Novináři na exkurzi

V rámci absolvování předmětu Dějiny a současnost masových médií jsme s částí spolužáků jednoho vlahého podzimního večera navštívili Místodržitelský letohrádek v pražské Stromovce, kde se nachází oddělení starých novin a časopisů Národní knihovny.

Původně se mi tam příliš nechtělo, protože jsem se obával, že půjde o večer strávený nad nudným textem k připravované seminárce, ale pan Martin Sekera, který nás po novogotické stavbě a v bludišti regálů a polic provázel, nám dal dostatek času na prozkoumání těch největších zajímavostí a upozornil nás i na různé zvláštnosti, které archiv skrývá.

Holým prstem jsem se tak mohl dotknout nejstarších dochovaných novin v archivu - ze 17. století, přes humorné reklamy 19. století a eleganci první republiky až k šíleným titulkům a propagandě 50. let ("českoslovenští horníci oproti loňsku vykutali o 785 % víc uhlí než loni" - jako vážně?).

Pár úlovků můžete vidět na následujících fotkách, pro další si musíte zajít přímo do zámečku...

První obskurní titulek...

Dobová reklama na film - krása!

Mae West a její dvojsmysly...

Asi nejdivnější titulek (a článek), co jsem kdy četl

Dnes opět aktuální volba prezidenta.
Jak by dnes vypadala republika, kdyby tehdy zvolili Kramáře?

Černá kronika

Prvorepubliková reklama na svíčky Apollo

Pamětihodnosti Prahy a poprsí v jednom sloupci nedělají dobrotu.

Ňadra poprvé...

Ňadra podruhé...

Pro změnu poprsí - přelom století jimi byl
zřejmě hodně fascinován...

Ať je změna...

A poněkud neskromný mládenec hledá ženušku

PRVNÍ RECENZE NA ČESKÉM INTERNETU: On the Road

Možná díky pravidelnému čtení Ráďablogu víte, jak mám hrozně rád beatnickou literaturu a ty původní hipstery z 40. a 50. let. Možná víte, že Kerouacova kniha Na cestě je dodnes jediným literárním dílem, při jehož čtení jsem se neubránil slzám. Ale určitě nevíte, že už jsem se po letech čekání dostal k tomu filmu!

Na cestě už totiž plánovali jako film za Kerouacova života a sám autor dokonce napsal osobní dopis Marlonu Brandovi, zda by si chtěl zahrát Deana. Nechtěl. A tak se projekt odkládal a odsouval. V 90. letech se uvažovalo o Bradu Pittovi a Johnnym Deppovi do ústředních rolí, ale nakonec z toho sešlo, ani nevím proč.

A tak jsme se Na cestě dočkali až teď, o půl století později.

V hlavních rolích Sala a Deana se objevili relativně neznámí herci, což je dle mého názoru plus, protože s hvězdami první kategorie by film ztratil svou mladickou vzpurnost a část kouzla. Vypravěče Sala (Kerouacovo alterego) si zahrál britský herec Sam Riley a živočišného a energického Deana stoprocentní Američan (tedy jestli něco takového existuje) Garrett Hedlund. Z tohoto souboje vychází lépe Hedlund, protože Riley většinu filmu stráví s udiveným a nejistým výrazem na tváři.

A to nás přivádí ke Kristen Stewart, dámy a pánové. Po jejím výkonu ve Stmívání (viděl jsem první díl a půlku druhého) a ve Sněhurce a lovci jsem se této volby docela obával, ale na druhou stranu jsem si říkal, že nás třeba v roli ztracené teenagerky Marylou překvapí.

A překvapila. Protože její Marylou působila skutečně a dočista jsem během filmu zapomněl, že se dívám na bohatou hvězdu filmové ságy pro náctileté holčičky. Mám podezření, že Kristen Stewart neumí spolupracovat se zeleným plátnem a digitálními triky, neumí si představit, oč v takové scéně jde, a tak si pro jistotu zachovává jediný výraz, o kterém si myslí, že nic nezkazí. V On the Road ale zelené plátno nahradily skutečné lokace, skutečné interiéry a skuteční herečtí kolegové, takže se Kristen rozjela a dala do své Marylou všechen svůj herecký um.

