KNIHA O PONOŽKÁCH

Tak je to venku!

Sedmička je šťastné číslo a já jsem hrozně rád, že mou sedmou vydanou knihou je Kniha o ponožkách, do které se mi podařilo nacpat všechno, co jsem se naučil, co vím a co si myslím o ponožkách a o jejich správném nošení.

Možná se teď smějete - co může být těžkého na nošení ponožek? Pokud ovšem chceme vypadat k světu, je důležité s ponožkami počítat coby s plnohodnotnou součástí šatníku. A o tom, jak ponožky ladit se zbytkem outfitu, o tom, jaké barvy se k sobě hodí, jaké vzory se hodí k jakému oblečení a mnohem víc se dozvíte v Knize o ponožkách.

Je to téma, které mě velice zajímá už delší dobu a jsem hrozně rád, že se mi ho podařilo zpracovat takovouhle poutavou formou. Kniha je totiž barevná - můj text je doprovázený fotografiemi Dominika Hejbala, fotografa fotbalového klubu Sparta, a ilustrovaný malbami a kresbami Zuzany Prausové, mladičké výtvarnice, která před sebou má zářnou kariéru.

Asi budu znít hrozně namyšleně, ale to nevadí - výsledek je podle mě naprosto dokonalý. Kniha o ponožkách se nám opravdu povedla a pokud vás téma (nejen) hipsterské módy zajímá, rozhodně si ji pořiďte.

Jedná se o limitovanou edici pouhých 30 výtisků (žádné další už nikdy skutečně nebudou), takže objednávejte zavčas, dokud ještě nějaké zbývají!

Více informací a jak knihu objednat najdete zde.

ANOTACE:

Jak správně ladit ponožky se zbytkem oblečení? Jsou barevné ponožky pouze výstřelkem současné módy? Proč zelené ponožky nejsou vhodné pro módní laiky? A jak správně zapříst konverzaci o ponožkách?

Na tyto palčivé otázky a mnohem víc vám odpoví Kniha o ponožkách, kterou napsal Radek Blažek. Jedinečná publikace, která vychází v nákladu pouhých 30 výtisků, obsahuje originální fotografie Dominika Hejbala a fantastické ilustrace Zuzany Prausové. To vše na kvalitním křídovém papíře a v pevné vazbě, která přetrvá věky.

Za 499 Kč se i vy můžete stát majiteli Knihy o ponožkách! Investice se vám jistě vrátí, neboť toto fascinující dílo časem může pouze nabývat na hodnotě.

Jak Ráďa potkal Bertu

Když jsem v lednu 2012 začal psát tento blog, dal jsem si předsevzetí, že u něj vydržím alespoň rok. To se mi povedlo, a tak jsem ho postupně začal opouštět. Asi to má i něco společného s dospíváním a tím, jak mi přibývají povinnosti.

Každopádně bych se s věrnými čtenáři ještě rád podělil o svou sedmou a zřejmě poslední grotesku Jak Ráďa potkal Bertu. Podle Lukáše Bejčka z Twitteru je to moje nejlepší groteska vůbec. A to mě těší. Říká se, že přestat se má v nejlepším!

Teď svoje zážitky a vzpomínky na natáčení sepisuji a doufám, že se mi do Vánoc podaří napsat biografii. Takové memoáry hvězdy němých filmů. Byla to krásná část mého dosavadního života a až jednou budu starý a vrásčitý, rád si ji prolistuju a připomenu si věci, které bych jinak zapomněl.

O průběhu psaní své autobiografie vás nepravidelně budu informovat!

Gillian Flynnová očima Reese Witherspoon

Mám rád Reese Witherspoon od té doby, co jsem ji viděl ve filmu Walk the Line. A Gillian Flynnová mi se svou Zmizelou při čtení vyrazila dech (ten zvrat!). Proto mě potěšilo, když jsem ve starém čísle Entertainment Weekly našel pochvalný článek, který herečka o spisovatelce napsala.

Zrovna jsem v Atlantě natáčela jeden film a zašla jsem se do místního knihkupectví podívat po výtisku Zmizelé, toho neuvěřitelného nového románu od Gillian Flynnové. 

Tu knihu jsem už četla před několika měsíci a příběh perfektního páru Amy a Nicka Dunneových mě naprosto omráčil. Jak jejich manželství po pěti letech vychladlo a jak Amy záhadně zmizela zrovna na výročí svatby. Nemluvě o druhé polovině knihy, která ukazuje, že nic není, jak se zdá.

Zmizelá je jedna z těch knih, jejichž čtení vyvolává závislost. Takže i když už předem víte, že příštího dne budete litovat nedostatku spánku, nemůžete přestat otáčet stránky. Dokonce ani když se k vám uprostřed noci překulí váš partner a ospale se zeptá: "Co to sakra čteš?"

Myslela jsem, že tahle Gillian Flynnová musí být děsivý člověk, když se umí vrtat v lidských charakterech s takovou zručností. Chtěla jsem to zjistit, a tak jsem ji pozvala na oběd. 

Doufala jsem, že poznám temnou, komplikovanou a zádumčivou spisovatelku, která by se mnou rozebírala všechny chyby seriálu Dexter a každý nevyřešený kriminální případ amerických dějin. 

Hrozně mě zklamala. 

Ukázalo se totiž, že se nejedná o žádnou pohanskou bohyni z louisianských bažin, ani o chladnokrevnou švédskou profesorku. Ve skutečnosti je to milá, inteligentní matka dvouročního dítěte, která se svým milujícím právnickým manželem žije v Kansas City. O nevyřešených případech ale mluví ráda (věděla jsem to!). 

