KNIHA O PONOŽKÁCH

Tak je to venku!

Sedmička je šťastné číslo a já jsem hrozně rád, že mou sedmou vydanou knihou je Kniha o ponožkách, do které se mi podařilo nacpat všechno, co jsem se naučil, co vím a co si myslím o ponožkách a o jejich správném nošení.

Možná se teď smějete - co může být těžkého na nošení ponožek? Pokud ovšem chceme vypadat k světu, je důležité s ponožkami počítat coby s plnohodnotnou součástí šatníku. A o tom, jak ponožky ladit se zbytkem outfitu, o tom, jaké barvy se k sobě hodí, jaké vzory se hodí k jakému oblečení a mnohem víc se dozvíte v Knize o ponožkách.

Je to téma, které mě velice zajímá už delší dobu a jsem hrozně rád, že se mi ho podařilo zpracovat takovouhle poutavou formou. Kniha je totiž barevná - můj text je doprovázený fotografiemi Dominika Hejbala, fotografa fotbalového klubu Sparta, a ilustrovaný malbami a kresbami Zuzany Prausové, mladičké výtvarnice, která před sebou má zářnou kariéru.

Asi budu znít hrozně namyšleně, ale to nevadí - výsledek je podle mě naprosto dokonalý. Kniha o ponožkách se nám opravdu povedla a pokud vás téma (nejen) hipsterské módy zajímá, rozhodně si ji pořiďte.

Jedná se o limitovanou edici pouhých 30 výtisků (žádné další už nikdy skutečně nebudou), takže objednávejte zavčas, dokud ještě nějaké zbývají!

Více informací a jak knihu objednat najdete zde.

ANOTACE:

Jak správně ladit ponožky se zbytkem oblečení? Jsou barevné ponožky pouze výstřelkem současné módy? Proč zelené ponožky nejsou vhodné pro módní laiky? A jak správně zapříst konverzaci o ponožkách?

Na tyto palčivé otázky a mnohem víc vám odpoví Kniha o ponožkách, kterou napsal Radek Blažek. Jedinečná publikace, která vychází v nákladu pouhých 30 výtisků, obsahuje originální fotografie Dominika Hejbala a fantastické ilustrace Zuzany Prausové. To vše na kvalitním křídovém papíře a v pevné vazbě, která přetrvá věky.

Za 499 Kč se i vy můžete stát majiteli Knihy o ponožkách! Investice se vám jistě vrátí, neboť toto fascinující dílo časem může pouze nabývat na hodnotě.

Paříž pláče: Ráďa se loučí!

Čtvrtý den jsem po vyhlédnutí z hotelového okna zjistil, že včerejší sluníčko je minulostí. Z nebe padaly provazce deště (jako by Paříž plakala, že s ní mohu strávit poslední celý den), a já si chtěl vymyslet nějaký plán pokud možno dovnitř. Už mě ale nic nenapadlo, a tak jsem i navzdory počasí sedl na metro a jel do supermoderní čtvrti La Défense.

Už při východu mě zarazilo, jak je Velký oblouk (La Grande Arche) skutečně velký. Prý by se do něj vešly dva Notre Damy postavené na sebe - kam se hrabe plátno v IMAXu!

Celá čtvrť La Défense je odvážná (milovníci architektury by tam nejspíš dokázali strávit celý den), ale přitom se doplňuje se "starou" Paříží. Velký oblouk je totiž v jedné linii s Vítězným obloukem, takže když jsem se dobře postavil, viděl jsem v dálce až na Champs Elysées.

Mrakodrapy La Défense nejsou nudné krychle jako na Pankráci. Jsou to lodě, spirály, špičky, nebo mají alespoň zajímavě řešená okna. A mezi nimi se po lesklém náměstí pohybují stovky kravaťáků. Taková je tvář moderní Paříže.

Pak jsem zase sedl na metro a jel jsem zpátky do centra. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do kostela Saint Sulpice, který výrazně figuroval v Šifře mistra Leonarda. Cestou jsem si v jedné pekárně koupil oběd - bagetu s tuňákem (3,25 euro) a jako dezert pudinkový koláč (1,25 euro). Oboje bylo tuze dobré, nacpal jsem se až k prasknutí a i navzdory dešti byl hned svět příjemnější.

Saint Sulpice mě trochu zklamal, představoval jsem si to pohanštější, tajemnější... Působilo to na mě jako obyčejný kostel. Ale možná to bylo tím, že na mě nevyskočil žádný vraždící albínský mnich.

Když jsem šel k Lucemburským zahradám, abych se vrátil, narazil jsem na zajímavý dům: na zdi měl přepsaný celý Opilý koráb od Rimbauda, neboť právě v tom domě, když tam ještě byl hostinec, tehdy sedmnáctiletý chlapec báseň napsal.

Potom jsem se dostal do historické budovy Sorbonny (už můžu říkat, že jsem byl na Sorbonně!). Oproti Karolinu je to poměrně nová budova - kardinál Richelieu položil základní kámen univerzity v první třetině 17. století. Je z bílého mramoru, uvnitř je spousta zrcadel, nástěnných maleb a celé je to oproti Karolinu vzdušné a elegantní.

