První obrázek - plakát na noirový film z roku 1949 (pro Československo už tehdy bylo bohužel příliš pozdě) - bohužel není tolik vtipný, jako spíš zajímavý. Zobrazuje mou nejhorší noční můru. Pravdou totiž je, že komunisté žijí mezi námi. A ačkoliv na první pohled vypadají jako vy nebo já, skrývá se v nich touha ničit a týrat. Věřte mi, s takovouhle cháskou nechcete mít nic společného!
Druhý obrázek už je fakt vtipný. Zvlášť když si uvědomíte, že nejde o fake. Jde o screen mobilu mého nejmenovaného spolužáka. To zaručuje Ráďova pečeť pravdivosti! Život má velký smysl pro humor!
Teď tu mám ještě jedno video s oscarovou tematikou. V bouřlivé noci, kdy v Hollywoodu zřejmě nikdo nespal, se Jack Nicholson pokusil sbalit Jennifer Lawrence. Jak to dopadlo? Vtipné video můžete zhlédnout tady...
A když už jsme u videí... Jedna čokoláda se rozhodla, že by ji nejlépe propagovala Audrey Hepburn. Co na tom, že už je legendární herečka dvacet let po smrti... Máme 21. století, a tak Audrey ožila, aby si mohla vychutnat čokoládu Galaxy...
Kristen Stewart odváděla pozornost od kamenné tváře berlemi.
Letos mou pozvánku na Oscary jaksi ztratila pošta, a tak mi nezbylo nic jiného, než se podívat na záznam. Téměř tříhodinová stopáž mě vyděsila, a tak jsem se rozhodl přeskakovat děkovačky, čímž se mi délka zkrátila na příjemné dvě hodiny.
Ačkoliv před rokem jsem tady chválil Akademii za to, že odvážně dala Oscara němému černobílému a skvělému The Artist, letos z výsledků tak nadšený nejsem. Během celého ceremoniálu moderátoři opakovali, že rok 2012 byl skvělým rokem pro filmy. Dovolím si nesouhlasit. Byla to bída a děs (až na Bídníky) a ty nejlepší filmy zůstaly úplně bez povšimnutí (The Perks Of Being A Wallflower, Atlas Mraků, Avengers - nemyslím cenu za nejlepší film, ale třeba efekty nebo design by si superhrdinové zasloužili ocenit).
Emmanuelle Riva (86) a ta černoška z toho děsného filmu (8): nejstarší a nejmladší nominovaná herečka pohromadě
Výsledky nejspíš všichni znáte, a tak se rozepíšu spíš o samotné show. Ta byla naopak lepší než loni. Dokonce jsem kvůli tomu překousl i ostudné oškubání Les Mis a Anny Kareniny, které reprezentují Hollywood klasického ražení, ve prospěch zbytečně realistických a naturalistických filmů. Jo a ještě mě potěšila výhra krátkého kresleného filmu Paperman, ten se mi taky moc líbil.
Čaroděj a upírka. Jak MacFarlane trefně dodal, dvě osoby, které církev kritizuje nejvíc, spolu na pódiu
Seth MacFarlane je asi nejlepší moderátor Oscarů, kterého jsem kdy zažil. Ne že bych měl nějak velkou možnost porovnání: viděl jsem jenom nechvalně proslulý ročník s Anne Hathaway a Jamesem Francem a loňskou nudu s ošoupaným Billy Crystalem. Seth trochu provokoval ("nejlíp se do hlavy Abrahama Lincolna dostal John Wilkes Booth"; skvělá narážka na Chrise Browna a Rihannu), ale za jeho předvedení písně "The Way You Look Tonight" ve stylu Freda Astaira mu to museli odpustit i ti nejcitlivější diváci.
Aaron Tveit a Eddie Redmayne v zákulisí: dva hezounci sice nevyhráli žádnou zlatou sošku, ale přítomné dámy na ně prakticky házely kalhotky, takže domů s prázdnou určitě neodcházeli...
