KNIHA O PONOŽKÁCH

Tak je to venku!

Sedmička je šťastné číslo a já jsem hrozně rád, že mou sedmou vydanou knihou je Kniha o ponožkách, do které se mi podařilo nacpat všechno, co jsem se naučil, co vím a co si myslím o ponožkách a o jejich správném nošení.

Možná se teď smějete - co může být těžkého na nošení ponožek? Pokud ovšem chceme vypadat k světu, je důležité s ponožkami počítat coby s plnohodnotnou součástí šatníku. A o tom, jak ponožky ladit se zbytkem outfitu, o tom, jaké barvy se k sobě hodí, jaké vzory se hodí k jakému oblečení a mnohem víc se dozvíte v Knize o ponožkách.

Je to téma, které mě velice zajímá už delší dobu a jsem hrozně rád, že se mi ho podařilo zpracovat takovouhle poutavou formou. Kniha je totiž barevná - můj text je doprovázený fotografiemi Dominika Hejbala, fotografa fotbalového klubu Sparta, a ilustrovaný malbami a kresbami Zuzany Prausové, mladičké výtvarnice, která před sebou má zářnou kariéru.

Asi budu znít hrozně namyšleně, ale to nevadí - výsledek je podle mě naprosto dokonalý. Kniha o ponožkách se nám opravdu povedla a pokud vás téma (nejen) hipsterské módy zajímá, rozhodně si ji pořiďte.

Jedná se o limitovanou edici pouhých 30 výtisků (žádné další už nikdy skutečně nebudou), takže objednávejte zavčas, dokud ještě nějaké zbývají!

Více informací a jak knihu objednat najdete zde.

ANOTACE:

Jak správně ladit ponožky se zbytkem oblečení? Jsou barevné ponožky pouze výstřelkem současné módy? Proč zelené ponožky nejsou vhodné pro módní laiky? A jak správně zapříst konverzaci o ponožkách?

Na tyto palčivé otázky a mnohem víc vám odpoví Kniha o ponožkách, kterou napsal Radek Blažek. Jedinečná publikace, která vychází v nákladu pouhých 30 výtisků, obsahuje originální fotografie Dominika Hejbala a fantastické ilustrace Zuzany Prausové. To vše na kvalitním křídovém papíře a v pevné vazbě, která přetrvá věky.

Za 499 Kč se i vy můžete stát majiteli Knihy o ponožkách! Investice se vám jistě vrátí, neboť toto fascinující dílo časem může pouze nabývat na hodnotě.

KDO JE VĚTŠÍ BLÁZEN? Holešovická adaptace Fyziků pobaví i dojme!

Když Charlie Chaplin, Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks v roce 1919 zakládali nezávislé filmové studio United Artists, Louis. B. Mayer, šéf MGM poznamenal, že "blázni získali kontrolu nad ústavem". Jenže studio si i pod vedením "obyčejných" herců udrželo svou nezávislost, kvalitu a funguje dodnes.

Před dvěma lety jsem na tomhle blogu složil poklonu originální verzi Tří mušketýrů, kterou hraje divadelní soubor Ty-já-tr Načerno v holešovickém divadle Radar. Od té doby jsem tomuto sympatickému spolku zůstal věrný a viděl jsem kromě Mušketýrů také ztvárnění Pratchettovy knihy Stráže! Stráže! Ty-já-tr Načerno teď pod režijním dohledem dvou herců ze zmiňovaných Třech mušketýrů připravil adaptaci groteskního dramatu Friedricha Dürrenmatta Fyzikové. Vzhledem k tomu, že se hra odehrává v blázinci, poznámka o šílencích, kteří se zmocnili vlády nad ústavem není vůbec mimo...

Ale teď už vážně. Jak se to mladým režisérům a ansámblu povedlo? Čtěte dál!

Zaprvé je nutno pochválit, že se dámy a pánové z holešovického Radaru nebáli komediální žánr zaměnit za něco trošku vážnějšího. Fyzikové je hra, která vznikla ve Švýcarsku v 60. letech a reflektuje nejen tehdy aktuální studenou válku, ale také vztah vědce a jeho objevů, vědy a lidstva. Jedná se o drama okořeněné špetkou svérázného humoru, proto ten přívlastek groteskní.

Zatímco v první polovině hra tahá diváka za nos a tváří se jako běžná detektivka, v té druhé se vše obrátí vzhůru nohama a stane se z ní crazy komedie s hlubším přesahem.

"Teď nevím, kdo je větší blázen - ti fyzikové, nebo ten personál..." slyšel jsem poznamenat jednu slečnu sedící vedle mě. A trefila to velice přesně. Hranice mezi zdravým rozumem a šílenstvím se začnou nebezpečně stírat s tím, jak se o ústřední trojici fyziků dozvíme tajemství z jejich minulosti.

"Chtěli jsme zkusit něco nového. Něco, u čeho se lidi zasmějou, ale zároveň taky zamyslí," svěřil se mi po skončení mladý šarmantní režisér Kuba Heřmánek (jehož ztvárnění vášnivého padoucha Rocheforta ve Třech mušketýrech se dočkalo mého uznání).

"Víš jak jsem poznal, že seš v obecenstvu? Slyšel jsem tě, jak se směješ!" poznamenal pak můj spolužák Martin (jehož si určitě pamatujete coby mého bratrance z grotesky Ráďa v Praze), který hraje Newtona. Nutno ale podotknout, že úplný závěr hry mě dojal téměř k slzám. To vědomí, co ústřední trojice fyziků musela a musí provést, aby zachránila sebe a lidstvo, opravdu silně zapůsobilo na můj intelekt!