A pak jsem se nakonec metrem svezl k Madeleine (obří budova v centru Paříže ve stylu Artemidina chrámu v Efesu, takže to je trochu jako pěst na oko, ale proč ne) a na bulváru Kapucínů jsem šel kolem domu, v němž se v roce 1895 konalo první veřejné promítání nového vynálezu bratří Lumiérových. A tak začalo to báječné umění zvané film!

Nakonec jsem se vrátil zpátky k Tuilerijským zahradám, abych se metrem zase svezl domů. Obloha se pročistila, a tak jsem nad Eiffelovkou naposledy viděl překrásný soumrak ve stylu "po dešti".

To je celkem hezké rozloučení, nemyslíte?

První dojmy z Paříže

Ode dneška do soboty jsem v Paříži, tak jsem se rozhodl podělit o několik svých dojmů. Spíš než abych popisoval svůj den od rána do večera vyzdvihnu momenty, které se mi líbily nejvíc - tak nebudu nudit ani sebe, ani vás.

Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda! 

Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.

Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.

K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka...

Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.

Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!

Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 

Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.

V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...

Mých top 5... SONGŮ ZE SOUNDTRACKU DO GATSBYHO

Zdá se, že soundtrack do Velkého Gatsbyho vzbuzuje stejně rozporuplné reakce jako film samotný. Slyším buď chválu na originalitu a spojení současné hudby s jazzem, anebo pohrdlivé řeči o anachronismech a "Džejzet ve dvacátejch letech nežil, nebo jo?".

Já si však tu hudbu i navzdory své nechuti k většině současné hudební scény poměrně oblíbil, neboť smíchání s filmovým stylem a trochou jazzu a retro nádechu ukázalo, že i umělci, které běžně nevyhledávám, by se dali poslouchat, kdyby se trochu víc snažili.

5. Bryan Ferry Orchestra - Love Is The Drug Bryan Ferry je staromódní jazzman, který se bez elektronických udělátek dokázal prosadit i dnes. Díky tomu, že se objevil na soundtracku do Gatsbyho třeba ukáže současné generaci, jakou měla hudba dřív úroveň...

4. Sia - Kill And Run Ve stylu šansonů k Jamesi Bondovi soundtrack obohatila svým dramatickým hlasem Sia. Kill And Run se svým textem do Fitzgeraldova příběhu báječně hodí, ale ve filmu jsem ten song nikde nezaznamenal - opravdu ho ze snímku Luhrmann vynechal, nebo jsem si ho jenom nevšiml?

3. will.i.am - Bang Bang Charleston ke 20. letům patří stejně jako k dnešku remixy. A tak will.i.am spáchal remix charlestonu. Prvoplánové? Ano, ale neuvěřitelně chytlavé.

2. Fergie - A Little Party Never Killed Nobody Tenhle bouřlivý song mě upoutal už v trailerech na Gatsbyho. Ukazuje divokost, nespoutanost a chuť do života, které předcházely velkému pádu. A malá party ještě nikdy nikoho nezabila, viďte? Skvělý letní party song...

1. The xx - Together Zpočátku mi to přišlo nevýrazné, ale když jsem zbytek soundtracku oposlouchal, tohle mě ohromilo teprve když jsem to slyšel poněkolikáté. Ta zvláštní nesmlouvavá tikavost jako by znázorňovala, že čas letí... A na konci brnkání kytar a hlasy doprovodí smyčce a je to paráda. Mainstramově alternativní The xx, jak je máme rádi...

Nutno dodat, že kromě songů z oficiálního soundtracku ve filmu zazněly i skutečné dobové hity jako Let's Misbehave. A dech brala jazzová verze Bachovy Toccaty a Fugy, monumentální Rapsodie v modrém (proti ohňostrojům) a foxtrotové zpracování Lany Del Rey (ta holka se hodí do jazzového klubu!).

Léto je tady! A ovoce s ním...

Miluju ovoce. 

Jednak je zdravé - čistí tělo, udržuje pocit sytosti, takže se člověk nepřejídá a obsahuje spoustu vitamínů a bůhvíčeho dalšího - a jednak mi moc chutná. V obchodech i na různých trzích už jde navíc sehnat i takové, na které člověk během zimy nenarazil, ač se snažil sebevíc.

Jahody, nektarinky, hrozny, pomalu už začínají i mé oblíbené broskve a nemůžu se dočkat melounu... Když se k tomu ještě přidají celoročně dostupné banány a jablka, člověku dojde, na kolik různých způsobů si může ovoce připravit jako lahodnou a zdravou svačinku.

Dělám si teď hodně ovoce s jogurtem, beru si ovoce do školy i jen tak do krabičky. Už je taky natolik hezky, že se dá chodit běhat, a tak se snažím třikrát až čtyřikrát týdně hned po probuzení rozhýbat organismus.

Navíc jsem se konečně odhodlal k nákupu mnou vytvořeného müsli z Mixit.cz. Radost mi jen kazí, že toto krásné počasí a ovoce u nás není celý rok. Buďto si budu muset počkat na ono pověstné globální oteplení, nebo se přestěhovat někam na jih...

Vyhlašuji válku velkému V!

