Kapitán Amerika: nejsmutnější Avenger

Do kin se dostalo pokračování megaúspěšného filmu o partě komiksových superhrdinů. O Avengers: Age of Ultron už psali všichni - od Mirky Spáčilové po nejposlednější blogery. Já se ale zaměřím pouze na profil jednoho člena tohoto supertýmu. Na toho s nejsmutnějším osudem.

Kapitán Amerika. Sympatický mladík s pěšinkou ve vlasech a s kostýmem v barvách americké vlajky. Vůbec byste neřekli, že mu už táhne na devadesát. V posledních dnech druhé světové války se totiž při zachraňování světa zřítil do ledových vod a vyloven a rozmrazen byl až o 70 let později.

Zkusme se společně zamyslet nad tím, jak smutný osud Kapitána potkal...

Všichni, koho znal a koho měl rád, už je buďto po smrti, nebo v domově důchodců. Jeho kámoši z války, jeho přítelkyně, jeho rodiče i sousedé. Nemá nikoho. Nikoho, s kým by si popovídal o oblíbených filmech (dnes už to jsou filmy pro pamětníky!), knihách nebo hudbě (jazz a swing už je dnes záležitostí pár fajnšmekrů).

Jeho organismus se sice na 70 let zcela zastavil, ale vývoj společnosti nikoliv. Kapitán Amerika se probudil ve světě, jemuž nerozumí a ani rozumět nemůže. Za 70 let se změnilo skoro všechno - módou počínaje, přes roli žen až po technické vymoženosti.

Steve Rogers, který se později stal Kapitánem Amerikou, byl vychovávaný v hodnotách, které se dnes už zdají staromódní: k vlastenectví, k humanismu, ke slušnému chování a k Bohu. Proti Hitlerovi šel bojovat, aby ochránil ideály svobody a demokracie.

S dnešními lidmi, kteří pro sprosté slovo nejdou daleko a o vlast ani svobodu už se nezajímají, si nemá moc co říct. A proto zákonitě musí vést hrozně osamělý život.

Když jsem druhý díl Avengers viděl v kině, zaujala mě věta, kterou Cap prohodí k Tonymu Starkovi během jedné z mnoha bitek: "Stejně jsem na zítřejší večer neměl nic v plánu."

Není to smutné? Když se pak v závěru Tony Stark odjíždí ve svém luxusním bouráku věnovat svým podnikatelským záležitostem a manželce, Kapitán Amerika zůstává na základně mezi vojáky, aby je pomáhal cvičit.

Armáda je totiž to jediné, čemu rozumí a co se za 70 let jeho zmrazení nezměnilo. Všichni ostatní Avengeři mají svoje životy, Kapitán Amerika má jenom ostatní Avengery.

Když se přátel ptám, kdo je jejich nejoblíbenější Avenger, většina zpravidla odpoví Iron Man, Černá vdova nebo Thor. Pro mě to je ale Kapitán Amerika. Částečně mi je toho muže z jiné doby líto, částečně ho ale obdivuju. Našemu novému světu se totiž snaží porozumět, jak nejlépe dovede, a naopak mladší kolegové z týmu se mohou naučit mnohé od něj a od jeho "staromódního" vychování.

Myslím, že by Starka nezabilo, kdyby Kapitána Ameriku občas vzal na projížďku v některém svém krásném autě!

(Toto zamyšlení bylo psáno na základě filmového zobrazení Kapitána Ameriky, v komiksech to s tím pádem do moře a probuzením o 70 let později nejspíš bylo trochu jinak.)

KDO JE VĚTŠÍ BLÁZEN? Holešovická adaptace Fyziků pobaví i dojme!

Když Charlie Chaplin, Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks v roce 1919 zakládali nezávislé filmové studio United Artists, Louis. B. Mayer, šéf MGM poznamenal, že "blázni získali kontrolu nad ústavem". Jenže studio si i pod vedením "obyčejných" herců udrželo svou nezávislost, kvalitu a funguje dodnes.

Před dvěma lety jsem na tomhle blogu složil poklonu originální verzi Tří mušketýrů, kterou hraje divadelní soubor Ty-já-tr Načerno v holešovickém divadle Radar. Od té doby jsem tomuto sympatickému spolku zůstal věrný a viděl jsem kromě Mušketýrů také ztvárnění Pratchettovy knihy Stráže! Stráže! Ty-já-tr Načerno teď pod režijním dohledem dvou herců ze zmiňovaných Třech mušketýrů připravil adaptaci groteskního dramatu Friedricha Dürrenmatta Fyzikové. Vzhledem k tomu, že se hra odehrává v blázinci, poznámka o šílencích, kteří se zmocnili vlády nad ústavem není vůbec mimo...

Ale teď už vážně. Jak se to mladým režisérům a ansámblu povedlo? Čtěte dál!