ŽEBŘÍČEK TOP 5 POSTAV

5. Detektiv - správňácký detektiv jak z noirových detektivek s Humphreym Bogartem. Má baloňák, klobouk do čela, doutník a skleničku bourbonu, samozřejmě! I když tu poslední jmenovanou rekvizitu požívá zejména ze zoufalství nad (ne)schopností svých podřízených, kteří si za jeho zády dělají selfie s mrtvou ošetřovatelkou...

4. Sestra Monika - jemná květinka, která se zamiluje do doktora Möbiuse (Möbia? Jak se to skloňuje?) takovým způsobem, že vám to vezme dech (a jí také).

3. Děti - technicky vzato jsou to tři postavy, ale jsou tak výborně sehrané, že jsou jako jedna. Při jejich sledování jsem si vzpomněl na němé grotesky, jejichž kouzlo spočívá právě v tom, jak jsou secvičené. Když se děti společně rozhlížely po salónku nebo otáčely stránky knihy, mohl jsem se uřehtat smíchy.

2. Newton - fyzik, který mi v paměti utkvěl nejen svou vysílačkou "skrytou" v jablku, ale také neukojitelným apetitem. Z celé trojice fyziků mi přišel nejšílenější - stále v pohybu, hlučný, svérázný.

1. Ošetřovatel McArthur - celá trojice namakaných ošetřovatelů byla skvělá, ovšem McArthur mě z nich dostával nejvíc. Nejspíš proto, že herec, který jej hraje, je kost a kůže, ovšem to mu nezabránilo v siláckých projevech ("Míšeňský porcelán!") a citoslovcích.

Fyzikové tedy stojí za vidění. Už jen proto, že je to hra, která se moc nehraje. Je to škoda. Minimálně tohle originální zpracování, ze kterého přímo čiší radost, totiž jen tak nezapomenete.

Paříž pláče: Ráďa se loučí!

Čtvrtý den jsem po vyhlédnutí z hotelového okna zjistil, že včerejší sluníčko je minulostí. Z nebe padaly provazce deště (jako by Paříž plakala, že s ní mohu strávit poslední celý den), a já si chtěl vymyslet nějaký plán pokud možno dovnitř. Už mě ale nic nenapadlo, a tak jsem i navzdory počasí sedl na metro a jel do supermoderní čtvrti La Défense.

Už při východu mě zarazilo, jak je Velký oblouk (La Grande Arche) skutečně velký. Prý by se do něj vešly dva Notre Damy postavené na sebe - kam se hrabe plátno v IMAXu!

Celá čtvrť La Défense je odvážná (milovníci architektury by tam nejspíš dokázali strávit celý den), ale přitom se doplňuje se "starou" Paříží. Velký oblouk je totiž v jedné linii s Vítězným obloukem, takže když jsem se dobře postavil, viděl jsem v dálce až na Champs Elysées.

Mrakodrapy La Défense nejsou nudné krychle jako na Pankráci. Jsou to lodě, spirály, špičky, nebo mají alespoň zajímavě řešená okna. A mezi nimi se po lesklém náměstí pohybují stovky kravaťáků. Taková je tvář moderní Paříže.

Pak jsem zase sedl na metro a jel jsem zpátky do centra. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do kostela Saint Sulpice, který výrazně figuroval v Šifře mistra Leonarda. Cestou jsem si v jedné pekárně koupil oběd - bagetu s tuňákem (3,25 euro) a jako dezert pudinkový koláč (1,25 euro). Oboje bylo tuze dobré, nacpal jsem se až k prasknutí a i navzdory dešti byl hned svět příjemnější.

Saint Sulpice mě trochu zklamal, představoval jsem si to pohanštější, tajemnější... Působilo to na mě jako obyčejný kostel. Ale možná to bylo tím, že na mě nevyskočil žádný vraždící albínský mnich.

Když jsem šel k Lucemburským zahradám, abych se vrátil, narazil jsem na zajímavý dům: na zdi měl přepsaný celý Opilý koráb od Rimbauda, neboť právě v tom domě, když tam ještě byl hostinec, tehdy sedmnáctiletý chlapec báseň napsal.

Potom jsem se dostal do historické budovy Sorbonny (už můžu říkat, že jsem byl na Sorbonně!). Oproti Karolinu je to poměrně nová budova - kardinál Richelieu položil základní kámen univerzity v první třetině 17. století. Je z bílého mramoru, uvnitř je spousta zrcadel, nástěnných maleb a celé je to oproti Karolinu vzdušné a elegantní.

A pak jsem se nakonec metrem svezl k Madeleine (obří budova v centru Paříže ve stylu Artemidina chrámu v Efesu, takže to je trochu jako pěst na oko, ale proč ne) a na bulváru Kapucínů jsem šel kolem domu, v němž se v roce 1895 konalo první veřejné promítání nového vynálezu bratří Lumiérových. A tak začalo to báječné umění zvané film!

Nakonec jsem se vrátil zpátky k Tuilerijským zahradám, abych se metrem zase svezl domů. Obloha se pročistila, a tak jsem nad Eiffelovkou naposledy viděl překrásný soumrak ve stylu "po dešti".

To je celkem hezké rozloučení, nemyslíte?

Třetí den v Paříži!

Na čtvrtek jsem si domluvil rendez-vous se svou třebíčskou kamarádkou Karin. Pravidelní čtenáři mého blogu si ji mohou pamatovat jako organizátorku legendární popcornové party. Karin je od září letošního roku na rok v Paříži jako au-pair, bydlí na jednom z ostrůvků v Seině a když zrovna nepomáhá s péčí o tři děti, studuje francouzštinu. To je život!

