Venku už je poměrně hezky, tak popadněte knížku a upalujte ven na lavičku! Není nic lepšího než si číst a přitom se slunit - vstřebávat vitamín D a dobrý příběh. Co vám doporučím teď?
Natočil jsem nové Knihoblogy, tak mrkněte na dvě dvouminutová videa a nechte si poradit od knižního znalce mého formátu!
OSTRÉ PŘEDMĚTY jsou psychologický thriller od Gillian Flynnové, kterou média označují za vůbec nejlepší současnou spisovatelku. Její knihy jsou obvykle soustředěny kolem komplikovaných jedinců a na konci čeká zvrat, který nejde uhádnout, ač se snažíte sebevíc.
NELEHKÝ DEN je příběh, který se čte stejně snadno jako jakýkoliv válečný či špionážní román, jenže se liší tím, že jde o popis skutečné mise. A to přímo té, při níž před dvěma lety Američané zabili Usámu bin Ládina, nejhledanějšího teroristu na světě. Autor část zisku věnuje válečným veteránům, takže koupí knihy přispíváte na boj s terorismem.
Navíc v druhé půlce měsíce Odeon ve své edici Světová klasika vydá luxusní vydání Velkého Gatsbyho, na které už se taky moc těším kvůli filmu.
A ještě se chci pochlubit první fan girl Knihoblogu. Pod videorecenzi na 1Q84 napsala:
I dont understand even a single word but i like this video. And you look so cute. This version of 1Q84 looks nice. I like it more than usa version!
Lana Del Rey dnes na YouTube pustila hudební klip ke svému gatsbyovskému songu Young And Beautiful, který se v ústředním refrénu ptá "budeš mě milovat, i když už nebudu mladá a krásná?". Odpověď zní ano. Lanu budeme milovat vždycky, protože její snová inspirace téměř zapomenutými úseky historie je kouzelná.
Podívejte se na klip...
Mladá zpěvačka si tentokrát vzala notnou dávku inspirace z Disneyova zvláštního animovaného filmu Fantazie(1940). Stokowski tentokrát nediriguje Toccatu a Fugu od Bacha ani Louskáčka od Čajkovského, efekty s barevným osvětlením a stínohra jsou ovšem totožné. Stejně tak i drobné art-deco prvky.
A výsledkem je báječné melancholické retro, na jaké jsme od Lany zvyklí. Po jejím coveru šedesátkového hitu Summer Wine tak retro princezna nepřestává dokazovat, že je věrná svému jedinečnému stylu, který jí sluší.
Včera se na YouTube objevily dva televizní teasery na Velkého Gatsbyho.
Už jsem se o svém těšení na film, který má mít premiéru na festivalu v Cannes, rozepsal zde.
Video ukazuje Gatsbyho, kterak páchá různé prostopášnosti. Luhrmann to celé pojal velice stylově. Některé záběry vypadají jako nádherné pohyblivé obrázky.
Takže teď už jenom stačí vybrat, co si vezmu na premiéru. Díky Velkému Gatsbymu totiž letos v létě budou 20. léta zase cool. Marketingoví mágové ve Warner Brothers vymysleli celou kolekci, aby na zájmu o film vydělali co nejvíc.
Marketingoví mágové Warner Bros. nezaháleli a vymysleli retro kolekci pro gentlemany!
Jako poslední číslo zahrál orchestr Hvězdný prach, sladkobolný závěr všech tanečních večírků mé generace, a po něm ještě závěrečnou znělku orchestru, Goodbye, nejsmutnější věc, kterou kdo kdy napsal, a my jsme stáli a potichu a s lítostí tleskali, pozorovali jsme hudebníky, jak skládají nástroje a pak jsme se loudavě vraceli ke svému stolu. "O válce už ani slovo," okřikl Russ dva mladé muže, kteří se hádali, jestli Němci přerušili železniční spojení mezi Oděsou a Kyjevem. "Hele, nechte toho aspoň pro dnešek. Tak jsme si to přece domluvili. Já vím, je to hrozný, Němci se chystaj schramstnout celej svět, za chvíli nás všechny odvedou a ostříhaj dohola. Ale dnes, prosím vás, toho nechte!"
Minulý týden jsem si v antikvariátu koupil za 30 Kč Poslední kabriolet od Antona Myrera. Kdysi jsem jej četl, když mi to půjčila babička, ale natolik se mi to líbilo, že jsem musel mít svůj vlastní výtisk. Na poznámky a tak.
Navíc za 30 Kč je to lepší než jít k doktorovi se zlomeným srdcem.
