Knižním klubu koncem října.
pátek 30. září 2016
Všechno nejlepší k narozeninám, pane Suchý!
Knižním klubu koncem října.
čtvrtek 29. září 2016
LÉTO
Obrázek je z knihy Obrázky z moderních československých dějin, která vyjde v
Knižním klubu koncem října.
středa 28. září 2016
úterý 5. května 2015
Kapitán Amerika: nejsmutnější Avenger
Do kin se dostalo pokračování megaúspěšného filmu o partě komiksových superhrdinů. O Avengers: Age of Ultron už psali všichni - od Mirky Spáčilové po nejposlednější blogery. Já se ale zaměřím pouze na profil jednoho člena tohoto supertýmu. Na toho s nejsmutnějším osudem.
Kapitán Amerika. Sympatický mladík s pěšinkou ve vlasech a s kostýmem v barvách americké vlajky. Vůbec byste neřekli, že mu už táhne na devadesát. V posledních dnech druhé světové války se totiž při zachraňování světa zřítil do ledových vod a vyloven a rozmrazen byl až o 70 let později.
Zkusme se společně zamyslet nad tím, jak smutný osud Kapitána potkal...
(Toto zamyšlení bylo psáno na základě filmového zobrazení Kapitána Ameriky, v komiksech to s tím pádem do moře a probuzením o 70 let později nejspíš bylo trochu jinak.)
Kapitán Amerika. Sympatický mladík s pěšinkou ve vlasech a s kostýmem v barvách americké vlajky. Vůbec byste neřekli, že mu už táhne na devadesát. V posledních dnech druhé světové války se totiž při zachraňování světa zřítil do ledových vod a vyloven a rozmrazen byl až o 70 let později.
Zkusme se společně zamyslet nad tím, jak smutný osud Kapitána potkal...
Všichni, koho znal a koho měl rád, už je buďto po smrti, nebo v domově důchodců. Jeho kámoši z války, jeho přítelkyně, jeho rodiče i sousedé. Nemá nikoho. Nikoho, s kým by si popovídal o oblíbených filmech (dnes už to jsou filmy pro pamětníky!), knihách nebo hudbě (jazz a swing už je dnes záležitostí pár fajnšmekrů).
Jeho organismus se sice na 70 let zcela zastavil, ale vývoj společnosti nikoliv. Kapitán Amerika se probudil ve světě, jemuž nerozumí a ani rozumět nemůže. Za 70 let se změnilo skoro všechno - módou počínaje, přes roli žen až po technické vymoženosti.
Steve Rogers, který se později stal Kapitánem Amerikou, byl vychovávaný v hodnotách, které se dnes už zdají staromódní: k vlastenectví, k humanismu, ke slušnému chování a k Bohu. Proti Hitlerovi šel bojovat, aby ochránil ideály svobody a demokracie.
S dnešními lidmi, kteří pro sprosté slovo nejdou daleko a o vlast ani svobodu už se nezajímají, si nemá moc co říct. A proto zákonitě musí vést hrozně osamělý život.
Když jsem druhý díl Avengers viděl v kině, zaujala mě věta, kterou Cap prohodí k Tonymu Starkovi během jedné z mnoha bitek: "Stejně jsem na zítřejší večer neměl nic v plánu."
Není to smutné? Když se pak v závěru Tony Stark odjíždí ve svém luxusním bouráku věnovat svým podnikatelským záležitostem a manželce, Kapitán Amerika zůstává na základně mezi vojáky, aby je pomáhal cvičit.
Armáda je totiž to jediné, čemu rozumí a co se za 70 let jeho zmrazení nezměnilo. Všichni ostatní Avengeři mají svoje životy, Kapitán Amerika má jenom ostatní Avengery.
Když se přátel ptám, kdo je jejich nejoblíbenější Avenger, většina zpravidla odpoví Iron Man, Černá vdova nebo Thor. Pro mě to je ale Kapitán Amerika. Částečně mi je toho muže z jiné doby líto, částečně ho ale obdivuju. Našemu novému světu se totiž snaží porozumět, jak nejlépe dovede, a naopak mladší kolegové z týmu se mohou naučit mnohé od něj a od jeho "staromódního" vychování.
Myslím, že by Starka nezabilo, kdyby Kapitána Ameriku občas vzal na projížďku v některém svém krásném autě!
Jeho organismus se sice na 70 let zcela zastavil, ale vývoj společnosti nikoliv. Kapitán Amerika se probudil ve světě, jemuž nerozumí a ani rozumět nemůže. Za 70 let se změnilo skoro všechno - módou počínaje, přes roli žen až po technické vymoženosti.
Steve Rogers, který se později stal Kapitánem Amerikou, byl vychovávaný v hodnotách, které se dnes už zdají staromódní: k vlastenectví, k humanismu, ke slušnému chování a k Bohu. Proti Hitlerovi šel bojovat, aby ochránil ideály svobody a demokracie.
S dnešními lidmi, kteří pro sprosté slovo nejdou daleko a o vlast ani svobodu už se nezajímají, si nemá moc co říct. A proto zákonitě musí vést hrozně osamělý život.
Když jsem druhý díl Avengers viděl v kině, zaujala mě věta, kterou Cap prohodí k Tonymu Starkovi během jedné z mnoha bitek: "Stejně jsem na zítřejší večer neměl nic v plánu."
Není to smutné? Když se pak v závěru Tony Stark odjíždí ve svém luxusním bouráku věnovat svým podnikatelským záležitostem a manželce, Kapitán Amerika zůstává na základně mezi vojáky, aby je pomáhal cvičit.
Armáda je totiž to jediné, čemu rozumí a co se za 70 let jeho zmrazení nezměnilo. Všichni ostatní Avengeři mají svoje životy, Kapitán Amerika má jenom ostatní Avengery.
Když se přátel ptám, kdo je jejich nejoblíbenější Avenger, většina zpravidla odpoví Iron Man, Černá vdova nebo Thor. Pro mě to je ale Kapitán Amerika. Částečně mi je toho muže z jiné doby líto, částečně ho ale obdivuju. Našemu novému světu se totiž snaží porozumět, jak nejlépe dovede, a naopak mladší kolegové z týmu se mohou naučit mnohé od něj a od jeho "staromódního" vychování.
Myslím, že by Starka nezabilo, kdyby Kapitána Ameriku občas vzal na projížďku v některém svém krásném autě!
(Toto zamyšlení bylo psáno na základě filmového zobrazení Kapitána Ameriky, v komiksech to s tím pádem do moře a probuzením o 70 let později nejspíš bylo trochu jinak.)
sobota 7. března 2015
KDO JE VĚTŠÍ BLÁZEN? Holešovická adaptace Fyziků pobaví i dojme!
Když Charlie Chaplin, Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks v roce 1919 zakládali nezávislé filmové studio United Artists, Louis. B. Mayer, šéf MGM poznamenal, že "blázni získali kontrolu nad ústavem". Jenže studio si i pod vedením "obyčejných" herců udrželo svou nezávislost, kvalitu a funguje dodnes.
Před dvěma lety jsem na tomhle blogu složil poklonu originální verzi Tří mušketýrů, kterou hraje divadelní soubor Ty-já-tr Načerno v holešovickém divadle Radar. Od té doby jsem tomuto sympatickému spolku zůstal věrný a viděl jsem kromě Mušketýrů také ztvárnění Pratchettovy knihy Stráže! Stráže! Ty-já-tr Načerno teď pod režijním dohledem dvou herců ze zmiňovaných Třech mušketýrů připravil adaptaci groteskního dramatu Friedricha Dürrenmatta Fyzikové. Vzhledem k tomu, že se hra odehrává v blázinci, poznámka o šílencích, kteří se zmocnili vlády nad ústavem není vůbec mimo...
Ale teď už vážně. Jak se to mladým režisérům a ansámblu povedlo? Čtěte dál!
Zaprvé je nutno pochválit, že se dámy a pánové z holešovického Radaru nebáli komediální žánr zaměnit za něco trošku vážnějšího. Fyzikové je hra, která vznikla ve Švýcarsku v 60. letech a reflektuje nejen tehdy aktuální studenou válku, ale také vztah vědce a jeho objevů, vědy a lidstva. Jedná se o drama okořeněné špetkou svérázného humoru, proto ten přívlastek groteskní.
Zatímco v první polovině hra tahá diváka za nos a tváří se jako běžná detektivka, v té druhé se vše obrátí vzhůru nohama a stane se z ní crazy komedie s hlubším přesahem.
"Teď nevím, kdo je větší blázen - ti fyzikové, nebo ten personál..." slyšel jsem poznamenat jednu slečnu sedící vedle mě. A trefila to velice přesně. Hranice mezi zdravým rozumem a šílenstvím se začnou nebezpečně stírat s tím, jak se o ústřední trojici fyziků dozvíme tajemství z jejich minulosti.
"Chtěli jsme zkusit něco nového. Něco, u čeho se lidi zasmějou, ale zároveň taky zamyslí," svěřil se mi po skončení mladý šarmantní režisér Kuba Heřmánek (jehož ztvárnění vášnivého padoucha Rocheforta ve Třech mušketýrech se dočkalo mého uznání).
"Víš jak jsem poznal, že seš v obecenstvu? Slyšel jsem tě, jak se směješ!" poznamenal pak můj spolužák Martin (jehož si určitě pamatujete coby mého bratrance z grotesky Ráďa v Praze), který hraje Newtona. Nutno ale podotknout, že úplný závěr hry mě dojal téměř k slzám. To vědomí, co ústřední trojice fyziků musela a musí provést, aby zachránila sebe a lidstvo, opravdu silně zapůsobilo na můj intelekt!