S Karin jsme se něco před půl desátou sešli před Musée d'Orsay, kde jsou díla významných impresionistů. Opět jsme využili mládežnické slevy 100 % a díla Van Gogha, Moneta, Maneta, Cézanna, Degase a dalších jsme zhlédli zdarma. Bylo celkem zajímavé sledovat, jak Van Gogh barvou rozhodně nešetřil, nebo jak Seurat využíval ty své proslulé drobné tečky. Kromě obrazů je v muzeu i výborná stálá expozice secesního nábytku.

V muzeu zrovna probíhá mediálně zprofanovaná výstava Masculin, která zachycuje nahé mužské tělo ve výtvarném umění od 16. století do současnosti. Zastoupena byla díla španělských mistrů 17. století i La Chapella. Nejvíc mě dostal sál, kde byla zobrazena smrt svatého Šebastiána od různých umělců, z různých úhlů a v různém provedení.

Opera Garnier. Fantom se neukázal

Pak jsme s Karinkou sedli na metro a dojeli na Montmartre. Ze Sacré Coeur (to je ten kostel, co vypadá jako dort) byl sice překrásný výhled na Paříž, ale ty davy turistů nás odradily od delšího nasávání atmosféry. Prosluněným schodištěm jsme sešli z kopce do uliček čtvrtě básníků a v jedné arabské restauraci jsme si dali oběd. Nebyl špatný a každého vyšel cca na 6 euro, což je na pařížské poměry parádička.

Posléze jsme nasedli na metro. Zatímco Karin pokračovala po lince dál, aby se mohla starat o děti, já jsem na Gare de l'Est přestoupil a jel jsem k Opeře Garnier. U té už jsem byl, když jsem Paříž navštívil poprvé před čtyřmi/pěti lety. Teď ji zrovna opravují (což myslím tehdy taky dělali), a tak domov proslulého Fantoma opery pořádně nevynikne, ale je to překrásná budova zvenku i zevnitř, pod kterou je bludiště chodeb i podzemní jezero.

Strop galerie Lafayette

Dovnitř Opery jsem nešel, protože prohlídky byly po půl hodinách a nechtělo se mi čekat, a tak jsem se přesunul do luxusní nákupní galerie Lafayette, kde sídlí zřejmě všechny světové módní domy. Nic na sebe jsem si nepořídil, protože zlatou kreditku jsem si zrovna nechal doma, ale zato jsem navštívil pobočku Monoprix (něco jako Tesco nebo Carrefour) a koupil jsem si něco k jídlu.

Na Francii se mi líbí, že i v té nejzapadlejší pobočce Carrefouru dostanete lepší ovoce a zeleninu než v Tescu v centru Prahy. Dokonce i jogurty (nejrozšířenější jsou zde Yoplait) chutnají líp!

Po galerii Lafayette jsem kolem dalších luxusních obchodních domů Printemps a Haussmann zamířil zpátky před Operu a skrze boční uličky jsem se dostal k Tuillerským zahradám. Tam jsem si otevřel časopis a užíval jsem si poslední hřejivé sluníčko. Na to, že je listopad, tak je v Paříži fakt krásně, kabát jsem měl jenom první den.

Šneci

Večer jsme s tátou a jeho kolegyní zamířili na večeři do jedné z restaurací poblíž Saint-Germain, abychom ochutnali trochu francouzského jídla. Já měl tresku se středomořskou omáčkou a s rýží a bylo to dobré, ale především se chci podělit o předkrm, jímž byli šneci.

Podávali se v ulitách a byli pořádně okořenění a naolejovaní, takže chutnali velice dobře. Člověk se toho nenají, ale když už je ve Francii, nejspíš by to měl zkusit.

Druhý den mého pařížského dobrodružství

V Paříži je hezčí bloudit než jít najisto. 

Pod fontánou je vchod do muzea. Btw, doporučuju jít
do Louvru co nejdřív ráno. V 9:30 to byla pohoda,
ale když jsem pak v poledne vycházel, už tam byla
fronta jak za komunistů.

Zatímco včera jsem se jen tak pro radost toulal uličkami čtvrti, kde bydlíme, dnes jsem se přidal k davům turistů a už to nebylo ono. Viděl jsem sice hodně pěkných věcí, ale jestli chcete nasát tu pravou francouzskou atmosféru, je lepší zmizet pár bloků dál od profláknutých památek a pozorovat, jak poklidně plyne život v městě nad Seinou.

Svůj druhý den v Paříži jsem začal návštěvou pekárny. Koupil jsem si bagetu a croissant, oboje ještě horké z pece. Podle vzhledu i podle chutě a vůně šlo poznat, že nejde o rozmrazované shity z Tesca. Prodavačky jsou usměvavé a při loučení za vámi volají "Na shledanou, pane! Přejeme hezký den!" Croissanty, pain au chocolat a další sladké pečivo jsou dražší (cca 1,50 za kus), zato bagety jsou úžasně levné (na to, že jsou dobré, člověka zasytí a vydrží dlouho) - kolem 1,25 euro.

Paní, kam se to Adonisovi koukáte?!

Louvre, bývalý palác francouzských králů je neuvěřitelně rozlehlý. Má spoustu křídel, nádvoří a uvnitř skrývá labyrint chodeb. Chudák Ludvík se musel hrozně nachodit. A pak ho k tomu ještě popravili...

Dějiny umění mě vždycky hrozně bavily a Louvre je takovou otevřenou učebnicí, takže jsem si prošel starověké Řecko a Řím (ty sochy bohů a hrdinů jsou dokonalé! Venuše Mélská mi v paměti utkvěla nejvíc), a pak samozřejmě francouzské, italské a španělské malíře (Da Vinci, Arcimboldo, Rafael Santi, Tizian, Delacroix...).

