Když jsem v lednu 2012 začal psát tento blog, dal jsem si předsevzetí, že u něj vydržím alespoň rok. To se mi povedlo, a tak jsem ho postupně začal opouštět. Asi to má i něco společného s dospíváním a tím, jak mi přibývají povinnosti.
Každopádně bych se s věrnými čtenáři ještě rád podělil o svou sedmou a zřejmě poslední grotesku Jak Ráďa potkal Bertu. Podle Lukáše Bejčka z Twitteru je to moje nejlepší groteska vůbec. A to mě těší. Říká se, že přestat se má v nejlepším!
Teď svoje zážitky a vzpomínky na natáčení sepisuji a doufám, že se mi do Vánoc podaří napsat biografii. Takové memoáry hvězdy němých filmů. Byla to krásná část mého dosavadního života a až jednou budu starý a vrásčitý, rád si ji prolistuju a připomenu si věci, které bych jinak zapomněl.
O průběhu psaní své autobiografie vás nepravidelně budu informovat!
Mám rád Reese Witherspoon od té doby, co jsem ji viděl ve filmu Walk the Line. A Gillian Flynnová mi se svou Zmizelou při čtení vyrazila dech (ten zvrat!). Proto mě potěšilo, když jsem ve starém čísle Entertainment Weekly našel pochvalný článek, který herečka o spisovatelce napsala.
Zrovna jsem v Atlantě natáčela jeden film a zašla jsem se do místního knihkupectví podívat po výtisku Zmizelé, toho neuvěřitelného nového románu od Gillian Flynnové.
Tu knihu jsem už četla před několika měsíci a příběh perfektního páru Amy a Nicka Dunneových mě naprosto omráčil. Jak jejich manželství po pěti letech vychladlo a jak Amy záhadně zmizela zrovna na výročí svatby. Nemluvě o druhé polovině knihy, která ukazuje, že nic není, jak se zdá. Zmizelá je jedna z těch knih, jejichž čtení vyvolává závislost. Takže i když už předem víte, že příštího dne budete litovat nedostatku spánku, nemůžete přestat otáčet stránky. Dokonce ani když se k vám uprostřed noci překulí váš partner a ospale se zeptá: "Co to sakra čteš?" Myslela jsem, že tahle Gillian Flynnová musí být děsivý člověk, když se umí vrtat v lidských charakterech s takovou zručností. Chtěla jsem to zjistit, a tak jsem ji pozvala na oběd. Doufala jsem, že poznám temnou, komplikovanou a zádumčivou spisovatelku, která by se mnou rozebírala všechny chyby seriálu Dexter a každý nevyřešený kriminální případ amerických dějin. Hrozně mě zklamala. Ukázalo se totiž, že se nejedná o žádnou pohanskou bohyni z louisianských bažin, ani o chladnokrevnou švédskou profesorku. Ve skutečnosti je to milá, inteligentní matka dvouročního dítěte, která se svým milujícím právnickým manželem žije v Kansas City. O nevyřešených případech ale mluví ráda (věděla jsem to!). Pak mě napadlo, že to je přesně to, co dělá Amy Dunneovou ve Zmizelé tak fascinující. Amy je na první pohled taky tak milá a normální, ale když nahlédnete pod povrch, objevíte její temnou stránku...
Nicméně, zpátky k příběhu... Natáčela jsem v Atlantě a zabruslila jsem do knihkupectví, abych pořídila jeden nebo dva výtisky Zmizelé pro svoje přátele. A nikde jsem ji nemohla najít. Podívala jsem se na všechny stolky. Nic. A tak jsem sáhla po jiné knize, na kterou jsem si brousila zuby a stoupla si do fronty. Podívala jsem se kolem sebe a asi tři lidi ve frontě před pokladnou drželi Zmizelou! Okamžitě jsem přistoupila k pultu a zeptala se prodavačky, kde ji mají. Tahle milá Jižanka mě zavedla k regálu označeném "Bestsellery". A tam jsem ji spatřila. Úplně nahoře. Pod cedulí, který hlásal "#1 New York Times Bestseller". To není špatné na milou holku z Kansas City...
(Zdroj: Entertainment Weekly ze 7. prosince 2012, str. 47)
Reese Witherspoon Zmizelá zaujala natolik, že se finančně podílí na jeho filmové adaptaci a stala se producentkou. Režírovat bude David Fincher a hlavní role si zahrají Rosamund Pike a Ben Affleck.
6. června v 91 letech zemřela plavkyně a hvězda technicolorových aquamuzikálů 40. a 50. let Esther Williams. Jejími nejznámějšími filmy jsou Neptunova dcera (1949) a Million Dollar Mermaid (1952).
Esther Williams strávila bezmála 20 let své kariéry ve stáji studia MGM, kde využila své plavecké schopnosti k různým tanečním a plaveckým vystoupením ve stylu akvabel, aby se nakonec uchýlila k Universalu, kde už její úspěchy nebyly tak velké.
Na přelomu 50. a 60. let podstoupila experimentální psychoterapii pomocí LSD a velice si ji pochvalovala, což způsobilo ohromný poprask.
Letos poslední hvězdy klasického Hollywoodu vymírají jako po dešti (Deanna Durbin, Celeste Holm, v Česku Eva Gerová). Pro více žijících legend navštivte můj příspěvek o hvězdách stříbrného plátna, které pamatují víc než učebnice filmové historie.
Gatsby má spoustu přídavných jmen. Nejznámější je samozřejmě to z názvu Fitzgeraldovy knihy - Velký. Po zhlédnutí filmového zpracování od mistra kýčaře Baze Luhrmanna mě však napadá milion dalších:
Retro Gatsby - samozřejmě je to zasazeno do horkého léta roku 1922, takže očekávejte mikáda, cigarety na špičkách, spoustu brilantiny, krásná auta a charleston i foxtrot
Dechberoucí Gatsby - některé záběry (zvláště ty na večírcích) jsem nemohl očima vstřebat komplet, protože bylo pořád nač se dívat
Aktuální Gatsby - nejen díky hudbě (v soundtracku se jazz mísí s hip hopem a dalšími současnými styly), ale i hospodářské krizi, která bouřlivým 20. létům následovala a visí ve vzduchu tak hmatatelně, že si všichni užívají, dokud to jde (my už ji snad máme za sebou), a díky nečernobílým postavám (kdejaká celebrita si s Daisy může podat ruku)
Osobně si myslím, že jde o Luhrmannův nejlepší film, protože na rozdíl od Moulin Rouge a Romea+Julie, kde byla extravagance a kýčovitost našroubovaná uměle, do Fitzgeraldova světa zbohatlíků na východním pobřeží v bouřlivých 20. letech se prostě hodí.