Pokud knihu neznáte a chcete vědět, o čem je, mrněte sem, už jsem o ní psal minulé léto. V Posledním kabrioletu kromě krásného příběhu o zklamání generace, kterou krutě zasáhla druhá světová válka, najdete i dobový soundtrack.
Je tam Moonglow od Bennyho Goodmana, Moonlight Serenade od Glenna Millera i I'll Be Seeing You, kterou zpracovala hned celá řada tehdejších hudebníků. Ale z těch všech mě nejvíc dostal Stardust od Artieho Shawa.
I když verzí Hvězdného prachu je taky nesčetně... Tady je jedna i se zpěvem!
Ta písnička zachycuje všechny naděje a sny celé jedné generace, tak hezky poslouchejte!
A Anton Myrer svou nejlepší knihu Stardustem i zakončuje...
Přetáhl jsem přes kabriolet plachtu a vyšel jsem ven. Vítr mezitím rozehnal poslední zbytky mraků. Všechny hvězdy už vyšly, třpytily se a jiskřily v triádách jako drahokamy, v nedbalých trsech, v nekonečně proměnlivé prašné mlhovině. Hvězdy umírají bez přestání - takhle jsem to někde četl - rozzáří se a pak vyhoří na prach.
Většina čtenářů tohoto blogu už mě myslím dlouho neviděla a neslyšela. A protože vám to bylo určitě moc líto, máte hned dvě možnosti mě vidět a slyšet: ve videorecenzích na knihu Hvězdy nám nepřály od Johna Greena a na román Terapie láskou od Matthewa Quicka.
Už jsem tady o knize Hvězdy nám nepřály psal, jak je báječná, ale protože to je holý fakt, neuškodí si to zopakovat...
A Terapie láskou mě jako film zklamala, ale jako kniha je výborná. O tom jsem zase psal na svém blogu na iDnes (jeden blog na obsažení mých výtvorů nestačí, musím mít dva!).
Zatímco loni jsem s předstihem upozorňoval, že rok 2012 bude mít retro nádech padesátých let, rok 2013 zřejmě vzkřísí "zlatá šedesátá".Psali to na Huffington Postu a doplnili to fotkou Seleny Gomez v červených retro plavkách.
Nutno dodat, že šedesátá léta už mohlo zkušené oko pozorovatele vidět na Laně Del Rey, Nicku Waterhousovi (i jeho hudba je retro!) a koneckonců i mainstreamové Adele. Teď to vypadá, že se retro styl dostane i mezi širokou veřejnost.
Na plakátech H&M, které momentálně zaplavily Prahu, koneckonců můžeme vidět jakousi blondýnku, jež jako by z oka vypadla šedesátkové modelce Twiggy.
Tohle není Buddy Holly! Znáte Nicka Waterhouse?
Celkem se mi to líbí, 60. léta sluší všem a jsou v kontrastu se současným světem velice zajímavé na pohled.
Především hezké holky tak můžou poodhalit nožky, tak doufám, že tu možnost naplno využijí.
Takže oprašte saka po dědovi, šaty po babičce a provětrejte jejich šatník i letos!
Poté, co jsem si myslel, že už nemůže být nic horší než PatCrycheer se svým letním "hitem" Praha-ha hlavní město zábavy a novější Metrix Steel s podobně odpadním Hejtrs v rohu, mě o opaku přesvědčila Nicky Tučková, která se všem rozhodla sdělit, že hledá bohatého chlapce.
Na hledání vhodné partie jistě není nic špatného, jde ovšem o způsob, jakým to podává. I Allen Ginsberg by Nicky Tučkové záviděl její Kvílení. Blondýnka anglicky s příšerným českým přízvukem ve svém díle Rich Boy "zpívá", že není děvka, že chce být jenom bohatá, "tak dělejte chlapci, pojďte si pro mě."
Když jsem si to pustil poprvé, uzemnila mě už první větou: "Aj vana bí lajk Agáta...Hanychová..." Ale to není poslední perla. Po rozjímání o tom, jak je roztomilá, následuje šokující upřímná zpověď ve formě "aj hef bik tits end aj lajk politiks" (=vlastním velká prsa a mám ráda politiky), ovšem pozor, Nicky nás nezapomene upozornit, že ne všichni politici splňují její představy: "Aj dont lájk Zemana, betr iz... Obama!"
To vše doplňuje videoklip, v němž se penězchtivá slečna válí s fénem po podlaze, prochází se Prahou v doprovodu kamarádek, sedí sama v kavárně a elegantně se svíjí u stromu v promrzlém parku (zřejmě v domnění, že na svého vysněného prince narazí právě u toalet pražských bezdomovců).
