Nedávno jsem mrkl na film Liz & Dick, který mapuje život Elizabeth Taylor od seznámení s Richardem Burtonem až po jeho smrt. Jestli vás život zřejmě nejmladší velké hollywoodské hvězdy v pravém slova toho smyslu (s tou září, aurou, tajemnem a krásou, která k tomu patří) zajímá, tenhle film si pouštět nemusíte.
Lindsay Lohan má s Elizabeth společný život na předních stránkách bulváru...
Je totiž dost příšerný.
A ačkoliv kritika dost strhala Lindsay Lohan, která černovlásku s fialovýma očima hraje, ta mi nevadila. Vlastně se díky jejímu skvělému namaskování aspoň bylo nač koukat. Nefunguje zde ale jinak téměř nic: chemie mezi herci? Nulová. Atmosféra sladkých šedesátých? Není - vypadá to, jako by to natočili před zeleným plátnem ve studiu během dvou týdnů (což je nejspíš pravda).
Raději si přečtěte její životopis "Nebezpečný život" od českého autora Jiřího Žáka. Sice obsahuje pár chyb (Deanna Durbinová NEDABOVALA Disneyho Sněhurku), ale jinak detailně mapuje horečný a emočně vypjatý život Elizabeth od narození až po smrt v březnu před dvěma lety. A nejvíc mě fascinují ty maličkosti z života hollywoodské legendy: jak ji jednou v maskérně navštívila božská Greta Garbo, její vztahy s hereckými kolegy... Prostě to, co na plátně neuvidíte.
Závěr roku se vždy hodí k sumírování, vytváření žebříčků a vůbec vzpomínání na uplynulých 365 (letos 366) dní. Jaký byl letošní rok? Když se řekne 2012, vybavím si směs tlumených barev jakou najdeme ve videoklipech Lany Del Rey. Bylo to trochu šílené a přitom trochu retro.
Když se řekne 2012, vybavím si něco takového...
Ale pojďme na velice subjektivní a zaujaté vyhlášení TOP 5 nejlepších věcí roku 2012...
NEJLEPŠÍ FILM Spusťte famfáry (ideálně ty 20th Century Fox, protože to jsou ty nejfilmovější famfáry, jaké můžete mít) - filmem roku vyhlašuji Avengers. Superhrdinský film totiž přitáhl nejen jedny z nejlepších hvězd současnosti, ale také dokázal, že komiksový film může být akční a přitom svěží a vtipný.
NEJLEPŠÍ KNIHA V češtině sice The Fault In Our Stars vyjde pod názvem Hvězdy nám nepřály až na jaře, ale já ji četl už letos, a proto jsem si ji do svého žebříčku zařadil. Romantický příběh dvou teenagerů, kteří oba trpí rakovinou, nejen dojímá, ale především (světe, div se!) dokáže vykouzlit úsměv na tváři.
NEJLEPŠÍ SERIÁL Po letech, kdy se zdálo, že seriály už jsou dávno passé a žijí už jenom ze slávy dávno minulé (Dr. House, Zoufalé manželky atd.) nás letošní seriálová sezóna obdařila skvělým komiksovým seriálem Arrow. Epizody ze života milionáře, který po nocích loví zločince v napodobenině Gothamu si sice hodně vypůjčil z Nolanova Batmana, ale postavy jsou natolik sympatické, že seriálu leccos odpustíte.
NEJLEPŠÍ SONG Lanu Del Rey už jsem jmenoval v úvodu. Tahle konzervativní pin-up princezna se stala jakýmsi zosobněním roku - retro, ale přitom současná (rozuměj - šílená). A song Cola to zachycuje asi nejlépe. Je provokativní, ale přitom s retro patriotickým nádechem.
NEJLEPŠÍ GADGET Loni jsem si po Vánocích koupil Amazon Kindle. Teď s ročním odstupem můžu říct, že to byla skvělá investice. Čtečka e-knih je totiž nejen úžasně praktická (lehká, snadno ovladatelná), ale díky své práci v oblasti publikování a tištěných médií ji využívám skutečně a doslova každý den - nejspíš ještě víc než mobil.
Možná už jste to zaregistrovali. Skupina fanoušků Lany Del Rey na doméně pussycola.com nejenže uveřejnila originální reklamu ("Taste the new sweet sensation that's sweeping the nation!") úchylně namluvenou počítačem, ale taky si tam můžete stáhnout etiketu na dvoulitrovou lahev Pepsi, vylepšit si tak svůj oblíbený nealkoholický nápoj a při jeho pití si představovat, že ochutnáváte "chutnou šťávičku" Lany Del Rey.
Organizátoři (skupina Man-Cat, která už se letos dostala do médií, když se pokusila vyvolat u Justina Biebera otravu jídlem), dokonce vybízejí ke guerillové akci - přelepte etikety ve svém lokálním supermarketu!
Dnes je Štědrý den, což znamená, že si můžete pustit moji novou grotesku. Už se těším. Ne na film, ten už jsem viděl hodněkrát, ale jsem zvědavý na vaše reakce. Když jsem Ráďovy veselé Vánocepromítal na předpremiéře pro štáb, na konci všichni začali tleskat a jásat a byl to ten nejkrásnější zvuk na celém světě. Byla to taková ta osudová chvilka, o které člověk zpětně napíše do životopisu jako o momentu, kdy se rozhodl stát režisérem/hercem/doplňte si dle libosti. Já sice na hollywoodském nebi zřejmě nikdy nezazářím, ale ta chvilka absolutního štěstí a radosti, kdy v setmělé místnosti zářily černobílé světlo z plazmové obrazovky a úsměvy mých přátel, mi bude vždycky dodávat energii.
Tady je ta groteska...
A teď už ty drby a pikanterie... Věděli jste, že...
představitelka Berty jednou na natáčení dorazila opilá? Ale ani to nepoznáte, protože je tak schopná herečka, že to umně zamaskovala!
natočený materiál měl původně téměř 50 minut, ale ve střižně se mi z něj podařilo vypreparovat minut 9
bylo vystřiženo několik záběrů - například, když Berta říká, že je se svým dortem natolik spokojená, že si plánuje otevřít cukrárnu - bylo z toho krásně vidět, že "ten blázen" tady není pouze Ráďa, ale že si s Bertou nemají moc co vyčítat. Nu tak snad příště...