Filmového labužníka jako jsem já potěší narážky na historii kinematografie: reklama na Robina Hooda s Douglasem Fairbanksem, úhel kamery v bazénu jak ze Sunset Boulevardu, černobílé zrnité art-decové logo Warner Bros. na začátku filmu, Gatsbyho sídlo coby palác Xanadu z Občana Kanea...
Jazzová historie světa
Úplně samostatnou kapitolou je hudba, kterou spousta lidí kritizuje (ostatně jako celý film: Gatsby je zřejmě jeden z těch rozporuplných filmů, které budete buďto milovat, nebo nenávidět, ale jejichž skutečnou hodnotu ukáže až čas). Mně osobně se tam hodila. Navíc kromě songů ze soundtracku se můžete těšit na jazzovou Toccatu a Fugu od Bacha, monumentální Rapsodii v modrém od Gershwina, která vás téměř dovede k slzám, a foxtrotovou verzi songu Young And Beautiful od Lany Del Rey.
Leonardo hraje skvěle, protože on nehraje, on JE Jay Gatsby. Carey Mulligan je lidštější Daisy než v knize, ale pořád mrcha. Proč je Daisy Buchananová mrcha?
Kdybyste se ve světa Gatsbyho nemohli zorientovat. OBSAHUJE SPOILERY!
nejdřív si Gatsbyho nevezme, protože nemá peníze
pak si Gatsbyho nevezme, i když má peníze, protože to jsou "nové" peníze
nechce opustit svého bohatého manžela, kterého ani nemiluje, protože by přišla o společenskou prestiž
SPOILER! to ona zabije Myrtle, ne Gatsby, a ani se ho nesnaží opravit, když gentlemansky vezme vinu na sebe
SPOILER! nejenže Gatsbymu nakonec ani nepřijde na pohřeb, ona mu ani nepošle kytky!
Gatsby je pro Daisy prostě příliš dobrý.
No ale zpátky k filmu. Ten splnil mé představy a očekávání a já ho určitě chci vidět znovu. Je lepší než verze ze 70. let s Robertem Redfordem, protože je odvážnější, odvázanější a temnější. Doporučuju nejen fanouškům knižní předlohy!
Mnoho týdnů namáhavé duševní i tělesné námahy se zhmotnilo v desetiminutové grotesce, kterou filmové ateliéry Radka Blažka zveřejnily právě teď!
Budete se smát humorným situacím, žasnout nad hereckými výkony a nepochybně vás pobaví i cameo jisté osobnosti českého veřejného života...
Ráďa v Praze je moje 6. groteska a dnes máme 6. května 6 hodin večer, ale hvězd v ní najdete víc než 6 - je jich tam víc než na noční obloze!
Anotace:
Ráďa s Bertou chtějí jet na výlet do Brna, jenže souhrou náhod skončí v Praze. V ulicích hlavního města Ráďu okouzlí půvabná Pražanda, zatímco Berta se seznámí s Ráďovým bratrancem. A co když se do toho všeho ještě připlete kočárek s gumovou panenkou?
Šestá groteska Radka Blažka je podle kritiků ze všech nejlepší. Jako obvykle v ní najdete velkou porci ztřeštěné zábavy, dávku retro atmosféry a víc hvězd než na noční obloze. Prostředí velkoměsta a množství mladých talentů však z filmu činí jedinečný zážitek, který budete chtít prožívat znovu a znovu.
Z každého natáčení mám spoustu veselých a zajímavých zážitků. Když jsme například natáčeli Ráďovo rande, Kristýna musela jít přes půl města v šatech ušpiněných od šlehačky, při natáčení Jarních Ráďovánek loni na jaře se zase málem vyboural jeden řidič, když namísto silnice sledoval Bertiny vzdouvající se bílé šaty.
Tentokrát jsme natáčeli v centru Prahy, takže šance na zajímavý zážitek se zvýšily cca o milion procent. A první zajímavá příhoda se udála už necelou hodinu od první klapky.
Podle plakátů a promo fotek jste si mohli všimnout, že v Ráďovi v Praze hraje důležitou roli kočárek. V jedné scéně jsme jej s Martinem, který hraje mého bratrance, měli pustit z kopce. To jsme taky udělali, jenže jsme museli přestat natáčet, neboť jedna kolemjdoucí turistka začala zplna hrdla ječet:"Oh my god!" a ukazovala na kočárek řítící se z kopce a držela se druhou rukou za srdce. Já jí musel ukázat, že v kočárku není živé dítě, aby se uklidnila.
Po několika pokusech jsme záběr natočili a mohli jsme se přesunout na další. Když jsme se přesunovali z jedné lokace na druhou, jeden nejmenovaný člen štábu měl k dispozici auto nazvané "Maggie". Kupodivu jsme se do něj vešli všichni - bylo nás šest. Jenomže jezdit v takovém počtu v jednom autě není zrovna košer, a tak jsem - pohodlně rozvalen na sedadle spolujezdce - volal na čtyři sardinky dozadu: "Dělejte, že jste tam jen tři!".
Ráďa v Praze: 6. května!
Aby toho nebylo málo, zrovna ten den bylo v pražských ulicích mnoho policistů a projížděli jsme i kolem Ministerstva vnitra. Když řidič poznamenal, že si doma nechal i papíry, měli jsme žaludky až v krku, ale nakonec jsme z pekelné jízdy vyvázli bez pokut a vězení.
A podělím se ještě o jeden zážitek. Při natáčení v samotném centru Prahy se ke Kristýně seběhl hlouček asijských turistů a začali se s ní fotit a pózovat. Říkali, že se jim hrozně líbí, načež Kristýna odpověděla, že natáčíme film. To v nich vyprovokovalo ještě větší zájem a matky začaly naším směrem postrkovat i své děti.