ŽEBŘÍČEK TOP 5 POSTAV
5. Detektiv - správňácký detektiv jak z noirových detektivek s Humphreym Bogartem. Má baloňák, klobouk do čela, doutník a skleničku bourbonu, samozřejmě! I když tu poslední jmenovanou rekvizitu požívá zejména ze zoufalství nad (ne)schopností svých podřízených, kteří si za jeho zády dělají selfie s mrtvou ošetřovatelkou...
4. Sestra Monika - jemná květinka, která se zamiluje do doktora Möbiuse (Möbia? Jak se to skloňuje?) takovým způsobem, že vám to vezme dech (a jí také).
3. Děti - technicky vzato jsou to tři postavy, ale jsou tak výborně sehrané, že jsou jako jedna. Při jejich sledování jsem si vzpomněl na němé grotesky, jejichž kouzlo spočívá právě v tom, jak jsou secvičené. Když se děti společně rozhlížely po salónku nebo otáčely stránky knihy, mohl jsem se uřehtat smíchy.
2. Newton - fyzik, který mi v paměti utkvěl nejen svou vysílačkou "skrytou" v jablku, ale také neukojitelným apetitem. Z celé trojice fyziků mi přišel nejšílenější - stále v pohybu, hlučný, svérázný.
1. Ošetřovatel McArthur - celá trojice namakaných ošetřovatelů byla skvělá, ovšem McArthur mě z nich dostával nejvíc. Nejspíš proto, že herec, který jej hraje, je kost a kůže, ovšem to mu nezabránilo v siláckých projevech ("Míšeňský porcelán!") a citoslovcích.
Fyzikové tedy stojí za vidění. Už jen proto, že je to hra, která se moc nehraje. Je to škoda. Minimálně tohle originální zpracování, ze kterého přímo čiší radost, totiž jen tak nezapomenete.
Před dvěma lety jsem na tomhle blogu složil poklonu originální verzi Tří mušketýrů, kterou hraje divadelní soubor Ty-já-tr Načerno v holešovickém divadle Radar. Od té doby jsem tomuto sympatickému spolku zůstal věrný a viděl jsem kromě Mušketýrů také ztvárnění Pratchettovy knihy Stráže! Stráže! Ty-já-tr Načerno teď pod režijním dohledem dvou herců ze zmiňovaných Třech mušketýrů připravil adaptaci groteskního dramatu Friedricha Dürrenmatta Fyzikové. Vzhledem k tomu, že se hra odehrává v blázinci, poznámka o šílencích, kteří se zmocnili vlády nad ústavem není vůbec mimo...
Ale teď už vážně. Jak se to mladým režisérům a ansámblu povedlo? Čtěte dál!
Zaprvé je nutno pochválit, že se dámy a pánové z holešovického Radaru nebáli komediální žánr zaměnit za něco trošku vážnějšího. Fyzikové je hra, která vznikla ve Švýcarsku v 60. letech a reflektuje nejen tehdy aktuální studenou válku, ale také vztah vědce a jeho objevů, vědy a lidstva. Jedná se o drama okořeněné špetkou svérázného humoru, proto ten přívlastek groteskní.
Zatímco v první polovině hra tahá diváka za nos a tváří se jako běžná detektivka, v té druhé se vše obrátí vzhůru nohama a stane se z ní crazy komedie s hlubším přesahem.
"Teď nevím, kdo je větší blázen - ti fyzikové, nebo ten personál..." slyšel jsem poznamenat jednu slečnu sedící vedle mě. A trefila to velice přesně. Hranice mezi zdravým rozumem a šílenstvím se začnou nebezpečně stírat s tím, jak se o ústřední trojici fyziků dozvíme tajemství z jejich minulosti.
"Chtěli jsme zkusit něco nového. Něco, u čeho se lidi zasmějou, ale zároveň taky zamyslí," svěřil se mi po skončení mladý šarmantní režisér Kuba Heřmánek (jehož ztvárnění vášnivého padoucha Rocheforta ve Třech mušketýrech se dočkalo mého uznání).
"Víš jak jsem poznal, že seš v obecenstvu? Slyšel jsem tě, jak se směješ!" poznamenal pak můj spolužák Martin (jehož si určitě pamatujete coby mého bratrance z grotesky Ráďa v Praze), který hraje Newtona. Nutno ale podotknout, že úplný závěr hry mě dojal téměř k slzám. To vědomí, co ústřední trojice fyziků musela a musí provést, aby zachránila sebe a lidstvo, opravdu silně zapůsobilo na můj intelekt!
ŽEBŘÍČEK TOP 5 POSTAV
5. Detektiv - správňácký detektiv jak z noirových detektivek s Humphreym Bogartem. Má baloňák, klobouk do čela, doutník a skleničku bourbonu, samozřejmě! I když tu poslední jmenovanou rekvizitu požívá zejména ze zoufalství nad (ne)schopností svých podřízených, kteří si za jeho zády dělají selfie s mrtvou ošetřovatelkou...
4. Sestra Monika - jemná květinka, která se zamiluje do doktora Möbiuse (Möbia? Jak se to skloňuje?) takovým způsobem, že vám to vezme dech (a jí také).
3. Děti - technicky vzato jsou to tři postavy, ale jsou tak výborně sehrané, že jsou jako jedna. Při jejich sledování jsem si vzpomněl na němé grotesky, jejichž kouzlo spočívá právě v tom, jak jsou secvičené. Když se děti společně rozhlížely po salónku nebo otáčely stránky knihy, mohl jsem se uřehtat smíchy.
2. Newton - fyzik, který mi v paměti utkvěl nejen svou vysílačkou "skrytou" v jablku, ale také neukojitelným apetitem. Z celé trojice fyziků mi přišel nejšílenější - stále v pohybu, hlučný, svérázný.
1. Ošetřovatel McArthur - celá trojice namakaných ošetřovatelů byla skvělá, ovšem McArthur mě z nich dostával nejvíc. Nejspíš proto, že herec, který jej hraje, je kost a kůže, ovšem to mu nezabránilo v siláckých projevech ("Míšeňský porcelán!") a citoslovcích.
Fyzikové tedy stojí za vidění. Už jen proto, že je to hra, která se moc nehraje. Je to škoda. Minimálně tohle originální zpracování, ze kterého přímo čiší radost, totiž jen tak nezapomenete.
středa 4. prosince 2013
Zhýralý vikomt
Zhýralým vikomtem to začalo, zhýralým vikomtem to mělo skončit…
Annabella de Chandelier s elegantně pozdviženým malíčkem zrovna dopíjela svou dopolední kávičku, když vtom se ozvalo zabušení na dveře její komnaty. Zabušení, na něž čekala celou věčnost. Zabušení, které ozvěnou rozdunělo její toužebně dychtivé srdce.
„Dále,“ vzdechla vzrušeně Annabella a pohlédla ke dveřím.
Jako ve zpomaleném filmu se k ní mužným krokem blížil vikomt De Bourjois. Jeho husté čokoládové vlasy se vlnily jako rozbouřené moře. Jeho modré oči ji paralyzovaly jako ostří meče.
„Dobrý den, mademoiselle,“ hlesl hlasem plným testosteronu. „Jak jste se vyspala?“
„Báječně, vikomte,“ odpověděla Annabella, ačkoliv chtěla celému světu vykřičet, že dokud s ní jeho tělo antického poloboha nebude sdílet lože, báječně se nevyspí. V životě již nepochybně pomiloval mnoho žen a Annabellu napadlo, že by chtěla být jednou z nich.
Vikomt De Bourjois se jí letmo dotkl na rameni a ona cítila jiskru, jež by dokázala vznítit sto lesů. Na bledém krčku se jí rozrušením vytvořila krůpěj potu a ta pomalu, pomaličku – jako zapadá slunce nad mořem – klouzala do Annabellina bujného výstřihu.
„Nechtěla byste se mnou dnes povečeřet na terase?“ zeptal se jí hlasem, jenž by uprosil i jindy neodbytnou Smrt.
„Počkejte, nechte mne popřemýšlet, jestli něco nemám,“ děla Annabella třebaže si byla přespříliš dobře vědoma toho, že na večer žádné plány nemá. Chtěla mít vikomtův ostře řezaný obličej na očích co možná nejdéle. Až do skonání světa, bylo-li by to možné.
„Nuže?“ sklonil se k ní blíže vikomt a z jeho dechu byla cítit svěží máta.
„Myslím, že když si upravím své plány, mohla bych si pro vás vyšetřit čas,“ pronesla Annabella a ze všech sil se snažila svůj hlas prodchnout smyslnou erotikou.
„Výborně,“ promnul si vikomt ruce. Ach, ty silné žilnaté ruce! „Vyzvednu vás o půl osmé.“
Jakmile za ním zaklaply dveře, Annabella se zhroutila na gauč a objala ho jako matičku, již ztratila již před mnoha léty.
„Ach, já jsem tak nešťastná. Vikomt De Bourjois je nepochybně muž mého života. Ale je tak zhýralý! Noc co noc z jeho komnat slýchám koncerty slasti z úst jiných dvorních dam. A já jsem tak slušná a nevinná. A přesto bych se chtěla stát jednou z obětí jeho lásky…“ Annabella vzdechla do nadýchaného polštáře a upravila si krajky svých šatů, jež se shrnuly a odhalily tak její sněhově bledé nožky.
Jak se čas vlekl! Bylo to jedno jediné odpoledne, Annabelle však připadalo jako celá věčnost. Nemohla se soustředit na četbu hodnotné literatury a na procházku byla zase venku příliš velká zima. A tak postávala u okna a při sledování slunečního kotouče přemítala o nadcházejícím večeru.
