Jak jsme natáčeli "Ráďa straší na věži"

Nezapomenutelná babička

Včera jsem sem umístil odkaz na svou novou grotesku a jak jsem slíbil, dnes se budu snažit popsat proces jejího vzniku. Nebyl to proces vůbec snadný, ale zato jsme se při tom ohromně bavili. Ostatně, znáte lepší způsob, jak strávit slunný prodloužený víkend na konci září, než s přáteli a kamerou?

Jak jsem už psal dřív, scénář jsem dopsal začátkem září. To ale neznamená, že bych všechny nápady a vtipy vymýšlel z fleku a sepisoval je do textového editoru. Některé nápady už jsem měl v hlavě delší dobu (třeba ten s děsivým portrétem starého věžníka - mimochodem, veřejně děkuji Anetě Kalouskové za to, že jej tak hrůzně namalovala), jiné jsem dostal při sledování starých grotesek z 20. let.

Ale ani po dopsání jsem ještě nemohl začít natáčet. Jednak byla moje herecká partnerka Kristýna v zámoří a jednak bylo ještě potřeba scénář projít, najít zbytečné scény a nudná místa, aby byla zachována čistá komedie. Protože groteska je esence komedie. A samozřejmě jsem musel všechno zorganizovat - od herců ve vedlejších rolích až po rekvizity. Dokonce jsem naznal, že natáčení mě baví natolik, že mi stojí za to koupit lepší kameru. Už se mi totiž v hlavě líhne scénář vánoční příběh, tak snad jsem "strašením na věži" neskončil.

Porada

28. září jsme se sešli (ještě že máme ten facebook, bez něj by bylo domlouvání a organizování mnohem složitější) na smluveném místě a hned jsme se do toho dali. Řekl jsem si, že když už, tak už. A aby výsledek za něco stál, sehnal jsem i přenosné halogenové svítidlo (díky bohu za něj, nikdy jsem si neuvědomil, že by na věži byla taková tma!) a spoustu prodlužek. Takže to bylo téměř jak na skutečném natáčení.

Ze zákulisí úvodní titulkové sekvence

Jakožto profesionálové už jsme samozřejmě příliš povýšení na to, abychom natáčeli chronologicky, takže jsme začali se scénami na věži, načež jsme se přesunuli do ulic našeho milovaného města, kde jsme natočili záběry odehrávající se venku. Nejvíc nás dostala Zuzka ve velice přesvědčivém kostýmu babičky. Poté nastal logistický přesun směrem k naší rezidenci, kde mě a Kristýnu kamera zvěčnila do úvodní titulkové sekvence. Sice ve výsledné verzi není vidět, že jím meloun, ale myslím, že i jenom moje "jokerovská" ústa vyvolávají úsměv.

Po obědě a vyfocení několika fotek na plakáty jsme se vydali na dlouhou cestu k vyhlédnutému rybníku. To byla asi jediná pasáž filmu, kterou jsme natáčeli chronologicky, protože poslední scéna byla klíčová a bylo by nemožné točit další scény s mokrým oblečením. Jo, není nad koupačku na konci září.

Umělecké foto s vrbou

Po převléknutí a horké sprše jsem se vrhl na stříhání a přitom jsem zjistil, že některé záběry se mi v současné podobě vůbec nelíbí a že pro úplnost jich ještě pár chybí. Proto jsem na další den svolal ještě dotáčení. Jenom já, Kristýna (Berta) a kameramanka Katka (tentokrát nahradila Zdéňu, protože ten byl pryč).

Legendární Bertin pád do rybníka

Sobotní odpoledne jsem strávil u video editoru: skládal jsem záběry za sebe a cítil jsem radost, kdykoliv na sebe plynule navazovaly, vystříhával jsem nepovedené části, chyby, přidával titulky, zrychloval jsem, přidával černobílý efekt, vypínal zvuk (nejvíc jsem se bavil, když průvodkyně namísto výkladu turistům vyprávěla o špagetách její babičky - ještě že to je němý film: vzhledem k tomu, že nikdo neuměl nazpaměť scénář, musel vždycky někdo mimo záběr nahlas předčítat, co se v kterém záběru má dít) a na závěr přidával a stříhal vhodnou hudbu.

A mezitím jsem ještě stihl přes facebook uspořádat slavnostní premiéru. V sobotu večer se tak sešel skoro celý štáb, aby společně zhlédl všechny grotesky - od Rádi a lehátka, až po Strašení na věži, což byl zlatý hřeb. Po promítání fotek jsem ještě grotesku nahrál na YouTube a únavou jsem padl do postele.

Teď už jenom čekám na lajky, počty zhlédnutí, komentáře mých přátel a na telefonát z Hollywoodu.