Pak mě napadlo, že to je přesně to, co dělá Amy Dunneovou ve Zmizelé tak fascinující. Amy je na první pohled taky tak milá a normální, ale když nahlédnete pod povrch, objevíte její temnou stránku...


Nicméně, zpátky k příběhu... Natáčela jsem v Atlantě a zabruslila jsem do knihkupectví, abych pořídila jeden nebo dva výtisky Zmizelé pro svoje přátele. 

A nikde jsem ji nemohla najít. Podívala jsem se na všechny stolky. Nic. A tak jsem sáhla po jiné knize, na kterou jsem si brousila zuby a stoupla si do fronty. Podívala jsem se kolem sebe a asi tři lidi ve frontě před pokladnou drželi Zmizelou! 

Okamžitě jsem přistoupila k pultu a zeptala se prodavačky, kde ji mají. Tahle milá Jižanka mě zavedla k regálu označeném "Bestsellery". A tam jsem ji spatřila. Úplně nahoře. Pod cedulí, který hlásal "#1 New York Times Bestseller". 

To není špatné na milou holku z Kansas City...

(Zdroj: Entertainment Weekly ze 7. prosince 2012, str. 47)

Reese Witherspoon Zmizelá zaujala natolik, že se finančně podílí na jeho filmové adaptaci a stala se producentkou. Režírovat bude David Fincher a hlavní role si zahrají Rosamund Pike a Ben Affleck.

Už jste četli Temnou hrdinku?

O fenoménu vydávané fanfiction jsem tady psal už dřív. Nyní tento trend z báječného světa literatury přichází i do České republiky. Na pulty knihkupectví se totiž dostává kniha Temná hrdinka od Abigail Gibbsové (*1994). 

Společně vrátíme upírům důstojnost.
Kupujte Temnou hrdinku!

V patnácti letech hormonálně nevybouřená Abigail začala psát na svůj blogísek povídky na motivy Stmívání. Vzhledem k tomu, že má tato současná studentka Oxfordu mnohem bohatější slovní zásobu a smysl pro příběh než Stephenie Meyerová, netrvalo to dlouho a její povídky si získaly obrovskou popularitu.

Abigail proto začala psát tak, aby na sebe povídky navazovaly. Toho si všimli britští nakladatelé a mladé autorce nabídli pohádkový honorář a smlouvu na knižní trilogii. První díl - Večeře s vampýrem - rozehrává sice známý příběh o zakázaném vztahu mezi lidskou dívkou a nesmrtelným vampýrem, ale vampýři jsou zde vykresleni nikoliv jako třpytící se figuríny na mazlení a dovádění, nýbrž jako temné a krvelačné bytosti.

Každý se dnes ohání právy černochů, homosexuálů, žen atd., ale na práva upírů se zapomíná. Kdysi to přitom byly skutečně důstojné bytosti. Vzpomeňte si na Drákulu nebo upíra Nosferatu! Trend, který Temná hrdinka nastoluje - jakýsi návrat ke kořenům - se mi proto opravdu líbí.

Knižní tipy na květen

Venku už je poměrně hezky, tak popadněte knížku a upalujte ven na lavičku! Není nic lepšího než si číst a přitom se slunit - vstřebávat vitamín D a dobrý příběh. Co vám doporučím teď?

Natočil jsem nové Knihoblogy, tak mrkněte na dvě dvouminutová videa a nechte si poradit od knižního znalce mého formátu!

OSTRÉ PŘEDMĚTY jsou psychologický thriller od Gillian Flynnové, kterou média označují za vůbec nejlepší současnou spisovatelku. Její knihy jsou obvykle soustředěny kolem komplikovaných jedinců a na konci čeká zvrat, který nejde uhádnout, ač se snažíte sebevíc.

NELEHKÝ DEN je příběh, který se čte stejně snadno jako jakýkoliv válečný či špionážní román, jenže se liší tím, že jde o popis skutečné mise. A to přímo té, při níž před dvěma lety Američané zabili Usámu bin Ládina, nejhledanějšího teroristu na světě. Autor část zisku věnuje válečným veteránům, takže koupí knihy přispíváte na boj s terorismem.

Navíc v druhé půlce měsíce Odeon ve své edici Světová klasika vydá luxusní vydání Velkého Gatsbyho, na které už se taky moc těším kvůli filmu.

A ještě se chci pochlubit první fan girl Knihoblogu. Pod videorecenzi na 1Q84 napsala:

I dont understand even a single word but i like this video. And you look so cute. This version of 1Q84 looks nice. I like it more than usa version!

!!! 

 

KOMIKS: Superman v alternativní realitě neslouží hvězdám a pruhům

Mám rád alternativní reality, teorie "co by, kdyby" a originální pohledy na dobře známou tematiku. Proto jsem si nemohl nechat ujít komiksovou knihu Superman: Rudá hvězda. Ta si pohrává s myšlenkou, že Superman nepřistál ve Spojených státech, nýbrž v Rusku. A začal sloužit tamějšímu totalitnímu režimu.

To mě ohromně zaujalo: vždyť Superman spolu s jablečným koláčem, vlajkou hvězd a pruhů a sochou Svobody patří k symbolům Ameriky. Jak by to dopadlo, kdyby se pokoušel americké hodnoty zničit pod vlajkou srpu a kladiva? 

Ukázalo se, že moje fantazie je bohatější a pestřejší než ta tvůrců, neboť podle mého z výborného nápadu nedokázali vytěžit tolik, kolik by mohli. Abych to podal slovy soudruhů z Moskvy: "Plán splnili pouze na 60 procent!"