Vezme ji zhýralý vikomt za ruku? Nebo ji snad dokonce políbí?
Annabellino roztoužené srdce hořelo tohou po něžných dotecích vikomta De Bourjois. Když konečně nastal čas večeře, navoněla se posledním parfémem od Diora a chtěla se převléci do svých nejlepších časů. V bledé záři měsíčního svitu však již čekal její osud.
„Dobrý večer, milady,“ ozval se zastřený hlas ze stínů jejího budoáru.
Annabella se lekla. „Ach, drahý vikomte!“ vykoktala ze sebe přidušeně. Najednou se celá třásla. Leknutím - a zároveň vzrušením. Jak jen si přála mu říct, že jej chce. Tady a teď. Bez ohledu na konvence. Stejně se jednou celý svět bude smažit v pekelných plamenech. Tak proč se v nich alespoň na chvíli neohřát…
„Nebojte se. Napadlo mě jen, že bychom si před večeří mohli dát takový soukromý předkrm,“ zašeptal tiše. Byl neodolatelný.
„Jsem nevhodně oblečená,“ z Annabelliných vášnivých rtů vyšel vzdech jemný jako zašustění motýlích křídel.
„To je ten nejlepší aperitiv, jaký jste mohla vymyslet, milady,“ vikomtův žhavý pohled spočinul na Annabellině sametovém županu, který spíše odhaloval nežli zakrýval její mladé roztoužené tělo.
„Ach, vikomte, vy jste vážně zhýralý,“ zachichotala se Annabella de Chandelier jako poprvé zamilovaná školačka.
Dotkl se jí nejprve na odhaleném rameni. Annabellu okamžitě polila horkost. Ve svém vzdouvajícím se výstřihu ucítila tlukot srdce. Bilo jako splašené. Jako by uběhla maraton. Ale zhýralý vikomt u pouhého ramene nezůstal.
I on byl již nyní natolik rozpálen, že by mohl na nahém těle opékat topinky. A Annabella zatoužila se takovou topinkou stát. Milovala zkušené hřebce, kteří vědí, co chtějí, a jak toho dosáhnout…
Poté, co toho vikomt dosáhl, se však z Annabelliny komnaty vytratil jako poslední paprsky zapadajícího slunce a nechal roztouženou dámu napospas jejímu svědomí.
Annabella vzlykla. Její hlava jí dobře radila, aby se s dekadentním vikomtem nezaplétala. Kolik francouzských dam mu již podlehlo! Kolik jejich srdcí již nabodl na svůj oštěp lásky… A co by tomu řekli ostatní, kdyby zjistili, že se stala jen další hlavou ve vitríně nejlepších úlovků? Přišla na jeho dvůr, aby se naučila dobrým mravům a místo toho podlehla vábení hříchu.
„Připadám si jako obnošené šaty,“ lkala a žár noci z ní pomalu vyprchával s tím, jak za okny přibývalo světla.
Annabella nemohla dopustit, aby její jméno bylo poskvrněno stejným způsobem jako její nevinnost. Proto sáhla do nočního stolku pro křišťálovou lahvičku s jedem a vypila jej do poslední kapky.
Ohnivé polibky Jitřenky pak odhalily bledé Annabellino tělo ležící na posteli. To vášnivé srdce, pro něž mladá dáma obětovala život, se odmlčelo navždy.
Annabella de Chandelier s elegantně pozdviženým malíčkem zrovna dopíjela svou dopolední kávičku, když vtom se ozvalo zabušení na dveře její komnaty. Zabušení, na něž čekala celou věčnost. Zabušení, které ozvěnou rozdunělo její toužebně dychtivé srdce.
„Dále,“ vzdechla vzrušeně Annabella a pohlédla ke dveřím.
Jako ve zpomaleném filmu se k ní mužným krokem blížil vikomt De Bourjois. Jeho husté čokoládové vlasy se vlnily jako rozbouřené moře. Jeho modré oči ji paralyzovaly jako ostří meče.
„Dobrý den, mademoiselle,“ hlesl hlasem plným testosteronu. „Jak jste se vyspala?“
„Báječně, vikomte,“ odpověděla Annabella, ačkoliv chtěla celému světu vykřičet, že dokud s ní jeho tělo antického poloboha nebude sdílet lože, báječně se nevyspí. V životě již nepochybně pomiloval mnoho žen a Annabellu napadlo, že by chtěla být jednou z nich.
Vikomt De Bourjois se jí letmo dotkl na rameni a ona cítila jiskru, jež by dokázala vznítit sto lesů. Na bledém krčku se jí rozrušením vytvořila krůpěj potu a ta pomalu, pomaličku – jako zapadá slunce nad mořem – klouzala do Annabellina bujného výstřihu.
„Nechtěla byste se mnou dnes povečeřet na terase?“ zeptal se jí hlasem, jenž by uprosil i jindy neodbytnou Smrt.
„Počkejte, nechte mne popřemýšlet, jestli něco nemám,“ děla Annabella třebaže si byla přespříliš dobře vědoma toho, že na večer žádné plány nemá. Chtěla mít vikomtův ostře řezaný obličej na očích co možná nejdéle. Až do skonání světa, bylo-li by to možné.
„Nuže?“ sklonil se k ní blíže vikomt a z jeho dechu byla cítit svěží máta.
„Myslím, že když si upravím své plány, mohla bych si pro vás vyšetřit čas,“ pronesla Annabella a ze všech sil se snažila svůj hlas prodchnout smyslnou erotikou.
„Výborně,“ promnul si vikomt ruce. Ach, ty silné žilnaté ruce! „Vyzvednu vás o půl osmé.“
Jakmile za ním zaklaply dveře, Annabella se zhroutila na gauč a objala ho jako matičku, již ztratila již před mnoha léty.
„Ach, já jsem tak nešťastná. Vikomt De Bourjois je nepochybně muž mého života. Ale je tak zhýralý! Noc co noc z jeho komnat slýchám koncerty slasti z úst jiných dvorních dam. A já jsem tak slušná a nevinná. A přesto bych se chtěla stát jednou z obětí jeho lásky…“ Annabella vzdechla do nadýchaného polštáře a upravila si krajky svých šatů, jež se shrnuly a odhalily tak její sněhově bledé nožky.
Jak se čas vlekl! Bylo to jedno jediné odpoledne, Annabelle však připadalo jako celá věčnost. Nemohla se soustředit na četbu hodnotné literatury a na procházku byla zase venku příliš velká zima. A tak postávala u okna a při sledování slunečního kotouče přemítala o nadcházejícím večeru.
Vezme ji zhýralý vikomt za ruku? Nebo ji snad dokonce políbí?
Annabellino roztoužené srdce hořelo tohou po něžných dotecích vikomta De Bourjois. Když konečně nastal čas večeře, navoněla se posledním parfémem od Diora a chtěla se převléci do svých nejlepších časů. V bledé záři měsíčního svitu však již čekal její osud.
„Dobrý večer, milady,“ ozval se zastřený hlas ze stínů jejího budoáru.
Annabella se lekla. „Ach, drahý vikomte!“ vykoktala ze sebe přidušeně. Najednou se celá třásla. Leknutím - a zároveň vzrušením. Jak jen si přála mu říct, že jej chce. Tady a teď. Bez ohledu na konvence. Stejně se jednou celý svět bude smažit v pekelných plamenech. Tak proč se v nich alespoň na chvíli neohřát…
„Nebojte se. Napadlo mě jen, že bychom si před večeří mohli dát takový soukromý předkrm,“ zašeptal tiše. Byl neodolatelný.
„Jsem nevhodně oblečená,“ z Annabelliných vášnivých rtů vyšel vzdech jemný jako zašustění motýlích křídel.
„To je ten nejlepší aperitiv, jaký jste mohla vymyslet, milady,“ vikomtův žhavý pohled spočinul na Annabellině sametovém županu, který spíše odhaloval nežli zakrýval její mladé roztoužené tělo.
„Ach, vikomte, vy jste vážně zhýralý,“ zachichotala se Annabella de Chandelier jako poprvé zamilovaná školačka.
Dotkl se jí nejprve na odhaleném rameni. Annabellu okamžitě polila horkost. Ve svém vzdouvajícím se výstřihu ucítila tlukot srdce. Bilo jako splašené. Jako by uběhla maraton. Ale zhýralý vikomt u pouhého ramene nezůstal.
I on byl již nyní natolik rozpálen, že by mohl na nahém těle opékat topinky. A Annabella zatoužila se takovou topinkou stát. Milovala zkušené hřebce, kteří vědí, co chtějí, a jak toho dosáhnout…
Poté, co toho vikomt dosáhl, se však z Annabelliny komnaty vytratil jako poslední paprsky zapadajícího slunce a nechal roztouženou dámu napospas jejímu svědomí.
Annabella vzlykla. Její hlava jí dobře radila, aby se s dekadentním vikomtem nezaplétala. Kolik francouzských dam mu již podlehlo! Kolik jejich srdcí již nabodl na svůj oštěp lásky… A co by tomu řekli ostatní, kdyby zjistili, že se stala jen další hlavou ve vitríně nejlepších úlovků? Přišla na jeho dvůr, aby se naučila dobrým mravům a místo toho podlehla vábení hříchu.
„Připadám si jako obnošené šaty,“ lkala a žár noci z ní pomalu vyprchával s tím, jak za okny přibývalo světla.
Annabella nemohla dopustit, aby její jméno bylo poskvrněno stejným způsobem jako její nevinnost. Proto sáhla do nočního stolku pro křišťálovou lahvičku s jedem a vypila jej do poslední kapky.
