Paříž pláče: Ráďa se loučí!

Čtvrtý den jsem po vyhlédnutí z hotelového okna zjistil, že včerejší sluníčko je minulostí. Z nebe padaly provazce deště (jako by Paříž plakala, že s ní mohu strávit poslední celý den), a já si chtěl vymyslet nějaký plán pokud možno dovnitř. Už mě ale nic nenapadlo, a tak jsem i navzdory počasí sedl na metro a jel do supermoderní čtvrti La Défense.

Už při východu mě zarazilo, jak je Velký oblouk (La Grande Arche) skutečně velký. Prý by se do něj vešly dva Notre Damy postavené na sebe - kam se hrabe plátno v IMAXu!

Celá čtvrť La Défense je odvážná (milovníci architektury by tam nejspíš dokázali strávit celý den), ale přitom se doplňuje se "starou" Paříží. Velký oblouk je totiž v jedné linii s Vítězným obloukem, takže když jsem se dobře postavil, viděl jsem v dálce až na Champs Elysées.

Mrakodrapy La Défense nejsou nudné krychle jako na Pankráci. Jsou to lodě, spirály, špičky, nebo mají alespoň zajímavě řešená okna. A mezi nimi se po lesklém náměstí pohybují stovky kravaťáků. Taková je tvář moderní Paříže.

Pak jsem zase sedl na metro a jel jsem zpátky do centra. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do kostela Saint Sulpice, který výrazně figuroval v Šifře mistra Leonarda. Cestou jsem si v jedné pekárně koupil oběd - bagetu s tuňákem (3,25 euro) a jako dezert pudinkový koláč (1,25 euro). Oboje bylo tuze dobré, nacpal jsem se až k prasknutí a i navzdory dešti byl hned svět příjemnější.

Saint Sulpice mě trochu zklamal, představoval jsem si to pohanštější, tajemnější... Působilo to na mě jako obyčejný kostel. Ale možná to bylo tím, že na mě nevyskočil žádný vraždící albínský mnich.

Když jsem šel k Lucemburským zahradám, abych se vrátil, narazil jsem na zajímavý dům: na zdi měl přepsaný celý Opilý koráb od Rimbauda, neboť právě v tom domě, když tam ještě byl hostinec, tehdy sedmnáctiletý chlapec báseň napsal.

Potom jsem se dostal do historické budovy Sorbonny (už můžu říkat, že jsem byl na Sorbonně!). Oproti Karolinu je to poměrně nová budova - kardinál Richelieu položil základní kámen univerzity v první třetině 17. století. Je z bílého mramoru, uvnitř je spousta zrcadel, nástěnných maleb a celé je to oproti Karolinu vzdušné a elegantní.

A pak jsem se nakonec metrem svezl k Madeleine (obří budova v centru Paříže ve stylu Artemidina chrámu v Efesu, takže to je trochu jako pěst na oko, ale proč ne) a na bulváru Kapucínů jsem šel kolem domu, v němž se v roce 1895 konalo první veřejné promítání nového vynálezu bratří Lumiérových. A tak začalo to báječné umění zvané film!

Nakonec jsem se vrátil zpátky k Tuilerijským zahradám, abych se metrem zase svezl domů. Obloha se pročistila, a tak jsem nad Eiffelovkou naposledy viděl překrásný soumrak ve stylu "po dešti".

To je celkem hezké rozloučení, nemyslíte?