Nedávno jsem musel psát několik dopisů lidem, které neznám, a tak jsem chtěl vypadat chytře. Proto jsem V dopisech psal Všude "Vaše práce" a "určitě Vám odepíšu" a tak dále. A myslel jsem, že se z toho zblázním.


Když píšu mail lidem, které jsem už V životě Viděl osobně, píšu "vám", "vaše", "vy" a podobné Výrazy s malým V. Jednak proto, že to neuvěřitelně ušetří čas, ale také mi přijde, že toto rádoby zdvořilé Vznešenostní oslovování dnes čím dál tím Víc působí jako anachronismus.

Navíc mi to zprotivili idioti, kteří Velké písmeno používají i V oslovení Ty, Tobě nebo V případech, kdy se Velké písmeno nepíše. Uvedu příklad:

Šel jsem k Vám.

Tady někdo chtěl působit natolik na úrovni a Vzdělaně, až to přehnal. Za tohle prznění češtiny bych Vraždil. 

A tak jsem se rozhodl, že pokud zrovna nebudu psát britské královně nebo panu děkanovi, Velkému V se budu Vyhýbat.

Vyhlašuji Válku Velkému V!

Očekávané se stalo skutečností! Ráďa v Praze je na YouTube! Podívejte se na veselou grotesku i vy!

Mnoho týdnů namáhavé duševní i tělesné námahy se zhmotnilo v desetiminutové grotesce, kterou filmové ateliéry Radka Blažka zveřejnily právě teď!

Budete se smát humorným situacím, žasnout nad hereckými výkony a nepochybně vás pobaví i cameo jisté osobnosti českého veřejného života...

Ráďa v Praze je moje 6. groteska a dnes máme 6. května 6 hodin večer, ale hvězd v ní najdete víc než 6 - je jich tam víc než na noční obloze!

Anotace: 

Ráďa s Bertou chtějí jet na výlet do Brna, jenže souhrou náhod skončí v Praze. V ulicích hlavního města Ráďu okouzlí půvabná Pražanda, zatímco Berta se seznámí s Ráďovým bratrancem. A co když se do toho všeho ještě připlete kočárek s gumovou panenkou?

Šestá groteska Radka Blažka je podle kritiků ze všech nejlepší. Jako obvykle v ní najdete velkou porci ztřeštěné zábavy, dávku retro atmosféry a víc hvězd než na noční obloze. Prostředí velkoměsta a množství mladých talentů však z filmu činí jedinečný zážitek, který budete chtít prožívat znovu a znovu.

Navíc možná přijde i speciální host...

Ráďa v Praze: Zážitky z natáčení

Z každého natáčení mám spoustu veselých a zajímavých zážitků. Když jsme například natáčeli Ráďovo rande, Kristýna musela jít přes půl města v šatech ušpiněných od šlehačky, při natáčení Jarních Ráďovánek loni na jaře se zase málem vyboural jeden řidič, když namísto silnice sledoval Bertiny vzdouvající se bílé šaty.


Tentokrát jsme natáčeli v centru Prahy, takže šance na zajímavý zážitek se zvýšily cca o milion procent. A první zajímavá příhoda se udála už necelou hodinu od první klapky. 

Podle plakátů a promo fotek jste si mohli všimnout, že v Ráďovi v Praze hraje důležitou roli kočárek. V jedné scéně jsme jej s Martinem, který hraje mého bratrance, měli pustit z kopce. To jsme taky udělali, jenže jsme museli přestat natáčet, neboť jedna kolemjdoucí turistka začala zplna hrdla ječet: "Oh my god!" a ukazovala na kočárek řítící se z kopce a držela se druhou rukou za srdce. Já jí musel ukázat, že v kočárku není živé dítě, aby se uklidnila.

Po několika pokusech jsme záběr natočili a mohli jsme se přesunout na další. Když jsme se přesunovali z jedné lokace na druhou, jeden nejmenovaný člen štábu měl k dispozici auto nazvané "Maggie". Kupodivu jsme se do něj vešli všichni - bylo nás šest. Jenomže jezdit v takovém počtu v jednom autě není zrovna košer, a tak jsem - pohodlně rozvalen na sedadle spolujezdce - volal na čtyři sardinky dozadu: "Dělejte, že jste tam jen tři!".

Ráďa v Praze: 6. května!

Aby toho nebylo málo, zrovna ten den bylo v pražských ulicích mnoho policistů a projížděli jsme i kolem Ministerstva vnitra. Když řidič poznamenal, že si doma nechal i papíry, měli jsme žaludky až v krku, ale nakonec jsme z pekelné jízdy vyvázli bez pokut a vězení.

A podělím se ještě o jeden zážitek. Při natáčení v samotném centru Prahy se ke Kristýně seběhl hlouček asijských turistů a začali se s ní fotit a pózovat. Říkali, že se jim hrozně líbí, načež Kristýna odpověděla, že natáčíme film. To v nich vyprovokovalo ještě větší zájem a matky začaly naším směrem postrkovat i své děti.

Navíc nám navzdory původním obavám celkem přálo i počasí a v neděli brzo ráno jsme měli Karlův most a centrum Prahy víceméně pro sebe. Bylo to moc hezké a doufám, že se vám Ráďa v Praze bude líbit stejně jako štábu a kritice.

