Kapitán Amerika: nejsmutnější Avenger

Do kin se dostalo pokračování megaúspěšného filmu o partě komiksových superhrdinů. O Avengers: Age of Ultron už psali všichni - od Mirky Spáčilové po nejposlednější blogery. Já se ale zaměřím pouze na profil jednoho člena tohoto supertýmu. Na toho s nejsmutnějším osudem.

Kapitán Amerika. Sympatický mladík s pěšinkou ve vlasech a s kostýmem v barvách americké vlajky. Vůbec byste neřekli, že mu už táhne na devadesát. V posledních dnech druhé světové války se totiž při zachraňování světa zřítil do ledových vod a vyloven a rozmrazen byl až o 70 let později.

Zkusme se společně zamyslet nad tím, jak smutný osud Kapitána potkal...

Všichni, koho znal a koho měl rád, už je buďto po smrti, nebo v domově důchodců. Jeho kámoši z války, jeho přítelkyně, jeho rodiče i sousedé. Nemá nikoho. Nikoho, s kým by si popovídal o oblíbených filmech (dnes už to jsou filmy pro pamětníky!), knihách nebo hudbě (jazz a swing už je dnes záležitostí pár fajnšmekrů).

Jeho organismus se sice na 70 let zcela zastavil, ale vývoj společnosti nikoliv. Kapitán Amerika se probudil ve světě, jemuž nerozumí a ani rozumět nemůže. Za 70 let se změnilo skoro všechno - módou počínaje, přes roli žen až po technické vymoženosti.

Steve Rogers, který se později stal Kapitánem Amerikou, byl vychovávaný v hodnotách, které se dnes už zdají staromódní: k vlastenectví, k humanismu, ke slušnému chování a k Bohu. Proti Hitlerovi šel bojovat, aby ochránil ideály svobody a demokracie.

S dnešními lidmi, kteří pro sprosté slovo nejdou daleko a o vlast ani svobodu už se nezajímají, si nemá moc co říct. A proto zákonitě musí vést hrozně osamělý život.

Když jsem druhý díl Avengers viděl v kině, zaujala mě věta, kterou Cap prohodí k Tonymu Starkovi během jedné z mnoha bitek: "Stejně jsem na zítřejší večer neměl nic v plánu."

Není to smutné? Když se pak v závěru Tony Stark odjíždí ve svém luxusním bouráku věnovat svým podnikatelským záležitostem a manželce, Kapitán Amerika zůstává na základně mezi vojáky, aby je pomáhal cvičit.

Armáda je totiž to jediné, čemu rozumí a co se za 70 let jeho zmrazení nezměnilo. Všichni ostatní Avengeři mají svoje životy, Kapitán Amerika má jenom ostatní Avengery.

Když se přátel ptám, kdo je jejich nejoblíbenější Avenger, většina zpravidla odpoví Iron Man, Černá vdova nebo Thor. Pro mě to je ale Kapitán Amerika. Částečně mi je toho muže z jiné doby líto, částečně ho ale obdivuju. Našemu novému světu se totiž snaží porozumět, jak nejlépe dovede, a naopak mladší kolegové z týmu se mohou naučit mnohé od něj a od jeho "staromódního" vychování.

Myslím, že by Starka nezabilo, kdyby Kapitána Ameriku občas vzal na projížďku v některém svém krásném autě!

(Toto zamyšlení bylo psáno na základě filmového zobrazení Kapitána Ameriky, v komiksech to s tím pádem do moře a probuzením o 70 let později nejspíš bylo trochu jinak.)

KDO JE VĚTŠÍ BLÁZEN? Holešovická adaptace Fyziků pobaví i dojme!

Když Charlie Chaplin, Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks v roce 1919 zakládali nezávislé filmové studio United Artists, Louis. B. Mayer, šéf MGM poznamenal, že "blázni získali kontrolu nad ústavem". Jenže studio si i pod vedením "obyčejných" herců udrželo svou nezávislost, kvalitu a funguje dodnes.