O obrazu Mona Lisa se říká, že je mnohem menší než si všichni představují, ale mně zas tak malý nepřišel - možná to je způsobeno i tím, že kolem tajemného úsměvu La Jocondy je vytyčené dvoumetrové bezpečnostní pásmo, za které se nikdo nedostane, takže zblízka si ji neprohlédnete. Mnohem víc jsem byl proto nadšen z Dámy s hranostajem, Arcimboldových portrétů z ovoce a z obrovitánských pláten Delacroixe a Jacquese Louise Davida, které jsou doslova na dosah.

Oblíbený obraz mého učitele výtvarky živě!

Apple Store je v Louvru přímo pod tou skleněnou pyramidou,
jak můžete vidět v odrazu...

Návštěvník Louvru musí být v neustálém střehu, aby mu něco neuniklo, neboť ve Velké galerii jsou díla všech velikánů vměstnána na sebe takovým způsobem, že v té záplavě až splývají. Když jsem si obrazy procházel, všiml jsem si, jak se některé příběhy opakují (ukřižování Krista, zmrtvýchvstání Lazara, Amor a Psýché, David a Goliáš, vyhnání z ráje, smrt Kleopatry...), a jak jsou všechny vlastně neuvěřitelně brutální a krvavé.

Já a výhled na La Défense

Egypt a středověk jsem vynechal, protože jsem si chtěl pořádně prohlédnout to, co mě zajímá nejvíc, a expozici umění 19. století jsem nenavštívil, neboť mám na zítřek naplánovanou návštěvu muzea impresionistů D'Orsay.

Z Louvru jsem se pěšky vydal přes Tuillerské zahrady na Champs Elysées. Cestou jsem uvízl v knihkupectví, v jehož zadní části měli snad všechny časopisy na světě vydávané v angličtině. Tam jsem si po půl hodině vybírání za 6 euro koupil britské GQ (v Praze totiž stojí cca dvakrát tolik).

Rihanna jako Medúza? To jsem musel mít!

Na Champs Elysées už jsem byl, takže mě ty luxusní obchody a restaurace už tolik nenadchly, ale vystoupal jsem na Vítězný oblouk, z něhož je celá Paříž vidět jako na dlani (protože to je placka). Především je odtud krásně vidět vysoká Eiffelovka čnící nad činžáky a budovy, i supermoderní čtvrť La Défense.

Poslední zastávku jsem si dal Notre Dame. Stejně jako Quasimodo jsem i já vyšplhal až nahoru na jednu z věží, ovšem na rozdíl od Quasimoda jsem já k tomu účelu využil klasické schodiště (jsem tak mainstream!).

Cestou domů jsem se už jenom zastavil v proslulém anglickém knihkupectví (založeno 1919) Shakespeare and Company.

Celý den jsem všechno výše zmíněné prošel pěšky, což je úctyhodné samo o sobě, ale když si uvědomím, že jsem jedl jenom croissant a bagetu, je to naprosto šílené! Paříž mě tak pohltila, že jsem na jídlo vůbec neměl chuť. Ale zítra si to musím vynahradit, protože už mám chuť na maso. Navíc jsem ušetřil, protože všude, kde jsem byl, lidi do 26 let neplatí vstupné.

Všichni si vždycky fotí jeho škaredějšího kolegu, za nímž je vidět Eiffelovka,
 tak jsem si vyfotil tohoto démona shlížejícího na Paříž.

Už jste četli Temnou hrdinku?

O fenoménu vydávané fanfiction jsem tady psal už dřív. Nyní tento trend z báječného světa literatury přichází i do České republiky. Na pulty knihkupectví se totiž dostává kniha Temná hrdinka od Abigail Gibbsové (*1994). 

Společně vrátíme upírům důstojnost.
Kupujte Temnou hrdinku!

V patnácti letech hormonálně nevybouřená Abigail začala psát na svůj blogísek povídky na motivy Stmívání. Vzhledem k tomu, že má tato současná studentka Oxfordu mnohem bohatější slovní zásobu a smysl pro příběh než Stephenie Meyerová, netrvalo to dlouho a její povídky si získaly obrovskou popularitu.

Abigail proto začala psát tak, aby na sebe povídky navazovaly. Toho si všimli britští nakladatelé a mladé autorce nabídli pohádkový honorář a smlouvu na knižní trilogii. První díl - Večeře s vampýrem - rozehrává sice známý příběh o zakázaném vztahu mezi lidskou dívkou a nesmrtelným vampýrem, ale vampýři jsou zde vykresleni nikoliv jako třpytící se figuríny na mazlení a dovádění, nýbrž jako temné a krvelačné bytosti.

Každý se dnes ohání právy černochů, homosexuálů, žen atd., ale na práva upírů se zapomíná. Kdysi to přitom byly skutečně důstojné bytosti. Vzpomeňte si na Drákulu nebo upíra Nosferatu! Trend, který Temná hrdinka nastoluje - jakýsi návrat ke kořenům - se mi proto opravdu líbí.

Mých top 5... SONGŮ ZE SOUNDTRACKU DO GATSBYHO

Zdá se, že soundtrack do Velkého Gatsbyho vzbuzuje stejně rozporuplné reakce jako film samotný. Slyším buď chválu na originalitu a spojení současné hudby s jazzem, anebo pohrdlivé řeči o anachronismech a "Džejzet ve dvacátejch letech nežil, nebo jo?".

Já si však tu hudbu i navzdory své nechuti k většině současné hudební scény poměrně oblíbil, neboť smíchání s filmovým stylem a trochou jazzu a retro nádechu ukázalo, že i umělci, které běžně nevyhledávám, by se dali poslouchat, kdyby se trochu víc snažili.

