Vidět Vídeň a padnout únavou

Skákací fotky jsme si ve Vídni oblíbili...

Znáte to staré rčení "vidět Neapol a zemřít"? Já a mí přátelé, s nimiž jsem absolvoval vzrušující road trip do rakouského hlavního města, jsme vyrobili parafrázi: vidět Vídeň a padnout únavou.

Z našeho rodného města je to zhruba stejně daleko do Vídně, jako do Prahy. A protože v Praze většina z nás poslední dobou tráví většinu času, přišlo nám to líto, a dlouho jsme si říkali, že bychom měli někdy taky zajet do Vídně. Původně jsme výlet plánovali na Vánoce, ale jsme natolik bystří a inteligentní, že jsme si uvědomili, že během Vánoc se z Vídně stává evropská Mekka a že zas tak moc nestojíme o to nechat se ušlapat mezi stánky s preclíky a praženými mandlemi.

Účastníci zájezdu (foceno pánem, co vypadal jako PSY)

Vyjeli jsme ráno ještě za tmy. Z Třebíče na hranice bezpečně řídila Katka a na hranicích za volant usedl Pavel, který nás dovezl až na parkoviště "Hajdelajde" (z něhož se nakonec vyklubal Heiligestadt). Tam jsme si koupili celodenní lístky na vídeňskou MHD a metrem jsme dojeli na stanici Rathaus.

Poznatky z vídeňského metra? Je tišší, jezdí v kratších intervalech, názvy zastávek visí na zdi ve výšce očí a když chcete jet, nemusíte sestupovat milión kilometrů pod povrch země, protože vídeňské metro jezdí částečně i nad zemí. Na druhou stranu ale metrem nedojedete na všechna důležitá místa v centru a často musíte jít ještě kus cesty pěšky nebo jiným spojem.

Barevné schody u Albertina

Nikoho samozřejmě nenapadlo vzít kapesního průvodce, takže musela stačit útlá knížečka o Vídni z roku 1990, kterou jsem našel doma. K počáteční orientaci stačila a když jsme našli infocentrum, vzali jsme si pořádnou mapu.

"Hele, dneska má být pro veřejnost otevřený parlament!" vzpomněla si Eva, a tak jsme k budově v antickém stylu vyrazili.

Abyste věděli, den otevřených dveří rakouského parlamentu se od toho českého liší v mnoha ohledech. Rakouští poslanci například i v tento den dorazili do práce, aby se bavili s občany, nechali se fotografovat a popisovali funkci jednotlivých jednacích sálů a historii rakouského parlamentu. Viděli jsme dokonce i rakouskou prezidentku a mohli jsme se s ní vyfotit, ale bohužel to, že to byla prezidentka, jsme zjistili až dodatečně.

Když jsme odcházeli omámeni krásou jednacích salónků a kuloárů, před vchodem už stála dlouhá fronta. "Ještě že jsme vyrazili tak brzo," pochválil jsem organizaci výletu. Frontě se nám podařilo vyhnout i v Papyrusmuseu, které jsem si sice spletl s berlínským egyptským muzeem, ale stejně to bylo zajímavé.

Poník

Venku jsme minuli vojenskou přehlídku, kde nejvýrazněji figuroval černý poník táhnoucí buben, a došli jsme k Albertinu. Tam byly cool barevné schody a nahoře socha muže na koni. A nás, jakožto příslušníky dekadentní mládeže, nenapadlo nic jiného, než před ní tančit gangnam style. Nejvtipnější bylo, když jsme pak šli na metro a nějaký týpek v našem věku ho na perónu se svými kamarády tancoval taky. Globalizaci nezastavíš.

Vídeňskými třídami a uličkami jsme došli k chrámu svatého Štěpána a usoudili jsme, že by bylo dobré vyšplhat nahoru na tu nejvyšší věž a rozhlédnout se z ptačí perspektivy. Bylo tam něco kolem 350 schodů a ten výstup dal zabrat i mně, bývalému průvodci na městské věži. No ale pohled z vrcholu gotické věže za tu námahu a 3 eura stál. Oproti Praze je Vídeň placatější, bělejší a jsou tam trochu nižší budovy. 