šlo o nejdražší výpravu v historii filmových ateliérů Radka Blažka - kuchařská čepice, v níž Ráďa většinu filmu pobíhá, stála 120 Kč!
úvodní záběr na tančícího Ráďu a Bertu měl původně vypadat jinak, ale Zuzka Prausová (která hraje babičku a pomáhala i jako kameramanka) byla zrovna nemocná, a tak byli tvůrci nuceni improvizovat
film vznikal přibližně měsíc - od poloviny listopadu do poloviny prosince a převážně o víkendech
představitelka Berty a představitelka babičky se seznámily teprve při natáčení a od té doby z nich jsou nejlepší kamarádky
scénář na Ráďovy veselé Vánoce jsem napsal během čtyř dnů už na konci října, měsíc po premiéře Ráďa straší na věži
sirka, kterou Berta zapaluje svíčku před tím, než jí zaskočí kost v krku, rozhodně neměla vzplát znovu, ale režisér se rozhodl tam záběr ponechat, protože vypadá vtipně
představitelka Berty naznala, že nejvhodnějším oblečením do venkovních scén, když musí spadnout do sněhu a venku je cca mínus 5 stupňů, je kabát s krátkými rukávy. Pro krásu se musí trpět!
The Perks of Being a Wallflower (v češtině Ten, kdo stojí v koutě) jsem na tomto blogu už zmiňoval jako knihu i jako připravovaný film a to tolikrát, že už o tom nejspíš víte tolik, co já.
Ale já už jsem nový film s Emmou Watson viděl a hned na rovinu řeknu, že je skvělý! Tolik upřímnosti, dobrých hereckých výkonů a nostalgie jsem v žádném letošním filmu neviděl. Nehledě na výborný dobový soundtrack (zvláště Asleep od The Smiths a Heroes od Bowieho stojí za povšimnutí). Doufám proto, že si od Akademiků vyslouží alespoň jednu nominaci na Oscara.
Film splnil moje očekávání a dostal jsem díky němu chuť přečíst si knihu znovu, protože středoškolské prostředí a postavy samotáře Charlieho, divokého Patricka a krásné Sam jsou tak boží, že bych s nimi rád strávil víc času, než je nějakých 100 minut filmu.
Za svůj život už jsem nasbíral spoustu moudrosti a zkušeností. Jedna taková mi říká, že jakmile se pořádaný večírek snaží tvářit seriózně a kultivovaně, obvykle se to zvrhne. Ukázkovým příkladem budiž událost, jež vstoupila do historie jako "Popcornová party."
Proto když mě spolužák Matouš (jeho blog můžete navštívit zde) pozval na "Kolaudačku avantgardního salonu Gertrudy Steinové, pobočka Praha Holešovice", která se navíc konala v předvečer apokalypsy, myslel jsem, že jsem připraven na všechno. Šeredně jsem se zmýlil!
Jak se ukázalo, současná pražská avantgarda není tolik avantgardní jako spíš dekadentní a proto se tato party zapíše do našich pamětí jako "Orgie u Matouše" (že to zní trochu biblicky?). Po pár vyprázdněných lahvích vína, sklenek coly s vínem a fernetu s tonicem se téma hovoru odebralo kamsi, kde se dobré mravy ani neopovažují vystrčit nos z domu, protože by je okamžitě někdo brutálně zavraždil sekerou. A ještě před půlnocí se začaly dít věci, které snesou srovnání jen s orgiemi ve starověkém Římě.
Tak si pusťte tuhle dekadentní houslovou melodii z Doriana Graye a představte si čtveřici lidí na jedné matraci, každou chvíli výkřiky "Čí to je ruka?" a podobné projevy pokleslé morálky.
Do toho všeho někdo ustavičně padal, protože svět vinou alkoholu najednou nestál v klidu, nýbrž naznal, že bude švanda, když se začne točit úplně jinak. Dokonce jsme i zapomněli odpočítávat do konce světa. A korunu všemu nasadilo hlasité předčítání Anny Kareniny o půl druhé ráno.
Prostě... Jak se tohle sakra může stát?!
Když jsem pak ve tři hodiny ráno kráčel prázdnými holešovickými ulicemi na noční tramvaj, umínil jsem si, že se musím zamyslet nad svým životem
Partymetr: 10 z 10 (navzdory tomu, že nebyla sangria, za což obvykle bod strhávám!)
Z nepochopitelných důvodů jsem se o této kauze nedočetl na iDnes, Aktuálně ani Lidovkách. Ale podle serveru tmz.com plánují ochránci zvířat vznést obvinění proti Justinu Bieberovi. Čím si kanadský koloušek toto nařčení vysloužil? Tím, že fanynce věnoval křečka! Čtěte dál!
Justin Bieber nad svým křečkem vynesl ROZSUDEK SMRTI, když jej počátkem prosince věnoval ječící fanynce (která jej slíbila milovat a chránit na věky věků) po skončení koncertu. Tvrdí to alespoň zástupci Kalifornského svazu křečků (California Hamster Association - ano, tato organizace skutečně existuje - mají báječné retro webové stránky).
"Ačkoliv byly Justinovy úmysly čisté, předáním křečka se dopustil týrání zvířete," uvedl zástupce Svazu. Podle něj jsou křečci křehká a citlivá zvířata, která nelibě nesou změny prostředí. "Ve chvíli, kdy byl křeček ve spěchu a v hlučném prostředí předán ječící fanynce, ho Bieber poslal na krátkou cestu ke zkáze."
KE ZKÁZE!!!
A co měl tedy Justin správně udělat? Kalifornský svaz křečků říká, že jestli zpěvák křečka už nechtěl, mohl ho nechat v nějakém zvířecím útulku, aby se bezpečnějším způsobem dostal k zodpovědnějšímu majiteli.
