních rolí. A mě napadlo, co by na nás ze stříbrného plátna mohlo vyjuknout příště...

  • Člověče, nezlob se! Králové čtyř království se otrávili navzájem. Z každé země jsou na hrad vysláni čtyři jezdci s protilátkou. Jezdci se po cestě samozřejmě předjíždí, útočí na sebe a vraždí se. ŽÁNR: Historický, road movie.
  • Monopoly - Film by sledoval životní osudy dědečka s cylindrem. Jak se ze zapadlé uličky v Praze dostal až k vlastnictví Václavského náměstí. Mohlo by se to odehrávat za první republiky, ať tomu dodáme špetku atmosféry. ŽÁNR: Životopisný
  • Stop Kent - Kenta spolu s jeho dvojčetem uvěznili teroristé v Libyi. Vyslýchají je každého zvlášť a bratři záhy zjistí, že mezi sebou můžou navázat telepatické spojení, takže se můžou domlouvat na tom, aby jejich výpovědi byly stejné. Nakonec naplánují útěk, ale to ještě netuší, že v ostraze vězení jsou dva teroristé, kteří telepatii ovládají taktéž. ŽÁNR: Sci-fi, psychologický, válečný
  • Bang! K tomu snad není co dodávat. ŽÁNR: Western
  • Takový to kreslítko ze školky - Muž po autonehodě přijde o schopnost mluvit a jeho mentální věk se vrátí na úroveň čtyřletého dítěte, a tak se se svým okolím komunikuje pomocí této hračky. Naštěstí jeden obrázek vydá za tisíc slov. ŽÁNR: Psychologický, drama

středa 26. září 2012

ŠOK! The Perks of Being a Wallflower v Česku pouze na DVD!

Pro všechny fanoušky krásné Emmy Watson a kvalitních knih mám špatnou zprávu. Bontonfilm neplánuje film podle knižního bestselleru uvést na stříbrném plátně. 

"Uvedený titul neplánujeme uvést do kin, budeme ho vydávat na DVD v lednu 2013," uvedla Lenka Procházková z Bontonfilmu. Takže nám nezbývá než si na krásný příběh o dospívání jednoho neobyčejného středoškoláka počkat čtvrt roku.

Osobně se domnívám, že film, který měl v USA premiéru už 21. září, naši distributoři vynechali kvůli tomu, že v češtině dosud nevyšla knižní podoba. Počet lidí, kteří četli a vědí tedy oč jde, je u nás mnohem menší než v zámoří, kde kniha slavila ohromný úspěch. Opět důkaz nepružnosti našeho knižního trhu, vážně si potřebuji sehnat nějakého právníka, aby mi sehnal autorská práva na vydání v češtině. 

Já knihu četl v angličtině a moc se mi líbila a doporučuji ji všem, kdo ještě nezapomněli na to, jak složité období v lidském životě je střední škola a přerod z dítěte v dospělého člověka.

Filmoví distributoři se ale mohli aspoň chytit toho, že tam hraje Emma Watson a jde o její první velkou roli (ty dvě scény v Mém týdnu s Marilyn nepočítám) od Harryho Pottera. 

S takovýmhle přístupem není divu, že se lidé uchylují k digitálnímu pirátství.

úterý 25. září 2012

Political Animals: i politici jsou jen lidi

Jsou politici dravá a bezcitná zvířata? Většina Čechů bezmyšlenkovitě odpoví, že ano. Já popřemýšlím.

Během dvou dnů jsem totiž zhlédnul všech 6 dílů amerického seriálu Political Animals (nenechte se odradit nízkým hodnocením, český divák americkou politiku zpravidla nechápe...). Sigourney Weaver v hlavní roli ukazuje, že i washingtonská smetánka jsou jenom chybující lidé.

Filmy a seriály ze zákulisí vysoké politiky mám velice rád, snad proto, že se o politiku zajímám a rád sním o tom, jaké by to bylo být prezidentem nebo aspoň premiérem.

V současné době chová většina naší společnosti k politikům nedůvěru. Na naší kulturní scéně totiž chybí pořad, který by státní představitele ukazoval v lidském světle. Vlastně tady chybí jakýkoliv pořad s trochu inteligentním námětem a ambicí být trochu víc než jen výplň prostoru mezi reklamními bloky. Jistě, talk show Jana Krause je bezva, ale je to zoufale málo. Chtělo by to film nebo seriál z vysoké politiky, který by stejně jako Political Animals ukazoval rodinu premiéra, nebo jednoho z českých ministrů. Bez všech okras. O tom, jaký zhoubný vliv má politická kariéra na rodinný život, o vztazích politiků a novinářů, o vztazích ve Strakově akademii/Pražském hradě/Kramářově vile...

Poslední takový pokus v českých zemích byla romantická komedie Přítelkyně pana ministra v roce 1940. Od té doby (72 let!) se politickým tématům zdejší umělci vyhýbají. Je jasné proč. Komunistická totalita politiku lidem znechutila a současní komunismem načichlí představitelé nejsou o moc lepší. Ale když už tu jednou demokracii máme, měli bychom si uvědomovat, jak křehká je. A jak je vlastně ohromně zajímavá. 