Dalším "highlightem" večera bylo hudební vystoupení herců z Bídníků, které si zachovalo velkolepost a působivost. Byli tam skoro všichni: Hugh Jackman, Russel Crowe, Anne Hathaway, Eddie Redmayne, Aaron Tveit i Helena Bonham Carter.
Klasika: Adele, ocenění a spousta slz
Když už jsme u hudby, nesmím opomenout klasicky přecitlivělou Adele, která bezvadně zazpívala Skyfall, a pak za něj dostala i Oscara, načež nemohla předvést děkovačku, poněvadž měla slzy v očích. Rovněž živé předvedení bondovské písně Goldfinger od Shirley Bassey nemělo chybu a líbilo se mi ještě víc než Adele, kterou zvukaři nehezky utlumili v refrénech. Shirley si od hollywoodské smetánky zaslouženě vysloužila ovace ve stoje.
Hudební podkreslení bylo letos vynikající: cinefilové jistě postřehli melodii zJihu proti severu, Zpívání v dešti, Sound Of Music a krásně smutnou instrumentálku ze Vzpomínek na Afriku během části In Memoriam. Tu mám každý rok velice rád, protože celý sál pohasne a vzpomíná se na legendy, které odešly do celuloidového nebe za Marilyn Monroe a Jamesem Deanem. Letos jsem tam (naštěstí) moc jmen neznal - snad asi jenom Celeste Holm, ale přesto to bylo velice dojemné.
A vrcholem večera byl pád Jennifer Lawrence ke kolenům Jeana Dujardina. Jak jakýsi zahraniční bloger poznamenal: diví se jí někdo? Jennifer se s tím ale mohla vypořádat trochu lépe. Na následné tiskové konferenci totiž reportéra, který ji žertem připomenul, ať se dívá, kam šlape, obdařila neslušným gestem.
Příliš vzrušená kočička Jennifer: viděla myšku?
Jedním z nejvíc WTF momentů bylo - ne, Kristen Stewart byla HODNĚ divná, ale na to jsme už zvyklí - udílení ceny za nejlepší film. Na pódium sice nakráčel Jack Nicholson, ale pozornost mu krutě sebrala Michelle Obama. Jestli organizátoři čekali "óóóóó!", tak se ho nedočkali. Mama Obama vypadala jako něco, co uteklo z posledního Tarantinova filmu.
NESPOUTANÁ MICHELLE: Mama Obama vypadala, jako by zrovna utekla z Nespoutaného Djanga
Shrnutí? Oscaři za rok 2012 byla přehlídka toho, jak se Akademici zoufale snaží jít s dobou, ale příliš jim to nejde. Opět se potvrdilo, že ty nejlepší filmy často sošku nevyhrají a kvalitu ukáže až čas. A znovu se ukázala slabost obyvatel města andělů pro děti (ta osmiletá černoška nominovaná za ten příšerný film), zvířata (jak jinak si vysvětlit tolik výher Life Of Pi - tam je ten tygr, že ano...?) a menšiny (ovace ve stoje pro toho asiata za Life Of Pi). Kéž by si Akademie přestála hrát na něco, co nikdy nebude, držela se svého stylu a ocenila třeba některou z žijících legend(Olivia de Havilland, Joan Fontaine, Kirk Douglas, Shirley Temple, Mickey Rooney, Lauren Bacall, Angela Lansbury - tihle všichni se zdají být pořád ještě dostatečně čilí na to, aby je pozvali!).
Jo a kam se letos poděli Brad, Angelina a její nožka?