Zaprvé je nutno pochválit, že se dámy a pánové z holešovického Radaru nebáli komediální žánr zaměnit za něco trošku vážnějšího. Fyzikové je hra, která vznikla ve Švýcarsku v 60. letech a reflektuje nejen tehdy aktuální studenou válku, ale také vztah vědce a jeho objevů, vědy a lidstva. Jedná se o drama okořeněné špetkou svérázného humoru, proto ten přívlastek groteskní.

Zatímco v první polovině hra tahá diváka za nos a tváří se jako běžná detektivka, v té druhé se vše obrátí vzhůru nohama a stane se z ní crazy komedie s hlubším přesahem.

"Teď nevím, kdo je větší blázen - ti fyzikové, nebo ten personál..." slyšel jsem poznamenat jednu slečnu sedící vedle mě. A trefila to velice přesně. Hranice mezi zdravým rozumem a šílenstvím se začnou nebezpečně stírat s tím, jak se o ústřední trojici fyziků dozvíme tajemství z jejich minulosti.

"Chtěli jsme zkusit něco nového. Něco, u čeho se lidi zasmějou, ale zároveň taky zamyslí," svěřil se mi po skončení mladý šarmantní režisér Kuba Heřmánek (jehož ztvárnění vášnivého padoucha Rocheforta ve Třech mušketýrech se dočkalo mého uznání).

"Víš jak jsem poznal, že seš v obecenstvu? Slyšel jsem tě, jak se směješ!" poznamenal pak můj spolužák Martin (jehož si určitě pamatujete coby mého bratrance z grotesky Ráďa v Praze), který hraje Newtona. Nutno ale podotknout, že úplný závěr hry mě dojal téměř k slzám. To vědomí, co ústřední trojice fyziků musela a musí provést, aby zachránila sebe a lidstvo, opravdu silně zapůsobilo na můj intelekt!

ŽEBŘÍČEK TOP 5 POSTAV

5. Detektiv - správňácký detektiv jak z noirových detektivek s Humphreym Bogartem. Má baloňák, klobouk do čela, doutník a skleničku bourbonu, samozřejmě! I když tu poslední jmenovanou rekvizitu požívá zejména ze zoufalství nad (ne)schopností svých podřízených, kteří si za jeho zády dělají selfie s mrtvou ošetřovatelkou...

4. Sestra Monika - jemná květinka, která se zamiluje do doktora Möbiuse (Möbia? Jak se to skloňuje?) takovým způsobem, že vám to vezme dech (a jí také).

3. Děti - technicky vzato jsou to tři postavy, ale jsou tak výborně sehrané, že jsou jako jedna. Při jejich sledování jsem si vzpomněl na němé grotesky, jejichž kouzlo spočívá právě v tom, jak jsou secvičené. Když se děti společně rozhlížely po salónku nebo otáčely stránky knihy, mohl jsem se uřehtat smíchy.

2. Newton - fyzik, který mi v paměti utkvěl nejen svou vysílačkou "skrytou" v jablku, ale také neukojitelným apetitem. Z celé trojice fyziků mi přišel nejšílenější - stále v pohybu, hlučný, svérázný.

1. Ošetřovatel McArthur - celá trojice namakaných ošetřovatelů byla skvělá, ovšem McArthur mě z nich dostával nejvíc. Nejspíš proto, že herec, který jej hraje, je kost a kůže, ovšem to mu nezabránilo v siláckých projevech ("Míšeňský porcelán!") a citoslovcích.

Fyzikové tedy stojí za vidění. Už jen proto, že je to hra, která se moc nehraje. Je to škoda. Minimálně tohle originální zpracování, ze kterého přímo čiší radost, totiž jen tak nezapomenete.

Paříž pláče: Ráďa se loučí!

Čtvrtý den jsem po vyhlédnutí z hotelového okna zjistil, že včerejší sluníčko je minulostí. Z nebe padaly provazce deště (jako by Paříž plakala, že s ní mohu strávit poslední celý den), a já si chtěl vymyslet nějaký plán pokud možno dovnitř. Už mě ale nic nenapadlo, a tak jsem i navzdory počasí sedl na metro a jel do supermoderní čtvrti La Défense.

Už při východu mě zarazilo, jak je Velký oblouk (La Grande Arche) skutečně velký. Prý by se do něj vešly dva Notre Damy postavené na sebe - kam se hrabe plátno v IMAXu!

Celá čtvrť La Défense je odvážná (milovníci architektury by tam nejspíš dokázali strávit celý den), ale přitom se doplňuje se "starou" Paříží. Velký oblouk je totiž v jedné linii s Vítězným obloukem, takže když jsem se dobře postavil, viděl jsem v dálce až na Champs Elysées.