Líbila se mi šedá technicolorová atmosféra připomínající filmy a fotografie z 50. let, kdy hrozilo, že se ze Studené války stane konflikt příliš žhavý na to, aby jej planeta vydržela a konec mohl přijít kdykoliv. Líbila se mi i obálka zobrazující Supermana ve stylu propagandy. Nedávno jsem dělal referát na propagandu během 2. světové války a ten styl (písmo, výtvarné pojetí...) mě hrozně fascinuje.

Jenže slabinou komiksu je příběh. Je rozdělen na jakési tři kapitoly, jenže skutečně zábavný je možná jeden (když přimhouřím oči, tak jeden a půl). Pak si tvůrci začali vypomáhat různými vedlejšími postavami ze světa Supermana, s nímž nejsem zas tak dobře obeznámen. A pro člověka, který je rád, že pozná Clarka Kenta a Lois Laneovou, zápletka občas nedávala smysl.

V tom mě komiks zklamal. Myslel jsem, že půjde o skutečně výjimečné dílo (jako třeba Watchmen - Strážci s geniálně promyšlenou zápletkou), ale jde o pouhé béčko, které se schovává za luxusní obálkou.

Krásná písnička: STARDUST

Jako poslední číslo zahrál orchestr Hvězdný prach, sladkobolný závěr všech tanečních večírků mé generace, a po něm ještě závěrečnou znělku orchestru, Goodbye, nejsmutnější věc, kterou kdo kdy napsal, a my jsme stáli a potichu a s lítostí tleskali, pozorovali jsme hudebníky, jak skládají nástroje a pak jsme se loudavě vraceli ke svému stolu.
"O válce už ani slovo," okřikl Russ dva mladé muže, kteří se hádali, jestli Němci přerušili železniční spojení mezi Oděsou a Kyjevem. "Hele, nechte toho aspoň pro dnešek. Tak jsme si to přece domluvili. Já vím, je to hrozný, Němci se chystaj schramstnout celej svět, za chvíli nás všechny odvedou a ostříhaj dohola. Ale dnes, prosím vás, toho nechte!"

Minulý týden jsem si v antikvariátu koupil za 30 Kč Poslední kabriolet od Antona Myrera. Kdysi jsem jej četl, když mi to půjčila babička, ale natolik se mi to líbilo, že jsem musel mít svůj vlastní výtisk. Na poznámky a tak.

Navíc za 30 Kč je to lepší než jít k doktorovi se zlomeným srdcem.

Pokud knihu neznáte a chcete vědět, o čem je, mrněte sem, už jsem o ní psal minulé léto. V Posledním kabrioletu kromě krásného příběhu o zklamání generace, kterou krutě zasáhla druhá světová válka, najdete i dobový soundtrack.

Je tam Moonglow od Bennyho Goodmana, Moonlight Serenade od Glenna Millera i I'll Be Seeing You, kterou zpracovala hned celá řada tehdejších hudebníků. Ale z těch všech mě nejvíc dostal Stardust od Artieho Shawa. 

I když verzí Hvězdného prachu je taky nesčetně... Tady je jedna i se zpěvem!

Ta písnička zachycuje všechny naděje a sny celé jedné generace, tak hezky poslouchejte!

A Anton Myrer svou nejlepší knihu Stardustem i zakončuje...

Přetáhl jsem přes kabriolet plachtu a vyšel jsem ven. Vítr mezitím rozehnal poslední zbytky mraků. Všechny hvězdy už vyšly, třpytily se a jiskřily v triádách jako drahokamy, v nedbalých trsech, v nekonečně proměnlivé prašné mlhovině. Hvězdy umírají bez přestání - takhle jsem to někde četl - rozzáří se a pak vyhoří na prach.  

Jenže tomu já asi nikdy doopravdy neuvěřím.

Ale prosím: Hvězdy. Hvězdný prach...

Tuhle kočičku s bičíkem a pouty neuvidíte! Emma Watson na Twitteru odmítá, že by měla hrát v Padesáti odstínech

Kdo z vás se těšil na filmovou adaptaci nejhříšnější knihy 21. století kvůli tomu, že v ní Emma Watson ukáže víc než své čarodějné schopnosti, bude si muset nechat zajít chuť.

Populární britská herečka na svém účtu na Twitteru udělala menší crowdsourcing. Nejprve se zeptala svých fanoušků, kdo z nich si myslí, že by roli Anastasie Steelové vzala. Poté, co většina odpovědí zněla záporně, představitelka filmové Hermiony tweetla "Dobře, tak v tom máme jasno."

Emma Watson na Twitteru tvrdí, že by roli nikdy nevzala...

Vypadá to tedy, že v Padesáti odstínech šedi, které mají do kina jít v létě roku 2014 uvidíme v poutech jinou herečku. Média spekulují o Mile Kunis, Jennifer Lawrence i dalších hollywoodských kráskách. Dosud není vybraný ani představitel zvráceného smilníka Christiana Greye. 

Zdá se, že na odhalení (doslova) představitelů si budeme muset ještě nějaký ten čas počkat...

KNIHOBLOGY: Hvězdy nám nepřály a Terapie láskou

Většina čtenářů tohoto blogu už mě myslím dlouho neviděla a neslyšela. A protože vám to bylo určitě moc líto, máte hned dvě možnosti mě vidět a slyšet: ve videorecenzích na knihu Hvězdy nám nepřály od Johna Greena a na román Terapie láskou od Matthewa Quicka.

Už jsem tady o knize Hvězdy nám nepřály psal, jak je báječná, ale protože to je holý fakt, neuškodí si to zopakovat...

KNIHOBLOG: Hvězdy nám nepřály

A Terapie láskou mě jako film zklamala, ale jako kniha je výborná. O tom jsem zase psal na svém blogu na iDnes (jeden blog na obsažení mých výtvorů nestačí, musím mít dva!).

