Zobrazují se příspěvky se štítkemphotography. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemphotography. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 5. listopadu 2013

První dojmy z Paříže

Ode dneška do soboty jsem v Paříži, tak jsem se rozhodl podělit o několik svých dojmů. Spíš než abych popisoval svůj den od rána do večera vyzdvihnu momenty, které se mi líbily nejvíc - tak nebudu nudit ani sebe, ani vás.

Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda! 

Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.

Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.

K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka...
Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.

Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!

Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 

Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.

V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...

pondělí 21. ledna 2013

Japonský plakát pro Velkého Gatsbyho zveřejněn!

S tím, jak se nezadržitelně blíží květnová premiéra Velkého Gatsbyho, se postupně začínají objevovat plakáty. A protože evropské jsou zpravidla totožné s americkými (akorát se název přepíše do daného jazyka a změní se datum premiéry), výtvarně nejzajímavější a nejoriginálnější jsou momentálně filmové plakáty z Asie.

Co myslíte? Podle mě japonský plakát zachycuje Gatsbyho v citlivém okamžiku s krásnou Daisy. Přitom z té jednoduchosti celkem vyzařuje atmosféra bouřlivých 20. let - hlavně v tom šátku nebo co to je na Daisině hlavě a v tom bílém svetříku, co má na sobě Leo.

Čirou náhodou jsem teď o víkendu zrovna četl Fitzgeraldovy skvělé povídky, a tak jsem teď v náladě na Jazzový věk, bouřlivá 20. léta a tuhle generaci amerických umělců, kteří žili bohémský život v Paříži a na Francouzské riviéře.

úterý 11. prosince 2012

Lana v garáži: zimní kolekce H&M

Letos na podzim zazářila Lana Del Rey, ikona současné alternativy, v kampani oděvního řetězce H&M. Dokonce k ní nazpívala cover starého hitu Blue Velvet, o němž jeden hudební kritik prohlásil, že "jej zpívá, jako by byl napsán pro ni."

Teď H&M přichází se zimní kolekcí a Lana opět zapózovala. Už to není tak pěkné a slušivé jako na podzim, kdy byla fakt RETRO s capslockem, ale pořád je to Lana...

Teď se na fotografiích opírá o zakryté auto v nějaké garáži a celé je to laděné do bíla a modra, takže z toho přímo čiší chlad.




Jsem rád, že ačkoliv je Lana svázaná mnoha smlouvami, pořád zůstává věrná svému "šedesátkovému" stylu, který jí hrozně sluší.

Taky bych ji někdy rád našel ve své garáži...

pondělí 17. září 2012

Instagram

Hipsterské instagramové mánii jsem se statečně bránil dost dlouho. Pak mě brácha přesvědčil, abych to zkusil. Ne že bych byl nějaký fotograf, ale rád si některé momentky zaznamenávám, protože si říkám, že je potřeba mít nějakou zásobu vzpomínek na sladké mládí. Za sedmdesát let mi všichni budou děkovat, že jsem je fotil i třeba v opilosti (uvidíš, Míšo!). Ale zpátky k Instagramu...

Nejvíc mě na něm baví hrát si s různými filtry, protože pořádně nevím, co který umí. A tlačítka na horní liště mi jsou taky pořád záhadou (tedy kromě rámečku, ten už jsem odhalil), takže moje instagramování vypadá zhruba tak, že si něco vyfotím a pak náhodně mačkám tlačítka, dokud to nevypadá dost hipstersky a atmosférově. Nesmím zapomenout na kýčovitý anglický název, nejlépe z nějaké písničky nebo citátu.

Tady je pár ukázek mých výtvorů...



Katy P.

FRIENDS

Summertime Sadness

Clouds above

The End of the Summer

neděle 5. srpna 2012

WOW! Tohle není photoshop! Marilyn Monroe jako...

Dnes se Scarlett Johansson a jiné celebrity stylizují do Marilyn Monroe. Ve své době to ale byla Marilyn Monroe, kdo se stylizoval do hereček předchozí generace. Ku příležitosti padesátého výročí záhadné smrti MM přináším zajímavé fotografie z roku 1957, na nichž legendární bohyně stříbrného plátna pózuje jako herečky z éry němého filmu či počátků filmu mluveného. Budou se za dvacet let celebrity fotit jako Lady Gaga nebo Megan Fox?

Tohle není photoshop, tak enjoy...

Marilyn jako exotická Theda Bara, první filmový sexsymbol.

Marilyn jako Lilian Harvey, herečka britského původu,
jež mezi válkami účinkovala v německých filmech.

Marilyn jako legendární Marlene Dietrich.

Marilyn jako Jean Harlow, platinová kráska, jejímž vzhledem se
Marilyn nechala inspirovat a s níž ji pojí i předčasná smrt.

Marilyn jako Clara Bow, prototyp moderní dívky
a ztělesnění bouřlivých dvacátých let.


pondělí 25. června 2012

Umění šplouchu

Jack Long je americký fotograf, který se zaměřuje na zachycování kapalin v pohybu. Ve své poslední práci vytvořil originální sérii neexistujících květin, které vyrostly wait for it... Z BAREV!

A pak že je moderní umění přeceňované, nepochopitelné a kdovícoještě... Vždyť tohle je krása!





úterý 22. května 2012

Vtipný postřeh Jimmyho Kimmela


Vždycky jsem obdivoval moderátory talk show. Skutečně totiž jdou s kůží na trh - alespoň v USA, kde je většina Late Night Shows vysílána živě. Navíc musí mít vynikající postřeh, skvělý přehled a smysl pro komediální načasování.

