Paříž pláče: Ráďa se loučí!

Čtvrtý den jsem po vyhlédnutí z hotelového okna zjistil, že včerejší sluníčko je minulostí. Z nebe padaly provazce deště (jako by Paříž plakala, že s ní mohu strávit poslední celý den), a já si chtěl vymyslet nějaký plán pokud možno dovnitř. Už mě ale nic nenapadlo, a tak jsem i navzdory počasí sedl na metro a jel do supermoderní čtvrti La Défense.

Už při východu mě zarazilo, jak je Velký oblouk (La Grande Arche) skutečně velký. Prý by se do něj vešly dva Notre Damy postavené na sebe - kam se hrabe plátno v IMAXu!

Celá čtvrť La Défense je odvážná (milovníci architektury by tam nejspíš dokázali strávit celý den), ale přitom se doplňuje se "starou" Paříží. Velký oblouk je totiž v jedné linii s Vítězným obloukem, takže když jsem se dobře postavil, viděl jsem v dálce až na Champs Elysées.

Mrakodrapy La Défense nejsou nudné krychle jako na Pankráci. Jsou to lodě, spirály, špičky, nebo mají alespoň zajímavě řešená okna. A mezi nimi se po lesklém náměstí pohybují stovky kravaťáků. Taková je tvář moderní Paříže.

Pak jsem zase sedl na metro a jel jsem zpátky do centra. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do kostela Saint Sulpice, který výrazně figuroval v Šifře mistra Leonarda. Cestou jsem si v jedné pekárně koupil oběd - bagetu s tuňákem (3,25 euro) a jako dezert pudinkový koláč (1,25 euro). Oboje bylo tuze dobré, nacpal jsem se až k prasknutí a i navzdory dešti byl hned svět příjemnější.

Saint Sulpice mě trochu zklamal, představoval jsem si to pohanštější, tajemnější... Působilo to na mě jako obyčejný kostel. Ale možná to bylo tím, že na mě nevyskočil žádný vraždící albínský mnich.

Když jsem šel k Lucemburským zahradám, abych se vrátil, narazil jsem na zajímavý dům: na zdi měl přepsaný celý Opilý koráb od Rimbauda, neboť právě v tom domě, když tam ještě byl hostinec, tehdy sedmnáctiletý chlapec báseň napsal.

Potom jsem se dostal do historické budovy Sorbonny (už můžu říkat, že jsem byl na Sorbonně!). Oproti Karolinu je to poměrně nová budova - kardinál Richelieu položil základní kámen univerzity v první třetině 17. století. Je z bílého mramoru, uvnitř je spousta zrcadel, nástěnných maleb a celé je to oproti Karolinu vzdušné a elegantní.

A pak jsem se nakonec metrem svezl k Madeleine (obří budova v centru Paříže ve stylu Artemidina chrámu v Efesu, takže to je trochu jako pěst na oko, ale proč ne) a na bulváru Kapucínů jsem šel kolem domu, v němž se v roce 1895 konalo první veřejné promítání nového vynálezu bratří Lumiérových. A tak začalo to báječné umění zvané film!

Nakonec jsem se vrátil zpátky k Tuilerijským zahradám, abych se metrem zase svezl domů. Obloha se pročistila, a tak jsem nad Eiffelovkou naposledy viděl překrásný soumrak ve stylu "po dešti".

To je celkem hezké rozloučení, nemyslíte?

Třetí den v Paříži!

Na čtvrtek jsem si domluvil rendez-vous se svou třebíčskou kamarádkou Karin. Pravidelní čtenáři mého blogu si ji mohou pamatovat jako organizátorku legendární popcornové party. Karin je od září letošního roku na rok v Paříži jako au-pair, bydlí na jednom z ostrůvků v Seině a když zrovna nepomáhá s péčí o tři děti, studuje francouzštinu. To je život!

S Karin jsme se něco před půl desátou sešli před Musée d'Orsay, kde jsou díla významných impresionistů. Opět jsme využili mládežnické slevy 100 % a díla Van Gogha, Moneta, Maneta, Cézanna, Degase a dalších jsme zhlédli zdarma. Bylo celkem zajímavé sledovat, jak Van Gogh barvou rozhodně nešetřil, nebo jak Seurat využíval ty své proslulé drobné tečky. Kromě obrazů je v muzeu i výborná stálá expozice secesního nábytku.