5. Bryan Ferry Orchestra - Love Is The Drug Bryan Ferry je staromódní jazzman, který se bez elektronických udělátek dokázal prosadit i dnes. Díky tomu, že se objevil na soundtracku do Gatsbyho třeba ukáže současné generaci, jakou měla hudba dřív úroveň...

4. Sia - Kill And Run Ve stylu šansonů k Jamesi Bondovi soundtrack obohatila svým dramatickým hlasem Sia. Kill And Run se svým textem do Fitzgeraldova příběhu báječně hodí, ale ve filmu jsem ten song nikde nezaznamenal - opravdu ho ze snímku Luhrmann vynechal, nebo jsem si ho jenom nevšiml?

3. will.i.am - Bang Bang Charleston ke 20. letům patří stejně jako k dnešku remixy. A tak will.i.am spáchal remix charlestonu. Prvoplánové? Ano, ale neuvěřitelně chytlavé.

2. Fergie - A Little Party Never Killed Nobody Tenhle bouřlivý song mě upoutal už v trailerech na Gatsbyho. Ukazuje divokost, nespoutanost a chuť do života, které předcházely velkému pádu. A malá party ještě nikdy nikoho nezabila, viďte? Skvělý letní party song...

1. The xx - Together Zpočátku mi to přišlo nevýrazné, ale když jsem zbytek soundtracku oposlouchal, tohle mě ohromilo teprve když jsem to slyšel poněkolikáté. Ta zvláštní nesmlouvavá tikavost jako by znázorňovala, že čas letí... A na konci brnkání kytar a hlasy doprovodí smyčce a je to paráda. Mainstramově alternativní The xx, jak je máme rádi...

Nutno dodat, že kromě songů z oficiálního soundtracku ve filmu zazněly i skutečné dobové hity jako Let's Misbehave. A dech brala jazzová verze Bachovy Toccaty a Fugy, monumentální Rapsodie v modrém (proti ohňostrojům) a foxtrotové zpracování Lany Del Rey (ta holka se hodí do jazzového klubu!).

Když si Lana Del Rey vezme inspiraci z Fantazie, je to... fantazie!

Lana Del Rey dnes na YouTube pustila hudební klip ke svému gatsbyovskému songu Young And Beautiful, který se v ústředním refrénu ptá "budeš mě milovat, i když už nebudu mladá a krásná?". Odpověď zní ano. Lanu budeme milovat vždycky, protože její snová inspirace téměř zapomenutými úseky historie je kouzelná.

Podívejte se na klip...

Mladá zpěvačka si tentokrát vzala notnou dávku inspirace z Disneyova zvláštního animovaného filmu Fantazie (1940). Stokowski tentokrát nediriguje Toccatu a Fugu od Bacha ani Louskáčka od Čajkovského, efekty s barevným osvětlením a stínohra jsou ovšem totožné. Stejně tak i drobné art-deco prvky.

A výsledkem je báječné melancholické retro, na jaké jsme od Lany zvyklí. Po jejím coveru šedesátkového hitu Summer Wine tak retro princezna nepřestává dokazovat, že je věrná svému jedinečnému stylu, který jí sluší.

KOMIKS: Superman v alternativní realitě neslouží hvězdám a pruhům

Mám rád alternativní reality, teorie "co by, kdyby" a originální pohledy na dobře známou tematiku. Proto jsem si nemohl nechat ujít komiksovou knihu Superman: Rudá hvězda. Ta si pohrává s myšlenkou, že Superman nepřistál ve Spojených státech, nýbrž v Rusku. A začal sloužit tamějšímu totalitnímu režimu.

To mě ohromně zaujalo: vždyť Superman spolu s jablečným koláčem, vlajkou hvězd a pruhů a sochou Svobody patří k symbolům Ameriky. Jak by to dopadlo, kdyby se pokoušel americké hodnoty zničit pod vlajkou srpu a kladiva? 

Ukázalo se, že moje fantazie je bohatější a pestřejší než ta tvůrců, neboť podle mého z výborného nápadu nedokázali vytěžit tolik, kolik by mohli. Abych to podal slovy soudruhů z Moskvy: "Plán splnili pouze na 60 procent!"

Líbila se mi šedá technicolorová atmosféra připomínající filmy a fotografie z 50. let, kdy hrozilo, že se ze Studené války stane konflikt příliš žhavý na to, aby jej planeta vydržela a konec mohl přijít kdykoliv. Líbila se mi i obálka zobrazující Supermana ve stylu propagandy. Nedávno jsem dělal referát na propagandu během 2. světové války a ten styl (písmo, výtvarné pojetí...) mě hrozně fascinuje.

Jenže slabinou komiksu je příběh. Je rozdělen na jakési tři kapitoly, jenže skutečně zábavný je možná jeden (když přimhouřím oči, tak jeden a půl). Pak si tvůrci začali vypomáhat různými vedlejšími postavami ze světa Supermana, s nímž nejsem zas tak dobře obeznámen. A pro člověka, který je rád, že pozná Clarka Kenta a Lois Laneovou, zápletka občas nedávala smysl.

V tom mě komiks zklamal. Myslel jsem, že půjde o skutečně výjimečné dílo (jako třeba Watchmen - Strážci s geniálně promyšlenou zápletkou), ale jde o pouhé béčko, které se schovává za luxusní obálkou.

Očekávané se stalo skutečností! Ráďa v Praze je na YouTube! Podívejte se na veselou grotesku i vy!

Mnoho týdnů namáhavé duševní i tělesné námahy se zhmotnilo v desetiminutové grotesce, kterou filmové ateliéry Radka Blažka zveřejnily právě teď!

Budete se smát humorným situacím, žasnout nad hereckými výkony a nepochybně vás pobaví i cameo jisté osobnosti českého veřejného života...