Jako zhýralí aristokraté

To už ale bylo po poledni a my pomalu dostávali hlad. Eva, která se zajímá o architekturu, design a umění, se ještě chtěla podívat na secesní dům v jiné části města, a tak jsme si řekli, že ještě zajdeme tam, a pak se najíme v blízké Mariahilferstrasse. Chtěl jsem si koupit nový kabát, ale kvůli státnímu svátku měli zavřeno ve všech obchodech kromě McDonald's, a tak jsme se aspoň nemuseli dlouho hádat, kam půjdeme jíst.

Poznatky z rakouského McDonalda? Porce tam jsou trochu větší než v Česku a člověk dostane i bezedný kelímek.

Po vysoce kalorickém pozdním obědě jsme se metrem svezli do jiného kouta města, abychom Evě dopřáli příležitost vidět Hundertwasserhaus - originálně barevný a křivolaký činžák u řeky. Mně se tam moc líbila pokřivená země a kašna z barevných kamínků, Pavlovi se to nelíbilo vůbec a Katka se nevyjádřila.

Zkoušel jsem si nechat udělat novou profilovku

A nakonec nás čekaly dva elegantní zámečky - Belveder a Schönbrunn. V zahradách jsme si vyfotili "pár foteček na fejsbuček" a celí unavení jsme se opět za tmy mohli vrátit k zaparkovanému autu a vydat se domů.

PRVNÍ RECENZE NA ČESKÉM INTERNETU: On the Road

Možná díky pravidelnému čtení Ráďablogu víte, jak mám hrozně rád beatnickou literaturu a ty původní hipstery z 40. a 50. let. Možná víte, že Kerouacova kniha Na cestě je dodnes jediným literárním dílem, při jehož čtení jsem se neubránil slzám. Ale určitě nevíte, že už jsem se po letech čekání dostal k tomu filmu!

Na cestě už totiž plánovali jako film za Kerouacova života a sám autor dokonce napsal osobní dopis Marlonu Brandovi, zda by si chtěl zahrát Deana. Nechtěl. A tak se projekt odkládal a odsouval. V 90. letech se uvažovalo o Bradu Pittovi a Johnnym Deppovi do ústředních rolí, ale nakonec z toho sešlo, ani nevím proč.

A tak jsme se Na cestě dočkali až teď, o půl století později.

V hlavních rolích Sala a Deana se objevili relativně neznámí herci, což je dle mého názoru plus, protože s hvězdami první kategorie by film ztratil svou mladickou vzpurnost a část kouzla. Vypravěče Sala (Kerouacovo alterego) si zahrál britský herec Sam Riley a živočišného a energického Deana stoprocentní Američan (tedy jestli něco takového existuje) Garrett Hedlund. Z tohoto souboje vychází lépe Hedlund, protože Riley většinu filmu stráví s udiveným a nejistým výrazem na tváři.

A to nás přivádí ke Kristen Stewart, dámy a pánové. Po jejím výkonu ve Stmívání (viděl jsem první díl a půlku druhého) a ve Sněhurce a lovci jsem se této volby docela obával, ale na druhou stranu jsem si říkal, že nás třeba v roli ztracené teenagerky Marylou překvapí.

A překvapila. Protože její Marylou působila skutečně a dočista jsem během filmu zapomněl, že se dívám na bohatou hvězdu filmové ságy pro náctileté holčičky. Mám podezření, že Kristen Stewart neumí spolupracovat se zeleným plátnem a digitálními triky, neumí si představit, oč v takové scéně jde, a tak si pro jistotu zachovává jediný výraz, o kterém si myslí, že nic nezkazí. V On the Road ale zelené plátno nahradily skutečné lokace, skutečné interiéry a skuteční herečtí kolegové, takže se Kristen rozjela a dala do své Marylou všechen svůj herecký um.

Z vedlejších postav mě nejvíc zaujal Tom Sturridge coby náladový a impulzivní Carlo Marx (alterego básníka Allena Ginsberga).

No a pak mě samozřejmě dostala báječná retro atmosféra přelomu 40. a 50. let, spousta krásných aut, jazz a samozřejmě život na cestě - ubíhající krajina, krásné záběry na zasněžené kopce i vyprahlé stepi...

Když ale film skončil, pokrčil jsem rameny a řekl si "hm". Protože takhle nějak jsem přesně čekal, že film pojmou. Nedostavil se žádný "ách efekt" jako u spřízněného Kvílení, kde se mi moc líbilo propojení hraného filmu s animací.