Asi jdu psát scénář...

neděle 23. září 2012

Top 5... NEJDEKADENTNĚJŠÍCH SHOW NA MTV

Že MTV už není o hudbě, víme dávno. Ale úroveň některých jejich pořadů a reality show mě nepřestává udivovat. Všechny níže uvedené show jsem kvůli tomuto článku zhlédnul - myslím, že bych si zasloužil Pulitzerovu cenu, protože takovouhle obětavost u novinářů najdete málokdy!

5. Paris Hilton - moje nová nejlepší kamarádka - skupina mladých dívek a pár mladíků "z druhé strany" soutěží o tu čest stát se kámoškou nechvalně proslulé dědičky. Samozřejmě se tu hodně pije, pomlouvá, prostě příšerná slepičárna. A stejně nevěřím, že by se Paris Hiltonovic s vítězem potom nějak dál stýkala. Takhle se přátele nehledají. A že se k tomu nejslavnější blondýna na světě musela uchýlit, svědčí o jejím charakteru.

4. Těžký časy RJ Bergera - vystavět dvě řady seriálu na tom, že hlavní hrdina je - jak to říct vhodně - dobře vybavený, to dokáže jenom MTV. Viděl jsem prvních deset minut a stačilo. Navždycky.

3. Pařba v Jersey Shore - jak už název napovídá, není to zábava pro intelektuály. Vlastně si myslím, že intelektuálové při sledování tohoto televizního odpadu přicházejí o své znalosti. Skupinka namakaných frajírků a pár děvek tráví dny pařením, pářením, chlastáním, střízlivením, kecáním o ničem, kopulací ve vířivce a hádkami o to, kdo bude uklízet bordel ze včerejšího večera. Jo pardon, jednou za deset dílů se část osazenstva vypotácí pracovat do obchodu se zmrzlinou, načež si do kamery stěžují, jak je ta práce těžká. Děs!

2. V šestnácti těhotná - "Bů, je mi teprve šestnáct a už mám zničenej celej život!" Dobře ti tak, ty šlapko! Podle nejnovějších studií se sice prokázalo, že sledování tohoto pořadu snižuje porodnost mezi adolescenty, ale stejně se na to nedá dívat. Má to asi milion sérií a každý díl probíhá podle stejného scénáře: "Kopulovala jsem se svým přítelem, protože ho hrozně miluju a on říkal, že bez ochrany to je lepší!" - "Oops, jsem těhotná. Co na to řeknou naši?" - "Mami, tati, jsem těhotná!" - "Bééé, těhotenství není taková sranda jako to ukazovali ve filmech!" - "Mami, tati, můj přítel se se mnou kvůli dítěti rozešel, je to na mně!" - "Všichni ve škole mi říkají 'ta těhotná'" - "RODÍM!!! Mami, tati, pomóc!" - "Co teď se zpackaným životem?" KONEC.

1. Kalich lásky s Tilou Tequilou - už chápu, proč nás chtějí muslimové zničit. Bisexuálka Tila Tequila si do svého luxusního sídla pozve deset atraktivních mužů a deset sexy žen, z nichž si pak po milostných hrátkách v bazénu a děvkózních disciplínách nakonec vybere jednu vyvolenou osobu na chození a dovádění. Celé je to tak absurdní a dekadentní, že jsem většinu času jenom třeštil oči (třeba když se Tila uspořádat BI-atlon) a čekal, jestli se příští série budou moci účastnit i zvířata.

sobota 22. září 2012

Remaky, remaky, remaky

Hollywood vždycky rád recykloval témata, která již zpracoval dřív. Teď to ale bude extrémní. Připravme se na ještě větší várku "nových" filmů, které jsme již viděli!
  • Romeo a Julie (jaro 2013) - Shakespeara není nikdy dost. Od počátků kinematografie vzniklo  už přinejmenším sto adaptací příběhu o nesmrtelné lásce dvou mladých lidí ze znepřátelených rodů. Z nich za zmínku nejvíc stojí krásná verze z roku 1936 a Zeffirelliho nudná z šedesátých let. Tentokrát v roli Julie uvidíme tu holku, co hrála v Opravdové kuráži, a Romea si střihne nějaký nepříliš známý herec. Ve vedlejší roli se mihne Stellan Skarsgard.