Navíc nám navzdory původním obavám celkem přálo i počasí a v neděli brzo ráno jsme měli Karlův most a centrum Prahy víceméně pro sebe. Bylo to moc hezké a doufám, že se vám Ráďa v Praze bude líbit stejně jako štábu a kritice.
Když jsem na tomto blogu před rokem psal o legendách klasického Hollywoodu, které jsou doposud mezi námi, Deannu Durbin jsem opomněl. Není v Česku tolik známá (ačkoliv za první republiky se u nás její filmy promítaly), ale v USA se její úspěch v lehkých muzikálech a komediích během krátké kariéry v letech 1936 až 1947 let dal srovnat s úspěchy Shirley Temple či Judy Garland.
V roce 1936 dělala konkurz na hlas Sněhurky v Disneyho připravovaném animovaném filmu, ale podle Walta měla příliš dospělý hlas, a tak roli nedostala.
Deanna Durbin se narodila 4. prosince 1921 a zemřela před několika dny (rodina neupřesnila datum ani příčinu úmrtí) ve věku 91 let.
Byla oblíbenou herečkou Anne Frankové, Winstona Churchilla i Benita Mussoliniho. V roce 1938 spolu s Mickeym Rooneym (ten je o rok starší a dosud hraje!) získala Oscara pro mladé talenty.
V roce 1947 se Deanna stala nejlépe placenou ženou v Hollywoodu, ale ten největší úspěch už měla za sebou. S tím, jak dospěla, chtěla od komedií a muzikálů přejít k dramatu a vážnějším rolím, jenže divákům se to nelíbilo a filmy neměly takový úspěch, jaký si Deanna představovala.
Podobně jako v případě Shirley Temple, i jí publikum odmítlo prominout, že vyrostla. Deanna proto v pouhých 26 letech ukončila kariéru a zbytek života strávila částečně ve Francii, částečně ve Spojených státech. Třikrát se vdala a vyhýbala se světlům reflektorů téměř stejně důsledně jako Greta Garbo. Rozhovory poskytovala pouze výjimečně.
Deanna Durbin ovšem ukázala, že ačkoliv dětská hvězda nemusí zvládnout přechod k vážnějším rolím, může žít dlouhý a spokojený život...
Neformální předvedení mé nové grotesky pro štáb a jejich blízké se konalo včera večer v jednom pražském podniku. Nedaleko od místa, kde v pondělí dopoledne vybouchnul plyn, se sešlo pár mých spolužáků z žurnalistiky, pár z gymplu, pár kamarádů a pár lidí, které jsem neznal. Výsledkem tohoto social mixeru byl výborný večer plný konverzace na úrovni, popíjení a - samozřejmě - promítání Rádi v Praze.
Reakce na film byly kladné...
Včera v Atmosféře premiérovala nová groteska Radka Blažka. Byla fenomenální, ksakru zábavná a objevila se v ní i jiná celebrita než já! Takže 6. května se neodlepte od YouTube, bude to stát za to!
-- Matouš Hartman, iHned.cz
Příští pondělí Ráďu v Praze uvidíte i vy. Abych vás ještě víc navnadil, přináším oficiální plakát k filmu...
Diváci nejčastěji oceňovali humorný příběh, retro provedení a herecké výkony.
Mně se kromě toho líbila i uvolněná a přátelská atmosféra.
Jak už jsem tady psal, každý svůj film ještě předtím, než vypustím do světa, pustím několika vyvoleným (zpravidla členům štábu), abych zjistil jejich reakce a mohl to třeba využít k další propagaci. Příští týden plánuji slavnostní pražskou premiéru Rádi v Praze, a tak jsem ještě předtím raději pozval část štábu z Třebíče, aby výsledek omrkli a já mohl němý film s klidným svědomím pustit zhýčkanému obecenstvu hlavního města.
Vše proběhlo nad očekávání dobře. Zde je několik reakcí...
"Vážně výborná groteska!"
"Nejlepší dílek Ráďovy filmografie..."
"Ježiš ta teta, Pražanda, Martin... A Ráďa s Bertou, samozřejmě. Bude to pecka! Už se těším, až to uvidí všichni."
"Už od začátku to má vtip a švih, ale ke konci to je taková jízda, že se mi prodloužil život přinejmenším o rok!"
Pro tu význačnou událost Kristýna dokonce zajistila červený koberec, každý přinesl něco na zub a na pití a po klasickém zhlédnutí všech pěti předchozích grotesek jsme se výborně bavili u dvojího (publikum si vyžádalo opakování) promítnutí filmu, na který netrpělivě čeká celý svět - Ráďa v Praze.
Filmu se široká veřejnost na YouTube dočká příští pondělí - 6. května. Zatím si můžete prohlédnout fotky z červeného koberce a nasát čirou filmovou atmosféru plnou nadšeného očekávání a hollywoodského kouzla...
Jakožto marketingový mág jsem za ty dva roky, co natáčím grotesky, vypracoval důmyslný plán na propagaci každého svého dílka. Důsledkem je, že po natáčení teprve přichází největší dřina. Nejprve s natočeným materiálem strávím den až dva ve střižně. Tyto chvíle jsou sice zpravidla zábavné, ale ke konci už moří i mne.
Pak musím vytvořit trailer, neboli jakousi první ochutnávku toho, nač se diváci můžou těšit. Trailer musí navnadit a přitom nesmí prozrazovat mnoho o ději, což se mi většinou podaří, protože vyberu pár zajímavých záběrů, svižnou hudbu a vměstnám to do 20 sekund. Shodou okolností jsem trailer na Ráďu v Praze dokončil dnes odpoledne... Mrkněte tady a dejte vědět, jak se vám líbí.
Pár dní po upoutávce pak zveřejňuji plakát. Ten sem hodím v pondělí - týden před YouTube premiérou samotného filmu. Zatím se můžete pokochat několika roztomilými promo fotkami...
Berta, Ráďa, bratranec Martin a půvabná Pražanda s kočárkem. Ten v grotesce hraje důležitou roli...
Praha v ranní mlze a my...