Chcete ji? Pak zavolejte na 602948160, což je číslo, které Nicky zazpívá přímo v textu - "Dysis maj foun - sixoutunajn four!"- a zakončí sexy zakvílením - "ejtvansixouououuuuu".
A teď mě omluvte, jdu si na uklidnění pustit Harlem Shake. Navzdory tomu, co jsem zde nedávno psal, působí oproti Rich Boyi Nicky Tučkové jako Mozart. I když pokud slečna Tučková pouze trolluje a teď si někde mne ruce, pak klobouk dolů. Zajistila si slušnou fanouškovskou základnu pro své další aktivity. Každopádně myslím, že pro dnešek toho internetu stačilo.
První obrázek - plakát na noirový film z roku 1949 (pro Československo už tehdy bylo bohužel příliš pozdě) - bohužel není tolik vtipný, jako spíš zajímavý. Zobrazuje mou nejhorší noční můru. Pravdou totiž je, že komunisté žijí mezi námi. A ačkoliv na první pohled vypadají jako vy nebo já, skrývá se v nich touha ničit a týrat. Věřte mi, s takovouhle cháskou nechcete mít nic společného!
Druhý obrázek už je fakt vtipný. Zvlášť když si uvědomíte, že nejde o fake. Jde o screen mobilu mého nejmenovaného spolužáka. To zaručuje Ráďova pečeť pravdivosti! Život má velký smysl pro humor!
Teď tu mám ještě jedno video s oscarovou tematikou. V bouřlivé noci, kdy v Hollywoodu zřejmě nikdo nespal, se Jack Nicholson pokusil sbalit Jennifer Lawrence. Jak to dopadlo? Vtipné video můžete zhlédnout tady...
A když už jsme u videí... Jedna čokoláda se rozhodla, že by ji nejlépe propagovala Audrey Hepburn. Co na tom, že už je legendární herečka dvacet let po smrti... Máme 21. století, a tak Audrey ožila, aby si mohla vychutnat čokoládu Galaxy...
Na YouTube se objevil teaser na připravovaný filmový projekt "Desire". No, "filmový projekt" zní možná trochu nadneseně. Jde totiž o umělecky pojatou reklamu na nového Jaguara.
Marketingovým mágům se ale podařilo podplatit Lanu Del Rey a my se tedy můžeme těšit na splnění všech mužských snů - krásné auto a slečna v jednom filmu. Nehledě na to, že tam jakousi blíže neurčitou roli hraje společnost Ridleyho Scotta.
Zmíněnou upoutávku si můžete pustit tady...
Film bude premiérovat na jaře letošního roku. Už se moc těším!
Nedávno jsem psal o skutečně výborné knížce "Po boku: Třiatřicet manželek našich premiérů". A protože se rád předvádím před kamerou, chtěl jsem si zahrnout do svého Knihoblogu, kde představuju knižní novinky.
S kolegou Vítkem jsme to natočili jako obvykle, ale on poté ve stylu antických vědátorů dostal - "HEURÉKA!" - nápad, jak to vylepšit. Vítek mívá často báječné nápady a je to jeden z důvodů, proč v mé osobní, subjektivní a snadno zmanipulovatelné hitparádě oblíbených spolužáků zaujímá jedno z prvních míst. A tentokrát se překonal, protože ho nejenže napadlo pojmout celou recenzi jako sérii kratičkých příběhů vyprávěných skrze Lego panáčky, ale taky to zrealizoval!
Já k tomu pak jenom svým medovým hláskem namluvil komentář - připadal jsem si přitom jako dabér, protože jsem musel sledovat jak ubíhající video, tak text přede mnou.
Co říkáte? Podle mě je nejlepší scéna s aligátorem a pak ta s prostitutkou Martou. I když poněkud "drákulovské" pojetí Pražského hradu ve scénce s Radkou Nečasovou má taky něco do sebe...
Na přání mého spolužáka, který hrozně obdivuje můj hudební vkus, jsem vytvořil seznam skvělých vánočních songů, které už nějaké ty Vánoce bohužel v rádiu nehrají.
Jingle Bell Rock je klasika z 50. let, která skvělému kytaristovi Bobby Helmsovi zničila kariéru tím, jak je skvělá. Nic lepšího už nikdy nenahrál...
Nic není vánočnějšího než White Christmas. Dnes už pomalu americká lidová písnička se poprvé objevila v muzikálovém filmu Holiday Inn s Fredem Astairem a Bingem Crosby, z nichž právě druhý jmenovaný ji zazpíval. Pro dnešní dobu je ale "stravitelnější" novější verze od Franka Sinatry...