Mrakodrapy La Défense nejsou nudné krychle jako na Pankráci. Jsou to lodě, spirály, špičky, nebo mají alespoň zajímavě řešená okna. A mezi nimi se po lesklém náměstí pohybují stovky kravaťáků. Taková je tvář moderní Paříže.

Pak jsem zase sedl na metro a jel jsem zpátky do centra. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do kostela Saint Sulpice, který výrazně figuroval v Šifře mistra Leonarda. Cestou jsem si v jedné pekárně koupil oběd - bagetu s tuňákem (3,25 euro) a jako dezert pudinkový koláč (1,25 euro). Oboje bylo tuze dobré, nacpal jsem se až k prasknutí a i navzdory dešti byl hned svět příjemnější.

Saint Sulpice mě trochu zklamal, představoval jsem si to pohanštější, tajemnější... Působilo to na mě jako obyčejný kostel. Ale možná to bylo tím, že na mě nevyskočil žádný vraždící albínský mnich.

Když jsem šel k Lucemburským zahradám, abych se vrátil, narazil jsem na zajímavý dům: na zdi měl přepsaný celý Opilý koráb od Rimbauda, neboť právě v tom domě, když tam ještě byl hostinec, tehdy sedmnáctiletý chlapec báseň napsal.

Potom jsem se dostal do historické budovy Sorbonny (už můžu říkat, že jsem byl na Sorbonně!). Oproti Karolinu je to poměrně nová budova - kardinál Richelieu položil základní kámen univerzity v první třetině 17. století. Je z bílého mramoru, uvnitř je spousta zrcadel, nástěnných maleb a celé je to oproti Karolinu vzdušné a elegantní.

A pak jsem se nakonec metrem svezl k Madeleine (obří budova v centru Paříže ve stylu Artemidina chrámu v Efesu, takže to je trochu jako pěst na oko, ale proč ne) a na bulváru Kapucínů jsem šel kolem domu, v němž se v roce 1895 konalo první veřejné promítání nového vynálezu bratří Lumiérových. A tak začalo to báječné umění zvané film!

Nakonec jsem se vrátil zpátky k Tuilerijským zahradám, abych se metrem zase svezl domů. Obloha se pročistila, a tak jsem nad Eiffelovkou naposledy viděl překrásný soumrak ve stylu "po dešti".

To je celkem hezké rozloučení, nemyslíte?

Třetí den v Paříži!

Na čtvrtek jsem si domluvil rendez-vous se svou třebíčskou kamarádkou Karin. Pravidelní čtenáři mého blogu si ji mohou pamatovat jako organizátorku legendární popcornové party. Karin je od září letošního roku na rok v Paříži jako au-pair, bydlí na jednom z ostrůvků v Seině a když zrovna nepomáhá s péčí o tři děti, studuje francouzštinu. To je život!

S Karin jsme se něco před půl desátou sešli před Musée d'Orsay, kde jsou díla významných impresionistů. Opět jsme využili mládežnické slevy 100 % a díla Van Gogha, Moneta, Maneta, Cézanna, Degase a dalších jsme zhlédli zdarma. Bylo celkem zajímavé sledovat, jak Van Gogh barvou rozhodně nešetřil, nebo jak Seurat využíval ty své proslulé drobné tečky. Kromě obrazů je v muzeu i výborná stálá expozice secesního nábytku.

V muzeu zrovna probíhá mediálně zprofanovaná výstava Masculin, která zachycuje nahé mužské tělo ve výtvarném umění od 16. století do současnosti. Zastoupena byla díla španělských mistrů 17. století i La Chapella. Nejvíc mě dostal sál, kde byla zobrazena smrt svatého Šebastiána od různých umělců, z různých úhlů a v různém provedení.

Opera Garnier. Fantom se neukázal

Pak jsme s Karinkou sedli na metro a dojeli na Montmartre. Ze Sacré Coeur (to je ten kostel, co vypadá jako dort) byl sice překrásný výhled na Paříž, ale ty davy turistů nás odradily od delšího nasávání atmosféry. Prosluněným schodištěm jsme sešli z kopce do uliček čtvrtě básníků a v jedné arabské restauraci jsme si dali oběd. Nebyl špatný a každého vyšel cca na 6 euro, což je na pařížské poměry parádička.

Posléze jsme nasedli na metro. Zatímco Karin pokračovala po lince dál, aby se mohla starat o děti, já jsem na Gare de l'Est přestoupil a jel jsem k Opeře Garnier. U té už jsem byl, když jsem Paříž navštívil poprvé před čtyřmi/pěti lety. Teď ji zrovna opravují (což myslím tehdy taky dělali), a tak domov proslulého Fantoma opery pořádně nevynikne, ale je to překrásná budova zvenku i zevnitř, pod kterou je bludiště chodeb i podzemní jezero.