Co se dotyčného křečka týče, je doposud naživu a v péči Bieberovy osmnáctileté superfanynky Tori, která přislíbila, že se ke zvířátku bude chovat jako k malému hlodavčímu bohovi.
V pondělí na Štědrý den má premiéru moje nová groteska, proto jsem se rozhodl podělit se o několik zajímavostí a dojmů ze zákulisí. Doufám, že vás v tomto předvánočním shonu potěší.
Tak prvně... Můžete mi říkat Petere Jacksone - ne tedy že bych byl tlustý a měl mastné vlasy, ale z více než 40 minut materiálu se mi povedl udělat devítiminutový film, což je docela úctyhodné.
Zatímco Ráďa straší na věži byl spíš němý film (ale moc krásný a ačkoliv byl natáčený na konci září, je z něj úplně cítit letní atmosféra) tentokrát to bude skutečně bláznivá groteska se vším všudy - s absurdnem, vtipem a ztřeštěností. Koncentrace vtipů je skutečně TOO DAMN HIGH!
A jsem z ní umělecky natolik vyčerpán, že příští se dočkáte - pokud inspirace a zdraví dovolí -nejdřív na jaře (už jsem nasmlouval několik výborných a atraktivních herců a hereček - Radek Blažek nikdy nedopustí, aby v jeho filmech hráli oškliví lidé!).
Komplet hotová groteska nyní čeká na zveřejnění v mém počítači a stejně jako lidem dělá větší radost dárky dávat než dostávat, tak já se hrozně těším, až ji zveřejním pro lidi, kteří ji ještě neviděli (a je to vlastně i vánoční dárek ode mě a členů štábu).
A pořádnou dávku zajímavostí a drbů tady uveřejním teprve v pondělí, abych moc nespoileroval.
Nedávno jsem psal o skutečně výborné knížce "Po boku: Třiatřicet manželek našich premiérů". A protože se rád předvádím před kamerou, chtěl jsem si zahrnout do svého Knihoblogu, kde představuju knižní novinky.
S kolegou Vítkem jsme to natočili jako obvykle, ale on poté ve stylu antických vědátorů dostal - "HEURÉKA!" - nápad, jak to vylepšit. Vítek mívá často báječné nápady a je to jeden z důvodů, proč v mé osobní, subjektivní a snadno zmanipulovatelné hitparádě oblíbených spolužáků zaujímá jedno z prvních míst. A tentokrát se překonal, protože ho nejenže napadlo pojmout celou recenzi jako sérii kratičkých příběhů vyprávěných skrze Lego panáčky, ale taky to zrealizoval!
Já k tomu pak jenom svým medovým hláskem namluvil komentář - připadal jsem si přitom jako dabér, protože jsem musel sledovat jak ubíhající video, tak text přede mnou.
Co říkáte? Podle mě je nejlepší scéna s aligátorem a pak ta s prostitutkou Martou. I když poněkud "drákulovské" pojetí Pražského hradu ve scénce s Radkou Nečasovou má taky něco do sebe...
Možná už víte, že jsem velká hvězda českého filmového průmyslu, ale i tak vás třeba potěší výstřižek, který jsem si oskenoval z dnešního Třebíčského deníku, stejně jako mě...
(Poslední věta není celá, protože mi ji skener nebral, ale stojí tam "nové grotesky,' nechal se slyšet Jan Konečný, jeden z pacientů na chirurgickém oddělení.").
Jestli jsou Ráďovy veselé Vánoce "zatím nejlepší groteska od Radka Blažka", jak prohlásila herečka Kristýna Hronzová po předpremiéře, zjistíte až za týden. Snad vám posledních 7 dní ("SEDM dní!!!!" - pamatujete na Kruh?) čekání zkrátí alespoň plakát.
Ten byl zveřejněn dnes, právě týden před oficiálním uvedením pro veřejnost.
Vysokoškolské studenty teď zase čeká to nemilé období, kdy se po půlročním nicnedělání (teda my to tak aspoň máme, nevím jak ostatní...) musí začít učit. A to je nemilé.
Ale tento semestr bych moc rád všechny testy a zkoušky udělal na první pokus, abych se mohl soustředit na práci, která mě moc baví, a na skvělé lidi kolem mě. A vlastně i na tu školu, která je - když zrovna není zkouškové období - hrozně fajn.
Příští týden mám asi tři nebo čtyři testy, takže vánoční večírek, který pořádá dekadentní spolužák ve svém bytě v Holešovicích, je pro mě něco jako světlo na konci tunelu. Doufám, že se k němu dostanu dřív, než mě pohltí temnota...
(To si jen trénuju básnické a umělecké výrazy, až budu na večírku pražské avantgardě předčítat nějaká svá dílka.)
Na přání mého spolužáka, který hrozně obdivuje můj hudební vkus, jsem vytvořil seznam skvělých vánočních songů, které už nějaké ty Vánoce bohužel v rádiu nehrají.
Jingle Bell Rock je klasika z 50. let, která skvělému kytaristovi Bobby Helmsovi zničila kariéru tím, jak je skvělá. Nic lepšího už nikdy nenahrál...
Nic není vánočnějšího než White Christmas. Dnes už pomalu americká lidová písnička se poprvé objevila v muzikálovém filmu Holiday Inn s Fredem Astairem a Bingem Crosby, z nichž právě druhý jmenovaný ji zazpíval. Pro dnešní dobu je ale "stravitelnější" novější verze od Franka Sinatry...
Před lety se Let It Snow objevila v reklamě na nejmenované kafe, ale ve skutečnosti už je starší než moji rodiče. Při jejím poslechu si úplně vybavíte klasické kýčovité Vánoce - a k Vánocům kýč patří!
Holly Jolly Christmas můj hudební výběr trochu oživuje, protože jde o rychlou rocknrollovou koledu.
Ani další skladba - Santa Claus Is Coming To Town - vás neuspí. Stejně jako další výše (i níže) uvedené songy má hromadu coverů a remaků.
