Tak pravil Radek Blažek: 2016

středa 26. října 2016

Komediální Pes baskervillský: vrčí, ale nekouše

Baskervillský pes z pera sira Arthura Conana Doyela patří mezi nejoblíbenější příběhy s detektivem Sherlockem Holmesem v hlavní roli. Svědčí o tom nejen nové vydání knihy (skvělý překlad před nedávnem vydalo nakladatelství Odeon), ale taky hromada seriálových i filmových adaptací.

A divadlo nemůže zůstat pozadu! Pokud tenhle blog sledujete už delší dobu, nejspíš víte, že jsem oddaný fanoušek komediálního/muzikálového zpracování Tří mušketýrů v podání souboru Načerno z holešovického divadla Radar (napsal jsem na ně recenzi zde). Takže když jsem se dozvěděl, že připravují podobně ztřeštěnou verzi Psa baskervillského, okamžitě jsem začal zjišťovat detaily.

Kdo bude hrát koho? Bude se tam taky zpívat a tančit? A bude to stejně vtipné jako Mušketýři, kteří laťku svými nabroušenými kordy nastavili tak vysoko, že ji jedno přerostlé psisko zřejmě nemůže nikdy přeskočit?

Ukázalo se, že v Psu baskervillském se ani nezpívá ani netančí. Ačkoliv je to hra od stejných autorů jako Tři mušketýři, podle mých zdrojů je úspěch Tří mušketýrů natolik zhýčkal a finančně zabezpečil, že už neměli takovou motivaci vymýšlet melodie a slova.

A je to škoda. Psu baskervillskému totiž odlehčení v podobě písniček citelně chybí. Na druhou stranu to však chápu. Jde o hru komornější - máme tady ústřední trio Sherlock Holmes, Watson a hrabě z Baskervillu a pak asi tři další vedlejší postavy. Takže kdo by zpíval? A kdo by tančil? Prostředí osamělého panství na skotských vřesovištích k tomu mnoho příležitostí nedává.

Kulometné dialogy Sherlocka Holmese střídají chvíle ticha, když na scéně vystupují zadrhávající se hrabě z Baskervillu a pomalu myslící doktor Watson. V těchto chvílích diváci často nevědí, zda se mají smát nebo čekat na nějakou údernou hlášku, takže se sálem obvykle nese tlumený smích a rozpačité ticho. (Já se tedy smál nahlas, ale byl jsem asi jediný).

Nevím, zda to bylo cílem režie, ale hra má pomalejší tempo, neboť celou první polovinu hry mají mlčenlivé či málomluvné postavy nad hovorným Sherlockem převahu. Teprve v závěru se rozpovídají i vedlejší charaktery a jeden chlubivý záporák.

Repliky jsou dobře napsané, z divadla si odnesete několik nezapomenutelných hlášek. Exceluje mezi nimi zejména "Ďakujem, pán velkomožný," kterou pronese Sherlock v přestrojení za starou cikánku a opakované "To jste řekl hezky, pane doktore!" od jedné z mála ženských postav. Proto mě mrzí, že tam autoři vět nenaservírovali víc.

TŘI NEJLEPŠÍ POSTAVY:

3. Liška. Vzhledem k tomu, že se příběh odehrává na anglických vřesovištích, kde lišky dávají dobrou noc, diváky nemůže překvapit, když se na jevišti objeví liška přející dobrou noc.

2. Stapleton. Ach ano, fotrovitý pan Stapleton, který by svou jedinou dceru nejraději viděl zamknutou v kuchyni, je k popukání (nebo k pláči, pokud jste feministka)! Viděl jsem alternaci s úžasným Vojtěchem Chalupou, který Stapletona nehraje - on jím je. Člověk mu jeho okřikování dcery i vypelichaného mopslíka věří.

1. Sherlock Holmes. Pes baskervillský je vlastně Sherlockova one man show, protože tahle postava má asi 90 procent všech replik. Na Sherlockovi to celé stojí a padá a já viděl alternaci s Holmesem vybraným velice dobře (jako vždy spolehlivý Vojtěch Klinger). Role ukecaného génia mu padne jako ulitá, proto mu právem náleží první místo.

Pes baskervillský je zábavné představení, které dokazuje, že i detektivku se Sherlockem Holmesem jde pojmout jako komedie. Není to ovšem taková ta komedie, ze které vás bolí břicho (jako třeba perfektní Dokonalá svatba, která se v Radaru také hraje). U Psa baskervillského vybuchnete smíchy a rychle zase zmlknete, když zjistíte, že ostatní diváci mlčí, protože tvůrcům se nepodařilo smích nijak zesynchronizovat. Skoro by to chtělo takové ty svítící tabulky SMÍCH, jako to je v amerických sitkomech. Je to velice příjemné představení, ale od tohoto souboru jsme zvyklí na vyšší standard!

70 %