Štáb, aneb lidi, bez kterých by to nešlo: Terka, Kristýna, já, Martin, Eva a kameraman Zdéňa.
Plakát mám ke každé grotesce a doma už si jimi začínám obkládat stěny. Abych - až jednou budu vetchý stařík - mohl vzpomínat na sladké mládí strávené u filmu.
Pak samozřejmě nesmíme zapomenout na premiéru pro štáb - ta je důležitá ze dvou důvodů: vidět film dřív než zbytek světa je jednak odměna pro štáb a zúčastněné osoby a jednak pro mě testovací promítání - jestli vtipy zabírají, mezititulky neobsahují chyby a děj dává jakýs takýs smysl.
No a jako poslední přichází premiéra pro širokou veřejnost - tedy i pro vás, kdo čtete tento můj blog. Ráďa v Praze je moje šestá groteska, proto jsme datum premiéry stanovili na 6. května.
Po takových nesmrtelných hitech jako Ráďa straší na věži a Ráďovy veselé Vánoce jsem se po krátké pouze opět postavil před zvěčňující světla kamer a spolu s přáteli a kamarády jsme o víkendu natočili novou grotesku.
Bude se jmenovat Ráďa v Praze a je jaksi symbolická v tom, že se v ní setkají lidé z mého okruhu přátel z Třebíče a mí pražští kamarádi. Dala mi hodně zabrat - zorganizovat termín, který by vyhovoval co největšímu počtu účinkujících, zajistit techniku a rekvizity a k tomu ještě nevyzpytatelné počasí letošního zimoléta.
VYSTŘIŽENÝ ZÁBĚR z nového filmu. Ráďa v Praze bude nejvýpravnější groteska mé dosavadní filmografie.
Už jsem se pořádně nevyspal asi čtyři dny, ale stojí mi to za to - už se příšerně těším. Miluju ten pocit, když někomu předvádím nový film a vidím, jak poprvé vidí to, co už jsem viděl, jak reaguje na jednotlivé okamžiky... To je moje filmové šílenství, které nespočívá pouze v pasivním sledování snímků, ale také v aktivním tvoření umění.
Nebudu prozrazovat více, protože vás nechci připravit o hezký zážitek ze sledování. Jakmile grotesku sestříhám, uspořádám předpremiéru v Třebíči, poté pražskou premiéru a nakonec video umístím na YouTube, takže se budete moci mým (a nejen mým) hereckým výkonem pokochat i vy. Těšte se a sledujte tento blog, protože budu postupně zveřejňovat plakáty, fotky, trailer a zážitky z natáčení!
Do divadla příliš často nechodím. Vinu na tom zřejmě nesou hrůzná představení povinně absolvovaná v rámci školní docházky. Jenže když jednu z hlavních rolí hraje spolužák a navíc slyšíte ze všech stran jenom chválu, přece si to nenecháte ujít!
S Terezou Pleskačovou (její blog můžete navštívit zde) jsme tedy ve čtvrtek vyrazili do Holešovic.
D'Artagnan a Aramis
"Už na to jdu podruhé. Napoprvé jsem se smála deset minut v kuse. Byla jsem z toho v kulturní extázi,"sdělila mi Terka, která je na rozdíl ode mne v divadle pečená vařená, a tak jejímu doporučení v tomto ohledu důvěřuji.
Divadelní spolek Ty-já-tr Načerno zpracoval Dumasův román Tři mušketýři jako komedii. Sice se to na první pohled může zdát nezvyklé, ale ta nezvyklost dává hře šmrnc a kouzlo.
Například když na konci dojde k sérii omylů, které jako by vypadly z mých oblíbených screwballových komedií z 30. let, nebo chytré využití silného moravského přízvuku coby nářečí Gaskoňců. Publikum (v čele se mnou) se smálo i u výborně využité hudby, slovních hříček a úmyslných anachronismů.
Ten typ humoru mi je blízký. Kdyby jej využil nějaký filmový režisér, mohl by pozvednout českou kinematografii nad odpad typu Martin a Venuše.
ŽEBŘÍČEK TOP 5 POSTAV 5. Ten týpek, co hraje na piano a přitom obličejem dokáže popsat, co se zrovna děje na scéně (má výrazové prostředky herců z němých filmů a vypadá jako Doctor Who).
4. Aramis (můj spolužák Martin. Věděl jsem, že hraje divadlo, ale nikdy bych neřekl, že zvládne hrát a u toho ještě tančit a zpívat.)
3. Rochefort (vášnivý padouch, z kterého si ostatní postavy dělaly legraci a využívaly ho. Bylo mi ho líto a zároveň jsem se mu musel smát.)
2. Anna Rakouská, královna francouzská (postava s výbornými dialogy, zamiloval jsem se do ní i z předposlední řady.)
1. Kardinál Richelieu (perfektně napsaná role hmyzího záporáka, který se nakonec dočká zaslouženého znemožnění. Herec do role vložil něco z necitelného upíra Nosferatu a něco z Bustera Keatona, komika s kamennou tváří. Všechny jeho scény byly geniální.)
Jo a nesmím zapomenout na úžasně hloupé slečny na dvoře lorda Buckinghama.
Současná česká filmová "elita" by v souboji kvalit proti mladým hercům z Ty-já-tru byla znemožněna jako kardinál Richelieu. Některé tváře, které jsem v jevišti okem amatérského režiséra zahlédl, bohové prostě stvořili pro stříbrné plátno. Hned bych je obsadil do svého plánovaného muzikálu (o pražských hipsterech - hlavní song bude opěvovat pestrobarevné kalhoty).
Víte jak filmové hvězdy vždycky sní o tom, že dobudou i divadelní prkna? Při sledování hry mě napadlo, že bych si hrozně chtěl vyzkoušet postavit se před živé publikum, jenže pak jsem si vzpomněl, jaké mám při každém natáčení problémy s textem, a rychle mě to přešlo.
Podle programu se budou další Tři mušketýři hrát ve středu 10. dubna. Důrazně doporučuji. Tři mušketýři vás odzbrojí vtipem!
