Zámostí 2013: potkal jsem se s Charlie Straight a bylo to bezva!

Lepší než léto, horké noci a hvězdná obloha je hudební festival v pěší vzdálenosti od domu, takže si můžete užít festivalovou atmosféru s pohodlím vlastní postele. V mé rodné Třebíči už se spoustu let koná komorní alternativní festival Zámostí. Když se vyvede počasí a konstelace účinkujících i návštěvníků, jde o perfektní zahájení léta.

Pohled přes řeku, v pozadí zámek

Zámostí se koná na podzámecké nivě, hned u řeky, za mostem vedoucím do židovské čtvrti. Koncem jara, začátkem léta, kdy se tento festival obvykle koná, se Třebíč vyšvihne mezi zajímavá města, aby davy hipsterů, květinových dětí, dredařů, milovníků techna a dalších lidí řádně přivítala.

V kině se promítají artové filmy typu Kvílení, konají se výstavy, lucerny v židovské čtvrti dostanou růžová skla (nechápu sice, proč má historická čtvrť v noci svítit jako nevěstinec, no ale budiž, atmosféru to má), obchody a bary mají prodlouženou otevírací dobu a ulice jsou dlouho do rána živé nejen kroky opilců, ale také vystoupeními různých kejklířů.

Letos počasí přálo napůl (první den pražilo sluníčko, ale druhý bohužel přišla dešťová přeháňka).

Z účinkujících se mi nejvíc líbil báječný rocknrollový band ve stylu 50. let (měli i červená saka a napomádované vlasy!) The Fireballs, protože na jejich hudbu jsem ze všech sil tančil twist a rocknroll a bylo to parádní. Škoda jen, že vystupovali v pátek odpoledne jako jedni z prvních a měli proto dost malé obecenstvo - kotel pod pódiem jsem musel založit já se svými přáteli.

To byl pátek. No a v sobotu jsem se samozřejmě nejvíc těšil na Charlie Straight. Jejich vystoupení bylo plné energie a mělo to švih - jsou to profesionální šoumeni, kteří umí rozdivočit lidi pod pódiem (ať už skákáním do lidí nebo navazováním očního kontaktu s první řadou). Díky svým kontaktům jsem se dostal do backstage a mohl jsem si promluvit s několika členy kapely.

Například Johnny (ten blonďatý kytarista) mě překvapil tím, jak je tichý (oproti jeho divokému brnkání na kytaru na pódiu). Říkal mi, že ten den už byli v Karlových Varech a že cestou do Třebíče na dé jedničce jim cestu zkomplikoval kamion s vysypanými kuřaty. A další den zase jedou do Prahy na natáčení jakéhosi pořadu, takže mají nabitý program. Letos v červnu prý mají osmnáct vystoupení, což je zatím nejvíc. 

A pak jsem měl možnost prohodit i pár slov s frontmanem Bertíkem, na něhož se po vystoupení sesypaly roje náctiletých fanynek. Albert mi řekl, že v Třebíči už jsou podruhé a že naposledy tady zabloudili a přijeli pozdě na vystoupení, tak teď už se aspoň trochu orientují. 

Klávesák, Zuzka, Bertík a já

Kamarádka M. říkala, že pak kapelu potkala na cestě do restaurace, kam se šli najíst, a taky se s nimi bavila, jenomže z nich byla tak nervózní (ukázkový starstruck), že se zmohla jen na pár trapných hlášek.

Ale na Zámostí nechodím ani tak kvůli kapelám jako spíš kvůli kamarádům a známým. Letos jsem se potkal s bývalými spolužáky z gymplu a viděl jsem i spolužačku ze základky. Ale většinu času jsem trávil se svou partou, popíjením, tuctuc tancováním v technostanu, povídáním (spoustu z nich vidím jenom jednou dvakrát za měsíc) a dokonce jsem pokecal i s klukem, kterého už jsem neviděl tak pět let.

Goodbye, Goodbye! Charlie Straight opouštějí Třebíč

Taky jsem zažil další celebrity moment, když se se mnou chtěly vyfotit dvě slečny, kterým se hrozně líbí moje filmy. Říkaly mi, že jsou moje fanynky a že se snaží grotesky sdílet dál a i těm dalším lidem se to hrozně líbí. To mě ohromně potěšilo.