  • The Thin Man (????) - ve 30. letech tíhu hospodářské krize publiku ulehčovala série lehkých detektivních filmů s Myrnou Loy a Williamem Powellem, kteří ztvárňovali manžele z vyšší společnosti, co řeší případy a nešetří přitom chytrými vtipy ani sklenkami martini. Hospodářská krize je zpátky a The Thin Man zřejmě taky. V Hollywoodu už je téměř jisté, že v roli Nicka uvidíme Johnnyho Deppa, o Noře se teprve debatuje.
  • Oz: The Great and Powerful (březen 2013) - ok, tohle nebude remake v pravém slova smyslu, ale k recyklaci nápadů zde dochází taky. Na jaře má premiéru prequel k Čaroději ze země Oz (1939) s hvězdným obsazením: James Franco, Mila Kunis, Michelle Williams, Rachel Weisz...
  • Zrodila se hvězda (2013) - tohle bude už remake remaku remaku. Poprvé se dramatický film o tom, jak Hollywood vyrábí celebrity, objevil v roce 1937. Následovala asi nejslavnější (a hrozně dlouhá) verze z roku 1954 s Judy Garland a v sedmdesátých letech se ještě s nevalným úspěchem zrodila Barbra Streisand. Čtvrtou verzi bude režírovat Clint Eastwood, který již do hlavní role obsadil zpěvačku Beyoncé (NEE!) a šušká se, že mužský protějšek by mohl hrát Bradley Cooper. Tak uvidíme, no.
  • Hříšný tanec (léto 2013) - po tomhle filmu je poslední dobou ticho po pěšině, takže je docela možné, že se remaku muzikálu z 80. let jen tak nedočkáme. Jsou známa jména scenáristů i režiséra, ale dosud ani slovo o tom, kdo by v tom mohl hrát. Kult Dirty Dancingu mě ale nějak nebere, takže mi to je celkem jedno.
  • Carrie (březen 2013) - Chloë Grace Moretz se objeví v hlavní roli nové verze filmu podle románu Stephena Kinga. Verze z roku 1976 byla hodně psycho, ale myslím, že talentovaná Chloë může šikanovanou a menstruující postavu dovést ještě o psycholevel výš. 
  • Zjizvená tvář (2014) - toto gangsterské drama se dočká již třetí verze. První z roku 1932 byla boží a ta z roku 1983 mě neláká, protože si o kinematografii 80. let myslím svoje. Opět zatím nevím bližší informace, ale na jednom serveru drbů z Hollywoodu jsem našel zprávu o tom, že jedna role byla nabídnuta Rihanně. Myslím, že si radši znovu pustím tu z 30. let...
  • Godzilla (2014) - takže to vajíčko se konečně vyklubalo? Nejspíš ne. Nepůjde totiž o druhý díl monsterbijáku z 90. let, nýbrž o jeho další verzi. Pokud počítáme i tu původní japonskou z 50. let, bude už třetí. Já bych ty ještěrky zakázal...

čtvrtek 20. září 2012

Vysokoškolský rozvrh

Ano, blíží se mi začátek zimního semestru a pánové akademici nám včera v 10 hodin středoevropského času spustili zápis předmětů a tvorbu rozvrhu. 

Letos kupodivu nenastal žádný kolaps (asi jsou všichni ještě na prázdninách), a já si tak zapsal všechno, co jsem chtěl, a pár věcí navíc, abych zaplnil mezery mezi přednáškami.

Rozvrh mi vychází od pondělí do čtvrtka s tím, že je to většinou od rána do večera, kromě středy, kdy mám jenom jeden předmět od půl čtvrté. Samozřejmě hned následoval vzrušený hromadný chat s naší skupinou na facebooku, kde všichni řešili, kolik mají kreditů, kdo jde na jaký předmět a tak dále.

Už se těším na setkání s kolegy rádobynovináři, s BO a s veselou paletou zajímavých profesorů.

Takže vzhůru do Příčné ulice nakupovat věci do školy!


úterý 18. září 2012

Nejlepší cookies na českém trhu

Nejdřív jsem chtěl udělat žebříček TOP 5, ale pak jsem si uvědomil, že tyhle cookies nemají konkurenci.

Chtěl jsem vyfotit i cookies, abyste viděli,
jak vypadají ve skutečnosti, ale bohužel jsem je
snědl dřív, než jsem si došel pro mobil.
Zlaté sušenky jsou sladké, jemné a s kousky čokolády nebo čokolády a oříšků. (A taky nepochybně se spoustou éček, ale za tu lahodnost to stojí!).

Chcete je ochutnat? Není nic snazšího než zajít do obchodu, kde je mají, což jsou asi všechny větší supermarkety v Česku (tedy pokud jsem je v dané pobočce všechny nevykoupil).

Jediná výtka je asi k jejich drobivosti. Drobivost Zlatých sušenek je "Too Damn High", abych citoval jedno internetové meme.

Takže se do nich zakousněte a vychutnejte pravou českou Ameriku! Dobrou chuť!

pondělí 17. září 2012

Instagram

Hipsterské instagramové mánii jsem se statečně bránil dost dlouho. Pak mě brácha přesvědčil, abych to zkusil. Ne že bych byl nějaký fotograf, ale rád si některé momentky zaznamenávám, protože si říkám, že je potřeba mít nějakou zásobu vzpomínek na sladké mládí. Za sedmdesát let mi všichni budou děkovat, že jsem je fotil i třeba v opilosti (uvidíš, Míšo!). Ale zpátky k Instagramu...

Nejvíc mě na něm baví hrát si s různými filtry, protože pořádně nevím, co který umí. A tlačítka na horní liště mi jsou taky pořád záhadou (tedy kromě rámečku, ten už jsem odhalil), takže moje instagramování vypadá zhruba tak, že si něco vyfotím a pak náhodně mačkám tlačítka, dokud to nevypadá dost hipstersky a atmosférově. Nesmím zapomenout na kýčovitý anglický název, nejlépe z nějaké písničky nebo citátu.

Tady je pár ukázek mých výtvorů...



Katy P.

FRIENDS

Summertime Sadness

Clouds above

The End of the Summer

neděle 16. září 2012

Interview se mnou

Trocha marnivosti ještě nikoho nezabila (snad kromě chudáka Marie Antoinetty). Dnes konečně můj blog dostane svému názvu, neboť zveřejňuji přepis rozhovoru, který se mnou vedla kolegyně novinářka Eliška Junková (mimochodem příbuzná prvorepublikové závodnice stejného jména). A dozvíte se z něj, co jsem pravil o psaní...

