 |
| Skákací fotky jsme si ve Vídni oblíbili... |
Znáte to staré rčení "vidět Neapol a zemřít"? Já a mí přátelé, s nimiž jsem absolvoval vzrušující road trip do rakouského hlavního města, jsme vyrobili parafrázi: vidět Vídeň a padnout únavou.
Z našeho rodného města je to
zhruba stejně daleko do Vídně, jako do Prahy. A protože v Praze většina z nás poslední dobou tráví většinu času, přišlo nám to líto, a dlouho jsme si říkali, že bychom měli někdy taky zajet do Vídně. Původně jsme výlet plánovali na Vánoce, ale jsme natolik bystří a inteligentní, že jsme si uvědomili, že během Vánoc se z Vídně stává evropská Mekka a že
zas tak moc nestojíme o to nechat se ušlapat mezi stánky s preclíky a praženými mandlemi.
 |
| Účastníci zájezdu (foceno pánem, co vypadal jako PSY) |
Vyjeli jsme ráno ještě za tmy. Z Třebíče na hranice bezpečně řídila Katka a na hranicích za volant usedl Pavel, který nás dovezl až na parkoviště "Hajdelajde" (z něhož se nakonec vyklubal Heiligestadt). Tam jsme si koupili celodenní lístky na vídeňskou MHD a metrem jsme dojeli na stanici Rathaus.
Poznatky z vídeňského metra? Je tišší, jezdí v kratších intervalech, názvy zastávek visí na zdi ve výšce očí a když chcete jet, nemusíte sestupovat milión kilometrů pod povrch země, protože vídeňské metro jezdí částečně i nad zemí. Na druhou stranu ale metrem nedojedete na všechna důležitá místa v centru a často musíte jít ještě kus cesty pěšky nebo jiným spojem.
 |
| Barevné schody u Albertina |
Nikoho samozřejmě nenapadlo vzít kapesního průvodce, takže musela stačit útlá knížečka o Vídni z roku 1990, kterou jsem našel doma. K počáteční orientaci stačila a když jsme našli infocentrum, vzali jsme si pořádnou mapu.
"Hele, dneska má být pro veřejnost otevřený parlament!" vzpomněla si Eva, a tak jsme k budově v antickém stylu vyrazili.
Abyste věděli,
den otevřených dveří rakouského parlamentu se od toho českého liší v mnoha ohledech. Rakouští poslanci například i v tento den dorazili do práce, aby se bavili s občany, nechali se fotografovat a popisovali funkci jednotlivých jednacích sálů a historii rakouského parlamentu. Viděli jsme dokonce i rakouskou prezidentku a mohli jsme se s ní vyfotit, ale bohužel to, že to byla prezidentka, jsme zjistili až dodatečně.
Když jsme odcházeli omámeni krásou jednacích salónků a kuloárů, před vchodem už stála dlouhá fronta.
"Ještě že jsme vyrazili tak brzo," pochválil jsem organizaci výletu. Frontě se nám podařilo vyhnout i v
Papyrusmuseu, které jsem si sice spletl s berlínským egyptským muzeem, ale stejně to bylo zajímavé.
 |
| Poník |
Venku jsme minuli vojenskou přehlídku, kde nejvýrazněji figuroval černý poník táhnoucí buben, a došli jsme k Albertinu. Tam byly
cool barevné schody a nahoře socha muže na koni. A nás, jakožto příslušníky dekadentní mládeže, nenapadlo nic jiného, než před ní tančit gangnam style. Nejvtipnější bylo, když jsme pak šli na metro a nějaký týpek v našem věku ho na perónu se svými kamarády tancoval taky. Globalizaci nezastavíš.
Vídeňskými třídami a uličkami jsme došli k chrámu svatého Štěpána a usoudili jsme, že by bylo dobré
vyšplhat nahoru na tu nejvyšší věž a rozhlédnout se z ptačí perspektivy. Bylo tam něco kolem 350 schodů a ten výstup dal zabrat i mně, bývalému průvodci na městské věži. No ale pohled z vrcholu gotické věže za tu námahu a 3 eura stál.
Oproti Praze je Vídeň placatější, bělejší a jsou tam trochu nižší budovy.
 |
| Jako zhýralí aristokraté |
To už ale bylo po poledni a my pomalu dostávali hlad. Eva, která se zajímá o architekturu, design a umění, se ještě chtěla
podívat na secesní dům v jiné části města, a tak jsme si řekli, že ještě zajdeme tam, a pak se najíme v blízké Mariahilferstrasse. Chtěl jsem si koupit nový kabát, ale kvůli státnímu svátku měli zavřeno ve všech obchodech kromě McDonald's, a tak jsme se aspoň nemuseli dlouho hádat, kam půjdeme jíst.
Poznatky z rakouského McDonalda? Porce tam jsou trochu větší než v Česku a člověk dostane i bezedný kelímek.
Po vysoce kalorickém pozdním obědě jsme se metrem svezli do jiného kouta města, abychom Evě
dopřáli příležitost vidět Hundertwasserhaus - originálně barevný a křivolaký činžák u řeky. Mně se tam moc líbila pokřivená země a kašna z barevných kamínků, Pavlovi se to nelíbilo vůbec a Katka se nevyjádřila.
 |
| Zkoušel jsem si nechat udělat novou profilovku |
A nakonec nás čekaly dva elegantní zámečky -
Belveder a Schönbrunn. V zahradách jsme si vyfotili "pár foteček na fejsbuček" a celí unavení jsme se opět za tmy mohli vrátit k zaparkovanému autu a vydat se domů.
Tak jsem se přece jenom dočkal! Existuje pravděpodobnost, že za svého života ještě uvidím další epizody ságy odehrávající se "před dávnými věky v jedné daleké, předaleké galaxii". Společnost Disney totiž za 4 miliardy dolarů koupila společnost Lucasfilm a práva na kultovní Star Wars.