Z vedlejších postav mě nejvíc zaujal Tom Sturridge coby náladový a impulzivní Carlo Marx (alterego básníka Allena Ginsberga).

No a pak mě samozřejmě dostala báječná retro atmosféra přelomu 40. a 50. let, spousta krásných aut, jazz a samozřejmě život na cestě - ubíhající krajina, krásné záběry na zasněžené kopce i vyprahlé stepi...

Když ale film skončil, pokrčil jsem rameny a řekl si "hm". Protože takhle nějak jsem přesně čekal, že film pojmou. Nedostavil se žádný "ách efekt" jako u spřízněného Kvílení, kde se mi moc líbilo propojení hraného filmu s animací.

Fotky z premiéry v Cannes

Takže abych to zhodnotil - dobré zpracování knihy (výborné na to, že je předloha v podstatě bez děje), ale mezi mé nejoblíbenější se nezařadí.

Trendy v současném filmu

S novým semestrem jsem zase začal chodit na filmový seminář - doporučuji ho všem studentům Karlovky, poněvadž je to jedinečná příležitost jak za mrzký peníz vídat ty nejnovější filmy, co jdou do kin.

Minulý týden jsem takto zhlédnul film Lawless (Země bez zákona). Ten mě sice nějak extra nenadchl, ale v rámci možností to ještě bylo koukatelné. Poslední dobou jsem hodně přemýšlel o tom, co spojuje nově vznikající snímky a Lawless mě přivedlo na stopu, protože spadá do všech tří kategorií.

První trend: gangsterky jsou opět v kurzu. Kromě již zmiňované Země bez zákona na počátku příštího roku do kin vtrhne hvězdně obsazený Gangster Squad (Ryan Gosling, Sean Penn, Emma Stone...) a béčkový Hotel Noir.

Druhý trend: v nových filmech taky můžeme pozorovat útěk z města na venkov, do nezkažené přírody či divočiny. To je hodně zvláštní, protože tzv. "ruralistické" filmy byly naposledy cool někdy na počátku 20. let. Letos to už byla lehká komedie Koupili jsme ZOO, romantický Lov lososů v Jemenu, britský Báječný Hotel Marigold, beatnické Na cestě a opět musím zmínit Zemi bez zákona, jež se odehrává v končinách Virginie odříznutých od okolního světa.

A třetí trend: nevím jestli to je pověstnou ekonomickou krizí, složitou politickou situací nebo prostě jenom nepříliš optimistickou náladou ve společnosti, ale filmaři se zase vrací k minulosti. Není to nic překvapivého - využívali ji kdykoliv, když lidé toužili uniknout ze špatné přítomnosti - v předvečer a během druhé světové války, za časů ekonomické krize. Důkazem nám kromě Lawless budiž remake Anny Kareniny, Na cestě, připravovaný Hitchcock, životopisný Lincoln, biblický Noah s Emmou Watson nebo miliontá předělávka Romea a Julie.

Zlatý věk sadomasochistických fantazií

HRANA ROZKOŠE: slušný
obal do tramvaje

Po vydání Fifty Shades of Grey bylo jen otázkou času, kdy se vyrojí další knihy zaměřené na "ty, kdo mají rádi lechtivé čtení s trochou násilí v něm". Podobný trend jsme pozorovali po vydání Larssonovy trilogie Milénium - doteď jsou v knihkupectvích regály takzvané "severské krimi" - a desítky knih s upírskou tematikou má zase na svědomí fenomén Stmívání.

Žijeme ve zlatém věku sadomasochistických fantazií. Praktiky, které lidé dříve důkladně tajili před okolím, jsou najednou cool, a mnoho lidí tak o svých choutkách mluví zcela otevřeně. Na tento jev samozřejmě musel zareagovat knižní trh.

