Hana Vítová a její sté narozeniny

Blíží se 100. výročí narození Hany Vítové. A tak jsem prolistoval staré Kinorevue pro nějaké dobové obrázky. 

Krása!

Nedávno mimochodem k blížícímu se výročí vyšla kniha Ondřeje Suchého Neznámá známá Hana Vítová, v níž popisuje skutečný obraz prvorepublikové herečky. 

Paříž pláče: Ráďa se loučí!

Čtvrtý den jsem po vyhlédnutí z hotelového okna zjistil, že včerejší sluníčko je minulostí. Z nebe padaly provazce deště (jako by Paříž plakala, že s ní mohu strávit poslední celý den), a já si chtěl vymyslet nějaký plán pokud možno dovnitř. Už mě ale nic nenapadlo, a tak jsem i navzdory počasí sedl na metro a jel do supermoderní čtvrti La Défense.

Už při východu mě zarazilo, jak je Velký oblouk (La Grande Arche) skutečně velký. Prý by se do něj vešly dva Notre Damy postavené na sebe - kam se hrabe plátno v IMAXu!

Celá čtvrť La Défense je odvážná (milovníci architektury by tam nejspíš dokázali strávit celý den), ale přitom se doplňuje se "starou" Paříží. Velký oblouk je totiž v jedné linii s Vítězným obloukem, takže když jsem se dobře postavil, viděl jsem v dálce až na Champs Elysées.

Mrakodrapy La Défense nejsou nudné krychle jako na Pankráci. Jsou to lodě, spirály, špičky, nebo mají alespoň zajímavě řešená okna. A mezi nimi se po lesklém náměstí pohybují stovky kravaťáků. Taková je tvář moderní Paříže.

Pak jsem zase sedl na metro a jel jsem zpátky do centra. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do kostela Saint Sulpice, který výrazně figuroval v Šifře mistra Leonarda. Cestou jsem si v jedné pekárně koupil oběd - bagetu s tuňákem (3,25 euro) a jako dezert pudinkový koláč (1,25 euro). Oboje bylo tuze dobré, nacpal jsem se až k prasknutí a i navzdory dešti byl hned svět příjemnější.

Saint Sulpice mě trochu zklamal, představoval jsem si to pohanštější, tajemnější... Působilo to na mě jako obyčejný kostel. Ale možná to bylo tím, že na mě nevyskočil žádný vraždící albínský mnich.

Když jsem šel k Lucemburským zahradám, abych se vrátil, narazil jsem na zajímavý dům: na zdi měl přepsaný celý Opilý koráb od Rimbauda, neboť právě v tom domě, když tam ještě byl hostinec, tehdy sedmnáctiletý chlapec báseň napsal.

Potom jsem se dostal do historické budovy Sorbonny (už můžu říkat, že jsem byl na Sorbonně!). Oproti Karolinu je to poměrně nová budova - kardinál Richelieu položil základní kámen univerzity v první třetině 17. století. Je z bílého mramoru, uvnitř je spousta zrcadel, nástěnných maleb a celé je to oproti Karolinu vzdušné a elegantní.

A pak jsem se nakonec metrem svezl k Madeleine (obří budova v centru Paříže ve stylu Artemidina chrámu v Efesu, takže to je trochu jako pěst na oko, ale proč ne) a na bulváru Kapucínů jsem šel kolem domu, v němž se v roce 1895 konalo první veřejné promítání nového vynálezu bratří Lumiérových. A tak začalo to báječné umění zvané film!

Nakonec jsem se vrátil zpátky k Tuilerijským zahradám, abych se metrem zase svezl domů. Obloha se pročistila, a tak jsem nad Eiffelovkou naposledy viděl překrásný soumrak ve stylu "po dešti".

To je celkem hezké rozloučení, nemyslíte?

Třetí den v Paříži!

Na čtvrtek jsem si domluvil rendez-vous se svou třebíčskou kamarádkou Karin. Pravidelní čtenáři mého blogu si ji mohou pamatovat jako organizátorku legendární popcornové party. Karin je od září letošního roku na rok v Paříži jako au-pair, bydlí na jednom z ostrůvků v Seině a když zrovna nepomáhá s péčí o tři děti, studuje francouzštinu. To je život!

S Karin jsme se něco před půl desátou sešli před Musée d'Orsay, kde jsou díla významných impresionistů. Opět jsme využili mládežnické slevy 100 % a díla Van Gogha, Moneta, Maneta, Cézanna, Degase a dalších jsme zhlédli zdarma. Bylo celkem zajímavé sledovat, jak Van Gogh barvou rozhodně nešetřil, nebo jak Seurat využíval ty své proslulé drobné tečky. Kromě obrazů je v muzeu i výborná stálá expozice secesního nábytku.