Ať pořád nedávám jenom Franka, tak si taky poslechněte Binga Crosbyho, jak zpívá Have Yourself A Merry Little Christmas. Krásně nostalgické, nemyslíte?
K 50. letům patří doo wop. A retro skladba Rockin Around The Christmas Tree od Brendy Lee vás přenese do Vánoc v době, když vánoční coca-colu ještě nedělal kamion, nýbrž Marilyn Monroe.
Víte, že Chuck Berry ještě pořád žije? Takže svůj hit z 50. let Run Run Rudolph vám ještě pořád může osobně zahrát! A pokud se vám zrovna nechce utrácet za letenky, třeba si vystačíte s tímhle odkazem...
V Česku už to trochu vypadá vánočně zhruba od půlky srpna, takže to není takové ách, jako v téhle písničce, ale It's Beggining to Look A Lot Like Christmas je skvělá!
Nedávno jsem psal o sestrách Andrewsových. Ty ve 40. letech taky nazpívaly vánoční píseň - Christmas Island.
The Ronettes měli v 50. a 60. letech ohromný úspěch s písní Be My Baby, ale jejich verze Sleigh Ride patří taky k tomu lepšímu!
Winter Wonderland nazpívala i Doris Day, ale její verze - jakkoliv má Doris krásný hlas - je hrozně pomalá. Proto dávám opět odkaz na Andrews Sisters a jejich orchestr.
Gene Autry byl v Hollywoodu znám pod přezdívkou "zpívající kovboj." Jeho písničky zpravidla měly vtip a švih. A takový je i Rudolph The Red Nosed Reindeer.
Nat King Cole byl takový černošský Frank Sinatra. Jeho písně byly ale zpravidla trochu pomalejší a procítěnější. Christmas Song je pro ty, kdo o Vánocích rádi zpomalí a zapřemýšlí...
Letos v požehnaném věku zemřel Andy Williams. Vánoce bez něj letos nebudou to samé co loni, ale píseň Happy Holiday už tady naštěstí bude navždycky.
The Lettermen na počátku 60. letech ohromovali skvěle secvičenými vokálními skladbami, které lahodily uším. What Child Is This je přezpívaná staroanglická píseň, ale stejně v jejich podání zní vánočně.
A je čas na úchylárny. V padesátých letech hrozně letěla písnička I Want a Hippopotamus For Christmas, v které malá holčička zpívá o tom, že nechce boty ani šatičky, ale že chce hrocha. Proč ne...
A na závěr ještě rychlá verze White Christmas, taky z 50. let, od kapely The Drifters.
Takže doufám, že si s tímto výběrem užijete stejně nostalgické a retro Vánoce jako já!
Letos na podzim zazářila Lana Del Rey, ikona současné alternativy, v kampani oděvního řetězce H&M. Dokonce k ní nazpívala cover starého hitu Blue Velvet, o němž jeden hudební kritik prohlásil, že "jej zpívá, jako by byl napsán pro ni."
Teď H&M přichází se zimní kolekcí a Lana opět zapózovala. Už to není tak pěkné a slušivé jako na podzim, kdy byla fakt RETRO s capslockem, ale pořád je to Lana...
Teď se na fotografiích opírá o zakryté auto v nějaké garáži a celé je to laděné do bíla a modra, takže z toho přímo čiší chlad.
Jsem rád, že ačkoliv je Lana svázaná mnoha smlouvami, pořád zůstává věrná svému "šedesátkovému" stylu, který jí hrozně sluší.
Taky bych ji někdy rád našel ve své garáži...
Ano, dámy a pánové, zvěsti byly pravdivé! Po letošních Jarních Ráďovánkách a Ráďa straší na věži filmové studio Radka Blažka rozhodně nezahálelo a včera uveřejnilo trailer na novou grotesku.
Podle důvěryhodných zdrojů měly Ráďovy veselé Vánoce předpremiéru právě včera, ale na internetu bude mít premiéru pro veřejnost až 24. prosince 2012.
Pokud máte rádi knihy, nejspíš vám neuniklo, že bestseller japonského spisovatele Haurukiho Murakamiho vyšel i v češtině. Ale dost možná jste ještě neviděli nový Knihoblog, o němž V. N., student žurnalistiky na Univerzitě Karlově, prohlásil, že se jedná o "nejroztomilejší video od Charlie Bit My Finger"!
Formát videorecenze je tentokrát trochu zvláštní, stejně jako hodnocená kniha. Ovšem pokud hledáte zábavu na dlouhé zimní večery, 1Q84 i Knihoblog tu jsou pro vás!
Jeden z mých nejoblíbenějších předmětů na škole je filmový seminář. Už jsem to myslím psal, ale protože se mi to nechce hledat, tak to pro jistotu napíšu znovu. Promítají nám tam filmy, které jdou v Česku zrovna do kin, takže můžeme vidět nové filmy za velice dobrou cenu. Jenom mě trochu mrzí, že to nedělají třeba systémem 1:1 - jeden nový film a jeden starší a umělecky hodnotnější. Během semestru bychom nejen zvládli historii filmu cca od 20. let po léta 60., ale taky bychom je mohli porovnat s filmy aktuálními.
No, až jednou budu pan Šobr (tak se profesor, který seminář vede, jmenuje), tak to tak udělám.
O některých filmech promítaných v letošním semestru jsem už psal, ale o některých ne. A protože mám zrovna nouzi o témata, rozhodl jsem se ty dosud nezmiňované trochu shrnout.
Sedm psychopatů- úchylná napodobenina Tarantina, kde kvůli jednomu čoklovi zemře asi dvacet lidí. Zpočátku vtipné a nápadité, ale pak se to začíná komplikovat: příběh v příběhu se mísí se skutečností a je to tak absurdní, že nevíte, co si o tom myslet, a tak se jenom smějete. Sice jsem se zasmál, ale výsledný dojem z filmu? Nic moc!
Patrola- dobře zahraná buddy comedie, která se ale za každou cenu snaží působit jako syrový dokument. Ačkoliv to bylo docela silné, znovu už to vidět nepotřebuju. A varování pro citlivé duše: nemá to happy end!