KNIHOBLOG: Terapie láskou

Už mám nějaké náměty na další díly, tak doufám, že k realizaci dojde brzo...

Kniha, kterou stojí za to přečíst: Hvězdy nám nepřály

„Jenom jedna věc je horší než šinout si to v šestnácti do kytek s rakovinou, a to je mít dítě, které si to šine do kytek s rakovinou.“ Tahle věta jako by charakterizovala bestseller Johna Greena Hvězdy nám nepřály. V Americe kniha o lásce dvou mladých lidí postižených zhoubnou nemocí získala nejen ocenění kritiků, ale taky přízeň čtenářů, jelikož umí rozesmát i rozplakat zároveň. Nyní konečně přichází do Česka.

Šestnáctiletá Hazel a o dva roky starší Augustus se seznámí na setkání rakovinou onemocnělých dětí. A přestože jim hvězdy nepřály, zamilují se do sebe. "Jako když člověk usíná. Nejprve pomalu. A pak najednou docela," abych citoval autora.

John Green umí ze čtenářů vyždímat emoce, ale křivdil bych mu, kdybych napsal, že jde o laciný kýč. Kdepak! Dílo je napsané velice citlivě a promyšleně. 

Zasloužený úspěch přišel teprve poté, co na svém Twitteru a Facebooku rozjel zajímavou reklamní kampaň. Slíbil, že vlastnoručně podepíše každou knihu, kterou si čtenáři koupí v předprodeji. Nakonec musel podepsat přes 150 000 výtisků knihy. Lidé navíc své podepsané výtisky sdíleli na sociálních sítích a autora v nich označovali, čímž se to šířilo dál a dál. Takový byl o knihu zájem.

The Fault In Our Stars, jak se dílo jmenuje v originálu, si vysloužilo kladné recenze v The New York Times i časopisu Time a teď i na mém blogu. V Česku vychází v pátek 1. března, tak utíkejte pro svůj výtisk, třeba se potkáme ve frontě!

Přináším exkluzivní ukázku!

Augustus Walters řídil příšerně. Ať se rozjížděl nebo zastavoval, vždycky to hrozně ŠKUBLO. Pokaždé, když šlápl na brzdu, hodilo mě to do pásu jeho toyoty SUV, a když šlápl na plyn, málem mi to zlomilo vaz. Byla bych asi nervózní – koneckonců, seděla jsem v autě s cizím klukem, jela jsem k němu domů a dost nepříjemně jsem si uvědomovala, že moje potíže s plícemi by mi dost zkomplikovaly odrážení nevítaných pokusů o důvěrnosti – jenže on řídil tak neuvěřitelně špatně, že jsem nedokázala myslet na nic jiného.

Asi kilometr nebo dva jsme napjatě mlčeli. Pak Augustus řekl: „Třikrát jsem neudělal řidičák.“

„Ale nepovídej.“

Zasmál se a kývl. „To víš, v protéze nemáš cit, a řídit levou jsem se nikdy nenaučil. Doktoři tvrdili, že většina lidí po amputaci řídí bez problémů, jenže… já zkrátka ne. Když jsem šel počtvrté na testy, vypadalo to asi nějak takhle.“ Půl kilometru před námi se rozsvítila červená. Augustus dupl na brzdu, takže jsem zase skončila v trojúhelníkovém objetí bezpečnostních pásů. „Promiň. Já se fakt snažím šlapat na to jemně, přísahám. Prostě když ta zkouška skončila, byl jsem přesvědčený, že jsem to zas neudělal, ale instruktor povídá: ‚Jezdíte sice nepříjemně, ale technicky nebezpečné to není.‘“ „Tak s tím bych si dovolila nesouhlasit,“ prohlásila jsem. „Spíš bych měla podezření na úlitbu rakovině.“ Úlitba rakovině jsou různé drobnosti, které nemocné děti dostávají a ty zdravé ne: podepsané fotky od sportovních hvězd, přimhouřené oči nad neodevzdanými úkoly, nezasloužené řidičáky a tak podobně.“

Podílí se Lana Del Rey na soundtracku do Gatsbyho?

Když Lana Del Rey minulý týden na svém facebooku a twitteru napsala jediné slovo - GATSBY -, okamžitě to rozpoutalo vášnivé diskuse. Už dříve se totiž proslýchalo, že režisér snímku Baz Luhrmann si ji přizval, aby se podílela na soundtracku.

Vzkaz, který rozpoutal velké diskuse

Máme to tedy brát jako potvrzení těchto zvěstí? Osobně doufám, že ano. Nabízím možnosti, co by její kryptický vzkaz fanouškům mohl znamenat:

1. Pracuje na nějaké nové skladbě přímo pro film. To je nejpravdivější teorie. Baz Luhrmann je totiž velice svérázný režisér, který proslul tím, že do svých filmů dává podobně jako Tarantino hudbu, která se tam úplně nehodí. A pokud zvažuje současné hudebníky, kdo se líp hodí na retro atmosféru než Lana Del Rey? Její songy koneckonců obsahují témata jako lesk horních deseti tisíc,  bohatství a americký sen.

Lana Del Rey s duchem F. S. Fitzgeralda. Máme foto!

2. Její Gatsby chutná jako Pepsi Cola. Ano, prostě to zase jednou přehnala s "veselými prášky."

3. Lana Del Rey má aférku s duchem Francise Scotta Fitzgeralda. Kupodivu mi to přijde jako věc, která mi na Lanu sedí. Kdyby měla tu možnost, určitě by to udělala.

No ale vážně.