Před lety se Let It Snow objevila v reklamě na nejmenované kafe, ale ve skutečnosti už je starší než moji rodiče. Při jejím poslechu si úplně vybavíte klasické kýčovité Vánoce - a k Vánocům kýč patří!
Holly Jolly Christmas můj hudební výběr trochu oživuje, protože jde o rychlou rocknrollovou koledu.
Ani další skladba - Santa Claus Is Coming To Town - vás neuspí. Stejně jako další výše (i níže) uvedené songy má hromadu coverů a remaků.
Ať pořád nedávám jenom Franka, tak si taky poslechněte Binga Crosbyho, jak zpívá Have Yourself A Merry Little Christmas. Krásně nostalgické, nemyslíte?
K 50. letům patří doo wop. A retro skladba Rockin Around The Christmas Tree od Brendy Lee vás přenese do Vánoc v době, když vánoční coca-colu ještě nedělal kamion, nýbrž Marilyn Monroe.
Víte, že Chuck Berry ještě pořád žije? Takže svůj hit z 50. let Run Run Rudolph vám ještě pořád může osobně zahrát! A pokud se vám zrovna nechce utrácet za letenky, třeba si vystačíte s tímhle odkazem...
V Česku už to trochu vypadá vánočně zhruba od půlky srpna, takže to není takové ách, jako v téhle písničce, ale It's Beggining to Look A Lot Like Christmas je skvělá!
Nedávno jsem psal o sestrách Andrewsových. Ty ve 40. letech taky nazpívaly vánoční píseň - Christmas Island.
The Ronettes měli v 50. a 60. letech ohromný úspěch s písní Be My Baby, ale jejich verze Sleigh Ride patří taky k tomu lepšímu!
Winter Wonderland nazpívala i Doris Day, ale její verze - jakkoliv má Doris krásný hlas - je hrozně pomalá. Proto dávám opět odkaz na Andrews Sisters a jejich orchestr.
Gene Autry byl v Hollywoodu znám pod přezdívkou "zpívající kovboj." Jeho písničky zpravidla měly vtip a švih. A takový je i Rudolph The Red Nosed Reindeer.
Nat King Cole byl takový černošský Frank Sinatra. Jeho písně byly ale zpravidla trochu pomalejší a procítěnější. Christmas Song je pro ty, kdo o Vánocích rádi zpomalí a zapřemýšlí...
Letos v požehnaném věku zemřel Andy Williams. Vánoce bez něj letos nebudou to samé co loni, ale píseň Happy Holiday už tady naštěstí bude navždycky.
The Lettermen na počátku 60. letech ohromovali skvěle secvičenými vokálními skladbami, které lahodily uším. What Child Is This je přezpívaná staroanglická píseň, ale stejně v jejich podání zní vánočně.
A je čas na úchylárny. V padesátých letech hrozně letěla písnička I Want a Hippopotamus For Christmas, v které malá holčička zpívá o tom, že nechce boty ani šatičky, ale že chce hrocha. Proč ne...
A na závěr ještě rychlá verze White Christmas, taky z 50. let, od kapely The Drifters.
Takže doufám, že si s tímto výběrem užijete stejně nostalgické a retro Vánoce jako já!
Ano, dámy a pánové, zvěsti byly pravdivé! Po letošních Jarních Ráďovánkách a Ráďa straší na věži filmové studio Radka Blažka rozhodně nezahálelo a včera uveřejnilo trailer na novou grotesku.
Podle důvěryhodných zdrojů měly Ráďovy veselé Vánoce předpremiéru právě včera, ale na internetu bude mít premiéru pro veřejnost až 24. prosince 2012.
Pokud máte rádi knihy, nejspíš vám neuniklo, že bestseller japonského spisovatele Haurukiho Murakamiho vyšel i v češtině. Ale dost možná jste ještě neviděli nový Knihoblog, o němž V. N., student žurnalistiky na Univerzitě Karlově, prohlásil, že se jedná o "nejroztomilejší video od Charlie Bit My Finger"!
Formát videorecenze je tentokrát trochu zvláštní, stejně jako hodnocená kniha. Ovšem pokud hledáte zábavu na dlouhé zimní večery, 1Q84 i Knihoblog tu jsou pro vás!
Dnes už možná název "The Andrews Sisters" něco řekne jen retromilům a hudebním odborníkům. Ale trojice těchto sester pomohla Spojeným státům vyhrát Druhou světovou válku díky hudbě, takže bychom na ně neměli zapomínat.