Nakladatelství Ikar proto před nedávnem vydalo erotický román Hrana rozkoše. Americká spisovatelka Eve Berlinová v něm naprosto otevřeně a zcela bez zábran popisuje sadomasochistické praktiky jako plácaní, štípání, bondáže nebo zavěšování na kříž. 

Šokuje mě to? Ne.

HRANA ROZKOŠE: nemravný
obrázek skrytý pod obalem

Úplně chápu, proč mají tyto knihy u čtenářek úspěch. Žijeme ve složité době - ženy žijí životy buď příliš nudné a nezajímavé, a sní tak o troše vzrušení, nebo naopak přicházejí domů z práce úplně vyčerpané a chtějí si u knížky odpočinout, fantazírovat o tom, jak skvělé by to bylo, kdyby se o ně někdo staral a jim by jenom stačilo poslouchat příkazy. Hrana rozkoše jim dodá oboje - lechtivé vzrušení i únik od reality.

Co na tom, že svět v těchto knihách není skutečný? Co na tom, že hrdina najde G bod hlavní hrdinky stejně jednoduše jako mobil v kapse u kalhot? Řekněme si na rovinu, pánové, porno videa mají k realitě všedních dnů taky celkem daleko. Od Hrany rozkoše se liší pouze formátem.

A jak řekla Rachel v jedné epizodě kultovních Přátel: "No a co? Tak čtu porno! Nestydím se za to. Co je špatnýho na tom, když si dopřeji trochu erotiky?"

NOVÝ FENOMÉN: vydávaná fanfiction

Chcete se stát příštím Stephenem Kingem nebo J. K. Rowlingovou? Mám pro vás radu. Originalita není důležitá! Raději se zaměřte na zveřejnění svého dílka, někde, kde bude hodně vidět.

Rok 2012 přišel s poměrně zajímavým fenoménem: autoři bestsellerů se už nerodí z duševní dřiny a jedné kladné odpovědi od nakladatelství ze stovek negativních. Fifty Shades of Grey vzniklo původně jako fanouškovská fikce k dnes již dávno passé sáze Stmívání. Redaktoři nakladatelství si totiž všimli sadomasochistické romance E. L. James na fóru, kde nadšenci publikují své psané výtvory. A všichni víme, že Padesát odstínů od té doby způsobilo novou sexuální revoluci.

Že jedna vlaštovka jaro nedělá? Souhlasím. A proto přidávám aktuální zprávu.

Ve Velké Británii šestnáctiletá Emily Baker uzavřela smlouvu na knihu s Penguin Books. Podobně jako Fifty Shades, i její kniha vychází z psané fanfiction, jenže tentokrát jde o milostný trojúhelník mezi náctiletou dívkou a dvěma členy populární kapely. Kvůli autorským právům v knize prý nebude jmenovaná, ale jde o One Direction, mezi mládeží velice populární boyband (no dobře, uznávám, jeden song se mi od nich taky líbí). Mladá autorka na internetovém fóru získala od čtenářů neuvěřitelných 30 000 žádostí o pokračování a dopis od nakladatelství byl na cestě.

Kniha "Loving the Band" v Británii vyjde 1. listopadu jako e-book (předpokládám, že nakladatelství tomu zatím nevěří v papírové formě, a tak nejprve bez rizika zkouší, jak se to bude prodávat).

Zdá se, že mocné nakladatelské domy se rozhodly poslouchat "volání lidu" namísto rad vzdělaných redaktorů. Avšak já chápu proč. 30 tisíc lidí dychtivých na každou další kapitolu je při současných prodejích knih ohromné číslo.

Jak jsem dělal Myšpulína

Byla to nabídka, kterou nelze odmítnout, protože přichází pouze jednou za život.