Ráďa už se na Gatsbyho moc těší...

Další hollywoodské střípky klepů zmiňují, že kromě Lany by měl nějakou tou skladbou přispět Jay-Z a Lady Gaga. Tady už mé nadšení opadává, protože jsem se těšil na swing a jazz (charleston!), ale když i tihle dva okoření svoje songy špetkou retra, mohlo by jít o hodně zajímavý film.

Životopis Grety Garbo: jaká byla švédská sfinga?

Všechny, kdo čekali pikantní drby, fotky a videa z bouřlivé páteční noci, nejspíš zklamu. Hlavní aktérka, která vypila 2 Cosmopolitany, 1 sklenku vína, 2 Knockouty a 1 Long Island Iced Tea, mi totiž pod trestem smrti zakázala cokoliv zveřejňovat. A tak večer zůstane vrytý pouze v paměti účastníků (a mého telefonu a notebooku). 

Místo toho se dnes chci věnovat rozboru životopisu Grety Garbo (1905-1990), který jsem zrovna dočetl. Na 650 stránkách totiž autor Barry Paris podává nejpřesnější a nejobjektivnější obraz filmové hvězdy, který jsem kdy četl. 

Četl jsem životopisy Caryho Granta, Clarka Gablea a Elizabeth Taylorové a ty se mi moc líbily, ale každý k dané osobnosti zaujímal určité stanovisko, s kterým jsem ne vždy souhlasil. Pak jsem četl autobiografie Freda Astaira a Ginger Rogers a ty jsem taky se zájmem přečetl, ale jsou příliš jednostranně zaujaté a neberou v potaz širší kontext (Ginger si navíc pořád stěžovala, že nedostávala dramatické role, že ji režiséři podceňovali, měla nižší plat a blablablabla, místo toho, aby si pořádně užila ty krásné taneční filmy/komedie s Fredem Astairem, kvůli kterým ji mají všichni tak rádi a o nichž chtějí vědět co nejvíce).

Milovala Garbo někdy někoho kromě sebe?

Životopis Garbo (sehnal jsem ji na Amazon.co.uk, poštovné mě přišlo asi na 5 liber a doma jsem ji měl do týdne od objednání) ale zasazuje do kontextu, zkoumá osobnost nejzáhadnější herečky a možná i největší filmové hvězdy 20. století po všech stránkách, rozebírá, analyzuje, přidává komentáře odborníků, lidí, kteří se s "božskou" setkali a jejich dojmy. 

Výsledkem je, že čtenář knihu zavírá s dojmem, že té záhadné bytosti možná trochu rozumí. Od počátků u studia MGM, kde si po prvních 14 dnech Greta poručila královský plat 5000 dolarů týdně, jinak že se vrátí do Švédska, po její vášnivou aférku s představitelem němých milovníků Johnem Gilbertem. Když se poté hvězda Garbo naplno rozzářila ve filmovém pantheonu, kniha obsahuje mnoho příhod a vyprávění známých herců (Clark Gable), hereček (Katherine Hepburn), režisérů (Billy Wilder), kteří se s Garbo setkali nebo se o to alespoň pokoušeli. 

Královna a král mlčení - Garbo
a prezident Calvin Coolidge. Dobová karikatura
časopisu Vanity Fair.

A když Garbo v roce 1941 natočila svůj poslední film a stáhla se do ústraní, před čtenářem se otevírá úplně nový a dosud neprobádaný svět. Jak Garbo investovala do umění, akcií, vařila, nakupovala, cestovala a přitom se pořád bála lidí a vzruchu, které samotná její přítomnost vyvolávala. Jaký měla zvláštní smysl pro humor, že věřila na elfy a že svým strachem z veřejnosti lidi spíše lákala jako tajemná. Až po její smrt v téměř úplném osamění. 

Kniha je uzavřena tím, že dnes už by se nemohla zrodit hvězda jako Garbo, protože udržet si soukromí tak jako ona, je v době online bulvárů téměř nemožné. 

Bojíte se vzpoury robotů? Nemusíte, už nastala!

Při mé nedávné cestě autobusem ze školy domů se mi stala zvláštní věc. Jako obvykle jsem z tašky vytáhl sluchátka a chtěl jsem si pustit hudbu. Jenže na displeji mého smartphonu se objevil červený vykřičník doprovázený nápisem MÁLO MÍSTA NA KARTĚ, VYMAŽTE PROSÍM PŘEBYTEČNÁ DATA.

"Jak to?" zabručel jsem. Ráno totiž přehrávání hudby fungovalo bez problémů a od té doby jsem s mobilem nic nedělal. No, co se dá dělat, pomyslel jsem rezignovaně a otevřel fotogalerii s tím, že vymažu pár fotek. Jenže ouha! Na displeji se objevila tatáž chybová hláška.

Mobil mě nutil vymazat přebytečná data a přitom mě k nim odmítal pustit! Bezděčně jsem si přitom vzpomněl na knihu Robokalypsa, kterou jsem nedávno četl...

Spisovatel (mimochodem uznávaný odborník na robotiku) Daniel H. Wilson v ní realisticky vykresluje neveselou budoucnost, v níž se stroje vzbouří proti lidem. Zhýčkané lidstvo, tedy respektive pouze ta menšina, které se nějakým způsobem podaří uniknout smrti, je nucena bojovat o přežití v divočině. Bez elektřiny, bez mobilů, bez teplé vody. Odkázáni pouze sami na sebe a své přirozené pudy a instinkty.

A přitom to všechno začalo tak nenápadně... Vojenský robot neuposlechne příkaz, robotická milenka ublíží svému milenci, panenka začne nabádat dcerku protiroboticky zaměřené kongresmanky...