Kdo z vás se těšil na filmovou adaptaci nejhříšnější knihy 21. století kvůli tomu, že v ní Emma Watson ukáže víc než své čarodějné schopnosti, bude si muset nechat zajít chuť.
Populární britská herečka na svém účtu na Twitteru udělala menší crowdsourcing. Nejprve se zeptala svých fanoušků, kdo z nich si myslí, že by roli Anastasie Steelové vzala. Poté, co většina odpovědí zněla záporně, představitelka filmové Hermiony tweetla "Dobře, tak v tom máme jasno."
Emma Watson na Twitteru tvrdí, že by roli nikdy nevzala...
Vypadá to tedy, že v Padesáti odstínech šedi, které mají do kina jít v létě roku 2014 uvidíme v poutech jinou herečku. Média spekulují o Mile Kunis, Jennifer Lawrence i dalších hollywoodských kráskách. Dosud není vybraný ani představitel zvráceného smilníka Christiana Greye.
Zdá se, že na odhalení (doslova) představitelů si budeme muset ještě nějaký ten čas počkat...
Kristen Stewart odváděla pozornost od kamenné tváře berlemi.
Letos mou pozvánku na Oscary jaksi ztratila pošta, a tak mi nezbylo nic jiného, než se podívat na záznam. Téměř tříhodinová stopáž mě vyděsila, a tak jsem se rozhodl přeskakovat děkovačky, čímž se mi délka zkrátila na příjemné dvě hodiny.
Ačkoliv před rokem jsem tady chválil Akademii za to, že odvážně dala Oscara němému černobílému a skvělému The Artist, letos z výsledků tak nadšený nejsem. Během celého ceremoniálu moderátoři opakovali, že rok 2012 byl skvělým rokem pro filmy. Dovolím si nesouhlasit. Byla to bída a děs (až na Bídníky) a ty nejlepší filmy zůstaly úplně bez povšimnutí (The Perks Of Being A Wallflower, Atlas Mraků, Avengers - nemyslím cenu za nejlepší film, ale třeba efekty nebo design by si superhrdinové zasloužili ocenit).
Emmanuelle Riva (86) a ta černoška z toho děsného filmu (8): nejstarší a nejmladší nominovaná herečka pohromadě
Výsledky nejspíš všichni znáte, a tak se rozepíšu spíš o samotné show. Ta byla naopak lepší než loni. Dokonce jsem kvůli tomu překousl i ostudné oškubání Les Mis a Anny Kareniny, které reprezentují Hollywood klasického ražení, ve prospěch zbytečně realistických a naturalistických filmů. Jo a ještě mě potěšila výhra krátkého kresleného filmu Paperman, ten se mi taky moc líbil.
Čaroděj a upírka. Jak MacFarlane trefně dodal, dvě osoby, které církev kritizuje nejvíc, spolu na pódiu
Seth MacFarlane je asi nejlepší moderátor Oscarů, kterého jsem kdy zažil. Ne že bych měl nějak velkou možnost porovnání: viděl jsem jenom nechvalně proslulý ročník s Anne Hathaway a Jamesem Francem a loňskou nudu s ošoupaným Billy Crystalem. Seth trochu provokoval ("nejlíp se do hlavy Abrahama Lincolna dostal John Wilkes Booth"; skvělá narážka na Chrise Browna a Rihannu), ale za jeho předvedení písně "The Way You Look Tonight" ve stylu Freda Astaira mu to museli odpustit i ti nejcitlivější diváci.
Aaron Tveit a Eddie Redmayne v zákulisí: dva hezounci sice nevyhráli žádnou zlatou sošku, ale přítomné dámy na ně prakticky házely kalhotky, takže domů s prázdnou určitě neodcházeli...
Dalším "highlightem" večera bylo hudební vystoupení herců z Bídníků, které si zachovalo velkolepost a působivost. Byli tam skoro všichni: Hugh Jackman, Russel Crowe, Anne Hathaway, Eddie Redmayne, Aaron Tveit i Helena Bonham Carter.
Klasika: Adele, ocenění a spousta slz
Když už jsme u hudby, nesmím opomenout klasicky přecitlivělou Adele, která bezvadně zazpívala Skyfall, a pak za něj dostala i Oscara, načež nemohla předvést děkovačku, poněvadž měla slzy v očích. Rovněž živé předvedení bondovské písně Goldfinger od Shirley Bassey nemělo chybu a líbilo se mi ještě víc než Adele, kterou zvukaři nehezky utlumili v refrénech. Shirley si od hollywoodské smetánky zaslouženě vysloužila ovace ve stoje.
Hudební podkreslení bylo letos vynikající: cinefilové jistě postřehli melodii zJihu proti severu, Zpívání v dešti, Sound Of Music a krásně smutnou instrumentálku ze Vzpomínek na Afriku během části In Memoriam. Tu mám každý rok velice rád, protože celý sál pohasne a vzpomíná se na legendy, které odešly do celuloidového nebe za Marilyn Monroe a Jamesem Deanem. Letos jsem tam (naštěstí) moc jmen neznal - snad asi jenom Celeste Holm, ale přesto to bylo velice dojemné.
A vrcholem večera byl pád Jennifer Lawrence ke kolenům Jeana Dujardina. Jak jakýsi zahraniční bloger poznamenal: diví se jí někdo? Jennifer se s tím ale mohla vypořádat trochu lépe. Na následné tiskové konferenci totiž reportéra, který ji žertem připomenul, ať se dívá, kam šlape, obdařila neslušným gestem.
Příliš vzrušená kočička Jennifer: viděla myšku?
Jedním z nejvíc WTF momentů bylo - ne, Kristen Stewart byla HODNĚ divná, ale na to jsme už zvyklí - udílení ceny za nejlepší film. Na pódium sice nakráčel Jack Nicholson, ale pozornost mu krutě sebrala Michelle Obama. Jestli organizátoři čekali "óóóóó!", tak se ho nedočkali. Mama Obama vypadala jako něco, co uteklo z posledního Tarantinova filmu.