V muzeu zrovna probíhá mediálně zprofanovaná výstava Masculin, která zachycuje nahé mužské tělo ve výtvarném umění od 16. století do současnosti. Zastoupena byla díla španělských mistrů 17. století i La Chapella. Nejvíc mě dostal sál, kde byla zobrazena smrt svatého Šebastiána od různých umělců, z různých úhlů a v různém provedení.

Opera Garnier. Fantom se neukázal

Pak jsme s Karinkou sedli na metro a dojeli na Montmartre. Ze Sacré Coeur (to je ten kostel, co vypadá jako dort) byl sice překrásný výhled na Paříž, ale ty davy turistů nás odradily od delšího nasávání atmosféry. Prosluněným schodištěm jsme sešli z kopce do uliček čtvrtě básníků a v jedné arabské restauraci jsme si dali oběd. Nebyl špatný a každého vyšel cca na 6 euro, což je na pařížské poměry parádička.

Posléze jsme nasedli na metro. Zatímco Karin pokračovala po lince dál, aby se mohla starat o děti, já jsem na Gare de l'Est přestoupil a jel jsem k Opeře Garnier. U té už jsem byl, když jsem Paříž navštívil poprvé před čtyřmi/pěti lety. Teď ji zrovna opravují (což myslím tehdy taky dělali), a tak domov proslulého Fantoma opery pořádně nevynikne, ale je to překrásná budova zvenku i zevnitř, pod kterou je bludiště chodeb i podzemní jezero.

Strop galerie Lafayette

Dovnitř Opery jsem nešel, protože prohlídky byly po půl hodinách a nechtělo se mi čekat, a tak jsem se přesunul do luxusní nákupní galerie Lafayette, kde sídlí zřejmě všechny světové módní domy. Nic na sebe jsem si nepořídil, protože zlatou kreditku jsem si zrovna nechal doma, ale zato jsem navštívil pobočku Monoprix (něco jako Tesco nebo Carrefour) a koupil jsem si něco k jídlu.

Na Francii se mi líbí, že i v té nejzapadlejší pobočce Carrefouru dostanete lepší ovoce a zeleninu než v Tescu v centru Prahy. Dokonce i jogurty (nejrozšířenější jsou zde Yoplait) chutnají líp!

Po galerii Lafayette jsem kolem dalších luxusních obchodních domů Printemps a Haussmann zamířil zpátky před Operu a skrze boční uličky jsem se dostal k Tuillerským zahradám. Tam jsem si otevřel časopis a užíval jsem si poslední hřejivé sluníčko. Na to, že je listopad, tak je v Paříži fakt krásně, kabát jsem měl jenom první den.

Šneci

Večer jsme s tátou a jeho kolegyní zamířili na večeři do jedné z restaurací poblíž Saint-Germain, abychom ochutnali trochu francouzského jídla. Já měl tresku se středomořskou omáčkou a s rýží a bylo to dobré, ale především se chci podělit o předkrm, jímž byli šneci.

Podávali se v ulitách a byli pořádně okořenění a naolejovaní, takže chutnali velice dobře. Člověk se toho nenají, ale když už je ve Francii, nejspíš by to měl zkusit.

Druhý den mého pařížského dobrodružství

V Paříži je hezčí bloudit než jít najisto. 

Pod fontánou je vchod do muzea. Btw, doporučuju jít
do Louvru co nejdřív ráno. V 9:30 to byla pohoda,
ale když jsem pak v poledne vycházel, už tam byla
fronta jak za komunistů.

Zatímco včera jsem se jen tak pro radost toulal uličkami čtvrti, kde bydlíme, dnes jsem se přidal k davům turistů a už to nebylo ono. Viděl jsem sice hodně pěkných věcí, ale jestli chcete nasát tu pravou francouzskou atmosféru, je lepší zmizet pár bloků dál od profláknutých památek a pozorovat, jak poklidně plyne život v městě nad Seinou.