Looper - lehce nadprůměrné sci-fi, které těží z toho, že Bruce Willis a Joseph Gordon-Levitt mají podobný tvar hlavy. Dolů to sráží přílišná zdlouhavost a snaha o humánnost (měli to dítě zabít!).
Divoká stvoření jižních krajin- film o bezdomovcích, kteří se plaví po člunu kdesi v Africe a tvrdohlavě odmítají civilizaci, třebaže jim pobyt mimo ni vůbec nesvědčí. Vyskytuje se tam spousta ošklivých opilců a ty já jaksi nevyhledávám. Pro mě to mělo nulovou hodnotu. Škoda, že jsem seděl uprostřed řady, takže jsem nemohl odejít.
Jak vidíte, zatím žádná pecka, proto jsem o nich zatím nic nenapsal. V minulém semestru byla nabídka mnohem lepší (Avengers!). Doufám, že se dočkáme Hobita, Anny Kareniny, Hitchcocka nebo Lincolna, abychom si dosavadní průměr vynahradili.
Dnes už možná název "The Andrews Sisters" něco řekne jen retromilům a hudebním odborníkům. Ale trojice těchto sester pomohla Spojeným státům vyhrát Druhou světovou válku díky hudbě, takže bychom na ně neměli zapomínat.
LaVerne (1911-1967), Maxene (1916-1995) a Patty (1918-) dodávaly vojákům síly tím, že zpívaly neuvěřitelně chytlavé a skvěle secvičené písničky přímo na frontě. Dokonce se mihly i v několika propagandistických hollywoodských filmech.
Z jednoho takového pochází i jejich největší hit "Boogie Woogie Bugle Boy", který možná znáte, protože ho přezpívala Christina Aguilera, když ještě nebyla tlustá...
No a Patty, hlavní zpěvačka trojice, pořád ještě žije v jednom domově důchodců v Kalifornii. Dovedete si představit ty historky, které může vyprávět ostatním obyvatelům? Je to zvláštní, že někdo, kdo aktivně působil ve Druhé světové válce, pořád ještě žije a může o tom i zpívat...
Letošní semestr je bohatý na exkurze. O té do archivu novin a časopisů jsem už psal a během minulých dvou týdnů jsme se spolužáky z žurnalistiky hned dvakrát navštívili sídlo České tiskové kanceláře. Poprvé to byla jenom nudná přednáška v zasedací místnosti, kde jsem o této organizaci získal dojem, že nade vše miluje font Courier New. Teprve na té druhé jsme skutečně něco viděli.
V hlavním newsroomu mají dokonce několik hodin, z nichž každé ukazují čas v jiné světové metropoli. Jako ve filmech!
Server, který blikal zeleně jako ze Star Treku
Dovedete si představit ten chaos, který způsobí banda začínajících novinářů? Ne?Tady máte fotku!
Tady pan fotograf zpracovává fotky z terénu nebo z jiných agentur
Pozorně sledujeme jeho telefonát na "místo činu". Andrea (ta vysoká zrzka za tou blondýnou) je sladká, nemyslíte?
Práce v ČTK je namáhavá, a tak se tady asi hodně chlastá...
Budovou v Opletalce nás provázel sympatický pán, který vždycky nechal lidi z jednotlivých oddělení, aby nám řekli něco o tom, jak to chodí u nich. Takže jsme si mohli vyslechnout pár zážitků a zkušeností od ostřílených fotografů, editorů videa a audia i od grafiků. Dokonce jsme si potěžkali i brašnu terénního fotografa - váží asi třicet kilo a ta váha je prý jeden z důvodů, proč v ČR nemáme mnoho zpravodajských fotografek.
Všechny fotky nafotil můj oblíbený spolužák Martin H., jemuž chci tento příspěvek věnovat.
(Částečně taky proto, že jeho přítelkyně slíbila, že mu udělá žhavou show, jestli se jeho jméno někdy objeví na tak prestižním blogu, jako je ten můj. Nemáš zač, Martine!)
Kolegyně bloggerka Bubbly si včera postěžovala na to, jak to mají ženy hrozně těžké s přípravou na ples. Vybrat šaty, udělat vlasy atd. Řekl bych, že co se týče přípravy to mají kluci a holky srovnatelné. Jenom holky to víc řeší.
Ačkoliv se může zdát, že na obleku se nedá co zkazit, opak je pravdou. I když už ho máme nakrásně koupený a visící doma ve skříni, pořád musíme vymyslet, co k němu. Košili jednoduchou, nebo snad s kostičkami nebo s proužky? A motýlka, nebo kravatu? A jakou barvu kravaty? Má ladit s košilí, nebo naopak dělat kontrast? A má její vzorek odpovídat tomu na košili? A jaký uzel na ni uvázat?
A to byla jenom kravata a košile!
Některým klukům sluší strniště, jiným zase hladká tvář - jak to vyřešit na ples? A co s vlasy? Udělat pěšinku? Ulíznout dozadu ve stylu starých hollywoodských hvězd? Nebo rozcuch do obličeje a lá Bieber? Nagelovat? Natužit? Vyžehlit?
NÉÉÉÉÉÉÉ! (představte si mě, jak klečím před zrcadlem, obličej se zoufalým výrazem upírám k nebi a ruce mám zaťaté v pěst).
No ale ještě abych dodal něco k prvnímu plesu letošní sezóny - šlo o stužkovací večírek mého bratra (skvělé předtančení jeho třídy můžete vidět tady). Ale ne, nechce se mi už psát. Raději přikládám pár ilustračních fotek. Ty o atmosféře řeknou zřejmě víc.
Míša se nechala ostužkovat v luxusních tyrkysově modrých šatech za 40 tisíc, ale to ji nezabránilo v tom, aby se o půlnoci promenádovala po parketu pouze v průhledném korzetu. Samozřejmě máme video! Míšinu žhavou show můžete zhlédnout zde.
