Zobrazují se příspěvky se štítkemexhibition. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemexhibition. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 5. listopadu 2013

První dojmy z Paříže

Ode dneška do soboty jsem v Paříži, tak jsem se rozhodl podělit o několik svých dojmů. Spíš než abych popisoval svůj den od rána do večera vyzdvihnu momenty, které se mi líbily nejvíc - tak nebudu nudit ani sebe, ani vás.

Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda! 

Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.

Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.

K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka...
Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.

Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!

Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 

Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.

V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...

pátek 24. února 2012

V Rudolfinu na LaChapellovi

Potopa moderního světa
Včera jsme v rámci Fotožurnalistiky přeběhli ze Smetanova nábřeží do Rudolfina na končící výstavu kontroverzního fotografa Davida LaChapella. Loni jsem (dokonce dvakrát!) ve stejných prostorách navštívil expozici Decadence Now! a tak jsem čekal něco v tom stylu.

Tentokrát mě to ale příliš neoslovilo. Možná proto, že fotografie byly sestaveny chronologicky od nejstarších po nejnovějších a když LaChapell začínal, žádný zázrak to nebyl. Ty nejzajímavější a nejlepší fotky byly až na konci výstavy a to už jsem byl tolik unaven a zahlcen křiklavými barvami, že jsem na to neměl náladu.

Kurt Cobain jako Ježíš, Courtney Panna Marie
Barvy. To je něco, co mi utkví v paměti na hezky dlouhou dobu. Z většiny fotografií totiž tryská přímo barevný gejzír.

Líbily se mi obří fotky, které s barevnou kýčovitostí zachycovaly katastrofickou potopu světa (kdyby dneska tvořil Michelangelo, jeho díla by vypadala podobně). Rovněž zobrazení celebrit coby novodobých světců a bohů bylo poměrně trefné a nápadité. Osobité kouzlo měla i fotografie s novoroční oslavou roku 1932 v Německu, kde bohatí tančí a pořádají orgie, zatímco okny dovnitř nahlíží zbědovaní chudáci, komunisti a nacisti.

Politicky je z LaChapellova díla vidět, že nemá kapitalismus příliš v lásce, kritizuje bývalého amerického prezidenta Bushe a paroduje konzumní společnost. Je to paradoxní, protože právě kapitalismus a konzumní společnost ho živí.


Happy New Year 1932!
David LaChapelle mě tedy osobně nešokoval svým uměním jako spíš svým pozérstvím.