Strop galerie Lafayette

Dovnitř Opery jsem nešel, protože prohlídky byly po půl hodinách a nechtělo se mi čekat, a tak jsem se přesunul do luxusní nákupní galerie Lafayette, kde sídlí zřejmě všechny světové módní domy. Nic na sebe jsem si nepořídil, protože zlatou kreditku jsem si zrovna nechal doma, ale zato jsem navštívil pobočku Monoprix (něco jako Tesco nebo Carrefour) a koupil jsem si něco k jídlu.

Na Francii se mi líbí, že i v té nejzapadlejší pobočce Carrefouru dostanete lepší ovoce a zeleninu než v Tescu v centru Prahy. Dokonce i jogurty (nejrozšířenější jsou zde Yoplait) chutnají líp!

Po galerii Lafayette jsem kolem dalších luxusních obchodních domů Printemps a Haussmann zamířil zpátky před Operu a skrze boční uličky jsem se dostal k Tuillerským zahradám. Tam jsem si otevřel časopis a užíval jsem si poslední hřejivé sluníčko. Na to, že je listopad, tak je v Paříži fakt krásně, kabát jsem měl jenom první den.

Šneci

Večer jsme s tátou a jeho kolegyní zamířili na večeři do jedné z restaurací poblíž Saint-Germain, abychom ochutnali trochu francouzského jídla. Já měl tresku se středomořskou omáčkou a s rýží a bylo to dobré, ale především se chci podělit o předkrm, jímž byli šneci.

Podávali se v ulitách a byli pořádně okořenění a naolejovaní, takže chutnali velice dobře. Člověk se toho nenají, ale když už je ve Francii, nejspíš by to měl zkusit.

První dojmy z Paříže

Ode dneška do soboty jsem v Paříži, tak jsem se rozhodl podělit o několik svých dojmů. Spíš než abych popisoval svůj den od rána do večera vyzdvihnu momenty, které se mi líbily nejvíc - tak nebudu nudit ani sebe, ani vás.

Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda! 

Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.

Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.

K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka...

Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.

Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!

Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 

Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.

V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...

Zámostí 2013: potkal jsem se s Charlie Straight a bylo to bezva!

Lepší než léto, horké noci a hvězdná obloha je hudební festival v pěší vzdálenosti od domu, takže si můžete užít festivalovou atmosféru s pohodlím vlastní postele. V mé rodné Třebíči už se spoustu let koná komorní alternativní festival Zámostí. Když se vyvede počasí a konstelace účinkujících i návštěvníků, jde o perfektní zahájení léta.

Pohled přes řeku, v pozadí zámek

Zámostí se koná na podzámecké nivě, hned u řeky, za mostem vedoucím do židovské čtvrti. Koncem jara, začátkem léta, kdy se tento festival obvykle koná, se Třebíč vyšvihne mezi zajímavá města, aby davy hipsterů, květinových dětí, dredařů, milovníků techna a dalších lidí řádně přivítala.

V kině se promítají artové filmy typu Kvílení, konají se výstavy, lucerny v židovské čtvrti dostanou růžová skla (nechápu sice, proč má historická čtvrť v noci svítit jako nevěstinec, no ale budiž, atmosféru to má), obchody a bary mají prodlouženou otevírací dobu a ulice jsou dlouho do rána živé nejen kroky opilců, ale také vystoupeními různých kejklířů.

Letos počasí přálo napůl (první den pražilo sluníčko, ale druhý bohužel přišla dešťová přeháňka).

Z účinkujících se mi nejvíc líbil báječný rocknrollový band ve stylu 50. let (měli i červená saka a napomádované vlasy!) The Fireballs, protože na jejich hudbu jsem ze všech sil tančil twist a rocknroll a bylo to parádní. Škoda jen, že vystupovali v pátek odpoledne jako jedni z prvních a měli proto dost malé obecenstvo - kotel pod pódiem jsem musel založit já se svými přáteli.

To byl pátek. No a v sobotu jsem se samozřejmě nejvíc těšil na Charlie Straight. Jejich vystoupení bylo plné energie a mělo to švih - jsou to profesionální šoumeni, kteří umí rozdivočit lidi pod pódiem (ať už skákáním do lidí nebo navazováním očního kontaktu s první řadou). Díky svým kontaktům jsem se dostal do backstage a mohl jsem si promluvit s několika členy kapely.

Například Johnny (ten blonďatý kytarista) mě překvapil tím, jak je tichý (oproti jeho divokému brnkání na kytaru na pódiu). Říkal mi, že ten den už byli v Karlových Varech a že cestou do Třebíče na dé jedničce jim cestu zkomplikoval kamion s vysypanými kuřaty. A další den zase jedou do Prahy na natáčení jakéhosi pořadu, takže mají nabitý program. Letos v červnu prý mají osmnáct vystoupení, což je zatím nejvíc. 