"Kongresmanka Perezová se plete. Tvoje hračky jsou živé, Mathildo. A chceme si hrát. Proto musíš moc poprosit maminku, ať přijede domů na vysvědčení. Aby si s námi mohla hrát."

Strašidelné, že ano? Skoro jako můj zážitek se vzpurným mobilem. A můj mobil zatím ještě netvrdí, že lidstvo naší planetě škodí, jako to hlásá Archos, vůdce vzbouřených robotů v knize.

Málokdo si však uvědomuje, že robokalypsa už vlastně nastala. Lidé jsou na svých elektronických hračkách natolik závislí, že automaticky poslouchají jejich příkazy.

Aktualizuj! 
Sdílej! 
Restartuj! 
Nabij mě! 


Mám pocit, že už jsme dospěli do takové fáze, že místo toho, aby udělátka sloužila nám, sloužíme my jim.

Že je tematika lidské závislosti na moderních technologiích aktuální, potvrzuje i filmová verze Robokalypsy, kterou na premiéru v roce 2014 připravuje božský Steven Spielberg. Ve skupince přeživších bojovníků proti robotům uvidíme Chrise Hemswortha (Thor) nebo Anne Hathaway (Temný rytíř povstal, Deník princezny).

Uvidíme, zda film ještě uvidíme, nebo nás do té doby stroje vyhubí... I když neztrácejme naději. V Robokalypse se nakonec ukáže, že navzdory křehkému obalu z masa a kostí se v lidech skrývá něco, co nedokáže napodobit sebelepší počítač.

Elizabeth Taylor: poslední velká hvězda?

Nedávno jsem mrkl na film Liz & Dick, který mapuje život Elizabeth Taylor od seznámení s Richardem Burtonem až po jeho smrt. Jestli vás život zřejmě nejmladší velké hollywoodské hvězdy v pravém slova toho smyslu (s tou září, aurou, tajemnem a krásou, která k tomu patří) zajímá, tenhle film si pouštět nemusíte.

Lindsay Lohan má s Elizabeth společný
život na předních stránkách bulváru...

Je totiž dost příšerný.

A ačkoliv kritika dost strhala Lindsay Lohan, která černovlásku s fialovýma očima hraje, ta mi nevadila. Vlastně se díky jejímu skvělému namaskování aspoň bylo nač koukat. Nefunguje zde ale jinak téměř nic: chemie mezi herci? Nulová. Atmosféra sladkých šedesátých? Není - vypadá to, jako by to natočili před zeleným plátnem ve studiu během dvou týdnů (což je nejspíš pravda). 

Raději si přečtěte její životopis "Nebezpečný život" od českého autora Jiřího Žáka. Sice obsahuje pár chyb (Deanna Durbinová NEDABOVALA Disneyho Sněhurku), ale jinak detailně mapuje horečný a emočně vypjatý život Elizabeth od narození až po smrt v březnu před dvěma lety. A nejvíc mě fascinují ty maličkosti z života hollywoodské legendy: jak ji jednou v maskérně navštívila božská Greta Garbo, její vztahy s hereckými kolegy... Prostě to, co na plátně neuvidíte.

Ale fialové oči byly jenom jedny!

Knihoblog, aneb jak jsme si hráli s Legem...

Nedávno jsem psal o skutečně výborné knížce "Po boku: Třiatřicet manželek našich premiérů". A protože se rád předvádím před kamerou, chtěl jsem si zahrnout do svého Knihoblogu, kde představuju knižní novinky.

S kolegou Vítkem jsme to natočili jako obvykle, ale on poté ve stylu antických vědátorů dostal - "HEURÉKA!" - nápad, jak to vylepšit. Vítek mívá často báječné nápady a je to jeden z důvodů, proč v mé osobní, subjektivní a snadno zmanipulovatelné hitparádě oblíbených spolužáků zaujímá jedno z prvních míst. A tentokrát se překonal, protože ho nejenže napadlo pojmout celou recenzi jako sérii kratičkých příběhů vyprávěných skrze Lego panáčky, ale taky to zrealizoval!

Já k tomu pak jenom svým medovým hláskem namluvil komentář - připadal jsem si přitom jako dabér, protože jsem musel sledovat jak ubíhající video, tak text přede mnou.

 

Co říkáte? Podle mě je nejlepší scéna s aligátorem a pak ta s prostitutkou Martou. I když poněkud "drákulovské" pojetí Pražského hradu ve scénce s Radkou Nečasovou má taky něco do sebe...

Nový Knihoblog je tady!

Pokud máte rádi knihy, nejspíš vám neuniklo, že bestseller japonského spisovatele Haurukiho Murakamiho vyšel i v češtině. Ale dost možná jste ještě neviděli nový Knihoblog, o němž V. N., student žurnalistiky na Univerzitě Karlově, prohlásil, že se jedná o "nejroztomilejší video od Charlie Bit My Finger"!

Formát videorecenze je tentokrát trochu zvláštní, stejně jako hodnocená kniha. Ovšem pokud hledáte zábavu na dlouhé zimní večery, 1Q84 i Knihoblog tu jsou pro vás!

Knihoblog - Ten, kdo stojí v koutě

Po úspěchu mého prvního video blogu jsem si samozřejmě nemohl dopřát příliš dlouhého oddechu a začal jsem přemýšlet, kterou další knihu bych mohl zpracovat do formy filmové recenze. Volba padla na knihu Ten, kdo stojí v koutě (The Perks of Being A Wallflower) od Stephena Chboskyho.

Tentokrát jsme se spolužáky vymysleli i scénku, která by stručně charakterizovala obsah této skvělé knihy. Nový díl knihoblogu je tedy dynamičtější a zajímavější než první.

