Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda!
Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.
Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.
 |
| K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka... |
Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.
Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!
Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 
Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.
V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...