Kdy se v tobě probudila touha psát? Kdy a jak jsi začal?
Psal jsem od té doby, co jsem se to naučil. Pamatuju si, jak mě jako malého hrozně fascinovaly knihy a že ty znaky v nich představují různé příběhy. Najednou jsem si uvědomil to nekonečné množství zápletek, které teprve čekají na to, až je někdo sepíše...

Co bys poradil začínajícím spisovatelům?
Pište pořád a nenechte se pokud možno ničím rozptylovat, protože z vlastní zkušenosti vím, že jakmile něco odložím s tím, že se k tomu vrátím později, tak to je konec. V dnešní době je nejhorším nepřítelem spisovatelů Facebook, Twitter a internet vůbec. Například já vždycky sedím u Wordu, přemýšlím, jak napsat, co chci říct, a vtom mě napadne, že bych si mohl zkontrolovat Facebook...

Tvá inspirace k jednotlivým knihám?
Tak svou prvotinu jsem psal silně ovlivněný Harrym Potterem, ale protože jsem v té době procházel "okultistickým obdobím" a hodně jsem o čarodějnictví četl, zaměřil jsem se víc na mystiku a tajemno. Druhou knihu jsem psal podle snů - to je nejlepší inspirace - a třetí zase měla připomenout kouzlo brakové literatury.

Jak dlouho ti zhruba trvalo knihy napsat?
První jsem psal rok a byl jsem hodně rozjetý, psal jsem i přes deset stránek denně. Taky to je nejtlustší kniha. Na druhou jsem sbíral sny, takže to mi trvalo déle, tak dva roky. A ten brak jsem "spíchnul" během čtrnácti dnů a taky to podle toho vypadá.

Jak se jmenuje tvoje první kniha? O čem je?
Čarodějové z Arvyllu: Kletba nachového květu. Je to o čarodějích z jiné planety, která je ve všem úplně jiná než Země, takže jsem mohl nechat naplno vyřádit svou fantazii. Trochu jsem to tehdy přehnal a když si to teď čtu, připadá mi to jako bych při psaní bral LSD nebo tak něco. V počítači mám doteď ještě kompletní druhý díl, ale pořád se nemůžu dokopat k tomu, abych udělal opravy.

Na kterou ze svých knih jsi nejpyšnější?
Asi na Moji malou knížku snů. Je hodně zvláštní, protože jsem ji psal opravdu podle snů, které se mi zdály. Některé jsem zpracoval do formy příběhu, jiné jsem nechal syrové. A je zvláštní, kolik toho sny o člověku řeknou.

Jaké jsou tvé další literární cíle? Píšeš teď něco? Chceš psát i jiné žánry?
Momentálně mám rozepsaný další brak, ale nějak jsem se zasekl a obávám se, že z toho nic nebude. Jinak ještě píšu svůj populární blog a scénáře na grotesky. Filmové scénáře mě hrozně baví a uvažuju, že si zkusím podat přihlášku na scenáristiku na FAMU. Mám jasno v tom, že chci psát, ale teprve uvidím, kam mě život zavane.

Účastníš se literárních soutěží?
Ano, jsem hrozně soutěživý člověk. Už mám doma asi pět různých literárních cen.

Jsou postavy v tvých knihách inspirované skutečnými osobami?
Myslím, že každý spisovatel do svých postav vkládá něco ze skutečných osob kolem sebe nebo ze sebe samotného. Třeba čarodějové z Arvyllu jsou čtyři, každý úplně jiný, ale přesto jsou to pořád jenom čtyři stránky mé osobnosti.

Vydáváš sám, nebo přes nakladatele?
Mám literární talent pochybné kvality, takže sám. Ale nelituju toho, pořád lepší, než aby mi to leželo v počítači. Není krásnější pocit, než držet v ruce knihu, kterou jste sami napsali.

Jak finančně náročné je pro studenta vydat knihu? Vyděláš si psaním něco?
Minimálně skončím vždycky zase na nule, takže do mínusu nejdu. Pár výtisků pokaždé nakoupí kamarádi a známí, to mě drží nad vodou. Ale u Čarodějů z Arvyllu jsem rozjel propagaci ve velkém a vydělal jsem dohromady něco přes tisícovku. Takže něco málo ano, ale Rowlingová ještě nejsem.

Jak myslíš, že na svou prvotinu budeš nahlížet v pozdějším věku?
Na svou prvotinu už teď nahlížím se směsicí úsměvu a příjemné nostalgie. Nedávno jsem si v ní listoval a vybavil se mi přesně den, kdy jsem tu kapitolu psal, co mě vedlo k té zápletce a uvědomil jsem si, že v některých příbězích už nevím, jak dopadnou. Můžu tedy vlastně číst svoje texty jako díla jiných autorů a částečně jako deník.

Může psát každý? Dá se tvůrčí psaní naučit?
V dnešní době může psát knihy opravdu každý, kdo má notebook, dost trpělivosti a sebeovládání a zná nějakou stránku, kde si může svá díla publikovat. Věřím, že i tvůrčí psaní se dá naučit.