Svůj druhý den v Paříži jsem začal návštěvou pekárny. Koupil jsem si bagetu a croissant, oboje ještě horké z pece. Podle vzhledu i podle chutě a vůně šlo poznat, že nejde o rozmrazované shity z Tesca. Prodavačky jsou usměvavé a při loučení za vámi volají "Na shledanou, pane! Přejeme hezký den!" Croissanty, pain au chocolat a další sladké pečivo jsou dražší (cca 1,50 za kus), zato bagety jsou úžasně levné (na to, že jsou dobré, člověka zasytí a vydrží dlouho) - kolem 1,25 euro.

Paní, kam se to Adonisovi koukáte?!

Louvre, bývalý palác francouzských králů je neuvěřitelně rozlehlý. Má spoustu křídel, nádvoří a uvnitř skrývá labyrint chodeb. Chudák Ludvík se musel hrozně nachodit. A pak ho k tomu ještě popravili...

Dějiny umění mě vždycky hrozně bavily a Louvre je takovou otevřenou učebnicí, takže jsem si prošel starověké Řecko a Řím (ty sochy bohů a hrdinů jsou dokonalé! Venuše Mélská mi v paměti utkvěla nejvíc), a pak samozřejmě francouzské, italské a španělské malíře (Da Vinci, Arcimboldo, Rafael Santi, Tizian, Delacroix...).

O obrazu Mona Lisa se říká, že je mnohem menší než si všichni představují, ale mně zas tak malý nepřišel - možná to je způsobeno i tím, že kolem tajemného úsměvu La Jocondy je vytyčené dvoumetrové bezpečnostní pásmo, za které se nikdo nedostane, takže zblízka si ji neprohlédnete. Mnohem víc jsem byl proto nadšen z Dámy s hranostajem, Arcimboldových portrétů z ovoce a z obrovitánských pláten Delacroixe a Jacquese Louise Davida, které jsou doslova na dosah.

Oblíbený obraz mého učitele výtvarky živě!

Apple Store je v Louvru přímo pod tou skleněnou pyramidou,
jak můžete vidět v odrazu...

Návštěvník Louvru musí být v neustálém střehu, aby mu něco neuniklo, neboť ve Velké galerii jsou díla všech velikánů vměstnána na sebe takovým způsobem, že v té záplavě až splývají. Když jsem si obrazy procházel, všiml jsem si, jak se některé příběhy opakují (ukřižování Krista, zmrtvýchvstání Lazara, Amor a Psýché, David a Goliáš, vyhnání z ráje, smrt Kleopatry...), a jak jsou všechny vlastně neuvěřitelně brutální a krvavé.

Já a výhled na La Défense

Egypt a středověk jsem vynechal, protože jsem si chtěl pořádně prohlédnout to, co mě zajímá nejvíc, a expozici umění 19. století jsem nenavštívil, neboť mám na zítřek naplánovanou návštěvu muzea impresionistů D'Orsay.

Z Louvru jsem se pěšky vydal přes Tuillerské zahrady na Champs Elysées. Cestou jsem uvízl v knihkupectví, v jehož zadní části měli snad všechny časopisy na světě vydávané v angličtině. Tam jsem si po půl hodině vybírání za 6 euro koupil britské GQ (v Praze totiž stojí cca dvakrát tolik).

Rihanna jako Medúza? To jsem musel mít!

Na Champs Elysées už jsem byl, takže mě ty luxusní obchody a restaurace už tolik nenadchly, ale vystoupal jsem na Vítězný oblouk, z něhož je celá Paříž vidět jako na dlani (protože to je placka). Především je odtud krásně vidět vysoká Eiffelovka čnící nad činžáky a budovy, i supermoderní čtvrť La Défense.

Poslední zastávku jsem si dal Notre Dame. Stejně jako Quasimodo jsem i já vyšplhal až nahoru na jednu z věží, ovšem na rozdíl od Quasimoda jsem já k tomu účelu využil klasické schodiště (jsem tak mainstream!).