Ráďa v Praze je moje 6. groteska a dnes máme 6. května 6 hodin večer, ale hvězd v ní najdete víc než 6 - je jich tam víc než na noční obloze!

Anotace: 

Ráďa s Bertou chtějí jet na výlet do Brna, jenže souhrou náhod skončí v Praze. V ulicích hlavního města Ráďu okouzlí půvabná Pražanda, zatímco Berta se seznámí s Ráďovým bratrancem. A co když se do toho všeho ještě připlete kočárek s gumovou panenkou?

Šestá groteska Radka Blažka je podle kritiků ze všech nejlepší. Jako obvykle v ní najdete velkou porci ztřeštěné zábavy, dávku retro atmosféry a víc hvězd než na noční obloze. Prostředí velkoměsta a množství mladých talentů však z filmu činí jedinečný zážitek, který budete chtít prožívat znovu a znovu.

Navíc možná přijde i speciální host...

Ráďa v Praze: Zážitky z natáčení

Z každého natáčení mám spoustu veselých a zajímavých zážitků. Když jsme například natáčeli Ráďovo rande, Kristýna musela jít přes půl města v šatech ušpiněných od šlehačky, při natáčení Jarních Ráďovánek loni na jaře se zase málem vyboural jeden řidič, když namísto silnice sledoval Bertiny vzdouvající se bílé šaty.


Tentokrát jsme natáčeli v centru Prahy, takže šance na zajímavý zážitek se zvýšily cca o milion procent. A první zajímavá příhoda se udála už necelou hodinu od první klapky. 

Podle plakátů a promo fotek jste si mohli všimnout, že v Ráďovi v Praze hraje důležitou roli kočárek. V jedné scéně jsme jej s Martinem, který hraje mého bratrance, měli pustit z kopce. To jsme taky udělali, jenže jsme museli přestat natáčet, neboť jedna kolemjdoucí turistka začala zplna hrdla ječet: "Oh my god!" a ukazovala na kočárek řítící se z kopce a držela se druhou rukou za srdce. Já jí musel ukázat, že v kočárku není živé dítě, aby se uklidnila.

Po několika pokusech jsme záběr natočili a mohli jsme se přesunout na další. Když jsme se přesunovali z jedné lokace na druhou, jeden nejmenovaný člen štábu měl k dispozici auto nazvané "Maggie". Kupodivu jsme se do něj vešli všichni - bylo nás šest. Jenomže jezdit v takovém počtu v jednom autě není zrovna košer, a tak jsem - pohodlně rozvalen na sedadle spolujezdce - volal na čtyři sardinky dozadu: "Dělejte, že jste tam jen tři!".

Ráďa v Praze: 6. května!

Aby toho nebylo málo, zrovna ten den bylo v pražských ulicích mnoho policistů a projížděli jsme i kolem Ministerstva vnitra. Když řidič poznamenal, že si doma nechal i papíry, měli jsme žaludky až v krku, ale nakonec jsme z pekelné jízdy vyvázli bez pokut a vězení.

A podělím se ještě o jeden zážitek. Při natáčení v samotném centru Prahy se ke Kristýně seběhl hlouček asijských turistů a začali se s ní fotit a pózovat. Říkali, že se jim hrozně líbí, načež Kristýna odpověděla, že natáčíme film. To v nich vyprovokovalo ještě větší zájem a matky začaly naším směrem postrkovat i své děti.

Navíc nám navzdory původním obavám celkem přálo i počasí a v neděli brzo ráno jsme měli Karlův most a centrum Prahy víceméně pro sebe. Bylo to moc hezké a doufám, že se vám Ráďa v Praze bude líbit stejně jako štábu a kritice.

Ráďa v Praze: Exkluzivní promo fotky a trailer!

Jakožto marketingový mág jsem za ty dva roky, co natáčím grotesky, vypracoval důmyslný plán na propagaci každého svého dílka. Důsledkem je, že po natáčení teprve přichází největší dřina. Nejprve s natočeným materiálem strávím den až dva ve střižně. Tyto chvíle jsou sice zpravidla zábavné, ale ke konci už moří i mne.

Pak musím vytvořit trailer, neboli jakousi první ochutnávku toho, nač se diváci můžou těšit.  Trailer musí navnadit a přitom nesmí prozrazovat mnoho o ději, což se mi většinou podaří, protože vyberu pár zajímavých záběrů, svižnou hudbu a vměstnám to do 20 sekund. Shodou okolností jsem trailer na Ráďu v Praze dokončil dnes odpoledne... Mrkněte tady a dejte vědět, jak se vám líbí.

Pár dní po upoutávce pak zveřejňuji plakát. Ten sem hodím v pondělí - týden před YouTube premiérou samotného filmu. Zatím se můžete pokochat několika roztomilými promo fotkami...

Berta, Ráďa, bratranec Martin a půvabná Pražanda s kočárkem.
Ten v grotesce hraje důležitou roli...

Praha v ranní mlze a my...

Štáb, aneb lidi, bez kterých by to nešlo:
Terka, Kristýna, já, Martin, Eva a kameraman Zdéňa.

Plakát mám ke každé grotesce a doma už si jimi začínám obkládat stěny. Abych - až jednou budu vetchý stařík - mohl vzpomínat na sladké mládí strávené u filmu.

Pak samozřejmě nesmíme zapomenout na premiéru pro štáb - ta je důležitá ze dvou důvodů: vidět film dřív než zbytek světa je jednak odměna pro štáb a zúčastněné osoby a jednak pro mě testovací promítání - jestli vtipy zabírají, mezititulky neobsahují chyby a děj dává jakýs takýs smysl.

No a jako poslední přichází premiéra pro širokou veřejnost - tedy i pro vás, kdo čtete tento můj blog. Ráďa v Praze je moje šestá groteska, proto jsme datum premiéry stanovili na 6. května. 