Před dvěma lety jsem na tomhle blogu složil poklonu originální verzi Tří mušketýrů, kterou hraje divadelní soubor Ty-já-tr Načerno v holešovickém divadle Radar. Od té doby jsem tomuto sympatickému spolku zůstal věrný a viděl jsem kromě Mušketýrů také ztvárnění Pratchettovy knihy Stráže! Stráže! Ty-já-tr Načerno teď pod režijním dohledem dvou herců ze zmiňovaných Třech mušketýrů připravil adaptaci groteskního dramatu Friedricha Dürrenmatta Fyzikové. Vzhledem k tomu, že se hra odehrává v blázinci, poznámka o šílencích, kteří se zmocnili vlády nad ústavem není vůbec mimo...

Ale teď už vážně. Jak se to mladým režisérům a ansámblu povedlo? Čtěte dál!

Zaprvé je nutno pochválit, že se dámy a pánové z holešovického Radaru nebáli komediální žánr zaměnit za něco trošku vážnějšího. Fyzikové je hra, která vznikla ve Švýcarsku v 60. letech a reflektuje nejen tehdy aktuální studenou válku, ale také vztah vědce a jeho objevů, vědy a lidstva. Jedná se o drama okořeněné špetkou svérázného humoru, proto ten přívlastek groteskní.

Zatímco v první polovině hra tahá diváka za nos a tváří se jako běžná detektivka, v té druhé se vše obrátí vzhůru nohama a stane se z ní crazy komedie s hlubším přesahem.

"Teď nevím, kdo je větší blázen - ti fyzikové, nebo ten personál..." slyšel jsem poznamenat jednu slečnu sedící vedle mě. A trefila to velice přesně. Hranice mezi zdravým rozumem a šílenstvím se začnou nebezpečně stírat s tím, jak se o ústřední trojici fyziků dozvíme tajemství z jejich minulosti.

"Chtěli jsme zkusit něco nového. Něco, u čeho se lidi zasmějou, ale zároveň taky zamyslí," svěřil se mi po skončení mladý šarmantní režisér Kuba Heřmánek (jehož ztvárnění vášnivého padoucha Rocheforta ve Třech mušketýrech se dočkalo mého uznání).

"Víš jak jsem poznal, že seš v obecenstvu? Slyšel jsem tě, jak se směješ!" poznamenal pak můj spolužák Martin (jehož si určitě pamatujete coby mého bratrance z grotesky Ráďa v Praze), který hraje Newtona. Nutno ale podotknout, že úplný závěr hry mě dojal téměř k slzám. To vědomí, co ústřední trojice fyziků musela a musí provést, aby zachránila sebe a lidstvo, opravdu silně zapůsobilo na můj intelekt!

ŽEBŘÍČEK TOP 5 POSTAV

5. Detektiv - správňácký detektiv jak z noirových detektivek s Humphreym Bogartem. Má baloňák, klobouk do čela, doutník a skleničku bourbonu, samozřejmě! I když tu poslední jmenovanou rekvizitu požívá zejména ze zoufalství nad (ne)schopností svých podřízených, kteří si za jeho zády dělají selfie s mrtvou ošetřovatelkou...

4. Sestra Monika - jemná květinka, která se zamiluje do doktora Möbiuse (Möbia? Jak se to skloňuje?) takovým způsobem, že vám to vezme dech (a jí také).

3. Děti - technicky vzato jsou to tři postavy, ale jsou tak výborně sehrané, že jsou jako jedna. Při jejich sledování jsem si vzpomněl na němé grotesky, jejichž kouzlo spočívá právě v tom, jak jsou secvičené. Když se děti společně rozhlížely po salónku nebo otáčely stránky knihy, mohl jsem se uřehtat smíchy.

2. Newton - fyzik, který mi v paměti utkvěl nejen svou vysílačkou "skrytou" v jablku, ale také neukojitelným apetitem. Z celé trojice fyziků mi přišel nejšílenější - stále v pohybu, hlučný, svérázný.

1. Ošetřovatel McArthur - celá trojice namakaných ošetřovatelů byla skvělá, ovšem McArthur mě z nich dostával nejvíc. Nejspíš proto, že herec, který jej hraje, je kost a kůže, ovšem to mu nezabránilo v siláckých projevech ("Míšeňský porcelán!") a citoslovcích.

Fyzikové tedy stojí za vidění. Už jen proto, že je to hra, která se moc nehraje. Je to škoda. Minimálně tohle originální zpracování, ze kterého přímo čiší radost, totiž jen tak nezapomenete.