Máš nějaký svůj osvědčený způsob, jak postupovat při psaní?
Nemám. Některá taktika se mi osvědčila jen napoprvé, pak už nefungovala. Pokaždé to je trochu jiné.

pátek 14. září 2012

Těším se na prohibici

 Na východě naší země zabíjí metanol. To mě nijak nevzrušuje, neboť alkohol ke svému životu nepotřebuji a jak všichni dobře vědí, umím se bavit i bez něj. Spíš mě zajímá, jaká opatření budou zavedena. Ministr zdravotnictví Leoš Heger naznačil, že pokud se počet obětí nepřestane zvyšovat, bude muset vláda uvažovat o dočasném zavedení zákazu nalévání tvrdého alkoholu po celé republice.

Takovému omezení se říká prohibice a dnes si ji nejvíc spojujeme s prohibicí ve Spojených státech ve 20. letech.

Doufám, že ji nakonec zavedou, protože by to mohlo mít své kouzlo. V předvečer vypuknutí zákazu bychom uspořádali poslední alkoholový dýchánek a po půlnoci by policisté začali rozbíjet sudy a vylévat alkohol do kanálů jako ve 20. letech. 

No a nastaly by suché časy. Jak ale praví fyzikální zákon akce a reakce, nenápadně by začaly vznikat tajné nalévárny, kde by se prodával pašovaný alkohol z Německa, Rakouska, Slovenska a Polska. Kromě barů skrytých za pohřebním ústavem (viděli jste Někdo to rád horké, ne?) by ohromně vzrostl počet falšovaného alkoholu (možná by v konečném důsledku na následky otravy zemřelo víc lidí než teď, ale to je fuk) a mafiáni a gangsteři by vyrašili jako houby po dešti.

Už jenom chybí, aby se navrátila slavná éra jazzu a big bandu. 

Jak napsala Johanka z Prahy na Twitter: "Už se těším na prohibici. To budou skvělý večírky a party doma s archivním chlastem." 

středa 12. září 2012

Jaké klenoty lze najít v antikvariátu

Poslední dobou se ze mě stává homo antiquariatus, neboť jsem kouzlu pražských antikvariátů zcela propadl. Na své poslední výpravě jsem v jednom nejmenovaném (ani rybář neprozrazuje, kde chytá nejlepší ryby!) obchodě se starými knihami našel dvě obří bichle o filmech. A já jsem natolik šlechetný, že se s vámi o část jejich kouzla podělím.

Kolik fotek se vejde na dvě stránky?
První se jmenuje A Pictorial History Of The Silent Screen. Je v angličtině, ale myslím, že by se líbila i těm, kdo anglicky neumí, doslova totiž přetéká fotografiemi herců a hereček němého filmu a předkládá i fotky z nejvýznamnějších filmů této zapomenuté éry.

Má 330 stránek, na nichž autor Daniel Blum pomocí obrázků zaznamenává vývoj němého filmu od úplného počátku až po konec, čili od prvních let 20. století až po rok 1930. Pro milovníky mezititulků a přehnaných gest lahůdka!

Ginger a Fred nesmí chybět!
A druhá je rovněž v angličtině, ale tentokrát už se jistá znalost jazyka Shakespearova hodí. The Movies, jak je totiž 450stránková bible nazvaná, mapuje vývoj hollywoodské kinematografie od špinavých nickelodeonů, v nichž se promítala Velká železniční loupež, až po mladistvé fenomény 50. let - najdete zde kapitoly o Jamesi Deanovi, Marlonu Brandovi i Grace Kelly. A mezitím ještě pasáž o Zrození národa, veselých groteskách z 20. let, muzikálech z let třicátých i dnes již klasických hororech jako je Dracula nebo Frankenstein.
Co všechno dovedl Busby
Berkeley udělat
s pěknými slečnami...

Zatím je to pecka a to jsem teprve u Zrození národa.

Z kapitoly o hororech
Obě knihy jsou z 50. a 60. let, takže končí v 50. letech (to je dobře, protože evropská kinematografie v 60. letech šla do háje a zánik studiového systému v Hollywoodu filmům taky neprospěl) a člověku je trochu i smutno, když si čte, jak Hollywood pořád doufá, že se Grace Kelly ještě z Monaka vrátí natočit nějaké filmy, protože by byla škoda promarnit její talent...

Takže utracených korun nelituji, jenom už přemýšlím, kam si knihy dám, protože moje "police knih o filmech" se začíná rozpínat a hrozí, že brzy anektuje i další části knihovny...

Božská Garbo se vyskytuje na stránkách obou knih.

úterý 11. září 2012

FILM: Jak porodit a nezbláznit se

Pár slušných vtípků, příjemní herci a postavy dohnané ad absurdum. Typický prototyp současné americké komedie? Ano, "Jak porodit a nezbláznit se" by mohlo sloužit jako exemplář pro studenty scenáristiky. Protože i tyto filmy jsou potřeba (intelektuálové, pusťte se do mě!).

Sympatické postavy: Je důležité, aby divákovi nebyly charaktery postav protivné a nepříjemné, jinak ztratí zájem o film. Čeští tvůrci by si z Hollywoodu mohli brát dennodenně příklad, ale proč mít sympatické hrdiny, že ano...