NESPOUTANÁ MICHELLE: Mama Obama vypadala, jako by zrovna utekla z Nespoutaného Djanga
Shrnutí? Oscaři za rok 2012 byla přehlídka toho, jak se Akademici zoufale snaží jít s dobou, ale příliš jim to nejde. Opět se potvrdilo, že ty nejlepší filmy často sošku nevyhrají a kvalitu ukáže až čas. A znovu se ukázala slabost obyvatel města andělů pro děti (ta osmiletá černoška nominovaná za ten příšerný film), zvířata (jak jinak si vysvětlit tolik výher Life Of Pi - tam je ten tygr, že ano...?) a menšiny (ovace ve stoje pro toho asiata za Life Of Pi). Kéž by si Akademie přestála hrát na něco, co nikdy nebude, držela se svého stylu a ocenila třeba některou z žijících legend(Olivia de Havilland, Joan Fontaine, Kirk Douglas, Shirley Temple, Mickey Rooney, Lauren Bacall, Angela Lansbury - tihle všichni se zdají být pořád ještě dostatečně čilí na to, aby je pozvali!).
Jo a kam se letos poděli Brad, Angelina a její nožka?
Loňskou nožku Angeliny Jolie Anne předčila "o prsa"! Zahraniční komentátoři ten zjev nazvali "Les Nipplerables" - Prsníci
Všechny, kdo čekali pikantní drby, fotky a videa z bouřlivé páteční noci, nejspíš zklamu. Hlavní aktérka, která vypila 2 Cosmopolitany, 1 sklenku vína, 2 Knockouty a 1 Long Island Iced Tea, mi totiž pod trestem smrti zakázala cokoliv zveřejňovat. A tak večer zůstane vrytý pouze v paměti účastníků (a mého telefonu a notebooku).
Místo toho se dnes chci věnovat rozboru životopisu Grety Garbo (1905-1990), který jsem zrovna dočetl. Na 650 stránkách totiž autor Barry Paris podává nejpřesnější a nejobjektivnější obraz filmové hvězdy, který jsem kdy četl.
Četl jsem životopisy Caryho Granta, Clarka Gablea a Elizabeth Taylorové a ty se mi moc líbily, ale každý k dané osobnosti zaujímal určité stanovisko, s kterým jsem ne vždy souhlasil. Pak jsem četl autobiografie Freda Astaira a Ginger Rogers a ty jsem taky se zájmem přečetl, ale jsou příliš jednostranně zaujaté a neberou v potaz širší kontext (Ginger si navíc pořád stěžovala, že nedostávala dramatické role, že ji režiséři podceňovali, měla nižší plat a blablablabla, místo toho, aby si pořádně užila ty krásné taneční filmy/komedie s Fredem Astairem, kvůli kterým ji mají všichni tak rádi a o nichž chtějí vědět co nejvíce).
Milovala Garbo někdy někoho kromě sebe?
Životopis Garbo (sehnal jsem ji na Amazon.co.uk, poštovné mě přišlo asi na 5 liber a doma jsem ji měl do týdne od objednání) ale zasazuje do kontextu, zkoumá osobnost nejzáhadnější herečky a možná i největší filmové hvězdy 20. století po všech stránkách, rozebírá, analyzuje, přidává komentáře odborníků, lidí, kteří se s "božskou" setkali a jejich dojmy.
Výsledkem je, že čtenář knihu zavírá s dojmem, že té záhadné bytosti možná trochu rozumí. Od počátků u studia MGM, kde si po prvních 14 dnech Greta poručila královský plat 5000 dolarů týdně, jinak že se vrátí do Švédska, po její vášnivou aférku s představitelem němých milovníků Johnem Gilbertem. Když se poté hvězda Garbo naplno rozzářila ve filmovém pantheonu, kniha obsahuje mnoho příhod a vyprávění známých herců (Clark Gable), hereček (Katherine Hepburn), režisérů (Billy Wilder), kteří se s Garbo setkali nebo se o to alespoň pokoušeli.
Královna a král mlčení - Garbo a prezident Calvin Coolidge. Dobová karikatura časopisu Vanity Fair.
A když Garbo v roce 1941 natočila svůj poslední film a stáhla se do ústraní, před čtenářem se otevírá úplně nový a dosud neprobádaný svět. Jak Garbo investovala do umění, akcií, vařila, nakupovala, cestovala a přitom se pořád bála lidí a vzruchu, které samotná její přítomnost vyvolávala. Jaký měla zvláštní smysl pro humor, že věřila na elfy a že svým strachem z veřejnosti lidi spíše lákala jako tajemná. Až po její smrt v téměř úplném osamění.
Kniha je uzavřena tím, že dnes už by se nemohla zrodit hvězda jako Garbo, protože udržet si soukromí tak jako ona, je v době online bulvárů téměř nemožné.
Jestli vás v nejbližších dnech někdo bude zvát na Terapii láskou, nejde o žádnou úchylárnu ani nový slaďák podle harlekýnky. Jde o český přepis dramatického filmu Silver Linings Playbook, který se právě dostává na plátna českých kin. A následovat bude i kniha stejně zvláštní, jako je ten film.
Když se setkají dva psychicky nestálí lidé, v tomto případě Bradley Cooper, který přistihl svou manželku in flagranti s kolegou - učitelem dějepisu - a nedal si to líbit, a Jennifer Lawrence, vdova po místním policistovi, přeskočí jiskra.
Bradley si to však zprvu neuvědomuje. K tomu se musí dopracovat časem, když spolu s Jennifer nacvičují taneční sestavu na soutěž mladých talentů. A díky tomu (a faktu, že Philadelphia Eagles drtivě porazí Dallas Cowboys) pomůžou Bradleyovu otci vyhrát spoustu dolarů na otevření restaurace. Long story short - SPOILER ALERT! - nakonec spolu skončí.
Ale čím se ten film liší od jiných romanťáků, dramat a dramedií?
Jednak zajímavým soundtrackem - od Binga Crosbyho přes Boba Dylana a Johnnyho Cashe až k letmo zmíněnému Zpívání v dešti. Výborný vkus!
Pak je tu neuvěřitelně sexy Jennifer Lawrence. Jako vážně. Jestli jste viděli Hunger Games, tak se připravte na šok. Divoženka Katniss totiž vyzrála, umyla se a přebarvila si vlasy na tmavo, čímž v sobě probudila temnou emo girl. Drsná image jí tedy zůstává. Jenom dostává víc prostoru k tomu, aby předvedla něco víc než svaly a jak rychle umí utíkat. Verdikt? Je to skvělá herečka a nominaci na Oscara si vysloužila právem. Na rozdíl od filmu.