Pražská premiéra Rádi v Praze: nikdo se neopil a šli jsme v 10 domů!

Neformální předvedení mé nové grotesky pro štáb a jejich blízké se konalo včera večer v jednom pražském podniku. Nedaleko od místa, kde v pondělí dopoledne vybouchnul plyn, se sešlo pár mých spolužáků z žurnalistiky, pár z gymplu, pár kamarádů a pár lidí, které jsem neznal. Výsledkem tohoto social mixeru byl výborný večer plný konverzace na úrovni, popíjení a - samozřejmě - promítání Rádi v Praze.

Reakce na film byly kladné...

Včera v Atmosféře premiérovala nová groteska Radka Blažka. Byla fenomenální, ksakru zábavná a objevila se v ní i jiná celebrita než já! Takže 6. května se neodlepte od YouTube, bude to stát za to! 

                                                           -- Matouš Hartman, iHned.cz

Příští pondělí Ráďu v Praze uvidíte i vy. Abych vás ještě víc navnadil, přináším oficiální plakát k filmu...

 Diváci nejčastěji oceňovali humorný příběh, retro provedení a herecké výkony.

Mně se kromě toho líbila i uvolněná a přátelská atmosféra.

Partymetr 8 z 10!

BYL JSEM U TOHO! Výbuch plynu v Divadelní očima přímého účastníka

Policie před FSV

Zrovna jsme s Milošem Čermákem řešili emot.cz, když vtom se ozvala obrovská rána, která rozrazila uzavřená okna. Čermák zařval: "Ty vole!" a všichni se nejprve zmateně přiblížili k oknu. Bylo to jako prudký poryv větru, který práskne s oknem, ale asi tak desetkrát silnější. A rána, která zaduněla jako tisíc hromů, ale jenom na vteřinu. Pak jsem z chodby uslyšel křik a dusot nohou a usoudili jsme, že bychom měli vypadnout. 

Moje první myšlenka byla: "Teroristi!"

Uzavřené nábřeží

Střepy letěly až do Vltavy

Vzpomínka na nedávné bombové útoky v Bostonu mi nějak utkvěla v hlavě a cestou ven jsem se jenom modlil, aby už nic dalšího nevybuchlo a my dorazili ven v bezpečí. Na Smetanově nábřeží jsem uviděl zmatenou brečící spolužačku. Prý zrovna byla na toaletách, když to uslyšela a příšerně se lekla. Se spolužákem jsme ji chvilku uklidňovali. Vítek se pak odebral u ulici níž a pořídil pro iDnes, kde pracuje, sérií výborných fotek, které vzápětí převzala další média.

Okamžitě jsem začal tweetovat, protože co jiného člověk může dělat. Kdosi zavolal, že v Divadelní ulici je spousta zraněných lidí, a kdo trochu umí první pomoc, ať se tam přesune. To už z okolních budov (a bohužel i z naší fakulty) začali vycházet zakrvácení lidi. Jakýsi pán nás zadržel, když jsme chtěli jít do Divadelní ulice poskytnout pomoc s tím, že plyn tam stále uniká a že máme jít pryč.

Já naštěstí v okamžiku výbuchu seděl daleko od okna a navíc ve třídě, která má výhled na Karlovy lázně, ale kdo byl v nějaké třídě směrem do ulice, nepochybně dopadl mnohem hůř. Z vedlejší budovy a z FAMU o budovu dál se také začali evakuovat lidi. Uslyšel jsem houkání policejních aut. Překvapilo mě, jak tu jsou brzo. Následovala je záchranka, hasiči a vrtulník.

Novináři všude!

Vzhledem k tomu, že budova FSV - Galerie Hollar byla plná novinářů (ať už vysloužilých jako Miloš Čermák nebo začínajících, jako třeba já nebo mí spolužáci), všichni fotili, zpovídali se navzájem, tweetovali a telefonovali. 

Děkan poté zavolal, že až do odvolání je výuka zrušena - tento týden prý určitě.

Tramvaje nejdřív jezdily normálně, ale pak policajti začali Smetanovo nábřeží vyklízet a já zjistil, že asi budu muset na Malostranskou pěšky. Tak jsem nafotil posledních pár fotek a s třesoucíma se nohama jsem došel na osmnáctku.

Byla to taková pecka, že vysklila všechna okna
v okruhu cca 20 metrů

Doma jsem pak při prohlížení fotek zjistil, že vážně zraněná byla i paní, co nás učila Práci s informacemi. Přeji jí i dalším obětem brzké uzdravení a co nejméně bolestných vzpomínek.

Kamarád mi psal, že ránu slyšeli až na Pedagogické fakultě. Vzápětí mi volala kamarádka s tím, jestli žiju. Žiju, jenom jsem si uvědomil, že jsem ve třídě nechal lahev s pitím.

Ale tu vem čert...

Předpremiéra grotesky "Ráďa v Praze": Máme foto!