Z Hollywoodu dorazila Scarlett Johansson a Robert Pattinson! Ačkoliv se obě hvězdy trapně zkoušely vydávat za obyčejné studenty, ostříží zrak našeho reportéra je odhalil ve velmi těsném objetí! Robe, co na to Kristen?
Karin N. před svou pověstí z Třebíče utekla do Prahy. O víkendu se však vrátila na místo svých ostudných kousků a ukázala víc, než chtěla!
Já vím, já vím, poslední dobou to s tímhle blogem jde z kopce. Před třemi měsíci by se nemohlo stát, že bych o filmu, který jsem viděl, napsal až o týden později. Jenže vysokoškolský způsob života - škola, práce, spát, škola, práce, spát - mi bohužel nedává jinou možnost.
A tak se s vámi podělím o dojmy z nového animáku od Disneyho.
Raubíř Ralf je příběhem již milionkrát omletým: hlavního hrdinu nemá nikdo rád a on chce, aby ho ostatní rádi měli, a tak začne dělat pitomosti. Tady zápletka nijak nepřekvapí. Mnohem zajímavější je provedení. Raubíř Ralf je totiž filmem na motivy oldschoolové hry zhruba ze stejné doby, jako je Pacman nebo Mario (první uvedený se ve filmu mimochodem taky mihne a jedná se o nejlepší záběry filmu).
Disney si vypůjčil příběh od pixarovského Toy Story. Postavičky z herních konzolí totiž každou noc ožívají, baví se spolu navzájem a setkávají se ve hrách svých kolegů. Na rozdíl od Příběhu hraček je však Raubíř Ralf s ostatními postavami z filmu sympaťák.
Raubíř Ralf chce získat uznání kolegů ze "své" hry tím, že dostane medaili v jedné akční střílečce. Jenže medaile se mu zakutálí do sousední hry - "Cukrkáry" (Sugar Rush). Dojde tak k humornému střetu různých postav v silně kontrastním prostředí a úsměv vyloudí i vtipy jako "páni, vy máte tak velké...rozlišení!".
Nevím ale, jestli je Raubíř Ralf pohádka pro děti. Spoustu narážek - ať už na zmiňovaného Pacmana nebo sexuální podtext - vůbec nemusí malí diváci pochopit a záporák byl poměrně děsivý i pro tak otrlého diváka, jako jsem já (představte si děsivého klauna z Kingova To skříženého s šíleným vědátorem z Frankensteina). A navzdory pestrobarevnému světu lízátek a sladkostí jsou vztahy mezi kladnými hrdiny komplikovanější a vypjatější než v leckteré hře Tenesseeho Williamse ("Stello!!!!").
Čili Raubíř Ralf není pohádka pro děti, nýbrž pro staré gamery, kteří si rádi připomenou retro atmosféru videoher, plošinovek a pár popkulturních mýtů z dětství (cola a mentos).
Film si ode mě zasloužil 4 hvězdičky na ČSFD, protože trochu víc mě zaujal předfilm - The Paperman - kraťoučká černobílá symfonie pro milovníky kreslených grotesek.
Z důvěryhodných zdrojů se mi podařilo zjistit, že tisková agentura Mediafax končí své působení na českém trhu.
"Řekli nám, že ve středu máme vrátit služební věci a podepsat výpovědi," sdělil nejmenovaný zaměstnanec nyní již zřejmě bývalé zpravodajské služby.
Mediafax v posledních dnech zaujala především tím, že jako první informovala o vyškrtnutí Okamury, Bobošíkové a Dlouhého z prezidentských kandidátek. O to větší to je překvapení.
Desítky zaměstnanců se nyní budou muset poohlížet po nové práci.
Mediafax byla informační agentura se všeobecným zaměřením, která na českém trhu konkurovala ČTK od roku 2008. Dodávala zprávy především TV Nova a dalším mediálním společnostem patřícím pod CET 21. ČTK tak nyní významně posílí svou pozici na českém informačním trhu.
Po úspěchu mého prvního video blogu jsem si samozřejmě nemohl dopřát příliš dlouhého oddechu a začal jsem přemýšlet, kterou další knihu bych mohl zpracovat do formy filmové recenze. Volba padla na knihu Ten, kdo stojí v koutě (The Perks of Being A Wallflower) od Stephena Chboskyho.
Tentokrát jsme se spolužáky vymysleli i scénku, která by stručně charakterizovala obsah této skvělé knihy. Nový díl knihoblogu je tedy dynamičtější a zajímavější než první.
Jako by už název charakterizoval jedinečnost nové knihy.Po boku: Třiatřicet manželek našich premiérů (1918-2012) od Petra Zídka vydalo nakladatelství Universum začátkem října. Od té doby jsme oslavili 28. říjen i 17. listopad a manželku premiéra Nečase jsme opět neviděli. Proč se současná druhá dáma straní veřejného života? A jak se s životem ve stínu svých manželů vyrovnávaly její předchůdkyně? Kromě faktů se dozvíte i spoustu pikantních drbů, což z knihy dělá nejlepší učebnici české historie od roku 1918.
Ano ano, všichni víme, že Hana Benešová, pozdější první dáma, byla perfektní manželka a dokonalá paní premiérová. Ale co třeba taková Naděžda Kramářová? Věděli jste, že to byla Ruska a výrazně se podílela na navrhování Kramářovy vily - sídla premiérů? Že Švehlovi se mohli stát politickou dynastií jako jsou v USa třeba Kennedyové, nebýt druhé světové války a komunistů? Nebo že Jaroslava Eliášová, manželka jediného popraveného premiéra, chovala opičky a dokonce i aligátora?
Pan a paní Eliášovi neměli děti, a tak si to vynahradili často exotickými domácími mazlíčky
Osudy manželek našich premiérů jsou téměř neznámé. Je to škoda, neboť na nich člověk může krásně číst historii českého národa.
Za první republiky to byly noblesní a vzdělané dámy ze středních či vyšších vrstev, které svůj život zasvětily reprezentaci státu po boku manžela, dobročinnosti nebo správě rodinných statků. Po druhé válce musely většinou bezmocně přihlížet zničení všeho, čemu věřily a zač bojovaly. Konec života pak strávily v bídě a o samotě, násilně odsunuté z veřejného života a často i ze svých domovů.
