Vyhlašuji válku velkému V!

Nedávno jsem musel psát několik dopisů lidem, které neznám, a tak jsem chtěl vypadat chytře. Proto jsem V dopisech psal Všude "Vaše práce" a "určitě Vám odepíšu" a tak dále. A myslel jsem, že se z toho zblázním.


Když píšu mail lidem, které jsem už V životě Viděl osobně, píšu "vám", "vaše", "vy" a podobné Výrazy s malým V. Jednak proto, že to neuvěřitelně ušetří čas, ale také mi přijde, že toto rádoby zdvořilé Vznešenostní oslovování dnes čím dál tím Víc působí jako anachronismus.

Navíc mi to zprotivili idioti, kteří Velké písmeno používají i V oslovení Ty, Tobě nebo V případech, kdy se Velké písmeno nepíše. Uvedu příklad:

Šel jsem k Vám.

Tady někdo chtěl působit natolik na úrovni a Vzdělaně, až to přehnal. Za tohle prznění češtiny bych Vraždil. 

A tak jsem se rozhodl, že pokud zrovna nebudu psát britské královně nebo panu děkanovi, Velkému V se budu Vyhýbat.

Vyhlašuji Válku Velkému V!

Kniha, kterou stojí za to přečíst: Hvězdy nám nepřály

„Jenom jedna věc je horší než šinout si to v šestnácti do kytek s rakovinou, a to je mít dítě, které si to šine do kytek s rakovinou.“ Tahle věta jako by charakterizovala bestseller Johna Greena Hvězdy nám nepřály. V Americe kniha o lásce dvou mladých lidí postižených zhoubnou nemocí získala nejen ocenění kritiků, ale taky přízeň čtenářů, jelikož umí rozesmát i rozplakat zároveň. Nyní konečně přichází do Česka.

Šestnáctiletá Hazel a o dva roky starší Augustus se seznámí na setkání rakovinou onemocnělých dětí. A přestože jim hvězdy nepřály, zamilují se do sebe. "Jako když člověk usíná. Nejprve pomalu. A pak najednou docela," abych citoval autora.

John Green umí ze čtenářů vyždímat emoce, ale křivdil bych mu, kdybych napsal, že jde o laciný kýč. Kdepak! Dílo je napsané velice citlivě a promyšleně. 

Zasloužený úspěch přišel teprve poté, co na svém Twitteru a Facebooku rozjel zajímavou reklamní kampaň. Slíbil, že vlastnoručně podepíše každou knihu, kterou si čtenáři koupí v předprodeji. Nakonec musel podepsat přes 150 000 výtisků knihy. Lidé navíc své podepsané výtisky sdíleli na sociálních sítích a autora v nich označovali, čímž se to šířilo dál a dál. Takový byl o knihu zájem.

The Fault In Our Stars, jak se dílo jmenuje v originálu, si vysloužilo kladné recenze v The New York Times i časopisu Time a teď i na mém blogu. V Česku vychází v pátek 1. března, tak utíkejte pro svůj výtisk, třeba se potkáme ve frontě!

Přináším exkluzivní ukázku!

Augustus Walters řídil příšerně. Ať se rozjížděl nebo zastavoval, vždycky to hrozně ŠKUBLO. Pokaždé, když šlápl na brzdu, hodilo mě to do pásu jeho toyoty SUV, a když šlápl na plyn, málem mi to zlomilo vaz. Byla bych asi nervózní – koneckonců, seděla jsem v autě s cizím klukem, jela jsem k němu domů a dost nepříjemně jsem si uvědomovala, že moje potíže s plícemi by mi dost zkomplikovaly odrážení nevítaných pokusů o důvěrnosti – jenže on řídil tak neuvěřitelně špatně, že jsem nedokázala myslet na nic jiného.