A nebojte se, na další recenzi už se pracuje!

Lepší než učebnice! Manželky premiérů vypráví naši historii

Jako by už název charakterizoval jedinečnost nové knihy. Po boku: Třiatřicet manželek našich premiérů (1918-2012) od Petra Zídka vydalo nakladatelství Universum začátkem října. Od té doby jsme oslavili 28. říjen i 17. listopad a manželku premiéra Nečase jsme opět neviděli. Proč se současná druhá dáma straní veřejného života? A jak se s životem ve stínu svých manželů vyrovnávaly její předchůdkyně? Kromě faktů se dozvíte i spoustu pikantních drbů, což z knihy dělá nejlepší učebnici české historie od roku 1918.

Ano ano, všichni víme, že Hana Benešová, pozdější první dáma, byla perfektní manželka a dokonalá paní premiérová. Ale co třeba taková Naděžda Kramářová? Věděli jste, že to byla Ruska a výrazně se podílela na navrhování Kramářovy vily - sídla premiérů? Že Švehlovi se mohli stát politickou dynastií jako jsou v USa třeba Kennedyové, nebýt druhé světové války a komunistů? Nebo že Jaroslava Eliášová, manželka jediného popraveného premiéra, chovala opičky a dokonce i aligátora?

Pan a paní Eliášovi neměli děti,
a tak si to vynahradili často
exotickými domácími mazlíčky

Osudy manželek našich premiérů jsou téměř neznámé. Je to škoda, neboť na nich člověk může krásně číst historii českého národa.

Za první republiky to byly noblesní a vzdělané dámy ze středních či vyšších vrstev, které svůj život zasvětily reprezentaci státu po boku manžela, dobročinnosti nebo správě rodinných statků. Po druhé válce musely většinou bezmocně přihlížet zničení všeho, čemu věřily a zač bojovaly. Konec života pak strávily v bídě a o samotě, násilně odsunuté z veřejného života a často i ze svých domovů.

Trefná definice naší paní premiérové

Po nástupu komunistů k moci pocházely druhé dámy zpravidla z nižších vrstev. To jim však nezabránilo v tom, aby ze sebe začaly dělat velké paničky, jako například Marta Gottwaldová, která "hned první den zpražila nové zaměstnance Hradu za oslovení 'soudružko' a nechala si říkat 'milostivá paní'." Manželky komunistických premiérů žily ve zlaté kleci a vystupování na veřejnosti se spíše vyhýbaly, protože k důstojné reprezentaci státu neměly potřebné vlastnosti ani vychování.

No a po Sametové revoluci jsme měli druhé dámy, které reprezentovaly, soustředily se na vlastní kariéru, fungovaly jako ženy v domácnosti, nebo - jako naše současná paní premiérová - si své soukromí střeží pečlivěji než Greta Garbo a nevíme o nich téměř nic.

Koho v knize najdete

Každá žena byla jiná a Petr Zídek jim podle toho udělil přezdívky. Naděžda Kramářová je tak v knize pro svou zálibu v architektuře zvána "budovatelka okázalých sídel." Marta Gottwaldová, jež v mládí pracovala jako prostitutka, má přezdívku "služka, která to dotáhla vysoko." Šárka Grossová zase snila o bohatství tak dlouho, až se jí to splnilo a dostala od autora jméno "Zlatokopka". A tajemná Radka Nečasová je humorně označena jako "paní 'oběd byl vynikající'".

Já jsem si knihu přečetl hlavně kvůli drbům a zajímavostem. Při čtení jsem se však zábavnou cestou naučil i dějinné souvislosti, které mi v hodinách dějepisu unikly. Knihu proto můžu doporučit všem, kdo chtějí dobře známou historii vidět z trochu jiného úhlu.

Lék na podzimní depresi: kniha Jedenáct

Kniha "Jedenáct" britského komika Marka Watsona už u nás sice vyšla v září, ale tehdy utekla mé pozornosti. Staré přísloví však říká, že "lepší později než nikdy." A tak jsem si knihu o hlasateli nočního rozhlasového programu, který nevědomky spustí řetězec událostí, přečetl až teď. A víte co? Jsem rád. Dodala mi totiž spoustu energie na zvládnutí současných podzimních plískanic. Není lepšího léku proti mrazům a tmě než pozitivní knížka. A "Jedenáct" taková je. Nabízím jedenáct důvodů, proč si ji přečíst.


1. Všechno je v ní geniálně propojeno. Příběh popisuje řetězec událostí, který Xavier Ireland, rozhlasový moderátor nočního pořadu, nevědomky spustí, když nepomůže šikanovanému chlapci. Matka šikanovaného chlapce je novinářka, která kvůli starostem o syna zkritizuje v novinách jednu restauraci. Majitele restaurace to naštve natolik, že vyhodí pomocníka v kuchyni, který kvůli ztrátě zaměstnání přepadne jiného člověka, který zase... Řetězec jde dál a dál a celkem čítá 11 osob. Hlavní hrdina Xavier jej spustí a u něj pak zase skončí. Kruh se uzavře, chcete-li.

2. Laskavý humor. Z mého předchozího popisu děje můžete nabýt dojmu, že je kniha pochmurným obrazem dnešního světa. Opak je pravdou! Autor vše popisuje s typicky anglickým humorem a nadhledem, díky němuž se i ty největší starosti a problémy zdají nedůležité, ba dokonce výstřední.