Loňskou nožku Angeliny Jolie Anne předčila "o prsa"! Zahraniční komentátoři ten zjev nazvali "Les Nipplerables" - Prsníci
„Jenom jedna věc je horší než šinout si to v šestnácti do kytek s rakovinou, a to je mít dítě, které si to šine do kytek s rakovinou.“ Tahle věta jako by charakterizovala bestseller Johna Greena Hvězdy nám nepřály. V Americe kniha o lásce dvou mladých lidí postižených zhoubnou nemocí získala nejen ocenění kritiků, ale taky přízeň čtenářů, jelikož umí rozesmát i rozplakat zároveň. Nyní konečně přichází do Česka.
Šestnáctiletá Hazel a o dva roky starší Augustus se seznámí na setkání rakovinou onemocnělých dětí. A přestože jim hvězdy nepřály, zamilují se do sebe. "Jako když člověk usíná. Nejprve pomalu. A pak najednou docela," abych citoval autora.
John Green umí ze čtenářů vyždímat emoce, ale křivdil bych mu, kdybych napsal, že jde o laciný kýč. Kdepak! Dílo je napsané velice citlivě a promyšleně.
Zasloužený úspěch přišel teprve poté, co na svém Twitteru a Facebooku rozjel zajímavou reklamní kampaň. Slíbil, že vlastnoručně podepíše každou knihu, kterou si čtenáři koupí v předprodeji. Nakonec musel podepsat přes 150 000 výtisků knihy. Lidé navíc své podepsané výtisky sdíleli na sociálních sítích a autora v nich označovali, čímž se to šířilo dál a dál. Takový byl o knihu zájem.
The Fault In Our Stars, jak se dílo jmenuje v originálu, si vysloužilo kladné recenze v The New York Times i časopisu Time a teď i na mém blogu. V Česku vychází v pátek 1. března, tak utíkejte pro svůj výtisk, třeba se potkáme ve frontě!
Přináším exkluzivní ukázku!
Augustus Walters řídil příšerně. Ať se rozjížděl nebo zastavoval, vždycky to hrozně ŠKUBLO. Pokaždé, když šlápl na brzdu, hodilo mě to do pásu jeho toyoty SUV, a když šlápl na plyn, málem mi to zlomilo vaz. Byla bych asi nervózní – koneckonců, seděla jsem v autě s cizím klukem, jela jsem k němu domů a dost nepříjemně jsem si uvědomovala, že moje potíže s plícemi by mi dost zkomplikovaly odrážení nevítaných pokusů o důvěrnosti – jenže on řídil tak neuvěřitelně špatně, že jsem nedokázala myslet na nic jiného. Asi kilometr nebo dva jsme napjatě mlčeli. Pak Augustus řekl: „Třikrát jsem neudělal řidičák.“ „Ale nepovídej.“ Zasmál se a kývl. „To víš, v protéze nemáš cit, a řídit levou jsem se nikdy nenaučil. Doktoři tvrdili, že většina lidí po amputaci řídí bez problémů, jenže… já zkrátka ne. Když jsem šel počtvrté na testy, vypadalo to asi nějak takhle.“ Půl kilometru před námi se rozsvítila červená. Augustus dupl na brzdu, takže jsem zase skončila v trojúhelníkovém objetí bezpečnostních pásů. „Promiň. Já se fakt snažím šlapat na to jemně, přísahám. Prostě když ta zkouška skončila, byl jsem přesvědčený, že jsem to zas neudělal, ale instruktor povídá: ‚Jezdíte sice nepříjemně, ale technicky nebezpečné to není.‘“ „Tak s tím bych si dovolila nesouhlasit,“ prohlásila jsem. „Spíš bych měla podezření na úlitbu rakovině.“ Úlitba rakovině jsou různé drobnosti, které nemocné děti dostávají a ty zdravé ne: podepsané fotky od sportovních hvězd, přimhouřené oči nad neodevzdanými úkoly, nezasloužené řidičáky a tak podobně.“
A máme to tady zase. Už na první pohled sračkoidní "odpočinková komedie" Zdeňka Trošky vzala česká kina útokem a o prvním víkendu překonala divácký rekord (o něco méně sračkoidního) filmu Kajínek. Pokud můj blog nějakou dobu čtete, nejspíš vám došlo, že nejsem žádný kulturní snob, artový vyznavač Bergmana a Felliniho a že si u filmu také moc rád odpočinu. Ovšem musí to mít ÚROVEŇ.