Ten totiž kromě dvou zmíněných bodů a toho, že v něm vyskytují dva mentálové, ničím nevyčnívá z řady. Pochybuji tedy, že má v konkurenci Bídníků, Djanga a dalších výraznějších snímků nějakou šanci na získání sošky za nejlepší film. To že si ale nezaslouží nominaci neznamená, že je špatný. Jestli vás zajímá vztah dvou "cvoků", tanec, americký fotbal nebo střet amerického předměstí s pošramocenou duší, určitě to zkuste.
Krásná Emma Stone se Sethem McFarlanem, moderátorem letošního udílení cen Akademie, vyhlásili v 8:30 ráno amerického času nominace na Oscary. Pojďme se podívat, kdo si v nejdůležitějších kategoriích letos může odnést zlatou sošku a koho nestydatě opomenuli!
NEJLEPŠÍ FILM
Amour - Ale ne! Akademici si nedají pokoj s hraním na intelektuály. Jak jinak si vysvětlit nominaci francouzského filmu v této hlavní kategorii?
Beasts of the Southern Wild - Proboha! Jestli vyhraje tahle příšernost, osmdesátiletá historie Oscarů se může jít rovnou zahrabat (třeba na smetiště, aby to tematicky odpovídalo)
Django Unchained - Nového Tarantina jsem ještě neviděl, ale podle reakcí by to mohl být jeden z těch větších favoritů na zlatou sošku, pro mě za mě klidně
Les Miserables - Z nominovaných filmů, které jsem viděl, se jedná o to nejlepší, takže budu držet palce
Ráďův tip: Američané milují Lincolna a ač se mi film moc nelíbil, Daniel Day-Lewis ho zahrál dobře.
Koho opomenuli: Russel Crowe v Bídních hrál (a zpíval) líp než Jackman, Anthony Hopkins je jako Hitchcockův obraz v zrcadle
NEJLEPŠÍ HEREČKA
Amy Adams (The Master)
Sally Field (Lincoln)
Anne Hathaway (Les Miserables)
Helen Hunt (The Sessions)
Jacki Weaver (Silver Linings Playbook)
Ráďův tip: Sally Field je zkušená sběratelka Oscarů a hysterickou Lincolnovu manželku přehrávala natolik, že jí Akademici jistě dopřejí další úlovek.
Koho opomenuli: Musí být Oscar udělen? Mám pocit, že rok 2012 byl oproti předchozímu ročníku celkem bída. Nejraději bych ho dal Emmě Watson, i když její ztělesněný archetyp nedosažitelné krásky byla spíš role vedlejší.
Spolužák a kamarád Matouš na svém blogu uveřejnil článek o exitu významných Francouzů do Ruska. Kromě Depardieua zmiňuje i symbol šedesátých let, legendární Brigitte Bardot. Ta dnes již neohromuje zjevem, jako spíš politickými názory. Ale stojí vlastně napravo, či nalevo?
Takže si to shrňme.
Blondýna s výraznýma očima i na stará kolena bojuje proti islamizaci Francie, brojí proti stavbě mešit a hlásá jasně protipřistěhovaleckou politiku. Dokonce za své názory už musela několikrát zaplatit vysokou pokutu. V 60. letech jako jedna z mála tehdejších hereček podporovala Charlese de Gaulla a v nedávných prezidentských volbách volila nacionalistku Le Penovou. Napsala i kontroverzní "Dopis mé ztracené Francii," v němž popisuje svou nelibost nad tím, jak se z kdysi prosperujícího státu stává útočiště přistěhovalcům z Afriky a Arábie.
Tímhle bychom Brigitte mohli zařadit do pravé části politického spektra.
Na druhou stranu kritizovala Sarah Palin, republikánskou guvernérku Aljašky, za její postoj ke zbraním, globálnímu oteplování a nedostatečnou ochranu ledních medvědů. Ano, Bardotka má ráda zvířátka. Možná víc než lidi. Nemám jí to za zlé, ale mou snahu o její zařazení do nějakého politického proudu to značně komplikuje. Radikální ekologičtí aktivisté stojí zpravidla nalevo.
Takže jak to uzavřeme?
No asi nijak. Brigitte Bardot je pořád stejně záhadná, jako byla v 60. letech. Neměli bychom zapomínat na její přínos světové kinematografii ani na to, že bez ní by tvář světa dnes byla jiná. A každý člověk má právo na výstřelky. Važme si toho, že po světě pořád ještě chodí taková legenda.
Šlo o moje vůbec první setkání s Hugovými Les Miserables, pokud nepočítáme krátkou anotaci v učebnicích literatury.
Ptáte se mě, jestli se vyplatí za to vypláznou kilo nebo víc? To už záleží na tom, jestli...
...máte rádi muzikály? Pokud jo, tak ANO, běžte na Bídníky. Dvouapůlhodinový film totiž obsahuje asi pět nezpívaných vět, jinak se tam pořád zpívá.
...máte rádi francouzské revoluce? Já vím, bylo jich tam hodně, ale pokud vás tahle éra francouzské historie zajímá, pak ANO, běžte na Bídníky (a zavírejte oči při romantických scénách). Špinavé ulice, lidi, drsné scény z barikád... Tohle vychytali fakt reálně.
...máte rádi trochu kýče? Pokud vám motýlci a noční dostaveníčka u plotu dělají dobře na duši, tak ANO, běžte na Bídníky (a zavírejte oči při scénách z barikád). Na druhou stranu pokud ale vezmeme pouze muzikálovou produkci, Bídníci patří mezi ty drsnější a surovější, což film zachraňuje. Být to sladší a cukrovější, kouzlo by bylo pryč.
Eddie Redmayne vlil do pěveckého duelu dvou starých pánů trochu mladé krve...
Můj názor? Nadprůměrný film, ale k dokonalosti něco chybí...