3. Sympatické postavy. Už z názvu knihy uhádnete, že se točí kolem jedenácti lidí. Když k nim ještě započtete ty vedlejší, jako jsou přátelé, sousedi, rodiče nebo kolegové, počet se mnohokrát zvýší. Přesto se v nich však neztratíte. Každý charakter je popsán jedinečně a výrazně, takže si je automaticky pospojujete se jmény. A díky jejich chybám a vadám si je i oblíbíte.

4. Ukazuje, jak důležitá je role každého člověka v soukolí světa. Kdyby hlavní hrdina přemohl strach a pomohl šikanovanému chlapci na začátku příběhu, celé by to bylo jinak. Téměř si to neuvědomujeme, ale dennodenně ovlivňujeme životy lidí kolem nás. Ať už tím, že něco děláme, nebo tím, že (jako hlavní hrdina) nic neděláme. Co kdybych třeba dneska běžel na tramvaj, řidič by na mě počkal, tramvaj by pak měla zdržení, jiný cestující by přišel pozdě do práce, dostal by padáka, skončil by bez peněz jako alkoholik a s dětmi v ústavu...?

5. České vydání krásně voní. Rád čuchám ke knížkám. Je to taková moje úchylka. Za dobu, co čtu, už jsem si našel svoje favority (nažloutlý papír u lacinějších knih) i ty ne tolik oblíbené (slovníky). A Jedenáct je zrovna z tak krásně voňavého papíru, že kdybych se nebál, že tu vůni vyčichám, přejížděl bych po ní nosem od rána do večera.

6. Dobije energii a vykouzlí úsměv. Už v úvodu jsem psal, že mi Jedenáct dodalo spoustu sil do sychravých dní. S touhle knihou skutečně můžete dát podzimní depresi sbohem! Častokrát jsem se v metru nebo v tramvaji přistihl, že se usmívám od ucha k uchu a ostatní cestující na mně divně koukají, jako bych jim kazil jejich přehlídku kyselých ksichtů. Pardón, ale u téhle knížky nejde udržet neutrální výraz!

7. Přiměje k zamyšlení. Ano, to od knih jaksi očekáváme, ale u téhle to je ještě aktuálnější. V Česku neustále řešíme, na kolik je vhodné se zajímat o problémy ostatních. Hodně věcí řešíme prostě tak, že je ignorujeme. Hlavní hrdina tím spustí lavinu, která skončí zpátky u něj. Máme se tedy více zajímat o lidi kolem nás?

8. Má něco, čemu Angličané říkají "class". Úroveň. Není vulgární, ani za každou cenu šokující. Po fenoménech typu Padesát odstínů šedi to je příjemná změna.

9. Obnoví ve vás víru v lidstvo. Třeba ještě nejsme odsouzeni k záhubě. Jedenáct ve vás probudí naději, že se pořád ještě najdou hodní lidé, kteří pomůžou ostatním bez nároku na odměnu. To je moc hezké a uklidňující.

10. Je skvěle napsána. Jak už bylo řečeno, Mark Watson je výborný vypravěč. Propletené osudy jedenácti lidí, kteří se ani neznají, se čtou jedním dechem. Kromě humoru a silných postav za to může i mnoho živých dialogů, které mě vtáhly přímo do děje.

11. Poslední kapitolu budete číst s vytřeštěnýma očima. Možná ukápne i nějaká slza. Když jsem ji četl na ulici cestou do školy, musel jsem zastavit, abych byl schopen naplno vnímat každé slovo. Protože když už člověk čeká, že... Ale ne, nebudu nic prozrazovat. Přečtěte si knihu sami!

Mark Watson je oblíbený britský komik

Niceville: co skrývá jižanské městečko?

Češi znají americký jih převážně z filmů jako je Jih proti Severu (vynikající klasika, mimochodem!), seriálů jako True Blood (první tři série pecka, poté už kvalita rychle klesá) a z kytarových písní jako legendární Sweet Home Alabama. Teď si můžete o jihu, kde kdysi život poklidně plynul na bavlníkových plantážích, rozšířit povědomí skrze knihu Niceville.

Kanadsko-americký spisovatel Carsten Stroud v ní popisuje osudy několika obyvatel městečka, které spojí setkání s čímsi zlým. Nepřirozeně zlým. Nejprve přímo z hlavní ulice zmizí malý kluk a po několika dnech ho policisté najdou v zapečetěné hrobce, kde pláče u kostry osmdesát let mrtvého gentlemana. Poté někdo brutálně zavraždí skupinu policistů a dva novináře. A do toho všeho se ještě jeden zahořklý muž rozhodne komplikovat životy obyvatelům městečka tím, že na internetu zveřejní špínu, kterou na ně během svého života nashromáždil.

Niceville tedy svému jménu zoufale neodpovídá.

Detektiv Nick Cavanaugh během vyšetřování zjistí, že určitou spojitost s tím vším mají zrcadla. A kráterové jezero, kterému se vyhýbají i místní starousedlíci. A taky spor nicevillských rodin, který se táhne až hluboko do historie. 

Jednou ze záhad knihy je i její žánr. Kromě hororu a thrilleru v něm totiž najdete i prvky černé komedie. Ale nebojte se, o žádnou šílenou slátaninu se nejedná. Vše působí dojmem, jako že to do Niceville prostě odjakživa patří. 

Snad jedinou výtku bych měl k množství hlavních postav - ačkoliv jejich osudy na konci autor obdivuhodně proplete, během čtení se některé můžou začít plést a některé ani nejsou tak důležité pro posunutí děje kupředu.

Navzdory tomu se však jedná o velice zajímavou a čtivou knihu, jejíž koupí si můžete odškrtnout kolonku "dárek pro tátu" na svém vánočním seznamu. A poznat americký jih taky z jiného úhlu než z Jako zabít ptáčka.