První dojmy z Paříže

Ode dneška do soboty jsem v Paříži, tak jsem se rozhodl podělit o několik svých dojmů. Spíš než abych popisoval svůj den od rána do večera vyzdvihnu momenty, které se mi líbily nejvíc - tak nebudu nudit ani sebe, ani vás.

Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda! 

Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.

Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.

K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka...

Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.

Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!

Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 

Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.

V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...

Vyhlašuji válku velkému V!

Nedávno jsem musel psát několik dopisů lidem, které neznám, a tak jsem chtěl vypadat chytře. Proto jsem V dopisech psal Všude "Vaše práce" a "určitě Vám odepíšu" a tak dále. A myslel jsem, že se z toho zblázním.


Když píšu mail lidem, které jsem už V životě Viděl osobně, píšu "vám", "vaše", "vy" a podobné Výrazy s malým V. Jednak proto, že to neuvěřitelně ušetří čas, ale také mi přijde, že toto rádoby zdvořilé Vznešenostní oslovování dnes čím dál tím Víc působí jako anachronismus.

Navíc mi to zprotivili idioti, kteří Velké písmeno používají i V oslovení Ty, Tobě nebo V případech, kdy se Velké písmeno nepíše. Uvedu příklad:

Šel jsem k Vám.

Tady někdo chtěl působit natolik na úrovni a Vzdělaně, až to přehnal. Za tohle prznění češtiny bych Vraždil. 

A tak jsem se rozhodl, že pokud zrovna nebudu psát britské královně nebo panu děkanovi, Velkému V se budu Vyhýbat.

Vyhlašuji Válku Velkému V!

Dojmy ze čtvrteční party

Mí hipsterští kamarádi uspořádali minulý týden ve svém holešovickém avantgardním salónu další party. Tentokrát jsme zapíjeli nástup Miloše Zemana do prezidentského úřadu. Umínili jsme si, že následující den musíme vnímat co nejmíň.

A tak jsme pili a pili a pili... A tropili jsme hlouposti. Až do čtyř hodin do rána. Ještě že jsme pořád mladí a následující rána nejsou ani zdaleka tak těžká, jak by mohla být. Ovšem podařilo se. V pátek jsem se probudil až před obědem a než jsem se rozkoukal a vzpamatoval, bylo už dávno po inauguraci. Takže jsem až zpětně zaregistroval pár vtipných fotek a tweetů (smějící se Schwarzenberg je pecka!). 

Nebudu se rozepisovat o tom, co se přesně dělo, poněvadž jsem zjistil, že tento blog čte i moje máma a nechci, aby ztratila představy o tom, jak dokonalý syn jsem.

Partymetr: 8 z 10!

Instagram

Hipsterské instagramové mánii jsem se statečně bránil dost dlouho. Pak mě brácha přesvědčil, abych to zkusil. Ne že bych byl nějaký fotograf, ale rád si některé momentky zaznamenávám, protože si říkám, že je potřeba mít nějakou zásobu vzpomínek na sladké mládí. Za sedmdesát let mi všichni budou děkovat, že jsem je fotil i třeba v opilosti (uvidíš, Míšo!). Ale zpátky k Instagramu...

Nejvíc mě na něm baví hrát si s různými filtry, protože pořádně nevím, co který umí. A tlačítka na horní liště mi jsou taky pořád záhadou (tedy kromě rámečku, ten už jsem odhalil), takže moje instagramování vypadá zhruba tak, že si něco vyfotím a pak náhodně mačkám tlačítka, dokud to nevypadá dost hipstersky a atmosférově. Nesmím zapomenout na kýčovitý anglický název, nejlépe z nějaké písničky nebo citátu.

Tady je pár ukázek mých výtvorů...

Katy P.

FRIENDS

Summertime Sadness

Clouds above

The End of the Summer