Jak už jsem tady psal, každý svůj film ještě předtím, než vypustím do světa, pustím několika vyvoleným (zpravidla členům štábu), abych zjistil jejich reakce a mohl to třeba využít k další propagaci. Příští týden plánuji slavnostní pražskou premiéru Rádi v Praze, a tak jsem ještě předtím raději pozval část štábu z Třebíče, aby výsledek omrkli a já mohl němý film s klidným svědomím pustit zhýčkanému obecenstvu hlavního města.

Vše proběhlo nad očekávání dobře. Zde je několik reakcí...

"Vážně výborná groteska!" 

"Nejlepší dílek Ráďovy filmografie..."

"Ježiš ta teta, Pražanda, Martin... A Ráďa s Bertou, samozřejmě. Bude to pecka! Už se těším, až to uvidí všichni." 

"Už od začátku to má vtip a švih, ale ke konci to je taková jízda, že se mi prodloužil život přinejmenším o rok!" 

Pro tu význačnou událost Kristýna dokonce zajistila červený koberec, každý přinesl něco na zub a na pití a po klasickém zhlédnutí všech pěti předchozích grotesek jsme se výborně bavili u dvojího (publikum si vyžádalo opakování) promítnutí filmu, na který netrpělivě čeká celý svět - Ráďa v Praze.

Filmu se široká veřejnost na YouTube dočká příští pondělí - 6. května. Zatím si můžete prohlédnout fotky z červeného koberce a nasát čirou filmovou atmosféru plnou nadšeného očekávání a hollywoodského kouzla...

Ráďa v Praze: Exkluzivní promo fotky a trailer!

Jakožto marketingový mág jsem za ty dva roky, co natáčím grotesky, vypracoval důmyslný plán na propagaci každého svého dílka. Důsledkem je, že po natáčení teprve přichází největší dřina. Nejprve s natočeným materiálem strávím den až dva ve střižně. Tyto chvíle jsou sice zpravidla zábavné, ale ke konci už moří i mne.

Pak musím vytvořit trailer, neboli jakousi první ochutnávku toho, nač se diváci můžou těšit.  Trailer musí navnadit a přitom nesmí prozrazovat mnoho o ději, což se mi většinou podaří, protože vyberu pár zajímavých záběrů, svižnou hudbu a vměstnám to do 20 sekund. Shodou okolností jsem trailer na Ráďu v Praze dokončil dnes odpoledne... Mrkněte tady a dejte vědět, jak se vám líbí.

Pár dní po upoutávce pak zveřejňuji plakát. Ten sem hodím v pondělí - týden před YouTube premiérou samotného filmu. Zatím se můžete pokochat několika roztomilými promo fotkami...

Berta, Ráďa, bratranec Martin a půvabná Pražanda s kočárkem.
Ten v grotesce hraje důležitou roli...

Praha v ranní mlze a my...

Štáb, aneb lidi, bez kterých by to nešlo:
Terka, Kristýna, já, Martin, Eva a kameraman Zdéňa.

Plakát mám ke každé grotesce a doma už si jimi začínám obkládat stěny. Abych - až jednou budu vetchý stařík - mohl vzpomínat na sladké mládí strávené u filmu.

Pak samozřejmě nesmíme zapomenout na premiéru pro štáb - ta je důležitá ze dvou důvodů: vidět film dřív než zbytek světa je jednak odměna pro štáb a zúčastněné osoby a jednak pro mě testovací promítání - jestli vtipy zabírají, mezititulky neobsahují chyby a děj dává jakýs takýs smysl.

No a jako poslední přichází premiéra pro širokou veřejnost - tedy i pro vás, kdo čtete tento můj blog. Ráďa v Praze je moje šestá groteska, proto jsme datum premiéry stanovili na 6. května. 

Těším se, že se těšíte!

Filmové šílenství, aneb Ráďa opět před kamerou

Po takových nesmrtelných hitech jako Ráďa straší na věži a Ráďovy veselé Vánoce jsem se po krátké pouze opět postavil před zvěčňující světla kamer a spolu s přáteli a kamarády jsme o víkendu natočili novou grotesku.

Bude se jmenovat Ráďa v Praze a je jaksi symbolická v tom, že se v ní setkají lidé z mého okruhu přátel z Třebíče a mí pražští kamarádi. Dala mi hodně zabrat - zorganizovat termín, který by vyhovoval co největšímu počtu účinkujících, zajistit techniku a rekvizity a k tomu ještě nevyzpytatelné počasí letošního zimoléta.

VYSTŘIŽENÝ ZÁBĚR z nového filmu. Ráďa v Praze bude
nejvýpravnější groteska mé dosavadní filmografie.

Už jsem se pořádně nevyspal asi čtyři dny, ale stojí mi to za to - už se příšerně těším. Miluju ten pocit, když někomu předvádím nový film a vidím, jak poprvé vidí to, co už jsem viděl, jak reaguje na jednotlivé okamžiky... To je moje filmové šílenství, které nespočívá pouze v pasivním sledování snímků, ale také v aktivním tvoření umění.

Nebudu prozrazovat více, protože vás nechci připravit o hezký zážitek ze sledování. Jakmile grotesku sestříhám, uspořádám předpremiéru v Třebíči, poté pražskou premiéru a nakonec video umístím na YouTube, takže se budete moci mým (a nejen mým) hereckým výkonem pokochat i vy.