Pár dobře vypadajících celebrit: Hollywood někdy staví jméno nad talent, a tak i v JPANS uvidíte v hlavních rolích bývalou zpěvačku, hezounka z teenagerského seriálu nebo "toho učitele z Glee". Každopádně jim to spolu hezky hraje a když člověk nečeká výkony hodné Felliniho, nebude zklamán.

Humor: "Můžu si dát patnáctiminutovou pauzu na facebook?" Za 20 let to bude sloužit jako vzpomínka na éru sociálních sítí. Scenáristé Jak porodit a nezbláznit se se vyhnuli všem nechutným vtipům a kanálnímu humoru, takže jde o celkem vkusnou podívanou.

Předvídatelná zápletka: Jistě, ale co jste čekali? Že všichni umřou, když na město spadne UFO?

Proplétání dějových linií: Tohle jediné tvůrci pořádně odflákli. Po vzoru jistých francouzských filmů jsem čekal větší propojení linek, třeba aspoň na konci. Dočkal jsem se však víceméně pouze jednotlivých příběhů slepených do jednoho filmu díky podobné zápletce (uměle našroubované odhalení jako "to je moje sestřenice" fakt neberu a když se dva páry minou v klubu nestačí).

VERDIKT: Průměr (na ČSFD 3 hvězdičky)

pondělí 10. září 2012

Pár drobků z koláče jménem showbusiness


Vážně... Jak se někomu může nelíbit?
  • Cobie Smulders si vzala nějakýho chlápka. Ach jo, pubertální sny o tom, že se ožením s Robin, jsou v čoudu. A takhle jsem, děti, nepotkal vaši matku...
  • Na filmovém festivalu v Torontu měl premiéru nový film s Emmou Watson. The Perks of Being a Wallflower se do běžných kin dostane až na konci záři, ale už teď si připadám, jako pod vlivem kletby imperius - "musím to vidět, musím to vidět..."
  • Minulý týden MTV předávala ceny za nejlepší videoklipy. Call Me Maybe ani moje nová platonická láska Lana Del Rey nevyhrály ani v jedné kategorii, takže mě to už nezajímá. Navzdory tomu, že na mě kluci z One Direction, udělali fakt dojem.
  • Morgan Freeman namluvil audioverzi knihy Fifty Shades of Grey. Slyšet "boží" hlas jak popisuje praktiky z "rudé komnaty bolesti" musí stát za to...
  • A ještě jedna zpráva o Padesáti odstínech šedé - na netu jsem objevil hned dvě "zaručené" zprávy o tom, že studio vybralo představitele Christiana Greye. Zatímco jedna tvrdí, že mladičkou studentku bude v posteli týrat populární Ryan Gosling, z druhé jsem se dozvěděl, že producenti vážně uvažují o pornoherci Jamesi Deenovi. 

neděle 9. září 2012

Budoucnost žurnalistiky

Dneska jsem v posilovně přemýšlel o své budoucnosti a kariéře a tak a něco jsem si uvědomil. Měl jsem možnost pracovat v jednom regionálním Deníku i v jeho centrální redakci a regionální zpravodajství a publicistika mě bavily mnohem víc. Teď si asi říkáte, že jsem padlý na hlavu - komu by se chtěly psát reportáže z výstavy zahrádkářů?



Nevím, ale pro mě to má určité kouzlo. Přijde mi, že v lokální žurnalistice je doopravdy vidět odvedená práce a každý text je originál. Novinář musí skutečně dojet na místo činu a vyzpovídat skutečné lidi. 

V celoplošných médiích jsou všechny zprávy víceméně totožné a liší se maximálně titulkem. To mi přijde hrozně nudné a téměř zbytečné.

Jestli má mít tištěná žurnalistika nějakou budoucnost, bude to podle mě právě ta lokální. Celostátní deníky jako Mladá fronta nebo Lidové noviny se můžou s klidem přesunout na net, což už ostatně beztak dávno udělaly. Ale místní plátky budou nabývat na důležitosti, neboť v globalizované době máme celý svět na dosah několika kliknutí, ale ty nejdůležitější zprávy z nejbližšího okolí se na internetu často vůbec neobjeví.

Proto si myslím, že vydavatelství Vltava-Labe Press, které vlastní desítky lokálních Deníků, vsadilo na správného koně.

A koneckonců i reportáž z výstavy zahrádkářů jde pojmout originálně a zajímavě.

sobota 8. září 2012

Katčiny osmnáctiny

Osmnáct odstínů čokolády a Padesát odstínů šedé.
Naše milá kamarádka Katka slavila osmnáctiny (už jsme všichni tak staří!), a tak jsme na páteční večer s bratrem připravili menší dýchánek. Vymysleli jsme, že bychom jí k narozeninám mohli dát v zámoří velice populární knížku Fifty Shades of Gray (už jsem o tom fenoménu psal dřív) - jednak jako známku toho, že už je plnoletá a může tak číst porno a jednak ze srandy.

A k tomu jsem tematicky připravil osmnáct muffinů, z nichž každý měl jiný odstín čokoládově hnědé (šedivé barvivo se mi nechtělo shánět a čokoláda je beztak zdravější), takže vlastně "osmnáct odstínů čokolády".