Ohnivé polibky Jitřenky pak odhalily bledé Annabellino tělo ležící na posteli. To vášnivé srdce, pro něž mladá dáma obětovala život, se odmlčelo navždy.
pátek 15. listopadu 2013
Hana Vítová a její sté narozeniny
Blíží se 100. výročí narození Hany Vítové. A tak jsem prolistoval staré Kinorevue pro nějaké dobové obrázky.
Krása!
Nedávno mimochodem k blížícímu se výročí vyšla kniha Ondřeje Suchého Neznámá známá Hana Vítová, v níž popisuje skutečný obraz prvorepublikové herečky.
pátek 8. listopadu 2013
Paříž pláče: Ráďa se loučí!
Čtvrtý den jsem po vyhlédnutí z hotelového okna zjistil, že včerejší sluníčko je minulostí. Z nebe padaly provazce deště (jako by Paříž plakala, že s ní mohu strávit poslední celý den), a já si chtěl vymyslet nějaký plán pokud možno dovnitř. Už mě ale nic nenapadlo, a tak jsem i navzdory počasí sedl na metro a jel do supermoderní čtvrti La Défense.
Už při východu mě zarazilo, jak je Velký oblouk (La Grande Arche) skutečně velký. Prý by se do něj vešly dva Notre Damy postavené na sebe - kam se hrabe plátno v IMAXu!
Celá čtvrť La Défense je odvážná (milovníci architektury by tam nejspíš dokázali strávit celý den), ale přitom se doplňuje se "starou" Paříží. Velký oblouk je totiž v jedné linii s Vítězným obloukem, takže když jsem se dobře postavil, viděl jsem v dálce až na Champs Elysées.
Mrakodrapy La Défense nejsou nudné krychle jako na Pankráci. Jsou to lodě, spirály, špičky, nebo mají alespoň zajímavě řešená okna. A mezi nimi se po lesklém náměstí pohybují stovky kravaťáků. Taková je tvář moderní Paříže.
Pak jsem zase sedl na metro a jel jsem zpátky do centra. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do kostela Saint Sulpice, který výrazně figuroval v Šifře mistra Leonarda. Cestou jsem si v jedné pekárně koupil oběd - bagetu s tuňákem (3,25 euro) a jako dezert pudinkový koláč (1,25 euro). Oboje bylo tuze dobré, nacpal jsem se až k prasknutí a i navzdory dešti byl hned svět příjemnější.
Saint Sulpice mě trochu zklamal, představoval jsem si to pohanštější, tajemnější... Působilo to na mě jako obyčejný kostel. Ale možná to bylo tím, že na mě nevyskočil žádný vraždící albínský mnich.
Když jsem šel k Lucemburským zahradám, abych se vrátil, narazil jsem na zajímavý dům: na zdi měl přepsaný celý Opilý koráb od Rimbauda, neboť právě v tom domě, když tam ještě byl hostinec, tehdy sedmnáctiletý chlapec báseň napsal.
Potom jsem se dostal do historické budovy Sorbonny (už můžu říkat, že jsem byl na Sorbonně!). Oproti Karolinu je to poměrně nová budova - kardinál Richelieu položil základní kámen univerzity v první třetině 17. století. Je z bílého mramoru, uvnitř je spousta zrcadel, nástěnných maleb a celé je to oproti Karolinu vzdušné a elegantní.
A pak jsem se nakonec metrem svezl k Madeleine (obří budova v centru Paříže ve stylu Artemidina chrámu v Efesu, takže to je trochu jako pěst na oko, ale proč ne) a na bulváru Kapucínů jsem šel kolem domu, v němž se v roce 1895 konalo první veřejné promítání nového vynálezu bratří Lumiérových. A tak začalo to báječné umění zvané film!
Nakonec jsem se vrátil zpátky k Tuilerijským zahradám, abych se metrem zase svezl domů. Obloha se pročistila, a tak jsem nad Eiffelovkou naposledy viděl překrásný soumrak ve stylu "po dešti".
To je celkem hezké rozloučení, nemyslíte?
Už při východu mě zarazilo, jak je Velký oblouk (La Grande Arche) skutečně velký. Prý by se do něj vešly dva Notre Damy postavené na sebe - kam se hrabe plátno v IMAXu!Celá čtvrť La Défense je odvážná (milovníci architektury by tam nejspíš dokázali strávit celý den), ale přitom se doplňuje se "starou" Paříží. Velký oblouk je totiž v jedné linii s Vítězným obloukem, takže když jsem se dobře postavil, viděl jsem v dálce až na Champs Elysées.
Mrakodrapy La Défense nejsou nudné krychle jako na Pankráci. Jsou to lodě, spirály, špičky, nebo mají alespoň zajímavě řešená okna. A mezi nimi se po lesklém náměstí pohybují stovky kravaťáků. Taková je tvář moderní Paříže.
Pak jsem zase sedl na metro a jel jsem zpátky do centra. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do kostela Saint Sulpice, který výrazně figuroval v Šifře mistra Leonarda. Cestou jsem si v jedné pekárně koupil oběd - bagetu s tuňákem (3,25 euro) a jako dezert pudinkový koláč (1,25 euro). Oboje bylo tuze dobré, nacpal jsem se až k prasknutí a i navzdory dešti byl hned svět příjemnější.Saint Sulpice mě trochu zklamal, představoval jsem si to pohanštější, tajemnější... Působilo to na mě jako obyčejný kostel. Ale možná to bylo tím, že na mě nevyskočil žádný vraždící albínský mnich.
Když jsem šel k Lucemburským zahradám, abych se vrátil, narazil jsem na zajímavý dům: na zdi měl přepsaný celý Opilý koráb od Rimbauda, neboť právě v tom domě, když tam ještě byl hostinec, tehdy sedmnáctiletý chlapec báseň napsal.Potom jsem se dostal do historické budovy Sorbonny (už můžu říkat, že jsem byl na Sorbonně!). Oproti Karolinu je to poměrně nová budova - kardinál Richelieu položil základní kámen univerzity v první třetině 17. století. Je z bílého mramoru, uvnitř je spousta zrcadel, nástěnných maleb a celé je to oproti Karolinu vzdušné a elegantní.
A pak jsem se nakonec metrem svezl k Madeleine (obří budova v centru Paříže ve stylu Artemidina chrámu v Efesu, takže to je trochu jako pěst na oko, ale proč ne) a na bulváru Kapucínů jsem šel kolem domu, v němž se v roce 1895 konalo první veřejné promítání nového vynálezu bratří Lumiérových. A tak začalo to báječné umění zvané film!
Nakonec jsem se vrátil zpátky k Tuilerijským zahradám, abych se metrem zase svezl domů. Obloha se pročistila, a tak jsem nad Eiffelovkou naposledy viděl překrásný soumrak ve stylu "po dešti".
To je celkem hezké rozloučení, nemyslíte?
čtvrtek 7. listopadu 2013
Třetí den v Paříži!
Na čtvrtek jsem si domluvil rendez-vous se svou třebíčskou kamarádkou Karin. Pravidelní čtenáři mého blogu si ji mohou pamatovat jako organizátorku legendární popcornové party. Karin je od září letošního roku na rok v Paříži jako au-pair, bydlí na jednom z ostrůvků v Seině a když zrovna nepomáhá s péčí o tři děti, studuje francouzštinu. To je život!S Karin jsme se něco před půl desátou sešli před Musée d'Orsay, kde jsou díla významných impresionistů. Opět jsme využili mládežnické slevy 100 % a díla Van Gogha, Moneta, Maneta, Cézanna, Degase a dalších jsme zhlédli zdarma. Bylo celkem zajímavé sledovat, jak Van Gogh barvou rozhodně nešetřil, nebo jak Seurat využíval ty své proslulé drobné tečky. Kromě obrazů je v muzeu i výborná stálá expozice secesního nábytku.
V muzeu zrovna probíhá mediálně zprofanovaná výstava Masculin, která zachycuje nahé mužské tělo ve výtvarném umění od 16. století do současnosti. Zastoupena byla díla španělských mistrů 17. století i La Chapella. Nejvíc mě dostal sál, kde byla zobrazena smrt svatého Šebastiána od různých umělců, z různých úhlů a v různém provedení. |
| Opera Garnier. Fantom se neukázal |
Posléze jsme nasedli na metro. Zatímco Karin pokračovala po lince dál, aby se mohla starat o děti, já jsem na Gare de l'Est přestoupil a jel jsem k Opeře Garnier. U té už jsem byl, když jsem Paříž navštívil poprvé před čtyřmi/pěti lety. Teď ji zrovna opravují (což myslím tehdy taky dělali), a tak domov proslulého Fantoma opery pořádně nevynikne, ale je to překrásná budova zvenku i zevnitř, pod kterou je bludiště chodeb i podzemní jezero.
 |
| Strop galerie Lafayette |
Na Francii se mi líbí, že i v té nejzapadlejší pobočce Carrefouru dostanete lepší ovoce a zeleninu než v Tescu v centru Prahy. Dokonce i jogurty (nejrozšířenější jsou zde Yoplait) chutnají líp!
Po galerii Lafayette jsem kolem dalších luxusních obchodních domů Printemps a Haussmann zamířil zpátky před Operu a skrze boční uličky jsem se dostal k Tuillerským zahradám. Tam jsem si otevřel časopis a užíval jsem si poslední hřejivé sluníčko. Na to, že je listopad, tak je v Paříži fakt krásně, kabát jsem měl jenom první den.
 |
| Šneci |
Podávali se v ulitách a byli pořádně okořenění a naolejovaní, takže chutnali velice dobře. Člověk se toho nenají, ale když už je ve Francii, nejspíš by to měl zkusit.
středa 6. listopadu 2013
Druhý den mého pařížského dobrodružství
V Paříži je hezčí bloudit než jít najisto.