Miluju taneční komedie s Fredem Astairem a Ginger Rogers, hloupé příběhy z amerických středních škol, filmy podle komiksů, horory i sci-fi. Jenže Fred s Ginger se uměli chovat a jiskřivý humor mezi nimi dodával filmům lesk jasem převyšující lesk navoskovaných parketů. Hloupé příběhy z amerických high schools zase zpravidla přinášejí určitou poetiku v tom limonádovém milostném příběhu a nahlédnutí do jiného vzdělávacího systému. Filmy podle komiksů jsou nádherná béčka s morálním poselstvím a určitými hodnotami, což je v dnešní době bez hodnot zcela výjimečné...
Babovřesky ale žádnou úroveň nemají. Vlastně těží z takzvaného kanálního humoru, neboli absence úrovně/noblesy/jemnosti/inteligence. Jediným kladem je, že Troškovy filmy jsou jedny z mála českých děl, které si na sebe vydělají a neplatíme je z daní. I když, pokud se nad tím zamyslím, tak je vlastně celkem smutné, že produkce tohoto odpadu se tvůrci vyplatí.
Chápu potřebu lidí zhlédnout jednoduchý veselý film, ale Troška je zoufalá volba. Když chcete odpočinkový film, u něhož můžete vypnout, zkuste Jeníčka a Mařenku: Lovce čarodějnic - vypadá to na krásně hloupý film. Nebo třeba fantastický romanťák Nádherné bytosti.
Vlastně všechno, co momentálně běží v kinech, je lepší než Babovřesky.
Včera nám začal letní semestr a protože mám zase spoustu zážitků a poznatků, musím se podělit.
Dívali jsme se na Harryho Pottera pod vlivem alkoholu a během šestého dílu jsme s přáteli vypracovali podrobný plán na podporu Fénixova řádu v boji proti Voldemortovi.
Čtrnáct dní jsem nebyl v Praze a najednou se mi všechny tramvaje zdají příšerně dlouhé.
V předmětu Nová média budeme s Milošem Čermákem psát blog. Už se na to moc těším. Úkol pro tento semestr? Donutit ho, aby mě začal followovat na Twitteru.
V předmětu Politická geografie máme jako povinnou četbu knihu Lincoln: Tým rivalů, na kterou jsem psal několik recenzí, takže mám míň práce.
Ke své hrůze jsem zjistil, že spolužák Martin nečetl můj blog od loňského prosince!
Pořád nechápu studentský informační systém a naše "rozdělení" na televizi/rozhlas a tisk/foto - proč máme v tiskovém zaměření předmět Správné mluvení a proč tam není dost místa, když má toto zaměření většina ročníku, naprosto nepobírám.
Dobrá zpráva je, že mi jako praxi uznají i práci v měsíčníku.
Z USA přiletěla Kristýna Hronzová a hned jsme začali plánovat natáčení pražské grotesky. Jenom doufám, že bude hezké počasí. Letos se ta zima drží nějak dlouho...
Začal jsem psát svou biografii. Po třech dnech mám něco kolem 60 stránek! Plánuji tak 150, což se mi při současném tempu zdá poměrně reálné. Až ji napíšu, tak si ji vydám, abych měl vzpomínky na část svého života, již jsem strávil natáčením grotesek.
Lana Del Rey vydala nový videoklip/reklamu na auto. Song "Burning Desire" nic moc a video jakbysmet. Pro mě, jakožto lanatika docela zklamání.
Jo a když už jsme u zpráv z popkultury a showbusinessu, nesmíme opomenout Justina Biebera, který se vášnivě líbal s figurínou, zatímco Jimmy Kimmel se ho od ní snažil odtrhnout. Je to dost znepokojivé...