A pak jsem měl možnost prohodit i pár slov s frontmanem Bertíkem, na něhož se po vystoupení sesypaly roje náctiletých fanynek. Albert mi řekl, že v Třebíči už jsou podruhé a že naposledy tady zabloudili a přijeli pozdě na vystoupení, tak teď už se aspoň trochu orientují. 

Klávesák, Zuzka, Bertík a já

Kamarádka M. říkala, že pak kapelu potkala na cestě do restaurace, kam se šli najíst, a taky se s nimi bavila, jenomže z nich byla tak nervózní (ukázkový starstruck), že se zmohla jen na pár trapných hlášek.

Ale na Zámostí nechodím ani tak kvůli kapelám jako spíš kvůli kamarádům a známým. Letos jsem se potkal s bývalými spolužáky z gymplu a viděl jsem i spolužačku ze základky. Ale většinu času jsem trávil se svou partou, popíjením, tuctuc tancováním v technostanu, povídáním (spoustu z nich vidím jenom jednou dvakrát za měsíc) a dokonce jsem pokecal i s klukem, kterého už jsem neviděl tak pět let.

Goodbye, Goodbye! Charlie Straight opouštějí Třebíč

Taky jsem zažil další celebrity moment, když se se mnou chtěly vyfotit dvě slečny, kterým se hrozně líbí moje filmy. Říkaly mi, že jsou moje fanynky a že se snaží grotesky sdílet dál a i těm dalším lidem se to hrozně líbí. To mě ohromně potěšilo.

Abych parafrázoval nechvalně proslulého Pata Crycheera: Třebíč byla tento víkend "hlavní město zábavy!"

Mých top 5... SONGŮ ZE SOUNDTRACKU DO GATSBYHO

Zdá se, že soundtrack do Velkého Gatsbyho vzbuzuje stejně rozporuplné reakce jako film samotný. Slyším buď chválu na originalitu a spojení současné hudby s jazzem, anebo pohrdlivé řeči o anachronismech a "Džejzet ve dvacátejch letech nežil, nebo jo?".

Já si však tu hudbu i navzdory své nechuti k většině současné hudební scény poměrně oblíbil, neboť smíchání s filmovým stylem a trochou jazzu a retro nádechu ukázalo, že i umělci, které běžně nevyhledávám, by se dali poslouchat, kdyby se trochu víc snažili.

5. Bryan Ferry Orchestra - Love Is The Drug Bryan Ferry je staromódní jazzman, který se bez elektronických udělátek dokázal prosadit i dnes. Díky tomu, že se objevil na soundtracku do Gatsbyho třeba ukáže současné generaci, jakou měla hudba dřív úroveň...

4. Sia - Kill And Run Ve stylu šansonů k Jamesi Bondovi soundtrack obohatila svým dramatickým hlasem Sia. Kill And Run se svým textem do Fitzgeraldova příběhu báječně hodí, ale ve filmu jsem ten song nikde nezaznamenal - opravdu ho ze snímku Luhrmann vynechal, nebo jsem si ho jenom nevšiml?

3. will.i.am - Bang Bang Charleston ke 20. letům patří stejně jako k dnešku remixy. A tak will.i.am spáchal remix charlestonu. Prvoplánové? Ano, ale neuvěřitelně chytlavé.

2. Fergie - A Little Party Never Killed Nobody Tenhle bouřlivý song mě upoutal už v trailerech na Gatsbyho. Ukazuje divokost, nespoutanost a chuť do života, které předcházely velkému pádu. A malá party ještě nikdy nikoho nezabila, viďte? Skvělý letní party song...

1. The xx - Together Zpočátku mi to přišlo nevýrazné, ale když jsem zbytek soundtracku oposlouchal, tohle mě ohromilo teprve když jsem to slyšel poněkolikáté. Ta zvláštní nesmlouvavá tikavost jako by znázorňovala, že čas letí... A na konci brnkání kytar a hlasy doprovodí smyčce a je to paráda. Mainstramově alternativní The xx, jak je máme rádi...

Nutno dodat, že kromě songů z oficiálního soundtracku ve filmu zazněly i skutečné dobové hity jako Let's Misbehave. A dech brala jazzová verze Bachovy Toccaty a Fugy, monumentální Rapsodie v modrém (proti ohňostrojům) a foxtrotové zpracování Lany Del Rey (ta holka se hodí do jazzového klubu!).

KOMIKS: Superman v alternativní realitě neslouží hvězdám a pruhům

Mám rád alternativní reality, teorie "co by, kdyby" a originální pohledy na dobře známou tematiku. Proto jsem si nemohl nechat ujít komiksovou knihu Superman: Rudá hvězda. Ta si pohrává s myšlenkou, že Superman nepřistál ve Spojených státech, nýbrž v Rusku. A začal sloužit tamějšímu totalitnímu režimu.