A ať už jste fanoušci Conana O'Briena, Davida Lettermana, Craiga Fergusona nebo Jimmyho Kimmela, všichni mají společnou vlastnost - totiž že dokáží uhodit hřebík na hlavičku.

Jimmy Kimmel teď nedávno zabodoval s vtipným postřehem o reality show Jersey Shore, která běží na MTV (česká MTV ji uvádí jako Pařba v Jersey Shore, aby divák měl hned jasno, že nejde o žádnou intelektuální podívanou):


Vážně - když mají v popisu práce chlastat, chodit na párty, kopulovat a čas od času se ukázat ve zmrzlinářství (no jo, uznávám, pár dílů jsem viděl), co dělají o dovolené? Dohánějí spánkový deficit? Vyspávají kocovinu? Chodí na testy HIV?


Pár hodin vzdělávání by jim rozhodně neuškodilo.

sobota 10. března 2012

Fascinace jedněmi bílými šaty

"Miluju, když fouká od metra. Není to báječné?"
Bezpochyby je. Takhle totiž začíná nejslavnější záběr v dějinách filmu. Krásná Marilyn Monroe stojí nad vývodem vzduchu z podzemky a nechává osvěžující závan vzduchu, aby jí zvedl bílé letní šaty až nad kolena.

Ačkoliv 90 procent lidí film Slaměný vdovec nikdy nevidělo, ten výjev zná každý. Ostatně i lidé, kteří onu naivní lehkou veselohru viděli, si z ní pamatují především tohle.

Ta scéna je geniální. Geniální ve své smyslnosti. Dalo by se říct, že blonďatá bohyně filmu ztělesňuje Afroditu zrozenou nikoliv z mořské pěny ani z obří mušle, nýbrž z oceli a betonu velkoměsta. 

A Marilyn Monroe, jež ve Slaměném vdovci hraje naivní a hloupou blondýnu, jako by si vůbec neuvědomovala, jak silně z ní vyzařuje ženské kouzlo. V cudných padesátých letech přitom tato delikátně svůdná scéna způsobila neuvěřitelný poprask. Různé ženské a náboženské spolky proto prosadily, aby se do výsledného filmu dostala lehce pozměněná verze záběru, kde bílé šaty neodhalí víc než kotníky a lýtka. Díky nesčetným fotografiím je však mnohem známější ta "nezcenzurovaná" scéna, na nichž lze mnohdy krásně vidět i Marilyniny bílé kalhotky.

Ostatně i samotné natáčení tohoto záběru si vyžádalo svou dlaň. Natáčelo se v jednu hodinu ráno přímo na Manhattanu a Marilyn Monroe přilákala více než 5000 zvědavců, kteří při každém vzdutí šatů pískali, tleskali a smáli se. Tehdejší manžel blonďaté sexbomby, Joe DiMaggio, po sledování mnoha a mnoha pokusů (Marilyn neustále zapomínala text a tak existují dlouhé hodiny nepovedených záběrů) podal žádost o rozvod.

Zajímavou dohru měla tato ikonická scéna v loňském létě. Legendární bílé šaty se vydražily za 4,6 milionu dolarů (přes 80 milionů korun).


A v zámoří se dokonce slovní spojení "Marilyn Monroe moment" používá pro vzpurné šaty dodnes. Na obrázku vedle můžete vidět vévodkyni Kate, jak si prožívá svůj Marilyn Monroe moment.

pátek 24. února 2012

V Rudolfinu na LaChapellovi

Potopa moderního světa
Včera jsme v rámci Fotožurnalistiky přeběhli ze Smetanova nábřeží do Rudolfina na končící výstavu kontroverzního fotografa Davida LaChapella. Loni jsem (dokonce dvakrát!) ve stejných prostorách navštívil expozici Decadence Now! a tak jsem čekal něco v tom stylu.

Tentokrát mě to ale příliš neoslovilo. Možná proto, že fotografie byly sestaveny chronologicky od nejstarších po nejnovějších a když LaChapell začínal, žádný zázrak to nebyl. Ty nejzajímavější a nejlepší fotky byly až na konci výstavy a to už jsem byl tolik unaven a zahlcen křiklavými barvami, že jsem na to neměl náladu.

Kurt Cobain jako Ježíš, Courtney Panna Marie
Barvy. To je něco, co mi utkví v paměti na hezky dlouhou dobu. Z většiny fotografií totiž tryská přímo barevný gejzír.

Líbily se mi obří fotky, které s barevnou kýčovitostí zachycovaly katastrofickou potopu světa (kdyby dneska tvořil Michelangelo, jeho díla by vypadala podobně). Rovněž zobrazení celebrit coby novodobých světců a bohů bylo poměrně trefné a nápadité. Osobité kouzlo měla i fotografie s novoroční oslavou roku 1932 v Německu, kde bohatí tančí a pořádají orgie, zatímco okny dovnitř nahlíží zbědovaní chudáci, komunisti a nacisti.

Politicky je z LaChapellova díla vidět, že nemá kapitalismus příliš v lásce, kritizuje bývalého amerického prezidenta Bushe a paroduje konzumní společnost. Je to paradoxní, protože právě kapitalismus a konzumní společnost ho živí.


Happy New Year 1932!
David LaChapelle mě tedy osobně nešokoval svým uměním jako spíš svým pozérstvím.