Trefná definice naší paní premiérové
Po nástupu komunistů k moci pocházely druhé dámy zpravidla z nižších vrstev. To jim však nezabránilo v tom, aby ze sebe začaly dělat velké paničky, jako například Marta Gottwaldová, která "hned první den zpražila nové zaměstnance Hradu za oslovení 'soudružko' a nechala si říkat 'milostivá paní'." Manželky komunistických premiérů žily ve zlaté kleci a vystupování na veřejnosti se spíše vyhýbaly, protože k důstojné reprezentaci státu neměly potřebné vlastnosti ani vychování.
No a po Sametové revoluci jsme měli druhé dámy, které reprezentovaly, soustředily se na vlastní kariéru, fungovaly jako ženy v domácnosti, nebo - jako naše současná paní premiérová - si své soukromí střeží pečlivěji než Greta Garbo a nevíme o nich téměř nic.
Koho v knize najdete
Každá žena byla jiná a Petr Zídek jim podle toho udělil přezdívky. Naděžda Kramářová je tak v knize pro svou zálibu v architektuře zvána "budovatelka okázalých sídel." Marta Gottwaldová, jež v mládí pracovala jako prostitutka, má přezdívku "služka, která to dotáhla vysoko." Šárka Grossová zase snila o bohatství tak dlouho, až se jí to splnilo a dostala od autora jméno "Zlatokopka". A tajemná Radka Nečasová je humorně označena jako "paní 'oběd byl vynikající'".
Já jsem si knihu přečetl hlavně kvůli drbům a zajímavostem. Při čtení jsem se však zábavnou cestou naučil i dějinné souvislosti, které mi v hodinách dějepisu unikly. Knihu proto můžu doporučit všem, kdo chtějí dobře známou historii vidět z trochu jiného úhlu.
Kniha "Jedenáct" britského komika Marka Watsona už u nás sice vyšla v září, ale tehdy utekla mé pozornosti. Staré přísloví však říká, že "lepší později než nikdy."A tak jsem si knihu o hlasateli nočního rozhlasového programu, který nevědomky spustí řetězec událostí, přečetl až teď. A víte co? Jsem rád. Dodala mi totiž spoustu energie na zvládnutí současných podzimních plískanic. Není lepšího léku proti mrazům a tmě než pozitivní knížka. A "Jedenáct" taková je. Nabízím jedenáct důvodů, proč si ji přečíst.
1. Všechno je v ní geniálně propojeno. Příběh popisuje řetězec událostí, který Xavier Ireland, rozhlasový moderátor nočního pořadu, nevědomky spustí, když nepomůže šikanovanému chlapci. Matka šikanovaného chlapce je novinářka, která kvůli starostem o syna zkritizuje v novinách jednu restauraci. Majitele restaurace to naštve natolik, že vyhodí pomocníka v kuchyni, který kvůli ztrátě zaměstnání přepadne jiného člověka, který zase... Řetězec jde dál a dál a celkem čítá 11 osob. Hlavní hrdina Xavier jej spustí a u něj pak zase skončí. Kruh se uzavře, chcete-li.
2. Laskavý humor. Z mého předchozího popisu děje můžete nabýt dojmu, že je kniha pochmurným obrazem dnešního světa. Opak je pravdou! Autor vše popisuje s typicky anglickým humorem a nadhledem, díky němuž se i ty největší starosti a problémy zdají nedůležité, ba dokonce výstřední.
3. Sympatické postavy. Už z názvu knihy uhádnete, že se točí kolem jedenácti lidí. Když k nim ještě započtete ty vedlejší, jako jsou přátelé, sousedi, rodiče nebo kolegové, počet se mnohokrát zvýší. Přesto se v nich však neztratíte. Každý charakter je popsán jedinečně a výrazně, takže si je automaticky pospojujete se jmény. A díky jejich chybám a vadám si je i oblíbíte.
4. Ukazuje, jak důležitá je role každého člověka v soukolí světa. Kdyby hlavní hrdina přemohl strach a pomohl šikanovanému chlapci na začátku příběhu, celé by to bylo jinak. Téměř si to neuvědomujeme, ale dennodenně ovlivňujeme životy lidí kolem nás. Ať už tím, že něco děláme, nebo tím, že (jako hlavní hrdina) nic neděláme. Co kdybych třeba dneska běžel na tramvaj, řidič by na mě počkal, tramvaj by pak měla zdržení, jiný cestující by přišel pozdě do práce, dostal by padáka, skončil by bez peněz jako alkoholik a s dětmi v ústavu...?
5. České vydání krásně voní. Rád čuchám ke knížkám. Je to taková moje úchylka. Za dobu, co čtu, už jsem si našel svoje favority (nažloutlý papír u lacinějších knih) i ty ne tolik oblíbené (slovníky). A Jedenáct je zrovna z tak krásně voňavého papíru, že kdybych se nebál, že tu vůni vyčichám, přejížděl bych po ní nosem od rána do večera.
6. Dobije energii a vykouzlí úsměv. Už v úvodu jsem psal, že mi Jedenáct dodalo spoustu sil do sychravých dní. S touhle knihou skutečně můžete dát podzimní depresi sbohem! Častokrát jsem se v metru nebo v tramvaji přistihl, že se usmívám od ucha k uchu a ostatní cestující na mně divně koukají, jako bych jim kazil jejich přehlídku kyselých ksichtů. Pardón, ale u téhle knížky nejde udržet neutrální výraz!
7. Přiměje k zamyšlení. Ano, to od knih jaksi očekáváme, ale u téhle to je ještě aktuálnější. V Česku neustále řešíme, na kolik je vhodné se zajímat o problémy ostatních. Hodně věcí řešíme prostě tak, že je ignorujeme. Hlavní hrdina tím spustí lavinu, která skončí zpátky u něj. Máme se tedy více zajímat o lidi kolem nás?
