První dojmy z Paříže

Ode dneška do soboty jsem v Paříži, tak jsem se rozhodl podělit o několik svých dojmů. Spíš než abych popisoval svůj den od rána do večera vyzdvihnu momenty, které se mi líbily nejvíc - tak nebudu nudit ani sebe, ani vás.

Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda! 

Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.

Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.

K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka...

Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.

Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!

Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 

Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.

V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...

Let's Twist Again! Šedesátá léta jsou zpátky

Zatímco loni jsem s předstihem upozorňoval, že rok 2012 bude mít retro nádech padesátých let, rok 2013 zřejmě vzkřísí "zlatá šedesátá". Psali to na Huffington Postu a doplnili to fotkou Seleny Gomez v červených retro plavkách. 

Nutno dodat, že šedesátá léta už mohlo zkušené oko pozorovatele vidět na Laně Del Rey, Nicku Waterhousovi (i jeho hudba je retro!) a koneckonců i mainstreamové Adele. Teď to vypadá, že se retro styl dostane i mezi širokou veřejnost.

Na plakátech H&M, které momentálně zaplavily Prahu, koneckonců můžeme vidět jakousi blondýnku, jež jako by z oka vypadla šedesátkové modelce Twiggy.

Tohle není Buddy Holly!
Znáte Nicka Waterhouse?

Celkem se mi to líbí, 60. léta sluší všem a jsou v kontrastu se současným světem velice zajímavé na pohled.

Především hezké holky tak můžou poodhalit nožky, tak doufám, že tu možnost naplno využijí.

Takže oprašte saka po dědovi, šaty po babičce a provětrejte jejich šatník i letos!

A co takhle dát si trochu twistu?

Hořící keř: ať žije HBO!

Česká HBO dokázala, že je mnohem lepší než Česká televize. Zatímco veřejnoprávní ČT, kterou platíme z daní, se zmůže na 3+1 s Miroslavem Donutilem, AZ Kvíz nebo Banánové rybičky, soukromá stanice se rozhodla najmout zkušenou režisérku Agnieszku Holland a zpracovat těžké téma české historie.

Výsledek? Hořící keř. S hodnocením 91 % momentálně 53. nejlepší seriál podle ČSFD. Trojice osmdesátiminutových epizod popisující důsledky upálení Jana Palacha na českou společnost konce 60. let.

Hořící keř HBO přišel na 100 milionů korun, ale stojí za to. Nejenže je vizuálně krásný (šedesátá léta sluší všem!), zajímavě zpracovaný ve chvílích, kdy se dokumentární záběry stírají s těmi filmovými, ale ten příběh je tak silný a krásně podaný, že mu porozumí i lidé, kteří českou historii neznají.

Ostatně, HBO Hořící keř plánuje uvést i v dalších zemích, v nichž stanice vysílá. 

Hořící keř mě utvrdil ve dvou názorech.

1. Komunisti byli - a jsou! - největší stvůry, které kdy kráčely po povrchu Země.

2. Soukromé je vždycky lepší než veřejnoprávní. Myslím, že Hořící keř je nejlepší výtvor české kinematografie od Hotelu Modrá hvězda (Nataša Gollová, Oldřich Nový, Adina Mandlová a Slunečnice, co každý den, otáčí se za sluncem!). Reprezentoval by Česko na zahraničních festivalech mnohem líp než Ve stínu, Čtyři slunce nebo Alois Nebel dohromady.

Pokud chcete tajit dech, uronit pár slz (např. scéna, kdy dav studentů sundá bustu Lenina a nahradí ji Palachovou posmrtnou maskou je ohromně silná) a přesunout se do neklidných časů sovětské okupace, revoltujících studentů a všeobecné paranoiy, můžete, i když HBO nemáte. Vedení stanice se totiž rozhodlo první díl zveřejnit na stránkách HBO GO zdarma.

Takže už dodám jen: ať žije HBO! Má můj obdiv, respekt a nového věrného fanouška.

Japonský plakát pro Velkého Gatsbyho zveřejněn!

S tím, jak se nezadržitelně blíží květnová premiéra Velkého Gatsbyho, se postupně začínají objevovat plakáty. A protože evropské jsou zpravidla totožné s americkými (akorát se název přepíše do daného jazyka a změní se datum premiéry), výtvarně nejzajímavější a nejoriginálnější jsou momentálně filmové plakáty z Asie.