Abych parafrázoval nechvalně proslulého Pata Crycheera: Třebíč byla tento víkend "hlavní město zábavy!"

Dokument Národní klenoty je klenotem sám o sobě

Nemám ve zvyku sledovat dokumenty a už vůbec ne ty české. 13 let školní docházky okořeněných nudným monotónním povídáním o páření kobylek mi dokázalo dokumenty zprotivit na zbytek života. Ale říkal jsem si, že když v televizi bude moje rodná Třebíč, tak se podívám.

No a jsem nadšen. Konečně něco, co se za peníze daňových poplatníků doopravdy povedlo a může to sloužit i jako investice do budoucna.


Podtitul "Jedinečnost mnohosti" sice jako by vypadl z nějaké propagační brožury Evropské unie, ale zároveň mi dává určitý pocit hrdosti na své rodné město, které mám moc rád.

ČT využila spoustu leteckých záběrů, časosběrných scenérií a lichotivých úhlů, takže Třebíč zachycuje doopravdy ve vší kráse. A uklidňující komentář Miroslava Táborského přímo vybízí k tomu, aby se série dokumentů o českých památkách UNESCO dostala třeba na DVD. Ideální suvenýr pro turisty 21. století, ne? 

Na druhou stranu musím říct, že tvůrci mohli jít víc dopodrobna - čekal jsem alespoň, že se zmíní o renesančním Malovaném domě nebo městské věži - ale půlhodinový limit zřejmě příliš mnoho možností nedává.

Kdo dokument nestihl v televizi, má možnost jej zhlédnout na internetu spolu s ostatními odvysílanými díly série Národní klenoty.

Významný rodák z Třebíče

Ne, tenhle článek nebude o mně! 

Při čtení knihy Zaniklý svět stříbrných pláten (recenzi tady najdete zanedlouho, hned jakmile tu bichli dočtu) jsem narazil na zmínku o hollywoodském herci jménem Francis Lederer, který prý pocházel z "jihomoravské" Třebíče. Nevím jak to je, protože jsem na internetu našel dvě verze - podle jedné se "František Lederer" narodil v roce 1899 Praze, podle druhé v Třebíči. Každopádně z mého rodného městečka přinejmenším pochází jeho rodiče, to je jisté.

František Lederer byl rodák z Třebíče. (...) Do gymnázia začal chodit v Praze, ale učení ho moc netěšilo, a proto jej rodiče z kvarty dali do učení do konfekčního obchodu. V roce 1917 musel Lederer narukovat a byl na frontě. Po návratu měl dostat místo v Třebíči - Borovině, ale místo toho odjel do Prahy a tam přijal bez vědomí rodičů místo u německého divadla. (Vynechaná pasáž o jeho úspěchu v Berlíně, díky kterému si ho všimla Lillian Gish a pozvala ho do Hollywoodu) O vánočních svátcích roku 1928 přijel po třech letech náš herec do Třebíče za svojí maminkou, před svým odjezdem do Ameriky. Lederer byl prvním hercem, který byl angažovaný přímo do Hollywoodu, přesto, že u nás tehdy byl o něj mizivý zájem. -- fdb.cz

A to mi přijde ohromné! Francis Lederer hrál v němém dramatu Pandořina skříňka s Louise Brooks, o nějakých pět let později v komedii s Ginger Rogers a dožil se sta let (zemřel v roce 2000).

Vždyť mohl klidně bydlet v jednom ze starých domů v centru města, kolem nichž jsem denně chodil do školy! Vždyť můj pradědeček - ročník 1900 - byl v podstatě jeho vrstevník! A když jsou často v menších městech hodně lidí příbuzní, třeba mám s Francisem Ledererem nějaké společné předky! 

Tohle musím prozkoumat důkladněji. Doma máme spoustu knih o historii Třebíče, ale buďto jsem je nečetl pozorně, nebo se v nich o slavném rodákovi nepíše, protože jsem z toho ještě pořád v úžasu.

Nevidíte tam náhodou podobu
s autorem tohoto blogu?