Těším se, že se těšíte!

Filmové šílenství, aneb Ráďa opět před kamerou

Po takových nesmrtelných hitech jako Ráďa straší na věži a Ráďovy veselé Vánoce jsem se po krátké pouze opět postavil před zvěčňující světla kamer a spolu s přáteli a kamarády jsme o víkendu natočili novou grotesku.

Bude se jmenovat Ráďa v Praze a je jaksi symbolická v tom, že se v ní setkají lidé z mého okruhu přátel z Třebíče a mí pražští kamarádi. Dala mi hodně zabrat - zorganizovat termín, který by vyhovoval co největšímu počtu účinkujících, zajistit techniku a rekvizity a k tomu ještě nevyzpytatelné počasí letošního zimoléta.

VYSTŘIŽENÝ ZÁBĚR z nového filmu. Ráďa v Praze bude
nejvýpravnější groteska mé dosavadní filmografie.

Už jsem se pořádně nevyspal asi čtyři dny, ale stojí mi to za to - už se příšerně těším. Miluju ten pocit, když někomu předvádím nový film a vidím, jak poprvé vidí to, co už jsem viděl, jak reaguje na jednotlivé okamžiky... To je moje filmové šílenství, které nespočívá pouze v pasivním sledování snímků, ale také v aktivním tvoření umění.

Nebudu prozrazovat více, protože vás nechci připravit o hezký zážitek ze sledování. Jakmile grotesku sestříhám, uspořádám předpremiéru v Třebíči, poté pražskou premiéru a nakonec video umístím na YouTube, takže se budete moci mým (a nejen mým) hereckým výkonem pokochat i vy.

Těšte se a sledujte tento blog, protože budu postupně zveřejňovat plakáty, fotky, trailer a zážitky z natáčení!

RETRO jako Ray Charles: Nick Waterhouse

O Nicku Waterhousovi jsem se už několikrát zmiňoval. Minulý rok, když měl pod svými videi na YouTube počty zhlédnutí v řádech pouhých stovek až tisíců - mě zaujal svou image ve stylu padesátých let. Na rozdíl od Justina Timberlaka, který je retro jenom vzhledem, Waterhouse dělá i muziku, kterou má člověk chuť poslechnout si z vinylu nebo v zakouřeném jazzovém baru.

Pánský časopis GQ Nicka Waterhouse pochválil za jeho vytříbený styl a vkus. Ten týpek jako by z oka vypadl Buddymu Hollymu! Co se týče jeho hudby, hodně mi připomíná Ray Charlese - používá saxík, kytaru a doprovodné ženské vokály - nebo Chubbyho Checkera - mají oba stejně svižné twistové tempo.

Posuďte to v tomhle videoklipu (písnička začíná až zhruba ve 30. sekundě)...

...nebo v tomhle černobíle nostalgickém videu k jinému songu!

RÁĎA SKLÁDÁ POKLONU! Holešovická verze Tří mušketýrů je nabroušená jako kord

Do divadla příliš často nechodím. Vinu na tom zřejmě nesou hrůzná představení povinně absolvovaná v rámci školní docházky. Jenže když jednu z hlavních rolí hraje spolužák a navíc slyšíte ze všech stran jenom chválu, přece si to nenecháte ujít!

S Terezou Pleskačovou (její blog můžete navštívit zde) jsme tedy ve čtvrtek vyrazili do Holešovic.

D'Artagnan a Aramis

"Už na to jdu podruhé. Napoprvé jsem se smála deset minut v kuse. Byla jsem z toho v kulturní extázi," sdělila mi Terka, která je na rozdíl ode mne v divadle pečená vařená, a tak jejímu doporučení v tomto ohledu důvěřuji.

Divadelní spolek Ty-já-tr Načerno zpracoval Dumasův román Tři mušketýři jako komedii. Sice se to na první pohled může zdát nezvyklé, ale ta nezvyklost dává hře šmrnc a kouzlo.

Například když na konci dojde k sérii omylů, které jako by vypadly z mých oblíbených screwballových komedií z 30. let, nebo chytré využití silného moravského přízvuku coby nářečí Gaskoňců. Publikum (v čele se mnou) se smálo i u výborně využité hudby, slovních hříček a úmyslných anachronismů.

Ten typ humoru mi je blízký. Kdyby jej využil nějaký filmový režisér, mohl by pozvednout českou kinematografii nad odpad typu Martin a Venuše.

ŽEBŘÍČEK TOP 5 POSTAV

5. Ten týpek, co hraje na piano a přitom obličejem dokáže popsat, co se zrovna děje na scéně (má výrazové prostředky herců z němých filmů a vypadá jako Doctor Who).

4. Aramis (můj spolužák Martin. Věděl jsem, že hraje divadlo, ale nikdy bych neřekl, že zvládne hrát a u toho ještě tančit a zpívat.)

3. Rochefort (vášnivý padouch, z kterého si ostatní postavy dělaly legraci a využívaly ho. Bylo mi ho líto a zároveň jsem se mu musel smát.)

2. Anna Rakouská, královna francouzská (postava s výbornými dialogy, zamiloval jsem se do ní i z předposlední řady.)

1. Kardinál Richelieu (perfektně napsaná role hmyzího záporáka, který se nakonec dočká zaslouženého znemožnění. Herec do role vložil něco z necitelného upíra Nosferatu a něco z Bustera Keatona, komika s kamennou tváří. Všechny jeho scény byly geniální.)

Jo a nesmím zapomenout na úžasně hloupé slečny na dvoře lorda Buckinghama.