Když nás Aneta pozvala na svou party do Oslavičky s tím, že "pokud chcete jíst a pít, přineste si jídlo a pití", nikdo z tohoto přístupu hostitelky dvakrát neskákal radostí. Ovšem vzhledem k tomu, že stejně je slušností něco přinést, nakonec jsme každý donesli nějaké to pití a nějakou pochutinu.
Ukázalo se, že Anetina strategie vyšla, protože se nakonec sešlo víc alkoholu než jsme byli schopni vypít. Druhá hostitelka Karin se zpočátku vůbec neukázala. Všichni si z ní dělali legraci, že se schovává ve sklepě s Fritzlem (kdo Karin nezná, ten nepochopí), ale nakonec přijela až později.
Nejprve jsme hráli Aktivity, a poté, když už jsme v sobě měli nějakou tu hladinku, Aneta odkudsi vytáhla hru Detektor lži. Při té je jednomu nebožákovi ruka připoutána ke kovové destičce a po kontrolní otázce (Jmenuješ se...?) mu jsou kladeny otázky s tím, že pokud odpoví pravdu, rozsvítí se zelené světýlko, ale jakmile zalže, rozzáří se červené a lháři dá elektrický šok.
Samozřejmě to spíš nefunguje, než funguje, protože sám jsem několikrát zalhal a šok jsem nedostal (nebo jsem možná takový ten chladnokrevný typ člověka, na němž detektor lži selhává) a Pavel zjistil, že zaručený způsob, jak dostat šok, je vykvákat "Blebleblebleble!"
Míša a Pavel: dva největší ostudníci na jedné fotce.
Nejprve byly přetřásány celkem normální otázky: koukáš na porno? Líbí se ti Aneta? Volil jsi komunisty? Je tvým idolem Zeman? Jenže poté, co se lahve s melounovým amundsenem, whisky a key rumem povážlivě vyprázdnily, přišly na řadu takové ty obskurnější: vzrušují tě větrné mlýny? Miluješ tajně Fritzla? Představuješ si někdy Otíka v podvazcích? A další.
Žádné šokující odhalení se však neodehrálo. Největším překvapením bylo, když se ukázalo, že Bolkovi se líbí Otíkovy ponožky. Nejspíš je to tak lepší...
Každopádně pak někoho napadlo, že když tam je pořád ještě tolik alkoholu, měli bychom si zahrát nějakou hru s panákama. To jsem vydržel asi tři kola, protože nás hrálo osm a člověk pil prakticky pořád.
Vzdal jsem to na 38.
Pak jsem se vzdal a odešel jsem na "gauč lůzrů" popíjet čistou vodu, protože jsem se začal bát, že mi bude špatně. Nakonec se mi jenom motala hlava a dostával jsem blbé nápady.
Cestou domů jsme píchli kolo, a tak brácha (jediný střízlivý) vyměňoval, zatímco já se marně pokoušel rozdělat výstražný trojúhelník (když se vám točí hlava a je tma, není to tak snadné, jak se zdá). Naštěstí jel za námi Pavel, který si zavolal odvoz, a díky němu jsme výměnu kola zvládli fakt rychle. "Ještě nikdy jsem v jednu ráno s dvěma promilema nevyměňoval kolo," prohlásil později Pavel.
Inu, všechno je jednou poprvé. Na studeném vzduchu jsme alespoň trochu vystřízlivěli a já už vím, jak se rozdělává výstražný trojúhelník.
Z filmových studií Radka Blažka přišla dnes ráno důležitá zpráva. Velký umělec dokončil scénář pro své nové dílo. Němá groteska se podle všech indicií bude odehrávat v Praze a bude hvězdně obsazená.
Radek Blažek nám k tomu řekl: "V nové grotesce uvidíte víc hvězd než na noční obloze!"