Zatímco včera jsem se jen tak pro radost toulal uličkami čtvrti, kde bydlíme, dnes jsem se přidal k davům turistů a už to nebylo ono. Viděl jsem sice hodně pěkných věcí, ale jestli chcete nasát tu pravou francouzskou atmosféru, je lepší zmizet pár bloků dál od profláknutých památek a pozorovat, jak poklidně plyne život v městě nad Seinou.
Svůj druhý den v Paříži jsem začal návštěvou pekárny. Koupil jsem si bagetu a croissant, oboje ještě horké z pece. Podle vzhledu i podle chutě a vůně šlo poznat, že nejde o rozmrazované shity z Tesca. Prodavačky jsou usměvavé a při loučení za vámi volají "Na shledanou, pane! Přejeme hezký den!" Croissanty, pain au chocolat a další sladké pečivo jsou dražší (cca 1,50 za kus), zato bagety jsou úžasně levné (na to, že jsou dobré, člověka zasytí a vydrží dlouho) - kolem 1,25 euro.
Louvre, bývalý palác francouzských králů je neuvěřitelně rozlehlý. Má spoustu křídel, nádvoří a uvnitř skrývá labyrint chodeb. Chudák Ludvík se musel hrozně nachodit. A pak ho k tomu ještě popravili...
Dějiny umění mě vždycky hrozně bavily a Louvre je takovou otevřenou učebnicí, takže jsem si prošel starověké Řecko a Řím (ty sochy bohů a hrdinů jsou dokonalé! Venuše Mélská mi v paměti utkvěla nejvíc), a pak samozřejmě francouzské, italské a španělské malíře (Da Vinci, Arcimboldo, Rafael Santi, Tizian, Delacroix...).
O obrazu Mona Lisa se říká, že je mnohem menší než si všichni představují, ale mně zas tak malý nepřišel - možná to je způsobeno i tím, že kolem tajemného úsměvu La Jocondy je vytyčené dvoumetrové bezpečnostní pásmo, za které se nikdo nedostane, takže zblízka si ji neprohlédnete. Mnohem víc jsem byl proto nadšen z Dámy s hranostajem, Arcimboldových portrétů z ovoce a z obrovitánských pláten Delacroixe a Jacquese Louise Davida, které jsou doslova na dosah.
Návštěvník Louvru musí být v neustálém střehu, aby mu něco neuniklo, neboť ve Velké galerii jsou díla všech velikánů vměstnána na sebe takovým způsobem, že v té záplavě až splývají. Když jsem si obrazy procházel, všiml jsem si, jak se některé příběhy opakují (ukřižování Krista, zmrtvýchvstání Lazara, Amor a Psýché, David a Goliáš, vyhnání z ráje, smrt Kleopatry...), a jak jsou všechny vlastně neuvěřitelně brutální a krvavé.
Egypt a středověk jsem vynechal, protože jsem si chtěl pořádně prohlédnout to, co mě zajímá nejvíc, a expozici umění 19. století jsem nenavštívil, neboť mám na zítřek naplánovanou návštěvu muzea impresionistů D'Orsay.
Z Louvru jsem se pěšky vydal přes Tuillerské zahrady na Champs Elysées. Cestou jsem uvízl v knihkupectví, v jehož zadní části měli snad všechny časopisy na světě vydávané v angličtině. Tam jsem si po půl hodině vybírání za 6 euro koupil britské GQ (v Praze totiž stojí cca dvakrát tolik).
Na Champs Elysées už jsem byl, takže mě ty luxusní obchody a restaurace už tolik nenadchly, ale vystoupal jsem na Vítězný oblouk, z něhož je celá Paříž vidět jako na dlani (protože to je placka). Především je odtud krásně vidět vysoká Eiffelovka čnící nad činžáky a budovy, i supermoderní čtvrť La Défense.
Poslední zastávku jsem si dal Notre Dame. Stejně jako Quasimodo jsem i já vyšplhal až nahoru na jednu z věží, ovšem na rozdíl od Quasimoda jsem já k tomu účelu využil klasické schodiště (jsem tak mainstream!).
Cestou domů jsem se už jenom zastavil v proslulém anglickém knihkupectví (založeno 1919) Shakespeare and Company.
Celý den jsem všechno výše zmíněné prošel pěšky, což je úctyhodné samo o sobě, ale když si uvědomím, že jsem jedl jenom croissant a bagetu, je to naprosto šílené! Paříž mě tak pohltila, že jsem na jídlo vůbec neměl chuť. Ale zítra si to musím vynahradit, protože už mám chuť na maso. Navíc jsem ušetřil, protože všude, kde jsem byl, lidi do 26 let neplatí vstupné.
 |
| Pod fontánou je vchod do muzea. Btw, doporučuju jít do Louvru co nejdřív ráno. V 9:30 to byla pohoda, ale když jsem pak v poledne vycházel, už tam byla fronta jak za komunistů. |
Svůj druhý den v Paříži jsem začal návštěvou pekárny. Koupil jsem si bagetu a croissant, oboje ještě horké z pece. Podle vzhledu i podle chutě a vůně šlo poznat, že nejde o rozmrazované shity z Tesca. Prodavačky jsou usměvavé a při loučení za vámi volají "Na shledanou, pane! Přejeme hezký den!" Croissanty, pain au chocolat a další sladké pečivo jsou dražší (cca 1,50 za kus), zato bagety jsou úžasně levné (na to, že jsou dobré, člověka zasytí a vydrží dlouho) - kolem 1,25 euro.
 |
| Paní, kam se to Adonisovi koukáte?! |
Dějiny umění mě vždycky hrozně bavily a Louvre je takovou otevřenou učebnicí, takže jsem si prošel starověké Řecko a Řím (ty sochy bohů a hrdinů jsou dokonalé! Venuše Mélská mi v paměti utkvěla nejvíc), a pak samozřejmě francouzské, italské a španělské malíře (Da Vinci, Arcimboldo, Rafael Santi, Tizian, Delacroix...).
O obrazu Mona Lisa se říká, že je mnohem menší než si všichni představují, ale mně zas tak malý nepřišel - možná to je způsobeno i tím, že kolem tajemného úsměvu La Jocondy je vytyčené dvoumetrové bezpečnostní pásmo, za které se nikdo nedostane, takže zblízka si ji neprohlédnete. Mnohem víc jsem byl proto nadšen z Dámy s hranostajem, Arcimboldových portrétů z ovoce a z obrovitánských pláten Delacroixe a Jacquese Louise Davida, které jsou doslova na dosah.
 |
| Oblíbený obraz mého učitele výtvarky živě! |
 |
| Apple Store je v Louvru přímo pod tou skleněnou pyramidou, jak můžete vidět v odrazu... |
Návštěvník Louvru musí být v neustálém střehu, aby mu něco neuniklo, neboť ve Velké galerii jsou díla všech velikánů vměstnána na sebe takovým způsobem, že v té záplavě až splývají. Když jsem si obrazy procházel, všiml jsem si, jak se některé příběhy opakují (ukřižování Krista, zmrtvýchvstání Lazara, Amor a Psýché, David a Goliáš, vyhnání z ráje, smrt Kleopatry...), a jak jsou všechny vlastně neuvěřitelně brutální a krvavé.
 |
| Já a výhled na La Défense |
Z Louvru jsem se pěšky vydal přes Tuillerské zahrady na Champs Elysées. Cestou jsem uvízl v knihkupectví, v jehož zadní části měli snad všechny časopisy na světě vydávané v angličtině. Tam jsem si po půl hodině vybírání za 6 euro koupil britské GQ (v Praze totiž stojí cca dvakrát tolik).
 |
| Rihanna jako Medúza? To jsem musel mít! |
Poslední zastávku jsem si dal Notre Dame. Stejně jako Quasimodo jsem i já vyšplhal až nahoru na jednu z věží, ovšem na rozdíl od Quasimoda jsem já k tomu účelu využil klasické schodiště (jsem tak mainstream!).
Cestou domů jsem se už jenom zastavil v proslulém anglickém knihkupectví (založeno 1919) Shakespeare and Company.
 |
| Všichni si vždycky fotí jeho škaredějšího kolegu, za nímž je vidět Eiffelovka, tak jsem si vyfotil tohoto démona shlížejícího na Paříž. |
úterý 5. listopadu 2013
První dojmy z Paříže
Ode dneška do soboty jsem v Paříži, tak jsem se rozhodl podělit o několik svých dojmů. Spíš než abych popisoval svůj den od rána do večera vyzdvihnu momenty, které se mi líbily nejvíc - tak nebudu nudit ani sebe, ani vás.
Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší.
Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.
Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda!
Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.
Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.
 |
| K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka... |
Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.
Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!
Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 
Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.
V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...
neděle 6. října 2013
Jak Ráďa potkal Bertu
Když jsem v lednu 2012 začal psát tento blog, dal jsem si předsevzetí, že u něj vydržím alespoň rok. To se mi povedlo, a tak jsem ho postupně začal opouštět. Asi to má i něco společného s dospíváním a tím, jak mi přibývají povinnosti.
Každopádně bych se s věrnými čtenáři ještě rád podělil o svou sedmou a zřejmě poslední grotesku Jak Ráďa potkal Bertu. Podle Lukáše Bejčka z Twitteru je to moje nejlepší groteska vůbec. A to mě těší. Říká se, že přestat se má v nejlepším!
Teď svoje zážitky a vzpomínky na natáčení sepisuji a doufám, že se mi do Vánoc podaří napsat biografii. Takové memoáry hvězdy němých filmů. Byla to krásná část mého dosavadního života a až jednou budu starý a vrásčitý, rád si ji prolistuju a připomenu si věci, které bych jinak zapomněl.