Šťastná oslavenkyně
Když pozvaní přišli, tak jsme si procházeli scénář na mou příští grotesku, bavili jsme se o možnostech, co tam přidat, co kdo dostane za roli atd. A pak jsme se jen tak pro inspiraci koukli na Jarní Ráďovánky, protože to je technicky asi nejdokonalejší věc, kterou se mi podařilo natočit.

Přátelé mě opět nezklamali se svými tipy a radami a věřím, že natáčení dobře dopadne.

Pak jsme hráli Bang!, což bylo fajn, až na to, že jednou, když jsem byl zrovna šerif, jsem omylem odpráskl svého pomocníka, takže jsem nakonec prohrál (ale jen těsně!).

Míše se Padesát odstínů moc líbilo
a prohlásila, že k narozeninám bude chtít
českou verzi.
No a poté jsme hráli takovou tu hru, jak má člověk na čele papírek s nějakou osobou a musí hádat, co je zač. Jednou jsem byl Breivik a jednou kniha "Milovat zhýralého vévodu", což podává určitý obraz o mých přátelích. Nicméně pořád lepší než Fritzl a Eva Braunová, kteří se ve hře taky objevili.

No a na závěr se Míša začetla do Fifty Shades a začala z knihy předčítat (byla přitom stejně rudá jako gauč, na němž seděla), načež se diskuse otočila k Lady Fuckingham od Oscara Wilda (a kdoví, jestli to náhodou není fake, mrkněte na tohle, je to celkem přesvědčivé) a bylo načase jít spát.

pátek 7. září 2012

Kinorevue

"Marléna Dietrichová" - není to roztomilé?
Když jsem loni na podzim ve svém oblíbeném antikvariátu v policích našel tři svazky filmových časopisů Kinorevue, věděl jsem, že dřív nebo později u mě některé z nich skončí. Prvorepubliková Kinorevue má totiž mezi filmovými fajnšmekry již takřka legendární pověst.

Bodejť by ne - kromě "exkluzivních" (rozuměj: převzatých z tiskových oddělení) rozhovorů s hollywoodskými hvězdami tam čtenář najde i mnoho zpráv z filmového světa, recenze, zamyšlení o umění, dopisy čtenářů a mnoho fotek. Nechybí samozřejmě ani kvalitní články s československými filmovými tvůrci, rozhovory s Adinou Mandlovou, Natašou Gollovou, Lídou Baarovou a dalšími hvězdami tehdejšího Československa.

Tohle jsem vyfotil schválně: co se nosilo k vodě před 75 lety
A tak u mě nakonec skončily ze tří svazků hned dva. Nechal jsem za ně v antikvariátu sice poměrně vysokou částku, ale i téměř po roce si ročníky listuji a stále nacházím nové zajímavosti a dnes již úsměvné články. Zajímavé nejen pro zájemce o film, ale taky o tištěná média. Takže této investice nelituji.

Fotky řeknou koneckonců víc...

Hollywood: země věčného jara
Kinorevue porovnává i kvalitu hollywoodských portrétů s těmi barrandovskými...

Dobová reklama na dámské oděvy

Jak si hollywoodské ikony udržují postavu? Tenisem! Aneb jeden ze série
 článků vytvořených ve stylu "nasbírej co nejvíc fotek herců a hereček ve stejné
situaci a napiš o tom".

Je zajímavé zjišťovat, který dodnes známý film měl kdy a kde v Praze premiéru.

Kinorevue zachytila i přechod od černobílého k barevnému filmu

Tyhle dvě bichle jsou podobných střípků plné! Jsem šťastný člověk.


čtvrtek 6. září 2012

Letní groteska, která se bude točit na podzim

Včera jsem se zase vrátil z Prahy domů.

Dopoledne jsem si zašel do fitka a po obědě jsem si udělal pěkné odpoledne jenom pro sebe. Oprášil jsem své kuchařské dovednosti a připravil jsem podle receptu americký jablečný koláč. Poslouchal jsem při tom hudbu z padesátých a šedesátých let, takže jsem připadal trochu jako domácí puťka/zoufalá manželka, ale apple pie krásně voněl, takže mi to ani nevadilo.

A zatímco se v troubě pekl, já na tom samém notebooku, z něhož teď píšu tyto řádky, dopsal několik posledních scén k mé čtvrté grotesce. Pokud se povede dle mých představ, měla by to být bomba.

Nebudu moc prozrazovat, protože mě stejně ještě čeká přepisování, upravování a porady se spolupracovníky. Snad jenom to, že by to měla být příjemná groteska zachycující kouzlo letních prázdnin. 

Kristýna Hronzová, moje filmová partnerka, ovšem momentálně dlí v zámoří, takže mi nezbývá než vyčkat jejího šťastného návratu na konci září. A právě na konci září bych chtěl natáčet. Je mi jedno, jestli bude zima, hlavně aby aspoň svítilo sluníčko. Do té doby ještě musím vyřešit obsazení, zajistit potřebné rekvizity a domluvit natáčení na veledůležité lokaci. Spoléhám při tom na obětavou pomoc od svých přátel, kteří mi minule pomáhali i s Jarními Ráďovánkami.

Takže držte palce, třeba tady za měsíc bude článek s odkazem na mé další filmové dílo!

úterý 4. září 2012

Změny v pražské MHD: nafouknutá bublina

Poslední měsíc nečtu na zpravodajských serverech o ničem jiném, než o změnách pražské MHD. Média už to skutečně přehnala natolik, že jsem je pár dní raději vůbec nenavštěvoval, protože mě nebavilo číst to samé pořád dokola.

