Kniha, kterou stojí za to přečíst: Hvězdy nám nepřály

„Jenom jedna věc je horší než šinout si to v šestnácti do kytek s rakovinou, a to je mít dítě, které si to šine do kytek s rakovinou.“ Tahle věta jako by charakterizovala bestseller Johna Greena Hvězdy nám nepřály. V Americe kniha o lásce dvou mladých lidí postižených zhoubnou nemocí získala nejen ocenění kritiků, ale taky přízeň čtenářů, jelikož umí rozesmát i rozplakat zároveň. Nyní konečně přichází do Česka.

Šestnáctiletá Hazel a o dva roky starší Augustus se seznámí na setkání rakovinou onemocnělých dětí. A přestože jim hvězdy nepřály, zamilují se do sebe. "Jako když člověk usíná. Nejprve pomalu. A pak najednou docela," abych citoval autora.

John Green umí ze čtenářů vyždímat emoce, ale křivdil bych mu, kdybych napsal, že jde o laciný kýč. Kdepak! Dílo je napsané velice citlivě a promyšleně. 

Zasloužený úspěch přišel teprve poté, co na svém Twitteru a Facebooku rozjel zajímavou reklamní kampaň. Slíbil, že vlastnoručně podepíše každou knihu, kterou si čtenáři koupí v předprodeji. Nakonec musel podepsat přes 150 000 výtisků knihy. Lidé navíc své podepsané výtisky sdíleli na sociálních sítích a autora v nich označovali, čímž se to šířilo dál a dál. Takový byl o knihu zájem.

The Fault In Our Stars, jak se dílo jmenuje v originálu, si vysloužilo kladné recenze v The New York Times i časopisu Time a teď i na mém blogu. V Česku vychází v pátek 1. března, tak utíkejte pro svůj výtisk, třeba se potkáme ve frontě!

Přináším exkluzivní ukázku!

Augustus Walters řídil příšerně. Ať se rozjížděl nebo zastavoval, vždycky to hrozně ŠKUBLO. Pokaždé, když šlápl na brzdu, hodilo mě to do pásu jeho toyoty SUV, a když šlápl na plyn, málem mi to zlomilo vaz. Byla bych asi nervózní – koneckonců, seděla jsem v autě s cizím klukem, jela jsem k němu domů a dost nepříjemně jsem si uvědomovala, že moje potíže s plícemi by mi dost zkomplikovaly odrážení nevítaných pokusů o důvěrnosti – jenže on řídil tak neuvěřitelně špatně, že jsem nedokázala myslet na nic jiného.

Asi kilometr nebo dva jsme napjatě mlčeli. Pak Augustus řekl: „Třikrát jsem neudělal řidičák.“

„Ale nepovídej.“

Zasmál se a kývl. „To víš, v protéze nemáš cit, a řídit levou jsem se nikdy nenaučil. Doktoři tvrdili, že většina lidí po amputaci řídí bez problémů, jenže… já zkrátka ne. Když jsem šel počtvrté na testy, vypadalo to asi nějak takhle.“ Půl kilometru před námi se rozsvítila červená. Augustus dupl na brzdu, takže jsem zase skončila v trojúhelníkovém objetí bezpečnostních pásů. „Promiň. Já se fakt snažím šlapat na to jemně, přísahám. Prostě když ta zkouška skončila, byl jsem přesvědčený, že jsem to zas neudělal, ale instruktor povídá: ‚Jezdíte sice nepříjemně, ale technicky nebezpečné to není.‘“ „Tak s tím bych si dovolila nesouhlasit,“ prohlásila jsem. „Spíš bych měla podezření na úlitbu rakovině.“ Úlitba rakovině jsou různé drobnosti, které nemocné děti dostávají a ty zdravé ne: podepsané fotky od sportovních hvězd, přimhouřené oči nad neodevzdanými úkoly, nezasloužené řidičáky a tak podobně.“