O průběhu psaní své autobiografie vás nepravidelně budu informovat!
čtvrtek 22. srpna 2013
Moje současná posedlost: EMMA SMETANA
Ano, kvůli ní se dívám na Televizní noviny na Nově...
Její krása mě donutila i k básnické tvorbě:
Líbí se vám Emma Smetana? Nebo dáváte přednost divoké Makové panence Anetě Savarové?
Její krása mě donutila i k básnické tvorbě:
Líbí se vám Emma Smetana? Nebo dáváte přednost divoké Makové panence Anetě Savarové?
pondělí 19. srpna 2013
Gillian Flynnová očima Reese Witherspoon
Mám rád Reese Witherspoon od té doby, co jsem ji viděl ve filmu Walk the Line. A Gillian Flynnová mi se svou Zmizelou při čtení vyrazila dech (ten zvrat!). Proto mě potěšilo, když jsem ve starém čísle Entertainment Weekly našel pochvalný článek, který herečka o spisovatelce napsala.
Zrovna jsem v Atlantě natáčela jeden film a zašla jsem se do místního knihkupectví podívat po výtisku Zmizelé, toho neuvěřitelného nového románu od Gillian Flynnové.
Tu knihu jsem už četla před několika měsíci a příběh perfektního páru Amy a Nicka Dunneových mě naprosto omráčil. Jak jejich manželství po pěti letech vychladlo a jak Amy záhadně zmizela zrovna na výročí svatby. Nemluvě o druhé polovině knihy, která ukazuje, že nic není, jak se zdá.
Zmizelá je jedna z těch knih, jejichž čtení vyvolává závislost. Takže i když už předem víte, že příštího dne budete litovat nedostatku spánku, nemůžete přestat otáčet stránky. Dokonce ani když se k vám uprostřed noci překulí váš partner a ospale se zeptá: "Co to sakra čteš?"
Myslela jsem, že tahle Gillian Flynnová musí být děsivý člověk, když se umí vrtat v lidských charakterech s takovou zručností. Chtěla jsem to zjistit, a tak jsem ji pozvala na oběd.
Doufala jsem, že poznám temnou, komplikovanou a zádumčivou spisovatelku, která by se mnou rozebírala všechny chyby seriálu Dexter a každý nevyřešený kriminální případ amerických dějin.
Hrozně mě zklamala.
Ukázalo se totiž, že se nejedná o žádnou pohanskou bohyni z louisianských bažin, ani o chladnokrevnou švédskou profesorku. Ve skutečnosti je to milá, inteligentní matka dvouročního dítěte, která se svým milujícím právnickým manželem žije v Kansas City. O nevyřešených případech ale mluví ráda (věděla jsem to!).
Pak mě napadlo, že to je přesně to, co dělá Amy Dunneovou ve Zmizelé tak fascinující. Amy je na první pohled taky tak milá a normální, ale když nahlédnete pod povrch, objevíte její temnou stránku...
Nicméně, zpátky k příběhu... Natáčela jsem v Atlantě a zabruslila jsem do knihkupectví, abych pořídila jeden nebo dva výtisky Zmizelé pro svoje přátele.
A nikde jsem ji nemohla najít. Podívala jsem se na všechny stolky. Nic. A tak jsem sáhla po jiné knize, na kterou jsem si brousila zuby a stoupla si do fronty. Podívala jsem se kolem sebe a asi tři lidi ve frontě před pokladnou drželi Zmizelou!
Okamžitě jsem přistoupila k pultu a zeptala se prodavačky, kde ji mají. Tahle milá Jižanka mě zavedla k regálu označeném "Bestsellery". A tam jsem ji spatřila. Úplně nahoře. Pod cedulí, který hlásal "#1 New York Times Bestseller".
To není špatné na milou holku z Kansas City...
(Zdroj: Entertainment Weekly ze 7. prosince 2012, str. 47)
Reese Witherspoon Zmizelá zaujala natolik, že se finančně podílí na jeho filmové adaptaci a stala se producentkou. Režírovat bude David Fincher a hlavní role si zahrají Rosamund Pike a Ben Affleck.
Zrovna jsem v Atlantě natáčela jeden film a zašla jsem se do místního knihkupectví podívat po výtisku Zmizelé, toho neuvěřitelného nového románu od Gillian Flynnové.
Tu knihu jsem už četla před několika měsíci a příběh perfektního páru Amy a Nicka Dunneových mě naprosto omráčil. Jak jejich manželství po pěti letech vychladlo a jak Amy záhadně zmizela zrovna na výročí svatby. Nemluvě o druhé polovině knihy, která ukazuje, že nic není, jak se zdá.
Zmizelá je jedna z těch knih, jejichž čtení vyvolává závislost. Takže i když už předem víte, že příštího dne budete litovat nedostatku spánku, nemůžete přestat otáčet stránky. Dokonce ani když se k vám uprostřed noci překulí váš partner a ospale se zeptá: "Co to sakra čteš?"
Myslela jsem, že tahle Gillian Flynnová musí být děsivý člověk, když se umí vrtat v lidských charakterech s takovou zručností. Chtěla jsem to zjistit, a tak jsem ji pozvala na oběd.
Doufala jsem, že poznám temnou, komplikovanou a zádumčivou spisovatelku, která by se mnou rozebírala všechny chyby seriálu Dexter a každý nevyřešený kriminální případ amerických dějin.
Hrozně mě zklamala.
Ukázalo se totiž, že se nejedná o žádnou pohanskou bohyni z louisianských bažin, ani o chladnokrevnou švédskou profesorku. Ve skutečnosti je to milá, inteligentní matka dvouročního dítěte, která se svým milujícím právnickým manželem žije v Kansas City. O nevyřešených případech ale mluví ráda (věděla jsem to!).
Pak mě napadlo, že to je přesně to, co dělá Amy Dunneovou ve Zmizelé tak fascinující. Amy je na první pohled taky tak milá a normální, ale když nahlédnete pod povrch, objevíte její temnou stránku...
Nicméně, zpátky k příběhu... Natáčela jsem v Atlantě a zabruslila jsem do knihkupectví, abych pořídila jeden nebo dva výtisky Zmizelé pro svoje přátele.
A nikde jsem ji nemohla najít. Podívala jsem se na všechny stolky. Nic. A tak jsem sáhla po jiné knize, na kterou jsem si brousila zuby a stoupla si do fronty. Podívala jsem se kolem sebe a asi tři lidi ve frontě před pokladnou drželi Zmizelou!
Okamžitě jsem přistoupila k pultu a zeptala se prodavačky, kde ji mají. Tahle milá Jižanka mě zavedla k regálu označeném "Bestsellery". A tam jsem ji spatřila. Úplně nahoře. Pod cedulí, který hlásal "#1 New York Times Bestseller".
To není špatné na milou holku z Kansas City...
(Zdroj: Entertainment Weekly ze 7. prosince 2012, str. 47)
Reese Witherspoon Zmizelá zaujala natolik, že se finančně podílí na jeho filmové adaptaci a stala se producentkou. Režírovat bude David Fincher a hlavní role si zahrají Rosamund Pike a Ben Affleck.
sobota 13. července 2013
Už jste četli Temnou hrdinku?
O fenoménu vydávané fanfiction jsem tady psal už dřív. Nyní tento trend z báječného světa literatury přichází i do České republiky. Na pulty knihkupectví se totiž dostává kniha Temná hrdinka od Abigail Gibbsové (*1994).
V patnácti letech hormonálně nevybouřená Abigail začala psát na svůj blogísek povídky na motivy Stmívání. Vzhledem k tomu, že má tato současná studentka Oxfordu mnohem bohatější slovní zásobu a smysl pro příběh než Stephenie Meyerová, netrvalo to dlouho a její povídky si získaly obrovskou popularitu.
Abigail proto začala psát tak, aby na sebe povídky navazovaly. Toho si všimli britští nakladatelé a mladé autorce nabídli pohádkový honorář a smlouvu na knižní trilogii. První díl - Večeře s vampýrem - rozehrává sice známý příběh o zakázaném vztahu mezi lidskou dívkou a nesmrtelným vampýrem, ale vampýři jsou zde vykresleni nikoliv jako třpytící se figuríny na mazlení a dovádění, nýbrž jako temné a krvelačné bytosti.
Každý se dnes ohání právy černochů, homosexuálů, žen atd., ale na práva upírů se zapomíná. Kdysi to přitom byly skutečně důstojné bytosti. Vzpomeňte si na Drákulu nebo upíra Nosferatu! Trend, který Temná hrdinka nastoluje - jakýsi návrat ke kořenům - se mi proto opravdu líbí.
 |
| Společně vrátíme upírům důstojnost. Kupujte Temnou hrdinku! |
V patnácti letech hormonálně nevybouřená Abigail začala psát na svůj blogísek povídky na motivy Stmívání. Vzhledem k tomu, že má tato současná studentka Oxfordu mnohem bohatější slovní zásobu a smysl pro příběh než Stephenie Meyerová, netrvalo to dlouho a její povídky si získaly obrovskou popularitu.
Abigail proto začala psát tak, aby na sebe povídky navazovaly. Toho si všimli britští nakladatelé a mladé autorce nabídli pohádkový honorář a smlouvu na knižní trilogii. První díl - Večeře s vampýrem - rozehrává sice známý příběh o zakázaném vztahu mezi lidskou dívkou a nesmrtelným vampýrem, ale vampýři jsou zde vykresleni nikoliv jako třpytící se figuríny na mazlení a dovádění, nýbrž jako temné a krvelačné bytosti.