Můj vztah k muzikálům je složitý (dokud se v nich stepovalo a tančil swing a hrál jazz, tak jsem je miloval, většina muzikálů po Zpívání v dešti mě už nebavila) a ačkoliv jsou některé melodie z Bídníků známé a poměrně hezké, jde to nějak mimo mě.
Jak už jsem psal, Hugovu knihu jsem nečetl, ale příběh ve filmu taky nic moc - až na scény z revoluční Paříže. Barikády, nadšení, kontrast chudých a bohatých, vlající prapory, to se mi tam moc líbilo.
Zvláštním způsobem krásná Amanda Seyfried hraje i zpívá na jedničku...
Herecké obsazení vskutku hvězdné, ale mám pocit, že Russel Crowe a Hugh Jackman už jsou trochu obehraní. Jackman mě občas už vyloženě štval (navíc se mi zdá, že když zpívá, tak má divný hlas), ale Crowe je klasa a hlas má jako Pavarotti. Helenu Bonham Carter a Barona Cohena mohli klidně nechat ve střižně na podlaze, ve filmu jsou jenom pro odlehčení a zbytečně to prodlužují. A ačkoliv je Anne Hathaway propagována jako třetí nejdůležitější, na plátně si ji užijete dohromady tak čtvrt hodiny.
ALE! Dostaly mě herecké výkony čerstvé herecké krve.
Eddie Redmayne (ten pihovatý) je báječný a jeho románek s krásnou a neméně výbornou Amandou Seyfried patřil spolu se zpíváním na barikádách k tomu lepšímu. Což nás přivádí k Aaronu Tveitovi.
Ale největší charisma (a pušku!) má Aaron Tveit. Z něj jednou bude hvězda...
Nedávno jsem na tomto blogu psal o nadějných mladých talentech a po zhlédnutí Bídníků mě mrzí, že jsem ho tam nezařadil. Protože kdykoliv se Aaron Tveit (ve filmu Kvílení hrál Petra Orlovského) ve svém červeném kabátě objeví na plátně, čiší z něj takové charisma, až člověka mrazí. Pokud jste to někdo viděli, všimli jste si toho taky? Nevím, jestli používá nějakou skvělou Stanislavského metodu, ale role mu padla jako ušitá a předvedl i s vedlejší postavu takové divadlo, že by si zasloužil vlastní film!
Vážně - i takový pravičák jako já při sledování toho mladého muže na barikádách dostal chuť zamávat si revoluční rudou vlajkou. A to je umění...
6. června v 91 letech zemřela plavkyně a hvězda technicolorových aquamuzikálů 40. a 50. let Esther Williams. Jejími nejznámějšími filmy jsou Neptunova dcera (1949) a Million Dollar Mermaid (1952).
Gatsby má spoustu přídavných jmen. Nejznámější je samozřejmě to z názvu Fitzgeraldovy knihy - Velký. Po zhlédnutí filmového zpracování od mistra kýčaře Baze Luhrmanna mě však napadá milion dalších:
Osobně si myslím, že jde o Luhrmannův nejlepší film, protože na rozdíl od Moulin Rouge a Romea+Julie, kde byla extravagance a kýčovitost našroubovaná uměle, do Fitzgeraldova světa zbohatlíků na východním pobřeží v bouřlivých 20. letech se prostě hodí. 
Když jsem na tomto blogu před rokem psal o legendách klasického Hollywoodu, které jsou doposud mezi námi, Deannu Durbin jsem opomněl. Není v Česku tolik známá (ačkoliv za první republiky se u nás její filmy promítaly), ale v USA se její úspěch v lehkých muzikálech a komediích během krátké kariéry v letech 1936 až 1947 let dal srovnat s úspěchy Shirley Temple či Judy Garland.
Podobně jako v případě Shirley Temple, i jí publikum odmítlo prominout, že vyrostla. Deanna proto v pouhých 26 letech ukončila kariéru a zbytek života strávila částečně ve Francii, částečně ve Spojených státech. Třikrát se vdala a vyhýbala se světlům reflektorů téměř stejně důsledně jako Greta Garbo. Rozhovory poskytovala pouze výjimečně.
Vše proběhlo nad očekávání dobře. Zde je několik reakcí...
Současná česká filmová "elita" by v souboji kvalit proti mladým hercům z Ty-já-tru byla znemožněna jako kardinál Richelieu. Některé tváře, které jsem v jevišti okem amatérského režiséra zahlédl, bohové prostě stvořili pro stříbrné plátno. Hned bych je obsadil do svého plánovaného muzikálu (o pražských hipsterech - hlavní song bude opěvovat pestrobarevné kalhoty).
Pak je tu neuvěřitelně sexy Jennifer Lawrence. Jako vážně. Jestli jste viděli Hunger Games, tak se připravte na šok. Divoženka Katniss totiž vyzrála, umyla se a přebarvila si vlasy na tmavo, čímž v sobě probudila temnou emo girl. Drsná image jí tedy zůstává. Jenom dostává víc prostoru k tomu, aby předvedla něco víc než svaly a jak rychle umí utíkat. Verdikt? Je to skvělá herečka a nominaci na Oscara si vysloužila právem. Na rozdíl od filmu.
)
Blondýna s výraznýma očima i na stará kolena bojuje proti islamizaci Francie, brojí proti stavbě mešit a hlásá jasně protipřistěhovaleckou politiku. Dokonce za své názory už musela několikrát zaplatit vysokou pokutu. V 60. letech jako jedna z mála tehdejších hereček podporovala Charlese de Gaulla a v nedávných prezidentských volbách volila nacionalistku Le Penovou. Napsala i kontroverzní "Dopis mé ztracené Francii," v němž popisuje svou nelibost nad tím, jak se z kdysi prosperujícího státu stává útočiště přistěhovalcům z Afriky a Arábie. 
Na druhou stranu kritizovala Sarah Palin, republikánskou guvernérku Aljašky, za její postoj ke zbraním, globálnímu oteplování a nedostatečnou ochranu ledních medvědů. Ano, Bardotka má ráda zvířátka. Možná víc než lidi. Nemám jí to za zlé, ale mou snahu o její zařazení do nějakého politického proudu to značně komplikuje. Radikální ekologičtí aktivisté stojí zpravidla nalevo.
Tak jsem viděl Bídníky! 