LaVerne (1911-1967), Maxene (1916-1995) a Patty (1918-) dodávaly vojákům síly tím, že zpívaly neuvěřitelně chytlavé a skvěle secvičené písničky přímo na frontě. Dokonce se mihly i v několika propagandistických hollywoodských filmech.
Z jednoho takového pochází i jejich největší hit "Boogie Woogie Bugle Boy", který možná znáte, protože ho přezpívala Christina Aguilera, když ještě nebyla tlustá...
No a Patty, hlavní zpěvačka trojice, pořád ještě žije v jednom domově důchodců v Kalifornii. Dovedete si představit ty historky, které může vyprávět ostatním obyvatelům? Je to zvláštní, že někdo, kdo aktivně působil ve Druhé světové válce, pořád ještě žije a může o tom i zpívat...
Po úspěchu mého prvního video blogu jsem si samozřejmě nemohl dopřát příliš dlouhého oddechu a začal jsem přemýšlet, kterou další knihu bych mohl zpracovat do formy filmové recenze. Volba padla na knihu Ten, kdo stojí v koutě (The Perks of Being A Wallflower) od Stephena Chboskyho.
Tentokrát jsme se spolužáky vymysleli i scénku, která by stručně charakterizovala obsah této skvělé knihy. Nový díl knihoblogu je tedy dynamičtější a zajímavější než první.
Moje máma se nedávno v televizi dívala na nějaký dokument o "sladkých šedesátých" a překvapilo mě, když jsem tam uslyšel česky přezpívanou verzi "Night And Day" od Cola Portera.
Po chvilce googlování a youtubeování (tohle slovo mi asi češtináři neodpustí...) jsem zjistil, že to nazpívala Eva Pilarová a pod názvem Noc a den si to můžete pustit tady i se stylovým videoklipem.
Ale Cole Porter nebyl jediný, jehož melodie textaři ozdobili překvapivě sednoucími českými slovy. Šedesátá léta dodnes jak v hudbě, tak vzhledem nejvíc symbolizuje Nancy Sinatra. Jeden z jejích největších hitů byl song These Boots Are Made For Walkin'. Ten do češtiny přezpívala Yvonne Přenosilová pod jménem Boty proti lásce.
A co takhle dát si ještě jeden z největších tanečních hitů šedesátých let vůbec? Sugar, Sugar od The Archies. Český název Med a cukr je trochu přitažený za vlasy, ale ta sladkost z něj tryská tak jako tak... Videoklip je opět doprovázen stylovým šedesátkovým designem.
Tradice zpracování amerických songů je u nás poměrně dlouhá. Už ve 40. letech Jiřina Salačová přezpívala velký hit Rity Hayworth Amado Mio - ale tehdy ještě mohla v angličtině. Poslechněte si ho zde. Na krásnou Ritu, která u toho ještě stíhá tancovat (nu, ono se jí to tančilo, když to za ni zpíval někdo jiný, ale to ve 40. letech ještě nikdo nevěděl), samozřejmě nemá, ale člověka to potěší.
Možná už jste ze čtení Ráďablogu poznali, že mám FAKT rád knížky. A taky se MOC rád předvádím před kamerou. A co vznikne, když spojím tyto dvě vášně dohromady? Knihoblog! Videoblog o novinkách na českém knižním trhu.
Při jeho natáčení jsem si připadal jako hvězda němého filmu, která zkouší přestoupit na film zvukový. Moje zkušenosti s prací před kamerou se totiž doposud smrskly hlavně na čtveřici němých grotesek, u kterých nezáleželo na tom, jestli jsem text srozumitelně vyslovoval. Vlastně jsem text ani nemusel umět, dokud jsem nějak otevíral pusu a hodně používal mimické svaly...
Jenže teď to obejít nešlo. Musel jsem se hrozbě v podobě mikrofonu postavit s úsměvem na tváři a textem v hlavě. Samozřejmě jsem z toho byl trochu nervózní, ale po cca padesáti nevydařených pokusech se člověk uvolní a text si do paměti vryje.
Výsledné video si můžete pustit níž - pokud jste tedy připraveni na mluvícího Ráďu (Už jste mě viděli na fotkách i v hraném filmu, dennodenně vidíte můj psaný projev, ale jak mluvím? To tu ještě nebylo!). Myslím, že můj mluvený projev není zas tak strašný, jak jsem se obával, ale je hrozně vidět, že jsem před kamerou zvyklý používat mimické svaly, takže mi pomrkávání a zvedání obočí prosím promiňte.