Proslýchá se, že kromě něj a Kristýny Hronzové v roli Berty se diváci setkají s několika novými tvářemi ve vedlejších rolích. Jako obvykle lze očekávat ztřeštěnou zápletku a spoustu humoru.
Poslouchal jsem teď o víkendu desku Vojtěch Dyk & B-Side Band - Live at La Fabrika. Je to soubor 14 klasických i moderních jazzových písní. Najdete tam Feeling Good z 60. let i Mercy z roku 2008, bigbandovou předělávku Beatles i Nirvany. A moc se to povedlo!
Vojtěch Dyk dokázal, že jeho pověst "toho hezounka z Nightwork" je velké podcenění. Umí totiž fakt zpívat. Čistě a s velkým rozsahem - nakolik jsem schopen to laicky posoudit. Zvlášť když je to záznam živého koncertu. A doprovod saxofonu, trumpet, prostě jazzového orchestru tomu dodává špetku elegance ze starých filmů a desek.
Dykovi pomáda ve vlasech sluší, a proto nejspíš i album vydává jako vinyl. So retro! Každopádně je to asi jediná gramodeska od českého hudebníka, kterou bych si koupil (a možná kdyby na vinylu vyšli Charlie Straight).
Zaujal i kolegy novináře: v Brněnském deníku vyšel článek, který hlásá, že éra bigabandů je zpět (kéž by to byla pravda!) a krásná Jana Záhorková z kulturní redakce iDnes prohlásila, že nemá dost slov na popsání Dykova talentu. A to už o něčem svědčí.
Když Lana Del Rey minulý týden na svém facebooku a twitteru napsala jediné slovo - GATSBY -, okamžitě to rozpoutalo vášnivé diskuse. Už dříve se totiž proslýchalo, že režisér snímku Baz Luhrmann si ji přizval, aby se podílela na soundtracku.
Vzkaz, který rozpoutal velké diskuse
Máme to tedy brát jako potvrzení těchto zvěstí? Osobně doufám, že ano. Nabízím možnosti, co by její kryptický vzkaz fanouškům mohl znamenat:
1. Pracuje na nějaké nové skladbě přímo pro film. To je nejpravdivější teorie. Baz Luhrmann je totiž velice svérázný režisér, který proslul tím, že do svých filmů dává podobně jako Tarantino hudbu, která se tam úplně nehodí. A pokud zvažuje současné hudebníky, kdo se líp hodí na retro atmosféru než Lana Del Rey? Její songy koneckonců obsahují témata jako lesk horních deseti tisíc, bohatství a americký sen.
Lana Del Rey s duchem F. S. Fitzgeralda. Máme foto!
2. Její Gatsby chutná jako Pepsi Cola. Ano, prostě to zase jednou přehnala s "veselými prášky."
3. Lana Del Rey má aférku s duchem Francise Scotta Fitzgeralda. Kupodivu mi to přijde jako věc, která mi na Lanu sedí. Kdyby měla tu možnost, určitě by to udělala.
No ale vážně.
Ráďa už se na Gatsbyho moc těší...
Další hollywoodské střípky klepů zmiňují, že kromě Lany by měl nějakou tou skladbou přispět Jay-Z a Lady Gaga. Tady už mé nadšení opadává, protože jsem se těšil na swing a jazz (charleston!), ale když i tihle dva okoření svoje songy špetkou retra, mohlo by jít o hodně zajímavý film.
Všechny, kdo čekali pikantní drby, fotky a videa z bouřlivé páteční noci, nejspíš zklamu. Hlavní aktérka, která vypila 2 Cosmopolitany, 1 sklenku vína, 2 Knockouty a 1 Long Island Iced Tea, mi totiž pod trestem smrti zakázala cokoliv zveřejňovat. A tak večer zůstane vrytý pouze v paměti účastníků (a mého telefonu a notebooku).