Tomuhle jsem nemohl odolat! (A ano, převlek
jsem potom zase musel vrátit...)

Můj oblíbený spolužák Vítek mi totiž domluvil jednorázový přivýdělek nevšedního rázu: na dvě hodiny jsem se stal Myšpulínem.

Teďka nejspíš následuje vaše nechápavá reakce: "Co?"

20. října čeští nakladatelé spustí Knihománii - velkou knižní akci, při níž si můžete za výhodnou cenu koupit zajímavé tituly a kromě zábavy či poučení si z knihkupectví domů odnést i malý dárek. A aby se Knihománií mohla nakazit i široká veřejnost, na úterý nakladatelství Euromedia naplánovalo tiskovou konferenci, kde jsem měl zazářit jako postava z komiksů Čtyřlístku (abych upoutal pozornost na novou knihu se sbírkou jejich dobrodružství).

S Vítkem jsme se ze školy vytratili po přednášce z psychologie, abychom v deset dorazili do  Café Imperial (pro televizní diváky je to ten, kde vaří Pohlreich; pro milovníky architektury ten nádherný palác ve stylu art-deco kousek od náměstí Republiky).

Zatímco Vítek zapojoval kabely, aby ze svého notebooku mohl promítat reprezentační video, já se snažil dostat do role (Jak se asi Myšpulín cítí? Jaká jsou géniova gesta?). Značně mi pomohlo, když dorazil zbytek organizačního týmu i s mým kostýmem. Nasoukal jsem se do něj - i když slovo "nasoukal" je zde použito poměrně nadneseně, jelikož pruhované kalhoty s červeným sakem na mě spíš visely - a s pomocí okolí jsem si nasadil i Myšpulínovu hlavu.

Mistr a já

Otvor pro dýchání a vidění byl elegantně skrytý v jeho ústech, ale stejně mi po chvíli čekání v masce začalo být horko. Naštěstí mé utrpení netrvalo dlouho. Přesně dle instrukcí jsem vyšel před novináře a okamžitě mě ozářily blesky z fotoaparátů, cvakání spouště a úsměvy přítomných. 

Ach jo, miluju ten pocit, když jsem centrem pozornosti dobře naladěných lidí. Při každém mém pohybu - ať už jsem mával, měl rozpažené ruce nebo držel za rameno Jaroslava Němečka (tvůrce Myšpulína a jeho bandy) - pokaždé se spustila spoušť blesků. Pan Němeček mě použil jako živý model toho, jak se současný Myšpulín liší od toho původního. Společně jsme zapózovali a mohl jsem se zase převléct zpátky do civilu.

Už se těším, až si do životopisu dám položku "Myšpulín".

"To musíš zakamuflovat," poradil mi Vítek. "Napiš si tam třeba organizátor Knihománie nebo člen marketingového a PR týmu."

Tak jo. Ale stejně už se těším, až mě jednou budou vítat blesky fotoaparátů i bez kostýmu...

Mila Kunis ve Fifty Shades? A další zprávy ze showbusinessu

• Z Hollywoodu přichází aktuální zpráva, že Mila Kunis, přítelkyně Ashtona Kutchera, je jednou z top kandidátek na roli Anastasii Steele do filmové verze bestselleru Fifty Shades of Grey. Ale ne! Takže Justin Bieber ostrouhá? Říkal jsem si, že by byl skvělá Anastasia...

• Ještě jednou Mila: atraktivní herečka uvízla ve výtahu. Hasiči ji vytáhli až po 45 minutách! Ve skutečnosti by to zvládli za 5, ale 40 minut se hádali o to, kdo ji ponese.

• Russell Crowe se po devíti letech rozchází se svou ženou. Prý už nemohla vydržet, jak věčně nechává povalovat gladiátorské náčiní všude po domě.

• Lady Gaga a Prince píšou songy pro "Velkého Gatsbyho". Ano, už se moc těším na charlestonovou verzi Bad Romance. 