Těšte se a sledujte tento blog, protože budu postupně zveřejňovat plakáty, fotky, trailer a zážitky z natáčení!

Zaneprázdněný Ráďa

Omlouvám se všem svým fanouškům a čtenářům, kteří čekají na každodenní porci mých pisálkovských výplodů, protože teď to s tímhle blogem chvíli půjde z kopce.

Dostal jsem se do období, kdy se odevzdávají eseje, dělají seminárky a navíc ještě plánuji s přáteli jeden filmový projekt (dejte bohové počasí a kinematografie, ať se to povede!) a do toho ještě samozřejmě pracuji, protože člověk musí z něčeho žít.

Všechno mě to hrozně baví - můj život je sladký jako sušenky Oreos - ale den má stále jenom 24 hodin a když člověk ještě chce spát, cvičit, jíst a žít jakýmstakýms společenským životem, nezvládám ještě k tomu psát pravidelně blog.

Proto vyhlašuji období nepravidelného přispívání!

Jak se bude projevovat? O víkendu třeba přibudou dva texty k aktuálním událostem, ale během týdne jeden dva naplánované příspěvky, nebo třeba taky nic... 

Tak se neděste. Jsem pořád naživu, plný sil a energie, ale nedostává se mi času.

Doufám, že nejpozději v červnu se vrátím ke svému klasickému tempu.

A kdo se mě nemůže nabažit, followujte mě na Twitteru. Tam něco píšu pořád!

RÁĎA SKLÁDÁ POKLONU! Holešovická verze Tří mušketýrů je nabroušená jako kord

Do divadla příliš často nechodím. Vinu na tom zřejmě nesou hrůzná představení povinně absolvovaná v rámci školní docházky. Jenže když jednu z hlavních rolí hraje spolužák a navíc slyšíte ze všech stran jenom chválu, přece si to nenecháte ujít!

S Terezou Pleskačovou (její blog můžete navštívit zde) jsme tedy ve čtvrtek vyrazili do Holešovic.

D'Artagnan a Aramis

"Už na to jdu podruhé. Napoprvé jsem se smála deset minut v kuse. Byla jsem z toho v kulturní extázi," sdělila mi Terka, která je na rozdíl ode mne v divadle pečená vařená, a tak jejímu doporučení v tomto ohledu důvěřuji.

Divadelní spolek Ty-já-tr Načerno zpracoval Dumasův román Tři mušketýři jako komedii. Sice se to na první pohled může zdát nezvyklé, ale ta nezvyklost dává hře šmrnc a kouzlo.

Například když na konci dojde k sérii omylů, které jako by vypadly z mých oblíbených screwballových komedií z 30. let, nebo chytré využití silného moravského přízvuku coby nářečí Gaskoňců. Publikum (v čele se mnou) se smálo i u výborně využité hudby, slovních hříček a úmyslných anachronismů.

Ten typ humoru mi je blízký. Kdyby jej využil nějaký filmový režisér, mohl by pozvednout českou kinematografii nad odpad typu Martin a Venuše.

ŽEBŘÍČEK TOP 5 POSTAV

5. Ten týpek, co hraje na piano a přitom obličejem dokáže popsat, co se zrovna děje na scéně (má výrazové prostředky herců z němých filmů a vypadá jako Doctor Who).

4. Aramis (můj spolužák Martin. Věděl jsem, že hraje divadlo, ale nikdy bych neřekl, že zvládne hrát a u toho ještě tančit a zpívat.)

3. Rochefort (vášnivý padouch, z kterého si ostatní postavy dělaly legraci a využívaly ho. Bylo mi ho líto a zároveň jsem se mu musel smát.)

2. Anna Rakouská, královna francouzská (postava s výbornými dialogy, zamiloval jsem se do ní i z předposlední řady.)

1. Kardinál Richelieu (perfektně napsaná role hmyzího záporáka, který se nakonec dočká zaslouženého znemožnění. Herec do role vložil něco z necitelného upíra Nosferatu a něco z Bustera Keatona, komika s kamennou tváří. Všechny jeho scény byly geniální.)

Jo a nesmím zapomenout na úžasně hloupé slečny na dvoře lorda Buckinghama.

Současná česká filmová "elita" by v souboji kvalit proti mladým hercům z Ty-já-tru byla znemožněna jako kardinál Richelieu. Některé tváře, které jsem v jevišti okem amatérského režiséra zahlédl, bohové prostě stvořili pro stříbrné plátno. Hned bych je obsadil do svého plánovaného muzikálu (o pražských hipsterech - hlavní song bude opěvovat pestrobarevné kalhoty).

Víte jak filmové hvězdy vždycky sní o tom, že dobudou i divadelní prkna? Při sledování hry mě napadlo, že bych si hrozně chtěl vyzkoušet postavit se před živé publikum, jenže pak jsem si vzpomněl, jaké mám při každém natáčení problémy s textem, a rychle mě to přešlo.

Podle programu se budou další Tři mušketýři hrát ve středu 10. dubna. Důrazně doporučuji. Tři mušketýři vás odzbrojí vtipem!