Přijde mi to jako jedna velká, ohromně přefouknutá bublina, jíž si chtěli novináři zajistit čtenáře. A já to chápu. Ale čeho je moc, toho je příliš a podle mě zde určitá míra překročena byla. Vždyť změny v pražské dopravě na několik týdnů zastínily mimopražské události a v jistém ohledu působily jako výsměch tisícům Čechů, kteří musí na cestu do práce počítat s jedním spojem za hodinu, ne-li dvě.

Celou situaci kromě novinářů samozřejmě ještě nafoukli obyvatelé Prahy, kteří automaticky odsoudili jakékoliv změny, aniž by si jízdní řády prošli. Já jsem u sebe například až na pár změn v časech příliš změn nezaregistroval (kromě toho, že už otevřeli Letnou, což mi zpohodlní cestování na brigádu), do školy se osmnáctkou pořád krásně dostanu a osmička jezdí přes (pro mě příhodnější) Chotkovy sady a Malostranskou.

Zkomplikují vám změny emhádéčka život, nebo máte podobný názor jako já, že jde o mnoho povyku pro nic?

pondělí 3. září 2012

Sněhurka a lovec, aneb "ta druhá" Sněhurka

Sněhurce a lovci nemůžu upřít působivou
vizuální stránku. Bohužel jsme ale to nejlepší viděli
už v traileru.
Před dvěma měsíci jsem psal recenzi na svérázně pojatou pohádku o Sněhurce s příjemnými dojmy. Byla to přitom jenom první z dvou Sněhurek, jichž jsme se letos dočkali. Na podle trailerů akčnější a více fantasy Sněhurku a lovce jsem se těšil víc. A ta mě zklamala asi jako kouzelné zrcadlo zlou královnu, když jí poprvé řekne, že už není nejkrásnější.


Koneckonců, může člověk brát vážně film, který říká, že Kristen Stewart je krásnější než Charlize Theron? Problém je v tom, že tvůrci své dílo brali vážně. Možná až příliš. Vizuálně zajímavý, až videoklipový přístup je čas od času přerušen přeletem přes šedivé hory ve stylu Pána prstenů, do toho kontrast kýčovitě barevného království víl a spousta prázdné symboliky (co měl sakra znamenat ten bílý jelen?). Vtip a nahled takřka nulový.

Nemám problém s vážně míněnými filmy, které se berou vážně, ale v tom případě očekávám určitou originalitu, ne vyčpělé náměty a kopírování ostatních.

Vyděšené výrazy a odhodlané výrazy, to tak zhruba
vystihuje herecké výzvy tohoto filmu
Co se týče herců, nejlepší asi byla Charlize Theron, protože mi přišlo, že kromě ní nikdo nemusel hrát nic jiného než vyděšené výrazy, zachmuřené výrazy a odhodlané výrazy. Kristen Stewart si pro jistotu nechávala jeden a ten samý výraz během celého filmu (nic proti nemám proti ní jako osobě, ale přijde mi, že se před kamerou neumí chovat moc přirozeně, a tak to maskuje určitou strnulostí).

Hudba poměrně dobrá a některé záběry podařené, takže film je průměr, možná lehký podprůměr. Každopádně mě však zklamal. Čekal jsem, že tohle bude "ta povedenější" letošní Sněhurka. Mirror, Mirror se ale povedlo víc.

neděle 2. září 2012

Dark Shadows

Dostal jsem teď v týdnu příležitost vidět poslední film Tima Burtona Dark Shadows. Znalci fantasy   vědí, že jde o film na motivy veleúspěšného televizního seriálu z 60. a 70. let. Ovšem kdo čekal stejně velký úspěch i u filmu, lehce se přepočítal.

Navzdory hvězdnému obsazení (Johnny Depp, Michelle Pfeiffer, Helena Bonham Carter, Eva Green a ve vedlejší roli se mihne i nesmrtelný Christopher Lee) a Burtonově jménu na režisérské stoličce se ale Temné stíny mihotají mezi světlem a tmou, mezi dobrým a špatným filmem a jediné, co si divák (nebo alespoň já) odnáší, je rozporuplná směs pocitů.
Eva Green se svým krásným portrétem
ve stylu art-deco

První polovina filmu je skvělá - mladá slečna jede vlakem do ponuré Nové Anglie a skvělá dobová hudba a setkání s hippiesáky navozuje atmosféru přelomu 60. a 70. let. Dokonce i vzkříšení 200 let pohřbeného upíra Barnabase Collinse a jeho setkání s moderní společnosti je uděláno hravě a zajímavě. (Logo McDonald's jako zkratka pro "Mefistofeles"? Báječné!)

Pak se ale všechno začne drolit jako sídlo Collinsových. Jako by scenárista najednou zapomněl, že má jít o groteskní komedii s prvky fantasy. A tak se začne chladnokrevně vraždit, vyjednávat o podílu na trhu, řešit vztahy a zábava ustupuje do pozadí.

Je to škoda, poněvadž Temné stíny měly potenciál - stylová atmosféra, retro kabát, hudba, hvězdy...

Aspoň jsem se ale díky tomu filmu dostal k téhle super písničce...