• Ke$ha prohlásila, že měla sex s duchem. Ehm, jasně... Myslím, že tady zase někdo měl "společensky náročnou" noc. Protože žádný duch se ke kopulaci s věčně sjetou zpěvačkou přiznat nechce. Nejspíš se za to stydí...

• Podle Blesku Felix Beaumgartner překonal rychlost světla. Vida, k čertu s CERNem, stačí nám Felix a budeme moct lítat hyperprostorem! Ne, vážně Felix si svým výkonem vysloužil od šéfredaktora Šafra přezdívku "pomalejší brácha Blesku". "Zprávy o Bartošové a Ornelle máme zatím pořád dřív než Felix, takže proto to druhé místo," vysvětlil Šafr.

• Středoškolská fyzika dostává na zadek i od deníku Sport. Podle nich Felix překonal rychlost vzduchu. Ach ti novináři... Čekám, co Felix Beaumgartner překoná příště. Rychlost barvy je prý ještě volná, tak rychle!

• Iron Man 3 a Thor 2 budou do kin uvedeny ve 3D. Třetí dimenzi Marvelu dodá Asgard ve spolupráci se Stark Industries...

• Scarlett Johansson se rozešla se svým přítelem. Všichni doufám víte, co to znamená? Tímto považuji loveckou sezónu v Hollywoodu za zahájenou!

"Hitchcock" si brousí nůž na Oscara

Mrkněte na trailer na připravovaný film "Hitchcock" (v kinech na počátku příštího roku).

Anthony Hopkins, Helen Mirren a Scarlett Johansson v jednom filmu? Navíc ve filmu mapujícím vznik legendárního Psycha? To musím vidět!

Už z traileru lze poznat, že tvůrci nemají malé ambice a skrze skvěle namaskovaného Hopkinse si brousí nože na nějakého Oscara. Rovněž datum premiéry (na podzim a v zimě mají premiéru filmy, od nichž si studia slibují nejvíc, protože kdyby premiérovaly na jaře nebo v létě, postarší akademici by na snímek mohli zapomenout) svědčí tomu, že Hitchcock se pravděpodobně stane jedním z nominovaných.

Kdyby film byl akcie, tak bych už zuřivě nakupoval.

Ohlasy na grotesku

Je čas na trochu sebechvály. Vlastně ne - není to sebechvála, když zveřejníte, co hezkého o vás někdo napsal, že ne?

Počítám, že mou novou grotesku už jste všichni viděli. Po dvou týdnech mám od svých přátel na Facebooku velice pozitivní ohlasy, ale pochvala od někoho úplně cizího svědčí o tom, že přátelé nekecají. Následující mail dostala máma mé herecké partnerky poté, co rozeslala odkazy na Ráďa straší na věži:

Dostalo mě, že v dnešní době natočí někdo - mimochodem docela profesionálním aspektem kamery, v době kdy většina vrstevníků nemá zájem absolutně o nic, intelektuální, nadčasovou, velmi dobře zpracovanou, co do synchronizace hudby i volby ex i interiérů a kostymerie, způsobem který nemůže urazit, absolutně relaxačním, a pokud do obsazení zvolí krásnou dívku, která lahodí oku, nemůže se výsledek setkat s neúspěchem......

Autorem pochvalné ódy je jistý pán, který má pověst puntičkáře, o to víc mě jeho pochvala potěšila. Je hezké slyšet od lidí, že to, co děláte, má smysl. Je to asi jeden z nejhezčích pocitů vůbec. (Hned po převalování se ve vyhřáté posteli.)

Sice by ten pán kromě hereččiny krásy mohl pochválit ještě třeba i můj (podle spolužáka, který amatérsky hraje divadlo) "bezvadný a přirozený" herecký výkon, ale člověk nemůže mít všechno.