8. Má něco, čemu Angličané říkají "class". Úroveň. Není vulgární, ani za každou cenu šokující. Po fenoménech typu Padesát odstínů šedi to je příjemná změna.
9. Obnoví ve vás víru v lidstvo. Třeba ještě nejsme odsouzeni k záhubě. Jedenáct ve vás probudí naději, že se pořád ještě najdou hodní lidé, kteří pomůžou ostatním bez nároku na odměnu. To je moc hezké a uklidňující.
10. Je skvěle napsána. Jak už bylo řečeno, Mark Watson je výborný vypravěč. Propletené osudy jedenácti lidí, kteří se ani neznají, se čtou jedním dechem. Kromě humoru a silných postav za to může i mnoho živých dialogů, které mě vtáhly přímo do děje.
11. Poslední kapitolu budete číst s vytřeštěnýma očima. Možná ukápne i nějaká slza. Když jsem ji četl na ulici cestou do školy, musel jsem zastavit, abych byl schopen naplno vnímat každé slovo. Protože když už člověk čeká, že... Ale ne, nebudu nic prozrazovat. Přečtěte si knihu sami!
Prezidentský kandidát Tomio Okamura se nám pěkně vybarvil. Bohužel do červena. Na svém blogu na iDnes napsal, že komunismus je nejdemokratičtější a nejúžasnější systém ze všech a v rámci zoufalého shánění hlasů začal také podporovat KSČM.
Připravte se! Jestli se Okamura stane prezidentem, podobné plakáty budou všude!
Podle článku na iDnes, který blog hezky shrnuje, se "český Mao" také pustil do kritiky války ve Vietnamu. Kdy se přihlásí k učení Marxe, Engelse a velkého Stalina, zatím není jisté. Čekám, kdy si nechá narůst knír po vzoru svého idolu.
"Požádal jsem v minulosti o podporu také KSČM a jejich voliče a žádat ji budu oficiálně a veřejně znovu. Nechci rozdělovat, chci spojovat." -- Tomio Okamura
Zda bude spojovat Českou republiku s KLDR nebo pouze KSČM s ČSSD se mi doposud nepodařilo zjistit.
Na internetu už se však nahromadila slušná řádka reakcí.
"Pokusy o ideální společnost, tak jak je vykresluje pan Okamura, jsou velmi nebezpečné, protože končí totalitou a násilím," napsal na Twitter Karel Schwarzenberg (ten skutečný), Okamurův soupeř v prezidentské volbě.
Sportovní komentátor Jaromír Bosák jako obvykle nešel pro slovo daleko a twítnul, "ať jde /Okamura/ kandidovat na prezidenta v KLDR, tam mu to budou žrát..." Já bych jenom doplnil, že to je asi tak jediné, co tam lidi budou moci "žrát."
Okamura se svými velkými ideologickými vzory v pozadí.
Dopady Maovy "kulturní revoluce" a Kim Čong Ilovy vlády se zapsaly do světových dějin písmem stejně krvavým jako ideologie, již Okamura tolik oslavuje.
Tomio Okamura má s nechvalně proslulým Mao Tse Tungem kromě rasy a politických názorů také společné to, že napsal knížku. Nejspíš tajně sní, že se ji jednou budou lidi povinně učit nazpaměť jako Maovu Rudou knížku, jejíž nejznámější věta zní: "Každý komunista si musí uvědomit, že veškerá moc pochází z pušky." Vážně se ještě najde někdo, kdo chce tuto podivnou osobu volit za prezidenta České republiky?
Moje máma se nedávno v televizi dívala na nějaký dokument o "sladkých šedesátých" a překvapilo mě, když jsem tam uslyšel česky přezpívanou verzi "Night And Day" od Cola Portera.
Po chvilce googlování a youtubeování (tohle slovo mi asi češtináři neodpustí...) jsem zjistil, že to nazpívala Eva Pilarová a pod názvem Noc a den si to můžete pustit tady i se stylovým videoklipem.
Ale Cole Porter nebyl jediný, jehož melodie textaři ozdobili překvapivě sednoucími českými slovy. Šedesátá léta dodnes jak v hudbě, tak vzhledem nejvíc symbolizuje Nancy Sinatra. Jeden z jejích největších hitů byl song These Boots Are Made For Walkin'. Ten do češtiny přezpívala Yvonne Přenosilová pod jménem Boty proti lásce.
A co takhle dát si ještě jeden z největších tanečních hitů šedesátých let vůbec? Sugar, Sugar od The Archies. Český název Med a cukr je trochu přitažený za vlasy, ale ta sladkost z něj tryská tak jako tak... Videoklip je opět doprovázen stylovým šedesátkovým designem.
Tradice zpracování amerických songů je u nás poměrně dlouhá. Už ve 40. letech Jiřina Salačová přezpívala velký hit Rity Hayworth Amado Mio - ale tehdy ještě mohla v angličtině. Poslechněte si ho zde. Na krásnou Ritu, která u toho ještě stíhá tancovat (nu, ono se jí to tančilo, když to za ni zpíval někdo jiný, ale to ve 40. letech ještě nikdo nevěděl), samozřejmě nemá, ale člověka to potěší.
Znáte stránku Google Poetics? Jestli ne, pak máte co dohánět. Jedná se o zajímavý umělecký projekt, který spočívá v tvorbě básní pomocí googlovského vyhledávacího mechanismu.
Prostě zadáte do vyhledávače první část - řekněme například morbidní "How do you kill". Automatické dokončování a nápověda už udělá zbytek. Takže
How do you kill maggots How do you kill fruit flies How do you kill bed bugs How do you kill 11 million people
Jak avantgardní!
A protože jsou Google Poetics zatím pouze v angličtině, italštině a finštině, zkusil jsem si vytvořit nějaké české, abych dokázal, český Google je hoden svých umělecky nadaných sourozenců ze zahraničí.
Zatím to není nic extra, český Google musí svůj umělecký talent teprve probudit. Ale jakmile se to podaří, čekám, kdy se v knihkupectví v sekci poezie objeví kniha básní od Googlu a přepíše učebnice literatury.
.jpg)