V muzeu zrovna probíhá mediálně zprofanovaná výstava Masculin, která zachycuje nahé mužské tělo ve výtvarném umění od 16. století do současnosti. Zastoupena byla díla španělských mistrů 17. století i La Chapella. Nejvíc mě dostal sál, kde byla zobrazena smrt svatého Šebastiána od různých umělců, z různých úhlů a v různém provedení.

Opera Garnier. Fantom se neukázal

Pak jsme s Karinkou sedli na metro a dojeli na Montmartre. Ze Sacré Coeur (to je ten kostel, co vypadá jako dort) byl sice překrásný výhled na Paříž, ale ty davy turistů nás odradily od delšího nasávání atmosféry. Prosluněným schodištěm jsme sešli z kopce do uliček čtvrtě básníků a v jedné arabské restauraci jsme si dali oběd. Nebyl špatný a každého vyšel cca na 6 euro, což je na pařížské poměry parádička.

Posléze jsme nasedli na metro. Zatímco Karin pokračovala po lince dál, aby se mohla starat o děti, já jsem na Gare de l'Est přestoupil a jel jsem k Opeře Garnier. U té už jsem byl, když jsem Paříž navštívil poprvé před čtyřmi/pěti lety. Teď ji zrovna opravují (což myslím tehdy taky dělali), a tak domov proslulého Fantoma opery pořádně nevynikne, ale je to překrásná budova zvenku i zevnitř, pod kterou je bludiště chodeb i podzemní jezero.

Strop galerie Lafayette

Dovnitř Opery jsem nešel, protože prohlídky byly po půl hodinách a nechtělo se mi čekat, a tak jsem se přesunul do luxusní nákupní galerie Lafayette, kde sídlí zřejmě všechny světové módní domy. Nic na sebe jsem si nepořídil, protože zlatou kreditku jsem si zrovna nechal doma, ale zato jsem navštívil pobočku Monoprix (něco jako Tesco nebo Carrefour) a koupil jsem si něco k jídlu.

Na Francii se mi líbí, že i v té nejzapadlejší pobočce Carrefouru dostanete lepší ovoce a zeleninu než v Tescu v centru Prahy. Dokonce i jogurty (nejrozšířenější jsou zde Yoplait) chutnají líp!

Po galerii Lafayette jsem kolem dalších luxusních obchodních domů Printemps a Haussmann zamířil zpátky před Operu a skrze boční uličky jsem se dostal k Tuillerským zahradám. Tam jsem si otevřel časopis a užíval jsem si poslední hřejivé sluníčko. Na to, že je listopad, tak je v Paříži fakt krásně, kabát jsem měl jenom první den.

Šneci

Večer jsme s tátou a jeho kolegyní zamířili na večeři do jedné z restaurací poblíž Saint-Germain, abychom ochutnali trochu francouzského jídla. Já měl tresku se středomořskou omáčkou a s rýží a bylo to dobré, ale především se chci podělit o předkrm, jímž byli šneci.

Podávali se v ulitách a byli pořádně okořenění a naolejovaní, takže chutnali velice dobře. Člověk se toho nenají, ale když už je ve Francii, nejspíš by to měl zkusit.

Druhý den mého pařížského dobrodružství

V Paříži je hezčí bloudit než jít najisto. 

Pod fontánou je vchod do muzea. Btw, doporučuju jít
do Louvru co nejdřív ráno. V 9:30 to byla pohoda,
ale když jsem pak v poledne vycházel, už tam byla
fronta jak za komunistů.

Zatímco včera jsem se jen tak pro radost toulal uličkami čtvrti, kde bydlíme, dnes jsem se přidal k davům turistů a už to nebylo ono. Viděl jsem sice hodně pěkných věcí, ale jestli chcete nasát tu pravou francouzskou atmosféru, je lepší zmizet pár bloků dál od profláknutých památek a pozorovat, jak poklidně plyne život v městě nad Seinou.

Svůj druhý den v Paříži jsem začal návštěvou pekárny. Koupil jsem si bagetu a croissant, oboje ještě horké z pece. Podle vzhledu i podle chutě a vůně šlo poznat, že nejde o rozmrazované shity z Tesca. Prodavačky jsou usměvavé a při loučení za vámi volají "Na shledanou, pane! Přejeme hezký den!" Croissanty, pain au chocolat a další sladké pečivo jsou dražší (cca 1,50 za kus), zato bagety jsou úžasně levné (na to, že jsou dobré, člověka zasytí a vydrží dlouho) - kolem 1,25 euro.