Cestou domů jsem se už jenom zastavil v proslulém anglickém knihkupectví (založeno 1919) Shakespeare and Company.

Celý den jsem všechno výše zmíněné prošel pěšky, což je úctyhodné samo o sobě, ale když si uvědomím, že jsem jedl jenom croissant a bagetu, je to naprosto šílené! Paříž mě tak pohltila, že jsem na jídlo vůbec neměl chuť. Ale zítra si to musím vynahradit, protože už mám chuť na maso. Navíc jsem ušetřil, protože všude, kde jsem byl, lidi do 26 let neplatí vstupné.

Všichni si vždycky fotí jeho škaredějšího kolegu, za nímž je vidět Eiffelovka,
 tak jsem si vyfotil tohoto démona shlížejícího na Paříž.

Exkurze do ČTK

Letošní semestr je bohatý na exkurze. O té do archivu novin a časopisů jsem už psal a během minulých dvou týdnů jsme se spolužáky z žurnalistiky hned dvakrát navštívili sídlo České tiskové kanceláře. Poprvé to byla jenom nudná přednáška v zasedací místnosti, kde jsem o této organizaci získal dojem, že nade vše miluje font Courier New. Teprve na té druhé jsme skutečně něco viděli.

V hlavním newsroomu mají dokonce několik hodin, z nichž každé ukazují čas v jiné světové metropoli. Jako ve filmech!

Server, který blikal zeleně jako ze Star Treku

Dovedete si představit ten chaos, který způsobí banda začínajících novinářů?
Ne?Tady máte fotku!

Tady pan fotograf zpracovává fotky z terénu nebo z jiných agentur

Pozorně sledujeme jeho telefonát na "místo činu".
Andrea (ta vysoká zrzka za tou blondýnou) je sladká, nemyslíte?

Práce v ČTK je namáhavá, a tak se tady asi hodně chlastá...

Budovou v Opletalce nás provázel sympatický pán, který vždycky nechal lidi z jednotlivých oddělení, aby nám řekli něco o tom, jak to chodí u nich. Takže jsme si mohli vyslechnout pár zážitků a zkušeností od ostřílených fotografů, editorů videa a audia i od grafiků. Dokonce jsme si potěžkali i brašnu terénního fotografa - váží asi třicet kilo a ta váha je prý jeden z důvodů, proč v ČR nemáme mnoho zpravodajských fotografek.

Všechny fotky nafotil můj oblíbený spolužák Martin H., jemuž chci tento příspěvek věnovat. 

(Částečně taky proto, že jeho přítelkyně slíbila, že mu udělá žhavou show, jestli se jeho jméno někdy objeví na tak prestižním blogu, jako je ten můj. Nemáš zač, Martine!)

Vidět Vídeň a padnout únavou

Skákací fotky jsme si ve Vídni oblíbili...

Znáte to staré rčení "vidět Neapol a zemřít"? Já a mí přátelé, s nimiž jsem absolvoval vzrušující road trip do rakouského hlavního města, jsme vyrobili parafrázi: vidět Vídeň a padnout únavou.

Z našeho rodného města je to zhruba stejně daleko do Vídně, jako do Prahy. A protože v Praze většina z nás poslední dobou tráví většinu času, přišlo nám to líto, a dlouho jsme si říkali, že bychom měli někdy taky zajet do Vídně. Původně jsme výlet plánovali na Vánoce, ale jsme natolik bystří a inteligentní, že jsme si uvědomili, že během Vánoc se z Vídně stává evropská Mekka a že zas tak moc nestojíme o to nechat se ušlapat mezi stánky s preclíky a praženými mandlemi.

Účastníci zájezdu (foceno pánem, co vypadal jako PSY)

Vyjeli jsme ráno ještě za tmy. Z Třebíče na hranice bezpečně řídila Katka a na hranicích za volant usedl Pavel, který nás dovezl až na parkoviště "Hajdelajde" (z něhož se nakonec vyklubal Heiligestadt). Tam jsme si koupili celodenní lístky na vídeňskou MHD a metrem jsme dojeli na stanici Rathaus.