Asi kilometr nebo dva jsme napjatě mlčeli. Pak Augustus řekl: „Třikrát jsem neudělal řidičák.“

„Ale nepovídej.“

Zasmál se a kývl. „To víš, v protéze nemáš cit, a řídit levou jsem se nikdy nenaučil. Doktoři tvrdili, že většina lidí po amputaci řídí bez problémů, jenže… já zkrátka ne. Když jsem šel počtvrté na testy, vypadalo to asi nějak takhle.“ Půl kilometru před námi se rozsvítila červená. Augustus dupl na brzdu, takže jsem zase skončila v trojúhelníkovém objetí bezpečnostních pásů. „Promiň. Já se fakt snažím šlapat na to jemně, přísahám. Prostě když ta zkouška skončila, byl jsem přesvědčený, že jsem to zas neudělal, ale instruktor povídá: ‚Jezdíte sice nepříjemně, ale technicky nebezpečné to není.‘“ „Tak s tím bych si dovolila nesouhlasit,“ prohlásila jsem. „Spíš bych měla podezření na úlitbu rakovině.“ Úlitba rakovině jsou různé drobnosti, které nemocné děti dostávají a ty zdravé ne: podepsané fotky od sportovních hvězd, přimhouřené oči nad neodevzdanými úkoly, nezasloužené řidičáky a tak podobně.“

Interview se mnou

Trocha marnivosti ještě nikoho nezabila (snad kromě chudáka Marie Antoinetty). Dnes konečně můj blog dostane svému názvu, neboť zveřejňuji přepis rozhovoru, který se mnou vedla kolegyně novinářka Eliška Junková (mimochodem příbuzná prvorepublikové závodnice stejného jména). A dozvíte se z něj, co jsem pravil o psaní...

Kdy se v tobě probudila touha psát? Kdy a jak jsi začal?

Psal jsem od té doby, co jsem se to naučil. Pamatuju si, jak mě jako malého hrozně fascinovaly knihy a že ty znaky v nich představují různé příběhy. Najednou jsem si uvědomil to nekonečné množství zápletek, které teprve čekají na to, až je někdo sepíše...

Co bys poradil začínajícím spisovatelům?

Pište pořád a nenechte se pokud možno ničím rozptylovat, protože z vlastní zkušenosti vím, že jakmile něco odložím s tím, že se k tomu vrátím později, tak to je konec. V dnešní době je nejhorším nepřítelem spisovatelů Facebook, Twitter a internet vůbec. Například já vždycky sedím u Wordu, přemýšlím, jak napsat, co chci říct, a vtom mě napadne, že bych si mohl zkontrolovat Facebook...

Tvá inspirace k jednotlivým knihám?

Tak svou prvotinu jsem psal silně ovlivněný Harrym Potterem, ale protože jsem v té době procházel "okultistickým obdobím" a hodně jsem o čarodějnictví četl, zaměřil jsem se víc na mystiku a tajemno. Druhou knihu jsem psal podle snů - to je nejlepší inspirace - a třetí zase měla připomenout kouzlo brakové literatury.

Jak dlouho ti zhruba trvalo knihy napsat?

První jsem psal rok a byl jsem hodně rozjetý, psal jsem i přes deset stránek denně. Taky to je nejtlustší kniha. Na druhou jsem sbíral sny, takže to mi trvalo déle, tak dva roky. A ten brak jsem "spíchnul" během čtrnácti dnů a taky to podle toho vypadá.

Jak se jmenuje tvoje první kniha? O čem je?

Čarodějové z Arvyllu: Kletba nachového květu. Je to o čarodějích z jiné planety, která je ve všem úplně jiná než Země, takže jsem mohl nechat naplno vyřádit svou fantazii. Trochu jsem to tehdy přehnal a když si to teď čtu, připadá mi to jako bych při psaní bral LSD nebo tak něco. V počítači mám doteď ještě kompletní druhý díl, ale pořád se nemůžu dokopat k tomu, abych udělal opravy.

Na kterou ze svých knih jsi nejpyšnější?

Asi na Moji malou knížku snů. Je hodně zvláštní, protože jsem ji psal opravdu podle snů, které se mi zdály. Některé jsem zpracoval do formy příběhu, jiné jsem nechal syrové. A je zvláštní, kolik toho sny o člověku řeknou.

Jaké jsou tvé další literární cíle? Píšeš teď něco? Chceš psát i jiné žánry?

Momentálně mám rozepsaný další brak, ale nějak jsem se zasekl a obávám se, že z toho nic nebude. Jinak ještě píšu svůj populární blog a scénáře na grotesky. Filmové scénáře mě hrozně baví a uvažuju, že si zkusím podat přihlášku na scenáristiku na FAMU. Mám jasno v tom, že chci psát, ale teprve uvidím, kam mě život zavane.