To mě ohromně zaujalo: vždyť Superman spolu s jablečným koláčem, vlajkou hvězd a pruhů a sochou Svobody patří k symbolům Ameriky. Jak by to dopadlo, kdyby se pokoušel americké hodnoty zničit pod vlajkou srpu a kladiva? 

Ukázalo se, že moje fantazie je bohatější a pestřejší než ta tvůrců, neboť podle mého z výborného nápadu nedokázali vytěžit tolik, kolik by mohli. Abych to podal slovy soudruhů z Moskvy: "Plán splnili pouze na 60 procent!"

Líbila se mi šedá technicolorová atmosféra připomínající filmy a fotografie z 50. let, kdy hrozilo, že se ze Studené války stane konflikt příliš žhavý na to, aby jej planeta vydržela a konec mohl přijít kdykoliv. Líbila se mi i obálka zobrazující Supermana ve stylu propagandy. Nedávno jsem dělal referát na propagandu během 2. světové války a ten styl (písmo, výtvarné pojetí...) mě hrozně fascinuje.

Jenže slabinou komiksu je příběh. Je rozdělen na jakési tři kapitoly, jenže skutečně zábavný je možná jeden (když přimhouřím oči, tak jeden a půl). Pak si tvůrci začali vypomáhat různými vedlejšími postavami ze světa Supermana, s nímž nejsem zas tak dobře obeznámen. A pro člověka, který je rád, že pozná Clarka Kenta a Lois Laneovou, zápletka občas nedávala smysl.

V tom mě komiks zklamal. Myslel jsem, že půjde o skutečně výjimečné dílo (jako třeba Watchmen - Strážci s geniálně promyšlenou zápletkou), ale jde o pouhé béčko, které se schovává za luxusní obálkou.

Prsníci, Nespoutaná Michelle a příliš vzrušená Jennifer Lawrence: necenzurovaný a politicky nekorektní pohled na Oscary!

Kristen Stewart odváděla pozornost
od kamenné tváře berlemi.

Letos mou pozvánku na Oscary jaksi ztratila pošta, a tak mi nezbylo nic jiného, než se podívat na záznam. Téměř tříhodinová stopáž mě vyděsila, a tak jsem se rozhodl přeskakovat děkovačky, čímž se mi délka zkrátila na příjemné dvě hodiny.

Ačkoliv před rokem jsem tady chválil Akademii za to, že odvážně dala Oscara němému černobílému a skvělému The Artist, letos z výsledků tak nadšený nejsem. Během celého ceremoniálu moderátoři opakovali, že rok 2012 byl skvělým rokem pro filmy. Dovolím si nesouhlasit. Byla to bída a děs (až na Bídníky) a ty nejlepší filmy zůstaly úplně bez povšimnutí (The Perks Of Being A Wallflower, Atlas Mraků, Avengers - nemyslím cenu za nejlepší film, ale třeba efekty nebo design by si superhrdinové zasloužili ocenit).

Emmanuelle Riva (86) a ta černoška z toho děsného filmu (8):
nejstarší a nejmladší nominovaná herečka pohromadě

Výsledky nejspíš všichni znáte, a tak se rozepíšu spíš o samotné show. Ta byla naopak lepší než loni. Dokonce jsem kvůli tomu překousl i ostudné oškubání Les Mis a Anny Kareniny, které reprezentují Hollywood klasického ražení, ve prospěch zbytečně realistických a naturalistických filmů. Jo a ještě mě potěšila výhra krátkého kresleného filmu Paperman, ten se mi taky moc líbil.

Čaroděj a upírka. Jak MacFarlane trefně dodal,
dvě osoby, které církev kritizuje nejvíc, spolu na pódiu

Seth MacFarlane je asi nejlepší moderátor Oscarů, kterého jsem kdy zažil. Ne že bych měl nějak velkou možnost porovnání: viděl jsem jenom nechvalně proslulý ročník s Anne Hathaway a Jamesem Francem a loňskou nudu s ošoupaným Billy Crystalem. Seth trochu provokoval ("nejlíp se do hlavy Abrahama Lincolna dostal John Wilkes Booth"; skvělá narážka na Chrise Browna a Rihannu), ale za jeho předvedení písně "The Way You Look Tonight" ve stylu Freda Astaira mu to museli odpustit i ti nejcitlivější diváci. 

Aaron Tveit a Eddie Redmayne v zákulisí: dva hezounci sice
nevyhráli žádnou zlatou sošku, ale přítomné dámy
na ně prakticky házely kalhotky, takže domů s prázdnou
určitě neodcházeli...

Dalším "highlightem" večera bylo hudební vystoupení herců z Bídníků, které si zachovalo velkolepost a působivost. Byli tam skoro všichni: Hugh Jackman, Russel Crowe, Anne Hathaway, Eddie Redmayne, Aaron Tveit i Helena Bonham Carter.