Každý se dnes ohání právy černochů, homosexuálů, žen atd., ale na práva upírů se zapomíná. Kdysi to přitom byly skutečně důstojné bytosti. Vzpomeňte si na Drákulu nebo upíra Nosferatu! Trend, který Temná hrdinka nastoluje - jakýsi návrat ke kořenům - se mi proto opravdu líbí.
úterý 18. června 2013
Zemřela Esther Williams: hvězda muzikálů, která za sebou udělala vlny
6. června v 91 letech zemřela plavkyně a hvězda technicolorových aquamuzikálů 40. a 50. let Esther Williams. Jejími nejznámějšími filmy jsou Neptunova dcera (1949) a Million Dollar Mermaid (1952).Esther Williams strávila bezmála 20 let své kariéry ve stáji studia MGM, kde využila své plavecké schopnosti k různým tanečním a plaveckým vystoupením ve stylu akvabel, aby se nakonec uchýlila k Universalu, kde už její úspěchy nebyly tak velké.
Na přelomu 50. a 60. let podstoupila experimentální psychoterapii pomocí LSD a velice si ji pochvalovala, což způsobilo ohromný poprask.
Letos poslední hvězdy klasického Hollywoodu vymírají jako po dešti (Deanna Durbin, Celeste Holm, v Česku Eva Gerová). Pro více žijících legend navštivte můj příspěvek o hvězdách stříbrného plátna, které pamatují víc než učebnice filmové historie.
 |
| Esther Williams byla nebezpečná! |
neděle 9. června 2013
Zámostí 2013: potkal jsem se s Charlie Straight a bylo to bezva!
Lepší než léto, horké noci a hvězdná obloha je hudební festival v pěší vzdálenosti od domu, takže si můžete užít festivalovou atmosféru s pohodlím vlastní postele. V mé rodné Třebíči už se spoustu let koná komorní alternativní festival Zámostí. Když se vyvede počasí a konstelace účinkujících i návštěvníků, jde o perfektní zahájení léta.
Zámostí se koná na podzámecké nivě, hned u řeky, za mostem vedoucím do židovské čtvrti. Koncem jara, začátkem léta, kdy se tento festival obvykle koná, se Třebíč vyšvihne mezi zajímavá města, aby davy hipsterů, květinových dětí, dredařů, milovníků techna a dalších lidí řádně přivítala.
V kině se promítají artové filmy typu Kvílení, konají se výstavy, lucerny v židovské čtvrti dostanou růžová skla (nechápu sice, proč má historická čtvrť v noci svítit jako nevěstinec, no ale budiž, atmosféru to má), obchody a bary mají prodlouženou otevírací dobu a ulice jsou dlouho do rána živé nejen kroky opilců, ale také vystoupeními různých kejklířů.
Letos počasí přálo napůl (první den pražilo sluníčko, ale druhý bohužel přišla dešťová přeháňka).
Z účinkujících se mi nejvíc líbil báječný rocknrollový band ve stylu 50. let (měli i červená saka a napomádované vlasy!) The Fireballs, protože na jejich hudbu jsem ze všech sil tančil twist a rocknroll a bylo to parádní. Škoda jen, že vystupovali v pátek odpoledne jako jedni z prvních a měli proto dost malé obecenstvo - kotel pod pódiem jsem musel založit já se svými přáteli.
To byl pátek. No a v sobotu jsem se samozřejmě nejvíc těšil na Charlie Straight. Jejich vystoupení bylo plné energie a mělo to švih - jsou to profesionální šoumeni, kteří umí rozdivočit lidi pod pódiem (ať už skákáním do lidí nebo navazováním očního kontaktu s první řadou). Díky svým kontaktům jsem se dostal do backstage a mohl jsem si promluvit s několika členy kapely.
Například Johnny (ten blonďatý kytarista) mě překvapil tím, jak je tichý (oproti jeho divokému brnkání na kytaru na pódiu). Říkal mi, že ten den už byli v Karlových Varech a že cestou do Třebíče na dé jedničce jim cestu zkomplikoval kamion s vysypanými kuřaty. A další den zase jedou do Prahy na natáčení jakéhosi pořadu, takže mají nabitý program. Letos v červnu prý mají osmnáct vystoupení, což je zatím nejvíc.
A pak jsem měl možnost prohodit i pár slov s frontmanem Bertíkem, na něhož se po vystoupení sesypaly roje náctiletých fanynek. Albert mi řekl, že v Třebíči už jsou podruhé a že naposledy tady zabloudili a přijeli pozdě na vystoupení, tak teď už se aspoň trochu orientují.
Kamarádka M. říkala, že pak kapelu potkala na cestě do restaurace, kam se šli najíst, a taky se s nimi bavila, jenomže z nich byla tak nervózní (ukázkový starstruck), že se zmohla jen na pár trapných hlášek.
Ale na Zámostí nechodím ani tak kvůli kapelám jako spíš kvůli kamarádům a známým. Letos jsem se potkal s bývalými spolužáky z gymplu a viděl jsem i spolužačku ze základky. Ale většinu času jsem trávil se svou partou, popíjením, tuctuc tancováním v technostanu, povídáním (spoustu z nich vidím jenom jednou dvakrát za měsíc) a dokonce jsem pokecal i s klukem, kterého už jsem neviděl tak pět let.
Taky jsem zažil další celebrity moment, když se se mnou chtěly vyfotit dvě slečny, kterým se hrozně líbí moje filmy. Říkaly mi, že jsou moje fanynky a že se snaží grotesky sdílet dál a i těm dalším lidem se to hrozně líbí. To mě ohromně potěšilo.
Abych parafrázoval nechvalně proslulého Pata Crycheera: Třebíč byla tento víkend "hlavní město zábavy!"
 |
| Pohled přes řeku, v pozadí zámek |
V kině se promítají artové filmy typu Kvílení, konají se výstavy, lucerny v židovské čtvrti dostanou růžová skla (nechápu sice, proč má historická čtvrť v noci svítit jako nevěstinec, no ale budiž, atmosféru to má), obchody a bary mají prodlouženou otevírací dobu a ulice jsou dlouho do rána živé nejen kroky opilců, ale také vystoupeními různých kejklířů.
Letos počasí přálo napůl (první den pražilo sluníčko, ale druhý bohužel přišla dešťová přeháňka).
Z účinkujících se mi nejvíc líbil báječný rocknrollový band ve stylu 50. let (měli i červená saka a napomádované vlasy!) The Fireballs, protože na jejich hudbu jsem ze všech sil tančil twist a rocknroll a bylo to parádní. Škoda jen, že vystupovali v pátek odpoledne jako jedni z prvních a měli proto dost malé obecenstvo - kotel pod pódiem jsem musel založit já se svými přáteli.
To byl pátek. No a v sobotu jsem se samozřejmě nejvíc těšil na Charlie Straight. Jejich vystoupení bylo plné energie a mělo to švih - jsou to profesionální šoumeni, kteří umí rozdivočit lidi pod pódiem (ať už skákáním do lidí nebo navazováním očního kontaktu s první řadou). Díky svým kontaktům jsem se dostal do backstage a mohl jsem si promluvit s několika členy kapely.Například Johnny (ten blonďatý kytarista) mě překvapil tím, jak je tichý (oproti jeho divokému brnkání na kytaru na pódiu). Říkal mi, že ten den už byli v Karlových Varech a že cestou do Třebíče na dé jedničce jim cestu zkomplikoval kamion s vysypanými kuřaty. A další den zase jedou do Prahy na natáčení jakéhosi pořadu, takže mají nabitý program. Letos v červnu prý mají osmnáct vystoupení, což je zatím nejvíc.
A pak jsem měl možnost prohodit i pár slov s frontmanem Bertíkem, na něhož se po vystoupení sesypaly roje náctiletých fanynek. Albert mi řekl, že v Třebíči už jsou podruhé a že naposledy tady zabloudili a přijeli pozdě na vystoupení, tak teď už se aspoň trochu orientují.
 |
| Klávesák, Zuzka, Bertík a já |
Ale na Zámostí nechodím ani tak kvůli kapelám jako spíš kvůli kamarádům a známým. Letos jsem se potkal s bývalými spolužáky z gymplu a viděl jsem i spolužačku ze základky. Ale většinu času jsem trávil se svou partou, popíjením, tuctuc tancováním v technostanu, povídáním (spoustu z nich vidím jenom jednou dvakrát za měsíc) a dokonce jsem pokecal i s klukem, kterého už jsem neviděl tak pět let.
 |
| Goodbye, Goodbye! Charlie Straight opouštějí Třebíč |
Abych parafrázoval nechvalně proslulého Pata Crycheera: Třebíč byla tento víkend "hlavní město zábavy!"
středa 29. května 2013
Plány Václava Moravce na důchod: koupit chalupu za Prahou a pěstovat tam zeleninku!
Bez obvyklé košile a saka si moderátorské eso Václava Moravce dokáže představit jen málokdo. Podle Ráďových exkluzivních informací však má oblíbený novinář a odborník na žurnalistickou etiku v plánu společenský oděv vyměnit za farmářský úbor a slamák!
"Kdy je nejlepší zasázet jahody?" a "Co je nejlepší proti plevelu?" dost možná budou nové otázky Václava Moravce. Držitel šesti (ne-li více!) cen TýTý, možná brzy značně změní styl svých otázek. Svým studentům se totiž svěřil s tím, že si je dobře vědom toho, že v televizi a rádiu nebude moci působit věčně.
"A tak už trochu počítám, že zůstanu učit a ve volném čase budu na chalupě za Prahou pěstovat okurky," prohlásil Moravec. Dodal, že už se celkem těší, neboť jeho současná práce - jakkoliv ji miluje - je značně stresující.