Účastníš se literárních soutěží?

Ano, jsem hrozně soutěživý člověk. Už mám doma asi pět různých literárních cen.

Jsou postavy v tvých knihách inspirované skutečnými osobami?

Myslím, že každý spisovatel do svých postav vkládá něco ze skutečných osob kolem sebe nebo ze sebe samotného. Třeba čarodějové z Arvyllu jsou čtyři, každý úplně jiný, ale přesto jsou to pořád jenom čtyři stránky mé osobnosti.

Vydáváš sám, nebo přes nakladatele?

Mám literární talent pochybné kvality, takže sám. Ale nelituju toho, pořád lepší, než aby mi to leželo v počítači. Není krásnější pocit, než držet v ruce knihu, kterou jste sami napsali.

Jak finančně náročné je pro studenta vydat knihu? Vyděláš si psaním něco?

Minimálně skončím vždycky zase na nule, takže do mínusu nejdu. Pár výtisků pokaždé nakoupí kamarádi a známí, to mě drží nad vodou. Ale u Čarodějů z Arvyllu jsem rozjel propagaci ve velkém a vydělal jsem dohromady něco přes tisícovku. Takže něco málo ano, ale Rowlingová ještě nejsem.

Jak myslíš, že na svou prvotinu budeš nahlížet v pozdějším věku?

Na svou prvotinu už teď nahlížím se směsicí úsměvu a příjemné nostalgie. Nedávno jsem si v ní listoval a vybavil se mi přesně den, kdy jsem tu kapitolu psal, co mě vedlo k té zápletce a uvědomil jsem si, že v některých příbězích už nevím, jak dopadnou. Můžu tedy vlastně číst svoje texty jako díla jiných autorů a částečně jako deník.

Může psát každý? Dá se tvůrčí psaní naučit?

V dnešní době může psát knihy opravdu každý, kdo má notebook, dost trpělivosti a sebeovládání a zná nějakou stránku, kde si může svá díla publikovat. Věřím, že i tvůrčí psaní se dá naučit.

Máš nějaký svůj osvědčený způsob, jak postupovat při psaní?
Nemám. Některá taktika se mi osvědčila jen napoprvé, pak už nefungovala. Pokaždé to je trochu jiné.

Chytlavý brak: Stopy hrůzy

Dočetl jsem Jih proti severu od Margaret Mitchellové (teďka jsem díky tomu dostal chuť zotročit pár černochů a založit si plantáž) a abych to s tou intelektuální četbou nepřeháněl, otevřel jsem zase jednu z mnoha Stop hrůzy. 

Je to samozřejmě příšerný brak (na obálce je pod názvem Mlčení noci podtitul: Veselé Vánoce - zemřeš!), ale člověka to dokáže neuvěřitelně chytnout a autor R. L. Stine (který se podle wikipedie zřejmě živí tím, že chrlí takovýchto braků ročně několik již od roku 1986 a už jich prodal přes 400 milionů) umí skvěle navodit atmosféru, takže člověka nutí otáčet stránky dál a dál a zjistit, jak to vlastně bylo.


Navíc do poslední chvíle nikdy nevím, kdo je vrah! 


A po vizuální stránce Stopy hrůzy taky nevypadají špatně - obálky vypadají jako u pulpových románů z 50. let (i když se zpravidla odehrávají v 80. a 90. letech).

Doma se mi podařilo nashromáždit slušnou sbírku Stop hrůzy (celkem jich u nás tuším vyšlo 108) a jednou bych chtěl taky napsat podobnou slátaninu, co se tak dobře čte. Člověk si říká, že to asi nebude kdovíjak složité, ale napsat napínavý brak je stejně jako napsat vtipný scénář mnohem těžší, než se zdá.

Nejhorší je naplánovat si dopředu, kdo je vrah, kdo má jenom vypadat hodně podezřele a odlákávat od něj pozornost a taky vkládat mezi dialogy věci, ke kterým se bude potřeba nakonec vrátit.

Tak mi držte palce, ať to nedopadne jako 99 % mých ostatních projektů - tedy nikdy nedokončeno v mém počítači.