Klasika: Adele, ocenění a spousta slz

Když už jsme u hudby, nesmím opomenout klasicky přecitlivělou Adele, která bezvadně zazpívala Skyfall, a pak za něj dostala i Oscara, načež nemohla předvést děkovačku, poněvadž měla slzy v očích. Rovněž živé předvedení bondovské písně Goldfinger od Shirley Bassey nemělo chybu a líbilo se mi ještě víc než Adele, kterou zvukaři nehezky utlumili v refrénech. Shirley si od hollywoodské smetánky zaslouženě vysloužila ovace ve stoje.

Hudební podkreslení bylo letos vynikající: cinefilové jistě postřehli melodii z Jihu proti severu, Zpívání v dešti, Sound Of Music a krásně smutnou instrumentálku ze Vzpomínek na Afriku během části In Memoriam. Tu mám každý rok velice rád, protože celý sál pohasne a vzpomíná se na legendy, které odešly do celuloidového nebe za Marilyn Monroe a Jamesem Deanem. Letos jsem tam (naštěstí) moc jmen neznal - snad asi jenom Celeste Holm, ale přesto to bylo velice dojemné.

A vrcholem večera byl  pád Jennifer Lawrence ke kolenům Jeana Dujardina. Jak jakýsi zahraniční bloger poznamenal: diví se jí někdo? Jennifer se s tím ale mohla vypořádat trochu lépe. Na následné tiskové konferenci totiž reportéra, který ji žertem připomenul, ať se dívá, kam šlape, obdařila neslušným gestem.

Příliš vzrušená kočička Jennifer: viděla myšku?

Jedním z nejvíc WTF momentů bylo - ne, Kristen Stewart byla HODNĚ divná, ale na to jsme už zvyklí -  udílení ceny za nejlepší film. Na pódium sice nakráčel Jack Nicholson, ale pozornost mu krutě sebrala Michelle Obama. Jestli organizátoři čekali "óóóóó!", tak se ho nedočkali. Mama Obama vypadala jako něco, co uteklo z posledního Tarantinova filmu.

NESPOUTANÁ MICHELLE: Mama Obama vypadala,
jako by zrovna utekla z Nespoutaného Djanga

Shrnutí? Oscaři za rok 2012 byla přehlídka toho, jak se Akademici zoufale snaží jít s dobou, ale příliš jim to nejde. Opět se potvrdilo, že ty nejlepší filmy často sošku nevyhrají a kvalitu ukáže až čas. A znovu se ukázala slabost obyvatel města andělů pro děti (ta osmiletá černoška nominovaná za ten příšerný film), zvířata (jak jinak si vysvětlit tolik výher Life Of Pi - tam je ten tygr, že ano...?) a menšiny (ovace ve stoje pro toho asiata za Life Of Pi).

Kéž by si Akademie přestála hrát na něco, co nikdy nebude, držela se svého stylu a ocenila třeba některou z žijících legend (Olivia de Havilland, Joan Fontaine, Kirk Douglas, Shirley Temple, Mickey Rooney, Lauren Bacall, Angela Lansbury - tihle všichni se zdají být pořád ještě dostatečně čilí na to, aby je pozvali!).

 Jo a kam se letos poděli Brad, Angelina a její nožka?

Loňskou nožku Angeliny Jolie Anne předčila "o prsa"! 
Zahraniční komentátoři ten zjev nazvali
"Les Nipplerables" - Prsníci

Bráníme se trendům?

Kdyby se Beatles objevili dnes, odsuzovali bychom je jako One Direction? Já jsem si čistě ze studijních důvodů sehnal alba těch mládežníků z Británie/Irska/whatever a víte co? Slyším tam vliv Beach Boys i Beatles.

To mě přivedlo na zajímavou myšlenku.

Kdyby se Beatlesáci objevili teprve dnes, odsuzovali bychom je my, dospělejší a rozumnější lidé, stejně jako to dnes děláme s One Direction? Mávli bychom nad "Brouky" rukou s tím, že jde jenom o podřadnou zábavu pubertálních holčiček?

Tak to v 60. letech udělali tehdejší dospělí.

Možná jsme už zase taková ta konzervativní generace, co nadává na všechno nové. Nebo se snažíme být za každou cenu proti mainstreamu a odolávat trendům v moderní kultuře. A nebo One Direction nestojí za nic, my jsme je odhadli správně a nikdy z nich nebude víc než jen sezónní trend, na který si za dva roky nikdo nevzpomene...

To si asi povíme za dvacet třicet let. Možná dřív, pokud některého z těch týpků někdo zastřelí. Protože kult se zpravidla stává kultem díky nesouvisejícím věcem. Třeba film Vrána by dnes nikdo neznal nebýt toho, že představitel hlavního hrdiny během natáčení zemřel.

Bídníci se vám budou líbit. POKUD...

Tak jsem viděl Bídníky! 