Dojmy ze čtvrteční party

Mí hipsterští kamarádi uspořádali minulý týden ve svém holešovickém avantgardním salónu další party. Tentokrát jsme zapíjeli nástup Miloše Zemana do prezidentského úřadu. Umínili jsme si, že následující den musíme vnímat co nejmíň.

A tak jsme pili a pili a pili... A tropili jsme hlouposti. Až do čtyř hodin do rána. Ještě že jsme pořád mladí a následující rána nejsou ani zdaleka tak těžká, jak by mohla být. Ovšem podařilo se. V pátek jsem se probudil až před obědem a než jsem se rozkoukal a vzpamatoval, bylo už dávno po inauguraci. Takže jsem až zpětně zaregistroval pár vtipných fotek a tweetů (smějící se Schwarzenberg je pecka!). 

Nebudu se rozepisovat o tom, co se přesně dělo, poněvadž jsem zjistil, že tento blog čte i moje máma a nechci, aby ztratila představy o tom, jak dokonalý syn jsem.

Partymetr: 8 z 10!

Moje cesta do školy

Uff, vím, zní to jako název slohovky z prvního stupně základní školy, ale včera na to přišla řeč. Spolužačka totiž píše článek o nejkrásnějších trasách pražské MHD a sháněla tipy. A tak jsem samozřejmě přispěl svou troškou (s malým T!) do mlýna.

Podle mě je jasným vítězem trasa linky 18. Jezdím jí prakticky denně, ale přesto mě dosud neomrzela. Neřeknu, odkud vyjíždím ani kam jezdím, protože pak by se na mě v už tak přeplněných vozech tramvaje kromě turistů, spoluobčanů a fanynek začali lepit i stalkeři, a tak se zaměřím jenom na úsek.

Na ten nejhezčí.

CHOTKOVY SADY! Po pravé straně máte staré vilky, po levé Letnou. O kousek dál zpoza stromů vykoukne architektonicky zvláštní Bílkova vila, ale nemáte moc času si ji z tramvaje prohlédnout, protože se přesunujete pod Chotkovy sady. Tady se po levé ruce naskýtá nádherný výhled na Prahu - fakt jako z pohlednice. Po serpentině tramvaj sklouzne dolů, kde je...

MALOSTRANSKÁ! Z Klárova lze vidět sídlo prezidenta - Hrad - i premiéra - Kramářovu vilu (když se pořádně zakloníte). Osmnáctka potom jede na Mánesův most. Zde po levé straně vidíte Rudolfinum, po pravé straně Karlův most, před vámi je Filozofická fakulta a za zády máte Strakovu akademii. Paráda!

STAROMĚSTSKÁ! Tramvaj se stočila doprava a poté, co proběhl klasický nástup a výstup a dveře se zavřely, pokračujeme kolem Klementina, gotické věže u Karlova mostu, projedeme stísněnou uličkou, která se rozevře v...

KARLOVY LÁZNĚ! Ačkoliv ten taneční klub znají všichni cizinci v Praze, zastávka tramvaje kupodivu příliš frekventovaná není. Já tam taky nerad vystupuju, protože se tam špatně přechází přes silnici. Z Karlových lázní je po pravé straně nádherný výhled na Pražský hrad - klišé fotka č. 2. Osmnáctka zabočí doleva u kavárny Slavie a vidíme...

NÁRODNÍ DIVADLO! O té budově z 19. století snad není třeba nic moc říkat, budova Nové scény ji zajímavě doplňuje. Když se tramvaj rozjede Národní třídou, můžete sledovat staré paláce, z nichž mnohé nahoře nesou ještě jména stavitelů či bývalých majitelů.

NÁRODNÍ TŘÍDA! Tady naši cestu ukončíme. Připomínám zajímavost, která může mást cizince: stanice metra Národní třída (která momentálně nefunguje) ústí ve skutečnosti do Spálené ulice, jež je na Národní kolmá.

Pár myšlenek a poznámek z nového semestru

Včera nám začal letní semestr a protože mám zase spoustu zážitků a poznatků, musím se podělit. 

• Dívali jsme se na Harryho Pottera pod vlivem alkoholu a během šestého dílu jsme s přáteli vypracovali podrobný plán na podporu Fénixova řádu v boji proti Voldemortovi.
• Čtrnáct dní jsem nebyl v Praze a najednou se mi všechny tramvaje zdají příšerně dlouhé.
• V předmětu Nová média budeme s Milošem Čermákem psát blog. Už se na to moc těším. Úkol pro tento semestr? Donutit ho, aby mě začal followovat na Twitteru.
• V předmětu Politická geografie máme jako povinnou četbu knihu Lincoln: Tým rivalů, na kterou jsem psal několik recenzí, takže mám míň práce.
• Ke své hrůze jsem zjistil, že spolužák Martin nečetl můj blog od loňského prosince!
• Pořád nechápu studentský informační systém a naše "rozdělení" na televizi/rozhlas a tisk/foto  - proč máme v tiskovém zaměření předmět Správné mluvení a proč tam není dost místa, když má toto zaměření většina ročníku, naprosto nepobírám.
• Dobrá zpráva je, že mi jako praxi uznají i práci v měsíčníku. 
• Z USA přiletěla Kristýna Hronzová a hned jsme začali plánovat natáčení pražské grotesky. Jenom doufám, že bude hezké počasí. Letos se ta zima drží nějak dlouho...
• Začal jsem psát svou biografii. Po třech dnech mám něco kolem 60 stránek! Plánuji tak 150, což se mi při současném tempu zdá poměrně reálné. Až ji napíšu, tak si ji vydám, abych měl vzpomínky na část svého života, již jsem strávil natáčením grotesek.
• Lana Del Rey vydala nový videoklip/reklamu na auto. Song "Burning Desire" nic moc a video jakbysmet. Pro mě, jakožto lanatika docela zklamání.