Co myslíte? Podle mě japonský plakát zachycuje Gatsbyho v citlivém okamžiku s krásnou Daisy. Přitom z té jednoduchosti celkem vyzařuje atmosféra bouřlivých 20. let - hlavně v tom šátku nebo co to je na Daisině hlavě a v tom bílém svetříku, co má na sobě Leo.

Čirou náhodou jsem teď o víkendu zrovna četl Fitzgeraldovy skvělé povídky, a tak jsem teď v náladě na Jazzový věk, bouřlivá 20. léta a tuhle generaci amerických umělců, kteří žili bohémský život v Paříži a na Francouzské riviéře.

Karolína Peake: schopná žena v neschopné straně

Krásná Karolína...

Připravte se, tohle je nejkontroverznější článek, který se na tomhle blogu dosud objevil. Chystám se totiž obhajovat Karolínu Peake, neustále kritizovanou místopředsedkyni vlády.

Spousta lidí chudinku Karolínu nemá ráda. Já jsem si ji ale za ty roky, co se objevuje na televizních obrazovkách a na stránkách novin a časopisů, celkem oblíbil (a ne, nejde o žádnou verzi stockholmského syndromu!).

Karolína Peake

• je sympatická, dobře vypadá a umí se oblékat - zrovna nedávno jsem ji sledoval v televizi a jejímu vzhledu jsem nemohl nic vytknout. Má souměrný obličej, který v televizi vypadá dobře, vždy hezky upravené vlasy, slušivé šaty a nějaký jednoduchý doplněk typu perlového náhrdelníku. A nepotí se.

Chudáka Karolínu nikdo nemá rád...

• umí mluvit, mluví k věci - opět si vezmu za příklad její vystoupení v živém (!) vysílání ČT. Karolína má příjemný hlas, hovoří stručně, jasně a srozumitelně, neutíká od tématu ani nekličkuje, jako to s oblibou činí jiní politici.

• zřejmě má nějaký mediální trénink - těchto věcí si všímám, a tak jsem si všiml, že neuhýbá pohledem, dívá se zpříma do kamery (to je mimochodem dost těžké a občas s tím mají problémy i novináři), prostě radost sledovat.

Spolu s M. Němcovou patří mezi nejlepší
české političky

• zastává pořád stejné názory - i když se část Věcí veřejných rozhodla zařadit k levicové opozici, aby se zavděčila veřejnosti, Karolína Peake od začátku zastává a obhajuje stejné hodnoty a stejnou politiku, jako když nastupovala do úřadu před dvěma a půl lety. I za cenu toho, že se rozejde se svými přáteli (Bárta, Klasnová, John) a její popularita u veřejnosti klesne. A to chce charakter!

Vím, že většina lidí se mnou nebude souhlasit, ale myslím, že historie dá Karolíně za pravdu a ukáže, že jde o schopnou ženu a výbornou političku, která se bohužel zapletla s pochybným projektem Věcí veřejných. Doufám, že z politiky jen tak nezmizí, protože takovéto ženy - a co ženy, lidi obecně! - česká politika potřebuje!

Justin, Bruno, Lana. Co se skrývá za retro trendem v popkultuře?

Justin Bieber

Pečlivě natupírované vlasy, elegantní šaty, saka, konzervativní hodnoty... Záběr z filmu z 50. let? Kdepak! Předávání hudebních cen za rok 2012. Hvězdy současné populární hudby se rozhodly odhodit tepláky, kšiltovky, zlaté řetězy a po dlouhé době si na sebe obléct něco skutečně slušivého.

Justin Bieber naznal, že jeho ikonický účes už zkopírovalo tolik mladých mužů (a žen - děkujeme, Emmo Watson!), že je čas na změnu. A tak si vlasy v rámci přeměny z náctileté hvězdičky v hudební ikonu začal česat na Elvise. 

Na příjemný retro styl vsadil i r'n'b zpěvák Bruno Mars se svým bandem. V pastelových oblecích a s vlasy ulíznutými nahoru připomínají bluesové a soulové kapely z 50. let jako byli Five Satins.