Poznatky z vídeňského metra? Je tišší, jezdí v kratších intervalech, názvy zastávek visí na zdi ve výšce očí a když chcete jet, nemusíte sestupovat milión kilometrů pod povrch země, protože vídeňské metro jezdí částečně i nad zemí. Na druhou stranu ale metrem nedojedete na všechna důležitá místa v centru a často musíte jít ještě kus cesty pěšky nebo jiným spojem.

Barevné schody u Albertina

Nikoho samozřejmě nenapadlo vzít kapesního průvodce, takže musela stačit útlá knížečka o Vídni z roku 1990, kterou jsem našel doma. K počáteční orientaci stačila a když jsme našli infocentrum, vzali jsme si pořádnou mapu.

"Hele, dneska má být pro veřejnost otevřený parlament!" vzpomněla si Eva, a tak jsme k budově v antickém stylu vyrazili.

Abyste věděli, den otevřených dveří rakouského parlamentu se od toho českého liší v mnoha ohledech. Rakouští poslanci například i v tento den dorazili do práce, aby se bavili s občany, nechali se fotografovat a popisovali funkci jednotlivých jednacích sálů a historii rakouského parlamentu. Viděli jsme dokonce i rakouskou prezidentku a mohli jsme se s ní vyfotit, ale bohužel to, že to byla prezidentka, jsme zjistili až dodatečně.

Když jsme odcházeli omámeni krásou jednacích salónků a kuloárů, před vchodem už stála dlouhá fronta. "Ještě že jsme vyrazili tak brzo," pochválil jsem organizaci výletu. Frontě se nám podařilo vyhnout i v Papyrusmuseu, které jsem si sice spletl s berlínským egyptským muzeem, ale stejně to bylo zajímavé.

Poník

Venku jsme minuli vojenskou přehlídku, kde nejvýrazněji figuroval černý poník táhnoucí buben, a došli jsme k Albertinu. Tam byly cool barevné schody a nahoře socha muže na koni. A nás, jakožto příslušníky dekadentní mládeže, nenapadlo nic jiného, než před ní tančit gangnam style. Nejvtipnější bylo, když jsme pak šli na metro a nějaký týpek v našem věku ho na perónu se svými kamarády tancoval taky. Globalizaci nezastavíš.

Vídeňskými třídami a uličkami jsme došli k chrámu svatého Štěpána a usoudili jsme, že by bylo dobré vyšplhat nahoru na tu nejvyšší věž a rozhlédnout se z ptačí perspektivy. Bylo tam něco kolem 350 schodů a ten výstup dal zabrat i mně, bývalému průvodci na městské věži. No ale pohled z vrcholu gotické věže za tu námahu a 3 eura stál. Oproti Praze je Vídeň placatější, bělejší a jsou tam trochu nižší budovy. 

Jako zhýralí aristokraté

To už ale bylo po poledni a my pomalu dostávali hlad. Eva, která se zajímá o architekturu, design a umění, se ještě chtěla podívat na secesní dům v jiné části města, a tak jsme si řekli, že ještě zajdeme tam, a pak se najíme v blízké Mariahilferstrasse. Chtěl jsem si koupit nový kabát, ale kvůli státnímu svátku měli zavřeno ve všech obchodech kromě McDonald's, a tak jsme se aspoň nemuseli dlouho hádat, kam půjdeme jíst.

Poznatky z rakouského McDonalda? Porce tam jsou trochu větší než v Česku a člověk dostane i bezedný kelímek.

Po vysoce kalorickém pozdním obědě jsme se metrem svezli do jiného kouta města, abychom Evě dopřáli příležitost vidět Hundertwasserhaus - originálně barevný a křivolaký činžák u řeky. Mně se tam moc líbila pokřivená země a kašna z barevných kamínků, Pavlovi se to nelíbilo vůbec a Katka se nevyjádřila.

Zkoušel jsem si nechat udělat novou profilovku

A nakonec nás čekaly dva elegantní zámečky - Belveder a Schönbrunn. V zahradách jsme si vyfotili "pár foteček na fejsbuček" a celí unavení jsme se opět za tmy mohli vrátit k zaparkovanému autu a vydat se domů.