Tak až si za pár let půjdete na farmářské trhy pro ovoce a zeleninu, pořádně si pěstitele prohlížejte. Je docela možné, že vám brambory s televizním úsměvem navrch podá Václav Moravec.
"A tak už trochu počítám, že zůstanu učit a ve volném čase budu na chalupě za Prahou pěstovat okurky," prohlásil Moravec. Dodal, že už se celkem těší, neboť jeho současná práce - jakkoliv ji miluje - je značně stresující.
Tak až si za pár let půjdete na farmářské trhy pro ovoce a zeleninu, pořádně si pěstitele prohlížejte. Je docela možné, že vám brambory s televizním úsměvem navrch podá Václav Moravec.
pondělí 27. května 2013
Mých top 5... SONGŮ ZE SOUNDTRACKU DO GATSBYHO
Zdá se, že soundtrack do Velkého Gatsbyho vzbuzuje stejně rozporuplné reakce jako film samotný. Slyším buď chválu na originalitu a spojení současné hudby s jazzem, anebo pohrdlivé řeči o anachronismech a "Džejzet ve dvacátejch letech nežil, nebo jo?".
Já si však tu hudbu i navzdory své nechuti k většině současné hudební scény poměrně oblíbil, neboť smíchání s filmovým stylem a trochou jazzu a retro nádechu ukázalo, že i umělci, které běžně nevyhledávám, by se dali poslouchat, kdyby se trochu víc snažili.
5. Bryan Ferry Orchestra - Love Is The Drug Bryan Ferry je staromódní jazzman, který se bez elektronických udělátek dokázal prosadit i dnes. Díky tomu, že se objevil na soundtracku do Gatsbyho třeba ukáže současné generaci, jakou měla hudba dřív úroveň...
4. Sia - Kill And Run Ve stylu šansonů k Jamesi Bondovi soundtrack obohatila svým dramatickým hlasem Sia. Kill And Run se svým textem do Fitzgeraldova příběhu báječně hodí, ale ve filmu jsem ten song nikde nezaznamenal - opravdu ho ze snímku Luhrmann vynechal, nebo jsem si ho jenom nevšiml?
3. will.i.am - Bang Bang Charleston ke 20. letům patří stejně jako k dnešku remixy. A tak will.i.am spáchal remix charlestonu. Prvoplánové? Ano, ale neuvěřitelně chytlavé.
2. Fergie - A Little Party Never Killed Nobody Tenhle bouřlivý song mě upoutal už v trailerech na Gatsbyho. Ukazuje divokost, nespoutanost a chuť do života, které předcházely velkému pádu. A malá party ještě nikdy nikoho nezabila, viďte? Skvělý letní party song...
1. The xx - Together Zpočátku mi to přišlo nevýrazné, ale když jsem zbytek soundtracku oposlouchal, tohle mě ohromilo teprve když jsem to slyšel poněkolikáté. Ta zvláštní nesmlouvavá tikavost jako by znázorňovala, že čas letí... A na konci brnkání kytar a hlasy doprovodí smyčce a je to paráda. Mainstramově alternativní The xx, jak je máme rádi...
Nutno dodat, že kromě songů z oficiálního soundtracku ve filmu zazněly i skutečné dobové hity jako Let's Misbehave. A dech brala jazzová verze Bachovy Toccaty a Fugy, monumentální Rapsodie v modrém (proti ohňostrojům) a foxtrotové zpracování Lany Del Rey (ta holka se hodí do jazzového klubu!).
Já si však tu hudbu i navzdory své nechuti k většině současné hudební scény poměrně oblíbil, neboť smíchání s filmovým stylem a trochou jazzu a retro nádechu ukázalo, že i umělci, které běžně nevyhledávám, by se dali poslouchat, kdyby se trochu víc snažili.
5. Bryan Ferry Orchestra - Love Is The Drug Bryan Ferry je staromódní jazzman, který se bez elektronických udělátek dokázal prosadit i dnes. Díky tomu, že se objevil na soundtracku do Gatsbyho třeba ukáže současné generaci, jakou měla hudba dřív úroveň...
4. Sia - Kill And Run Ve stylu šansonů k Jamesi Bondovi soundtrack obohatila svým dramatickým hlasem Sia. Kill And Run se svým textem do Fitzgeraldova příběhu báječně hodí, ale ve filmu jsem ten song nikde nezaznamenal - opravdu ho ze snímku Luhrmann vynechal, nebo jsem si ho jenom nevšiml?
3. will.i.am - Bang Bang Charleston ke 20. letům patří stejně jako k dnešku remixy. A tak will.i.am spáchal remix charlestonu. Prvoplánové? Ano, ale neuvěřitelně chytlavé.
2. Fergie - A Little Party Never Killed Nobody Tenhle bouřlivý song mě upoutal už v trailerech na Gatsbyho. Ukazuje divokost, nespoutanost a chuť do života, které předcházely velkému pádu. A malá party ještě nikdy nikoho nezabila, viďte? Skvělý letní party song...
1. The xx - Together Zpočátku mi to přišlo nevýrazné, ale když jsem zbytek soundtracku oposlouchal, tohle mě ohromilo teprve když jsem to slyšel poněkolikáté. Ta zvláštní nesmlouvavá tikavost jako by znázorňovala, že čas letí... A na konci brnkání kytar a hlasy doprovodí smyčce a je to paráda. Mainstramově alternativní The xx, jak je máme rádi...
Nutno dodat, že kromě songů z oficiálního soundtracku ve filmu zazněly i skutečné dobové hity jako Let's Misbehave. A dech brala jazzová verze Bachovy Toccaty a Fugy, monumentální Rapsodie v modrém (proti ohňostrojům) a foxtrotové zpracování Lany Del Rey (ta holka se hodí do jazzového klubu!).
neděle 19. května 2013
Velký, extravagantní, dekadentní Gatsby. A mrcha Daisy
Gatsby má spoustu přídavných jmen. Nejznámější je samozřejmě to z názvu Fitzgeraldovy knihy - Velký. Po zhlédnutí filmového zpracování od mistra kýčaře Baze Luhrmanna mě však napadá milion dalších:- Extravagantní Gatsby - tolik šampaňského, konfet a šílených módních kreací nikde neuvidíte
- Retro Gatsby - samozřejmě je to zasazeno do horkého léta roku 1922, takže očekávejte mikáda, cigarety na špičkách, spoustu brilantiny, krásná auta a charleston i foxtrot
- Dekadentní Gatsby - charleston v bazénu, popíjení zakázaného alkoholu, pokleslá morálka
- Dechberoucí Gatsby - některé záběry (zvláště ty na večírcích) jsem nemohl očima vstřebat komplet, protože bylo pořád nač se dívat
- Aktuální Gatsby - nejen díky hudbě (v soundtracku se jazz mísí s hip hopem a dalšími současnými styly), ale i hospodářské krizi, která bouřlivým 20. létům následovala a visí ve vzduchu tak hmatatelně, že si všichni užívají, dokud to jde (my už ji snad máme za sebou), a díky nečernobílým postavám (kdejaká celebrita si s Daisy může podat ruku)
Osobně si myslím, že jde o Luhrmannův nejlepší film, protože na rozdíl od Moulin Rouge a Romea+Julie, kde byla extravagance a kýčovitost našroubovaná uměle, do Fitzgeraldova světa zbohatlíků na východním pobřeží v bouřlivých 20. letech se prostě hodí.
Filmového labužníka jako jsem já potěší narážky na historii kinematografie: reklama na Robina Hooda s Douglasem Fairbanksem, úhel kamery v bazénu jak ze Sunset Boulevardu, černobílé zrnité art-decové logo Warner Bros. na začátku filmu, Gatsbyho sídlo coby palác Xanadu z Občana Kanea...
 |
| Jazzová historie světa |
Úplně samostatnou kapitolou je hudba, kterou spousta lidí kritizuje (ostatně jako celý film: Gatsby je zřejmě jeden z těch rozporuplných filmů, které budete buďto milovat, nebo nenávidět, ale jejichž skutečnou hodnotu ukáže až čas). Mně osobně se tam hodila. Navíc kromě songů ze soundtracku se můžete těšit na jazzovou Toccatu a Fugu od Bacha, monumentální Rapsodii v modrém od Gershwina, která vás téměř dovede k slzám, a foxtrotovou verzi songu Young And Beautiful od Lany Del Rey.
Leonardo hraje skvěle, protože on nehraje, on JE Jay Gatsby. Carey Mulligan je lidštější Daisy než v knize, ale pořád mrcha. Proč je Daisy Buchananová mrcha?
 |
| Kdybyste se ve světa Gatsbyho nemohli zorientovat. OBSAHUJE SPOILERY! |
- nejdřív si Gatsbyho nevezme, protože nemá peníze
- pak si Gatsbyho nevezme, i když má peníze, protože to jsou "nové" peníze
- nechce opustit svého bohatého manžela, kterého ani nemiluje, protože by přišla o společenskou prestiž
- SPOILER! to ona zabije Myrtle, ne Gatsby, a ani se ho nesnaží opravit, když gentlemansky vezme vinu na sebe
- SPOILER! nejenže Gatsbymu nakonec ani nepřijde na pohřeb, ona mu ani nepošle kytky!
Gatsby je pro Daisy prostě příliš dobrý.
No ale zpátky k filmu. Ten splnil mé představy a očekávání a já ho určitě chci vidět znovu. Je lepší než verze ze 70. let s Robertem Redfordem, protože je odvážnější, odvázanější a temnější. Doporučuju nejen fanouškům knižní předlohy!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)