Bruno Mars

Katy Perry sáhla pro svůj styl ještě hlouběji do minulosti - až do let čtyřicátých. Mrkněte na fotku!

Katy Perry

A Lana Del Rey... Zatímco výše uvedení hudebníci 50. léta používají pouze na image, krásná Lana je vzkřísila i v hudbě. Křehká a stydlivá pin up girl ve svých melancholických písních totiž odvážně zpívá, že spí nahá v americké vlajce, její vagína chutná jako Pepsi Cola a že je jako státní hymna a proto očekává ovace ve stoje (jestli víte, co tím myslím!). Sní o jablečném koláči, chce chodit s Jamesem Deanem a přitom recituje Walta Whitmana. 

Lana Del Rey

Lana Del Rey je asi největším zosobněním současné vlny retro nálady. Svou stylizací do Jackie Kennedy a Marilyn Monroe získala fanoušky, kteří už současné hudbě téměř vystrojili pohřeb, a navíc dostala slušný balík od H&M za to, že se stala tváří podzimní retro kolekce.

Co stojí za návratem tradičních hodnot? Proč se o americkém snu zase zpívá vážně a ne kriticky? 

Černošští hopeři, kteří hudební scéně dominovali posledních deset let, už ukázali, co umí - kromě monotónního tuctuc a rozmáchlých gest toho zas tak moc nebylo - a svou neoriginalitou omrzeli masové publikum. Konečně. A popmusic zjistila, že jestli se nechce vydat cestou čím dál tím větších úchyláren, jako je dekadentní Lady Gaga a zrůdná Nicki Minaj (brrrrr!), musí se vrátit na začátek. 

Začít znovu a - doufejme - lépe.

To je krása! John Varvatos navrhl nový Chrysler

O autech obvykle moc nepíšu, protože jsem v tomhle ohledu hrozně vybíravý a jen málokteré vozidlo vyhovuje mým technickým a vizuálním požadavkům. Mám rád Rolls Royce, Bentley, Dodge, Mustang, Chevrolet nebo Chrysler. A právě chrysler mě nedávno zaujal nejnovější limitovanou edicí sedanového modelu 300, který pomáhal navrhnout i známý designér John Varvatos.

Reportáž Wall Street Journalu z New York Fashion Weeku, kde bylo v polovině září auto poprvé představeno médiím a veřejnosti si můžete pustit tady.

Varvatos proslul tím, že do svých návrhů přidává špetku rocknrollu. A tak se v novém Chrysleru 300 snoubí industriální přesnost a odvaha z Detroitu se špičkovou elegancí New Yorku. 

Příběh o tom, jak Chrysler padl v první vlně ekonomické krize z roku 2008, aby poté znovu vyvstal z popela jako fénix, taky stojí za to. Chrysler a celé General Motors mají momentálně marketing postavený na tom, že jsou tradiční americká firma vyrábějící kvalitní americké výrobky nejen pro Američany. A tahle strategie zřejmě funguje, protože prodej chryslerů optimisticky stoupá.

V USA nejlevnější verze Varvatosovy verze chrysleru začíná na 30 000 dolarech (asi 590 tisíc korun), což je na tak krásné a luxusně vybavené auto slušná cena.

Pojednání o mém stylu

Na spřáteleném blogu se objevil text, v němž autor vysvětluje svou nechuť k nakupování a jak se obléká a jaký preferuje styl. Je mi jasné, že všechny zajímá postoj takové osobnosti, jako jsem já, vůči módě.

Na rozdíl od autora zmíněného článku mi nakupování oblečení zas tak nevadí, pokud se ovšem nenatáhne přes hodinu a půl. Pak začnu být protivný a unavený a už chci z království textilu pryč. A ještě jedno "na rozdíl": zatímco Pavel Herceg píše, že se snaží vyhýbat "háemkám" a "céáčkům", já se do nich podívám celkem rád. Ještě nejsem podnikatel jako on, takže nemusím chodit střízlivě oblečený a většinou tam najdu něco, co se mi hodí do mého retro šatníku. Zpravidla to je tak, že v pánském časopise GQ najdu pěkný a zajímavý "look" plný luxusních značek, a nechám se jím inspirovat při hledání levnějších kousků.