Šlo o moje vůbec první setkání s Hugovými Les Miserables, pokud nepočítáme krátkou anotaci v učebnicích literatury.

Ptáte se mě, jestli se vyplatí za to vypláznou kilo nebo víc? To už záleží na tom, jestli...

• ...máte rádi muzikály? Pokud jo, tak ANO, běžte na Bídníky. Dvouapůlhodinový film totiž obsahuje asi pět nezpívaných vět, jinak se tam pořád zpívá.
• ...máte rádi francouzské revoluce? Já vím, bylo jich tam hodně, ale pokud vás tahle éra francouzské historie zajímá, pak ANO, běžte na Bídníky (a zavírejte oči při romantických scénách). Špinavé ulice, lidi, drsné scény z barikád... Tohle vychytali fakt reálně.
• ...máte rádi trochu kýče? Pokud vám motýlci a noční dostaveníčka u plotu dělají dobře na duši, tak ANO, běžte na Bídníky (a zavírejte oči při scénách z barikád). Na druhou stranu pokud ale vezmeme pouze muzikálovou produkci, Bídníci patří mezi ty drsnější a surovější, což film zachraňuje. Být to sladší a cukrovější, kouzlo by bylo pryč.

Eddie Redmayne vlil do pěveckého duelu
dvou starých pánů trochu mladé krve...

Můj názor? Nadprůměrný film, ale k dokonalosti něco chybí... 

Můj vztah k muzikálům je složitý (dokud se v nich stepovalo a tančil swing a hrál jazz, tak jsem je miloval, většina muzikálů po Zpívání v dešti mě už nebavila) a ačkoliv jsou některé melodie z Bídníků známé a poměrně hezké, jde to nějak mimo mě.

Jak už jsem psal, Hugovu knihu jsem nečetl, ale příběh ve filmu taky nic moc - až na scény z revoluční Paříže. Barikády, nadšení, kontrast chudých a bohatých, vlající prapory, to se mi tam moc líbilo.

Zvláštním způsobem krásná Amanda Seyfried
hraje i zpívá na jedničku...

Herecké obsazení vskutku hvězdné, ale mám pocit, že Russel Crowe a Hugh Jackman už jsou trochu obehraní. Jackman mě občas už vyloženě štval (navíc se mi zdá, že když zpívá, tak má divný hlas), ale Crowe je klasa a hlas má jako Pavarotti. Helenu Bonham Carter a Barona Cohena mohli klidně nechat ve střižně na podlaze, ve filmu jsou jenom pro odlehčení a zbytečně to prodlužují. A ačkoliv je Anne Hathaway propagována jako třetí nejdůležitější, na plátně si ji užijete dohromady tak čtvrt hodiny.

ALE! Dostaly mě herecké výkony čerstvé herecké krve. 

Eddie Redmayne (ten pihovatý) je báječný a jeho románek s krásnou a neméně výbornou Amandou Seyfried patřil spolu se zpíváním na barikádách k tomu lepšímu. Což nás přivádí k Aaronu Tveitovi. 

Ale největší charisma (a pušku!) má Aaron Tveit.
Z něj jednou bude hvězda...

Nedávno jsem na tomto blogu psal o nadějných mladých talentech a po zhlédnutí Bídníků mě mrzí, že jsem ho tam nezařadil. Protože kdykoliv se Aaron Tveit (ve filmu Kvílení hrál Petra Orlovského) ve svém červeném kabátě objeví na plátně, čiší z něj takové charisma, až člověka mrazí. Pokud jste to někdo viděli, všimli jste si toho taky? Nevím, jestli používá nějakou skvělou Stanislavského metodu, ale role mu padla jako ušitá a předvedl i s vedlejší postavu takové divadlo, že by si zasloužil vlastní film!

Vážně - i takový pravičák jako já při sledování toho mladého muže na barikádách dostal chuť zamávat si revoluční rudou vlajkou. A to je umění...

Psaní básní s Googlem

Znáte stránku Google Poetics? Jestli ne, pak máte co dohánět. Jedná se o zajímavý umělecký projekt, který spočívá v tvorbě básní pomocí googlovského vyhledávacího mechanismu.

Prostě zadáte do vyhledávače první část - řekněme například morbidní "How do you kill". Automatické dokončování a nápověda už udělá zbytek. Takže

How do you kill maggots
How do you kill fruit flies
How do you kill bed bugs
How do you kill 11 million people

Jak avantgardní!

A protože jsou Google Poetics zatím pouze v angličtině, italštině a finštině, zkusil jsem si vytvořit nějaké české, abych dokázal, český Google je hoden svých umělecky nadaných sourozenců ze zahraničí.

Zatím to není nic extra, český Google musí svůj umělecký talent teprve probudit. Ale jakmile se to podaří, čekám, kdy se v knihkupectví v sekci poezie objeví kniha básní od Googlu a přepíše učebnice literatury.