Zhýralým vikomtem to začalo, zhýralým vikomtem to mělo skončit…
Annabella de Chandelier s elegantně pozdviženým malíčkem zrovna dopíjela svou dopolední kávičku, když vtom se ozvalo zabušení na dveře její komnaty. Zabušení, na něž čekala celou věčnost. Zabušení, které ozvěnou rozdunělo její toužebně dychtivé srdce.
„Dále,“ vzdechla vzrušeně Annabella a pohlédla ke dveřím.
Jako ve zpomaleném filmu se k ní mužným krokem blížil vikomt De Bourjois. Jeho husté čokoládové vlasy se vlnily jako rozbouřené moře. Jeho modré oči ji paralyzovaly jako ostří meče.
„Dobrý den, mademoiselle,“ hlesl hlasem plným testosteronu. „Jak jste se vyspala?“
„Báječně, vikomte,“ odpověděla Annabella, ačkoliv chtěla celému světu vykřičet, že dokud s ní jeho tělo antického poloboha nebude sdílet lože, báječně se nevyspí. V životě již nepochybně pomiloval mnoho žen a Annabellu napadlo, že by chtěla být jednou z nich.
Vikomt De Bourjois se jí letmo dotkl na rameni a ona cítila jiskru, jež by dokázala vznítit sto lesů. Na bledém krčku se jí rozrušením vytvořila krůpěj potu a ta pomalu, pomaličku – jako zapadá slunce nad mořem – klouzala do Annabellina bujného výstřihu.
„Nechtěla byste se mnou dnes povečeřet na terase?“ zeptal se jí hlasem, jenž by uprosil i jindy neodbytnou Smrt.
„Počkejte, nechte mne popřemýšlet, jestli něco nemám,“ děla Annabella třebaže si byla přespříliš dobře vědoma toho, že na večer žádné plány nemá. Chtěla mít vikomtův ostře řezaný obličej na očích co možná nejdéle. Až do skonání světa, bylo-li by to možné.
„Nuže?“ sklonil se k ní blíže vikomt a z jeho dechu byla cítit svěží máta.
„Myslím, že když si upravím své plány, mohla bych si pro vás vyšetřit čas,“ pronesla Annabella a ze všech sil se snažila svůj hlas prodchnout smyslnou erotikou.
„Výborně,“ promnul si vikomt ruce. Ach, ty silné žilnaté ruce! „Vyzvednu vás o půl osmé.“
Jakmile za ním zaklaply dveře, Annabella se zhroutila na gauč a objala ho jako matičku, již ztratila již před mnoha léty.
„Ach, já jsem tak nešťastná. Vikomt De Bourjois je nepochybně muž mého života. Ale je tak zhýralý! Noc co noc z jeho komnat slýchám koncerty slasti z úst jiných dvorních dam. A já jsem tak slušná a nevinná. A přesto bych se chtěla stát jednou z obětí jeho lásky…“ Annabella vzdechla do nadýchaného polštáře a upravila si krajky svých šatů, jež se shrnuly a odhalily tak její sněhově bledé nožky.
Jak se čas vlekl! Bylo to jedno jediné odpoledne, Annabelle však připadalo jako celá věčnost. Nemohla se soustředit na četbu hodnotné literatury a na procházku byla zase venku příliš velká zima. A tak postávala u okna a při sledování slunečního kotouče přemítala o nadcházejícím večeru.
Vezme ji zhýralý vikomt za ruku? Nebo ji snad dokonce políbí?
Annabellino roztoužené srdce hořelo tohou po něžných dotecích vikomta De Bourjois. Když konečně nastal čas večeře, navoněla se posledním parfémem od Diora a chtěla se převléci do svých nejlepších časů. V bledé záři měsíčního svitu však již čekal její osud.
„Dobrý večer, milady,“ ozval se zastřený hlas ze stínů jejího budoáru.
Annabella se lekla. „Ach, drahý vikomte!“ vykoktala ze sebe přidušeně. Najednou se celá třásla. Leknutím - a zároveň vzrušením. Jak jen si přála mu říct, že jej chce. Tady a teď. Bez ohledu na konvence. Stejně se jednou celý svět bude smažit v pekelných plamenech. Tak proč se v nich alespoň na chvíli neohřát…
„Nebojte se. Napadlo mě jen, že bychom si před večeří mohli dát takový soukromý předkrm,“ zašeptal tiše. Byl neodolatelný.
„Jsem nevhodně oblečená,“ z Annabelliných vášnivých rtů vyšel vzdech jemný jako zašustění motýlích křídel.
„To je ten nejlepší aperitiv, jaký jste mohla vymyslet, milady,“ vikomtův žhavý pohled spočinul na Annabellině sametovém županu, který spíše odhaloval nežli zakrýval její mladé roztoužené tělo.
„Ach, vikomte, vy jste vážně zhýralý,“ zachichotala se Annabella de Chandelier jako poprvé zamilovaná školačka.
Dotkl se jí nejprve na odhaleném rameni. Annabellu okamžitě polila horkost. Ve svém vzdouvajícím se výstřihu ucítila tlukot srdce. Bilo jako splašené. Jako by uběhla maraton. Ale zhýralý vikomt u pouhého ramene nezůstal.
I on byl již nyní natolik rozpálen, že by mohl na nahém těle opékat topinky. A Annabella zatoužila se takovou topinkou stát. Milovala zkušené hřebce, kteří vědí, co chtějí, a jak toho dosáhnout…
Poté, co toho vikomt dosáhl, se však z Annabelliny komnaty vytratil jako poslední paprsky zapadajícího slunce a nechal roztouženou dámu napospas jejímu svědomí.
Annabella vzlykla. Její hlava jí dobře radila, aby se s dekadentním vikomtem nezaplétala. Kolik francouzských dam mu již podlehlo! Kolik jejich srdcí již nabodl na svůj oštěp lásky… A co by tomu řekli ostatní, kdyby zjistili, že se stala jen další hlavou ve vitríně nejlepších úlovků? Přišla na jeho dvůr, aby se naučila dobrým mravům a místo toho podlehla vábení hříchu.
„Připadám si jako obnošené šaty,“ lkala a žár noci z ní pomalu vyprchával s tím, jak za okny přibývalo světla.
Annabella nemohla dopustit, aby její jméno bylo poskvrněno stejným způsobem jako její nevinnost. Proto sáhla do nočního stolku pro křišťálovou lahvičku s jedem a vypila jej do poslední kapky.
Ohnivé polibky Jitřenky pak odhalily bledé Annabellino tělo ležící na posteli. To vášnivé srdce, pro něž mladá dáma obětovala život, se odmlčelo navždy.