OBUV

Nejsem fanouškem příliš barevných bot, přijde mi to laciné a skejťácké, takže mám dva páry jednoduchých černých bot z pravé kůže. Hodí se ke všemu a jsou pohodlné. V létě jsem ochoten vyjít i v šedé plátěné obuvi, v sandálech (samozřejmě bez ponožek, vy vtipálci!) a běhat do přírody chodím v botách značky New Balance.

KALHOTY

Obyčejných modrých riflí už jsem se za život nanosil dost, takže se je teď snažím střídat i s šedými a tmavomodrými. Jeden čas jsem si liboval v ošoupaných a roztrhaných, ale z toho už jsem vyrostl. Přece jenom už mi není patnáct.

TRIKA

Mívám období různých trik. Jeden čas jsem si liboval v černých, pak s retro potiskem a mým současným favoritem jsou obyčejná bílá trička, protože jsou retro jak z 50. let - James Dean, Marlon Brando a Jack Kerouac nenosili pomalu nic jinýho. Navíc bílá trika dobře vypadají pod košilemi, mikinou i sakem.

KOŠILE

Mám rád retro kostkované vzory, případně tenké vertikální proužky, které mě opticky ztenčují. V létě je košile přes triko ideální, protože dle počasí umožňuje ohrnovat rukávy a vypadá dobře.

MIKINY/SAKA

Mám jednu námořnicky modrou mikinu a dvě černé. Z důvodu pohodlnosti preferuji mikiny se zipem vpředu. Na letní měsíce je taky skvělé a dobře vypadající šedé sako.

ČEPICE 


Letošní zimu jsem si hlavu chránil šedou beckovkou. Na léto musím vymyslet něco jiného v retro stylu.

KRAVATY

Jedině úzké, jako se nosily v 60. letech!

BARVY

Je dobré mít pár oblíbených barev a ty pak kombinovat, jinak hrozí, že to přeženete a z cool vzhledu vznikne nuda (tady platí pravidlo, že méně je více). Moje barvy jsou černá, šedá, modrá a bílá a do experimentování s jinými se příliš nepouštím.

Jak by řekl Barney Stinson SUIT UP! A nezapomeňte, že rok 2012 bude přát retro stylu 50. let!

Pulp Fiction: umění braku

Předem upozorňuji, že tenhle článek je o pulpových románech, nikoliv o filmu Quentina Tarantina.

Před měsícem jsem napsal text o Stopách hrůzy, které v Česku vycházely v 90. letech, a které zastupovaly pulpovou (levnou, brakovou) literaturu u nás. Stopy hrůzy jsou však nic v porovnání s lavinou pulp fiction, jež zaplavila USA ve 40. letech a vydržela přes dvacet let.

Ještě ve 30. letech šlo o sešity s krátkými příběhy různých žánrů: od hororů přes thrillery až k harlekýnkám, které vycházely na pokračování. V následující dekádě se však začaly prodávat natolik dobře, že vydavatelé začali publikovat jednotlivé příběhy v celku ve formě kapesních paperbacků.

A bylo to boží: Předsmrtné přání, Zabiják ve mně, Satan byla lesba, Noc před vraždou, Hrůza bez tváře... V té době se čtenáři styděli, že čtou knížky tohoto typu, dnes lidé staré výtisky sbírají a jejich cena roste. Částečně kvůli dobře napsaným příběhům, které však nemají vyšší cíl než pobavit/vyděsit čtenáře a často jsou předvídatelné a spíše na tváři vykouzlí úsměv než strach. Částečně taky kvůli úžasným malovaným obálkám, jež obvykle zachycují rozuzlení zápletky, lehce oděnou slečnu v nesnázích anebo nejlépe oboje dohromady.


Víte jak se o některých slavných knihách říká, že jsou nadčasové? Tak to o pulp fiction neplatí. Zpravidla jsou zasazené do doby svého vzniku (někdy do zromantizované minulosti či vědeckofantastické budoucnosti) a plně využívají poznatků své doby a soudobé kultury.

Dneska jsou pulpové romány styl, zajímavý módní doplněk do tramvaje, metra či do čekárny u doktora. Postoj společnosti vůči brakům pochybné kvality se taky dozajista změnil kvůli tomu, že doba dlouhým uměleckým románům nepřeje, a tak je fajn, že člověk čte aspoň něco.