Fotky z premiéry v Cannes

Takže abych to zhodnotil - dobré zpracování knihy (výborné na to, že je předloha v podstatě bez děje), ale mezi mé nejoblíbenější se nezařadí.

Rozbor traileru Na cestě

Nedávno jsem psal o tom, že už netrpělivě čekám na filmovou podobu mé nejoblíbenější knihy - Kerouacova kultovního románu Na cestě. O víkendu byl zveřejněn trailer a vypadá to na zajímavou podívanou.

Film bude zřejmě věrně kopírovat knihu.

Ukázka totiž zachycuje ústřední trojici (samí sympatičtí herci, mimochodem) v jazzovém opojení, experimenty s drogami a sexem a zároveň beatnickou krásu ubíhající krajiny, atmosféru přelomu 40. a 50. let. Trailer prozrazuje, že film se bude věnovat i stinným stránkám dobrodružství spisovatele Sala, divokého Deana a vášnivé Marylou: Salovu onemocnění v Mexiku, Deanově záchvatu po předávkování nějakou drogou, odchod Deanovy ženy Camille.

Ale taky záběry na široké americké pláně a prérie a soumrak nad vinicemi v Kalifornii a stará auta a jazz... Teď už jenom doufat, že vizuální stránku a herecké výkony doprovodí i výrazná hudba a máme tady kandidáta na příštího Oscara za nejlepší film.

Filmové Na cestě je na cestě k premiéře!

Dobrá zpráva pro milovníky beatniků a zvláště Jacka Kerouaca! Jeho nejslavnější román Na cestě totiž zřejmě bude mít premiéru na filmovém festivalu v Cannes v druhé polovině května.

V hlavních rolích Sala a Deana uvidíme britského herce Sama Rilyeho a Američana Garretta Hedlunda. Dámskou společnost jim bude dělat Kristen Stewart (jo, to je ta holka z Twilight, která zřejmě umí hrát) coby Marylou a Kirsten Dunst jako Camille. Ve vedlejší roli Starého Bulla Leeho se mihne i Viggo Mortensen (Aragorn z Pána prstenů).

Před několika dny studio po letech čekání konečně zveřejnilo plakát k filmu. Ve zpětném zrcátku vidíme tváře trojice hlavních hrdinů, dole je pak auto na osamocené cestě v Mexiku nebo na jihu USA.

Také se můžeme těšit na oficiální trailer, který má být zveřejněn v nejbližších týdnech. Premiéry v jednotlivých evropských zemích jsou rozházené tak daleko od sebe, že vůbec není jasné, kdy se film dostane k nám.

V Belgii má Na cestě premiéru 23. května, v Británii až 21. září a Němci se dočkají 4. října tohoto roku.

Jakožto velký fanoušek Kerouaca už se na film celý třesu. Jestli se do České republiky film dostane ještě později než do Německa, vážně uvažuju o tom, že se vydám na cestu a film zhlédnu někde v zahraničí.

Na cestě

Ve středu 15. února jsme s kámošem P. jeli z Prahy domů. Samozřejmě zrovna zuřila nejhorší sněhová vánice a kalamita za sto let, takže dé jednička jako obvykle stála.

"No nic. Asi sjedeme z dálnice," pokrčil rameny P., když jsme v McDonaldovi u dálnice uspořádali válečnou poradu. "Aspoň bude dobrodružství."

Setmělo se, všude byl sníh a na klikatících se silničkách jsme jeli sami. Rozsněžilo se a dálková světla ozařovala jen uzounký pruh cesty před námi. Připadal jsem si tak odříznutý od světa - bylo to, jako by celý svět existoval jenom v našem autě. Jako když Han Solo a Chewbacca letěli Milléniem Falconem z trosek Alderaanu do hyperprostoru. 

Bílé sněhové poryvy se natahovaly přes silnici a kolem nás jako hávy mozkomorů, které jsme samozřejmě vidět nemohli, protože jsme mudlové. 

No a tak jsme si pouštěli hudbu a zpívali jsme: California Dreaming, Just Walking in the Rain, Rapsodii v modrém i Čajkovského Piano Concerto no. 1.

A dobrodružství to skutečně bylo (i když nám cesta zabrala asi dvakrát tolik času než obvykle).