Místo toho se dnes chci věnovat rozboru životopisu Grety Garbo (1905-1990), který jsem zrovna dočetl. Na 650 stránkách totiž autor Barry Paris podává nejpřesnější a nejobjektivnější obraz filmové hvězdy, který jsem kdy četl.
Četl jsem životopisy Caryho Granta, Clarka Gablea a Elizabeth Taylorové a ty se mi moc líbily, ale každý k dané osobnosti zaujímal určité stanovisko, s kterým jsem ne vždy souhlasil. Pak jsem četl autobiografie Freda Astaira a Ginger Rogers a ty jsem taky se zájmem přečetl, ale jsou příliš jednostranně zaujaté a neberou v potaz širší kontext (Ginger si navíc pořád stěžovala, že nedostávala dramatické role, že ji režiséři podceňovali, měla nižší plat a blablablabla, místo toho, aby si pořádně užila ty krásné taneční filmy/komedie s Fredem Astairem, kvůli kterým ji mají všichni tak rádi a o nichž chtějí vědět co nejvíce).
Milovala Garbo někdy někoho kromě sebe?
Životopis Garbo (sehnal jsem ji na Amazon.co.uk, poštovné mě přišlo asi na 5 liber a doma jsem ji měl do týdne od objednání) ale zasazuje do kontextu, zkoumá osobnost nejzáhadnější herečky a možná i největší filmové hvězdy 20. století po všech stránkách, rozebírá, analyzuje, přidává komentáře odborníků, lidí, kteří se s "božskou" setkali a jejich dojmy.
Výsledkem je, že čtenář knihu zavírá s dojmem, že té záhadné bytosti možná trochu rozumí. Od počátků u studia MGM, kde si po prvních 14 dnech Greta poručila královský plat 5000 dolarů týdně, jinak že se vrátí do Švédska, po její vášnivou aférku s představitelem němých milovníků Johnem Gilbertem. Když se poté hvězda Garbo naplno rozzářila ve filmovém pantheonu, kniha obsahuje mnoho příhod a vyprávění známých herců (Clark Gable), hereček (Katherine Hepburn), režisérů (Billy Wilder), kteří se s Garbo setkali nebo se o to alespoň pokoušeli.
Královna a král mlčení - Garbo a prezident Calvin Coolidge. Dobová karikatura časopisu Vanity Fair.
A když Garbo v roce 1941 natočila svůj poslední film a stáhla se do ústraní, před čtenářem se otevírá úplně nový a dosud neprobádaný svět. Jak Garbo investovala do umění, akcií, vařila, nakupovala, cestovala a přitom se pořád bála lidí a vzruchu, které samotná její přítomnost vyvolávala. Jaký měla zvláštní smysl pro humor, že věřila na elfy a že svým strachem z veřejnosti lidi spíše lákala jako tajemná. Až po její smrt v téměř úplném osamění.
Kniha je uzavřena tím, že dnes už by se nemohla zrodit hvězda jako Garbo, protože udržet si soukromí tak jako ona, je v době online bulvárů téměř nemožné.
Patty Andrews, poslední z trojice Andrews Sisters, o níž jsem zde nedávno psal, zemřela v úctyhodném věku 94 let. Zajímavost: byla to právě Patty Andrews, kdo v Itálii oznámil veřejnosti zprávu o konci druhé světové války. Zrovna tam totiž se svými sestrami vystupovala na podporu amerických vojáků.
A teď ta dobrá...
Lana Del Rey se vrací do studia! Kromě nové desky připravuje také dva videoklipy. Cola by měla obšťastnit celý svět v první půli tohoto roku a Dark Paradise Lana točí pro německý trh, kde by měl vyjít jako single. Ale mnohem víc se těšíme na nové album. Předčí Lana Del Rey svou prvotinu? Zůstane věrná svému retro stylu, nebo upadne do mainstreamu?
.jpg)