• Jo a když už jsme u zpráv z popkultury a showbusinessu, nesmíme opomenout Justina Biebera, který se vášnivě líbal s figurínou, zatímco Jimmy Kimmel se ho od ní snažil odtrhnout. Je to dost znepokojivé...

Party s detektorem lži

Detektor lži

Když nás Aneta pozvala na svou party do Oslavičky s tím, že "pokud chcete jíst a pít, přineste si jídlo a pití", nikdo z tohoto přístupu hostitelky dvakrát neskákal radostí. Ovšem vzhledem k tomu, že stejně je slušností něco přinést, nakonec jsme každý donesli nějaké to pití a nějakou pochutinu.

Ukázalo se, že Anetina strategie vyšla, protože se nakonec sešlo víc alkoholu než jsme byli schopni vypít. Druhá hostitelka Karin se zpočátku vůbec neukázala. Všichni si z ní dělali legraci, že se schovává ve sklepě s Fritzlem (kdo Karin nezná, ten nepochopí), ale nakonec přijela až později.

Nejprve jsme hráli Aktivity, a poté, když už jsme v sobě měli nějakou tu hladinku, Aneta odkudsi vytáhla hru Detektor lži. Při té je jednomu nebožákovi ruka připoutána ke kovové destičce a po kontrolní otázce (Jmenuješ se...?) mu jsou kladeny otázky s tím, že pokud odpoví pravdu, rozsvítí se zelené světýlko, ale jakmile zalže, rozzáří se červené a lháři dá elektrický šok.

Samozřejmě to spíš nefunguje, než funguje, protože sám jsem několikrát zalhal a šok jsem nedostal (nebo jsem možná takový ten chladnokrevný typ člověka, na němž detektor lži selhává) a Pavel zjistil, že zaručený způsob, jak dostat šok, je vykvákat "Blebleblebleble!"

Míša a Pavel: dva největší ostudníci na jedné fotce.

Nejprve byly přetřásány celkem normální otázky: koukáš na porno? Líbí se ti Aneta? Volil jsi komunisty? Je tvým idolem Zeman? Jenže poté, co se lahve s melounovým amundsenem, whisky a key rumem povážlivě vyprázdnily, přišly na řadu takové ty obskurnější: vzrušují tě větrné mlýny? Miluješ tajně Fritzla? Představuješ si někdy Otíka v podvazcích? A další.

Žádné šokující odhalení se však neodehrálo. Největším překvapením bylo, když se ukázalo, že Bolkovi se líbí Otíkovy ponožky. Nejspíš je to tak lepší...

Každopádně pak někoho napadlo, že když tam je pořád ještě tolik alkoholu, měli bychom si zahrát nějakou hru s panákama. To jsem vydržel asi tři kola, protože nás hrálo osm a člověk pil prakticky pořád. 

Vzdal jsem to na 38.

Pak jsem se vzdal a odešel jsem na "gauč lůzrů" popíjet čistou vodu, protože jsem se začal bát, že mi bude špatně. Nakonec se mi jenom motala hlava a dostával jsem blbé nápady. 

Cestou domů jsme píchli kolo, a tak brácha (jediný střízlivý) vyměňoval, zatímco já se marně pokoušel rozdělat výstražný trojúhelník (když se vám točí hlava a je tma, není to tak snadné, jak se zdá). Naštěstí jel za námi Pavel, který si zavolal odvoz, a díky němu jsme výměnu kola zvládli fakt rychle. "Ještě nikdy jsem v jednu ráno s dvěma promilema nevyměňoval kolo," prohlásil později Pavel.

Inu, všechno je jednou poprvé. Na studeném vzduchu jsme alespoň trochu vystřízlivěli a já už vím, jak se rozdělává výstražný trojúhelník.

PARTYMETR: 8 z 10!

Ráďova nová groteska? Hvězdné obsazení a Praha!

Z filmových studií Radka Blažka přišla dnes ráno důležitá zpráva. Velký umělec dokončil scénář pro své nové dílo. Němá groteska se podle všech indicií bude odehrávat v Praze a bude hvězdně obsazená.

Radek Blažek nám k tomu řekl: "V nové grotesce uvidíte víc hvězd než na noční obloze!"

Proslýchá se, že kromě něj a Kristýny Hronzové v roli Berty se diváci setkají s několika novými tvářemi ve vedlejších rolích. Jako obvykle lze očekávat ztřeštěnou zápletku a spoustu humoru.