Současná česká filmová "elita" by v souboji kvalit proti mladým hercům z Ty-já-tru byla znemožněna jako kardinál Richelieu. Některé tváře, které jsem v jevišti okem amatérského režiséra zahlédl, bohové prostě stvořili pro stříbrné plátno. Hned bych je obsadil do svého plánovaného muzikálu (o pražských hipsterech - hlavní song bude opěvovat pestrobarevné kalhoty).

Víte jak filmové hvězdy vždycky sní o tom, že dobudou i divadelní prkna? Při sledování hry mě napadlo, že bych si hrozně chtěl vyzkoušet postavit se před živé publikum, jenže pak jsem si vzpomněl, jaké mám při každém natáčení problémy s textem, a rychle mě to přešlo.

Podle programu se budou další Tři mušketýři hrát ve středu 10. dubna. Důrazně doporučuji. Tři mušketýři vás odzbrojí vtipem!

Čtyři důkazy, že Ráďův blog je lepší než 9gag!

První obrázek - plakát na noirový film z roku 1949 (pro Československo už tehdy bylo bohužel příliš pozdě) - bohužel není tolik vtipný, jako spíš zajímavý. Zobrazuje mou nejhorší noční můru. Pravdou totiž je, že komunisté žijí mezi námi. A ačkoliv na první pohled vypadají jako vy nebo já, skrývá se v nich touha ničit a týrat. Věřte mi, s takovouhle cháskou nechcete mít nic společného!

Druhý obrázek už je fakt vtipný. Zvlášť když si uvědomíte, že nejde o fake. Jde o screen mobilu mého nejmenovaného spolužáka. To zaručuje Ráďova pečeť pravdivosti! Život má velký smysl pro humor!

Teď tu mám ještě jedno video s oscarovou tematikou. V bouřlivé noci, kdy v Hollywoodu zřejmě nikdo nespal, se Jack Nicholson pokusil sbalit Jennifer Lawrence. Jak to dopadlo? Vtipné video můžete zhlédnout tady...

A když už jsme u videí... Jedna čokoláda se rozhodla, že by ji nejlépe propagovala Audrey Hepburn. Co na tom, že už je legendární herečka dvacet let po smrti... Máme 21. století, a tak Audrey ožila, aby si mohla vychutnat čokoládu Galaxy...

Film, který chci vidět - Gangster Squad

Pokud se pohybujete v nějakém větším městě, dost možná vás zaujaly ty plakáty... Vzhledem k tomu, že Gangster Squad je stylizovaný do noirové gangsterky ve stylu 30. nebo 40. let, i ty krásné plakáty mají své opodstatnění. A povedly se! Moc!

Konkrétně nejvíc se mi líbí tenhle. 

Ryana Goslinga a Emmu Stone v grafickém studiu přejeli nějakým retro filtrem, díky němuž mi připomínají obálky starých filmových časopisů, jaké mám doma... Takové ty, u kterých člověk neví, jestli je to fotka nebo malba.

Film má poměrně dobré kritiky a já ho chci vidět už kvůli té atmosféře, stylu a Emmě Stone.

Jo a kdyby tohle četl někdo, kdo pracuje v kině, a ten plakát nahoře by mi mohl sehnat, nechte mi tady komentář a domluvíme se!

Japonský plakát pro Velkého Gatsbyho zveřejněn!

S tím, jak se nezadržitelně blíží květnová premiéra Velkého Gatsbyho, se postupně začínají objevovat plakáty. A protože evropské jsou zpravidla totožné s americkými (akorát se název přepíše do daného jazyka a změní se datum premiéry), výtvarně nejzajímavější a nejoriginálnější jsou momentálně filmové plakáty z Asie.

Co myslíte? Podle mě japonský plakát zachycuje Gatsbyho v citlivém okamžiku s krásnou Daisy. Přitom z té jednoduchosti celkem vyzařuje atmosféra bouřlivých 20. let - hlavně v tom šátku nebo co to je na Daisině hlavě a v tom bílém svetříku, co má na sobě Leo.

Čirou náhodou jsem teď o víkendu zrovna četl Fitzgeraldovy skvělé povídky, a tak jsem teď v náladě na Jazzový věk, bouřlivá 20. léta a tuhle generaci amerických umělců, kteří žili bohémský život v Paříži a na Francouzské riviéře.

Musím se učit!

Vysokoškolské studenty teď zase čeká to nemilé období, kdy se po půlročním nicnedělání (teda my to tak aspoň máme, nevím jak ostatní...) musí začít učit. A to je nemilé.

Ale tento semestr bych moc rád všechny testy a zkoušky udělal na první pokus, abych se mohl soustředit na práci, která mě moc baví, a na skvělé lidi kolem mě. A vlastně i na tu školu, která je - když zrovna není zkouškové období - hrozně fajn.

Příští týden mám asi tři nebo čtyři testy, takže vánoční večírek, který pořádá dekadentní spolužák ve svém bytě v Holešovicích, je pro mě něco jako světlo na konci tunelu. Doufám, že se k němu dostanu dřív, než mě pohltí temnota...

(To si jen trénuju básnické a umělecké výrazy, až budu na večírku pražské avantgardě předčítat nějaká svá dílka.)

Skvělá obálka nové knihy Stephena Kinga. Už jste ji viděli?

Stephen King měl ve svém tvrdém srdci vždycky místo pro něco staromódního a retro. Ve Vykoupení z věznice Shawshank to byla krásná napůl oblečená Rita Hayworth, v Zelené míli zase elegantní tanec Freda Astaira a Ginger Rogers.

Kingova nová kniha "Joyland" sice přijde na pulty knihkupectví až v červnu příštího roku, ale na internet už pronikla její obálka. Je celá v pestrém pulpovém stylu brakové literatury 40. a 50. let.