Paní, kam se to Adonisovi koukáte?!

Louvre, bývalý palác francouzských králů je neuvěřitelně rozlehlý. Má spoustu křídel, nádvoří a uvnitř skrývá labyrint chodeb. Chudák Ludvík se musel hrozně nachodit. A pak ho k tomu ještě popravili...

Dějiny umění mě vždycky hrozně bavily a Louvre je takovou otevřenou učebnicí, takže jsem si prošel starověké Řecko a Řím (ty sochy bohů a hrdinů jsou dokonalé! Venuše Mélská mi v paměti utkvěla nejvíc), a pak samozřejmě francouzské, italské a španělské malíře (Da Vinci, Arcimboldo, Rafael Santi, Tizian, Delacroix...).

O obrazu Mona Lisa se říká, že je mnohem menší než si všichni představují, ale mně zas tak malý nepřišel - možná to je způsobeno i tím, že kolem tajemného úsměvu La Jocondy je vytyčené dvoumetrové bezpečnostní pásmo, za které se nikdo nedostane, takže zblízka si ji neprohlédnete. Mnohem víc jsem byl proto nadšen z Dámy s hranostajem, Arcimboldových portrétů z ovoce a z obrovitánských pláten Delacroixe a Jacquese Louise Davida, které jsou doslova na dosah.

Oblíbený obraz mého učitele výtvarky živě!

Apple Store je v Louvru přímo pod tou skleněnou pyramidou,
jak můžete vidět v odrazu...

Návštěvník Louvru musí být v neustálém střehu, aby mu něco neuniklo, neboť ve Velké galerii jsou díla všech velikánů vměstnána na sebe takovým způsobem, že v té záplavě až splývají. Když jsem si obrazy procházel, všiml jsem si, jak se některé příběhy opakují (ukřižování Krista, zmrtvýchvstání Lazara, Amor a Psýché, David a Goliáš, vyhnání z ráje, smrt Kleopatry...), a jak jsou všechny vlastně neuvěřitelně brutální a krvavé.

Já a výhled na La Défense

Egypt a středověk jsem vynechal, protože jsem si chtěl pořádně prohlédnout to, co mě zajímá nejvíc, a expozici umění 19. století jsem nenavštívil, neboť mám na zítřek naplánovanou návštěvu muzea impresionistů D'Orsay.

Z Louvru jsem se pěšky vydal přes Tuillerské zahrady na Champs Elysées. Cestou jsem uvízl v knihkupectví, v jehož zadní části měli snad všechny časopisy na světě vydávané v angličtině. Tam jsem si po půl hodině vybírání za 6 euro koupil britské GQ (v Praze totiž stojí cca dvakrát tolik).

Rihanna jako Medúza? To jsem musel mít!

Na Champs Elysées už jsem byl, takže mě ty luxusní obchody a restaurace už tolik nenadchly, ale vystoupal jsem na Vítězný oblouk, z něhož je celá Paříž vidět jako na dlani (protože to je placka). Především je odtud krásně vidět vysoká Eiffelovka čnící nad činžáky a budovy, i supermoderní čtvrť La Défense.

Poslední zastávku jsem si dal Notre Dame. Stejně jako Quasimodo jsem i já vyšplhal až nahoru na jednu z věží, ovšem na rozdíl od Quasimoda jsem já k tomu účelu využil klasické schodiště (jsem tak mainstream!).

Cestou domů jsem se už jenom zastavil v proslulém anglickém knihkupectví (založeno 1919) Shakespeare and Company.

Celý den jsem všechno výše zmíněné prošel pěšky, což je úctyhodné samo o sobě, ale když si uvědomím, že jsem jedl jenom croissant a bagetu, je to naprosto šílené! Paříž mě tak pohltila, že jsem na jídlo vůbec neměl chuť. Ale zítra si to musím vynahradit, protože už mám chuť na maso. Navíc jsem ušetřil, protože všude, kde jsem byl, lidi do 26 let neplatí vstupné.

Všichni si vždycky fotí jeho škaredějšího kolegu, za nímž je vidět Eiffelovka,
 tak jsem si vyfotil tohoto démona shlížejícího na Paříž.

První dojmy z Paříže

Ode dneška do soboty jsem v Paříži, tak jsem se rozhodl podělit o několik svých dojmů. Spíš než abych popisoval svůj den od rána do večera vyzdvihnu momenty, které se mi líbily nejvíc - tak nebudu nudit ani sebe, ani vás.

Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda! 

Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.

Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.

K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka...

Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.

Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!

Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 

Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.

V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...