Na cestě

Ve středu 15. února jsme s kámošem P. jeli z Prahy domů. Samozřejmě zrovna zuřila nejhorší sněhová vánice a kalamita za sto let, takže dé jednička jako obvykle stála.

"No nic. Asi sjedeme z dálnice," pokrčil rameny P., když jsme v McDonaldovi u dálnice uspořádali válečnou poradu. "Aspoň bude dobrodružství."

Setmělo se, všude byl sníh a na klikatících se silničkách jsme jeli sami. Rozsněžilo se a dálková světla ozařovala jen uzounký pruh cesty před námi. Připadal jsem si tak odříznutý od světa - bylo to, jako by celý svět existoval jenom v našem autě. Jako když Han Solo a Chewbacca letěli Milléniem Falconem z trosek Alderaanu do hyperprostoru. 

Bílé sněhové poryvy se natahovaly přes silnici a kolem nás jako hávy mozkomorů, které jsme samozřejmě vidět nemohli, protože jsme mudlové. 

No a tak jsme si pouštěli hudbu a zpívali jsme: California Dreaming, Just Walking in the Rain, Rapsodii v modrém i Čajkovského Piano Concerto no. 1.

A dobrodružství to skutečně bylo (i když nám cesta zabrala asi dvakrát tolik času než obvykle).