Jo a ještě jsem chtěl napsat, že s tím, jaký ohlas měla groteska mezi spolužáky v Praze, vážně uvažuji o něčem jako "Ráďa v Praze" nebo tak něco, protože to taky nabízí spoustu veselých zápletek a mnoho talentovaných lidí, kteří by se mohli podílet na vzniku filmu i jeho propagaci.

NOVÝ BOŽÍ SERIÁL: Arrow

Po jablkách a skořici vonící podzimní seriálová sezóna zatím přinesla pár podprůměrných seriálů (americké Elementary prostě na britského Sherlocka nemá a nikdy mít nebude, takže to může rovnou zabalit), pár průměrných (666 Park Avenue má dobrou atmosféru a celkem sympatické postavy, ale hrozně předvídatelnou zápletku a zoufale se snaží svézt na nové vlně hororových seriálů po American Horror Story) a teď jsem objevil i jeden televizní klenot.

Arrow z produkce nadpřirozeno milující stanice CW (mimochodem vysílá i rovněž kvalitní Supernatural a The Vampire Diaries a připravuje Beauty and the Beast, na což se moc těším) mě skutečně ohromně nadchl hned pilotní epizodou.

Zápletka seriálu se podobá Batmanovi (nejspíš ne náhodou - komiks Green Arrow začalo nakladatelství DC Comics vydávat v roce 1941, tedy jen tři roky po netopýřím muži, a tehdy byli osiřelí milionáři v módě) nejen tím, že hlavní hrdina je milionář z fiktivního města, ale taky tím, že k očišťování města od korupce nepoužívá žádné nadpřirozené schopnosti - všechny jeho machrovinky jsou postavené na technice, vědě a svalech. To je celkem sympatické a rozhodně to hrdinu staví do "lidské roviny". Supermanem se člověk nestane, ale Green Arrowem by teoreticky mohl být kdokoliv.

Arrow přichází s příjemnými postavami, chytlavým dějem, lákavým prostředím "horních deseti tisíc" a špetkou dramatu. U akčních částí si na své přijde mužská část publika a geekové, u dramatických zase něžné pohlaví, protože osiřelý milionář, proti němuž kuje pikle nejen zločinecké podsvětí, ale taky vlastní rodina, čirou náhodou vypadá zatraceně dobře.

Takže tu máme jakousi zelenkavou směs Batmana s Revenge (o tomhle seriálu už jsem psal) a špetkou Assassin's Creed, jež chutná výborně rozmlsaným jazýčkům komiksových gurmánů i zamilovaným párům, které potřebují jen kulisu pro jiné aktivity. Už se těším na příští středu!

Divné sny

Poslední dobou se mi zdají hooodně divné sny.

Není to pro mě nic nového, už se mi kdysi jeden čas zdály i divnější. Dokonce jich bylo tolik, že jsem z nich vytvořil i knihu (Moje malá knížka snů). Mám pocit, že můj mozek takhle divně v noci pracuje, když píšu. Protože teď když začala škola, zase píšu hodně. Asi je akademické prostředí tak inspirativní...

Včera v noci se mi například zdálo, že jsem Harry Potter, plavu si v moři, sám bez přátel a někde kolem je Voldemort, Najednou se vynoří a způsobí takové obří vlny, že jenom křičím a snažím se zadržet co nejvíc dechu, když vidím, jak se nade mnou zavírá vodní hladina.

Jenže když se příliš soustředíte na zadržení dechu, obvykle ho udržíte jenom hrozně málo.

A to se stalo i mně.

Dovedete si představit moje zoufalství? Naštěstí ale poblíž byla ponorka s Ronem, Hermionou a mými spolupracovníky z městské věže. Nabrali mě a ačkoliv jsem při nastupování na ponorku ve tvaru věže zničil žebřík, nechali mě nastoupit.

Když to Voldemort zjistil, zablesklo se zelené světlo, já vidím logo MGM se řvoucím lvem - jenže ten lev se najednou promění v beznosého holohlavého Voldemorta a namísto řvaní zasyčí jako had. Opět se zeleně zablýská.

A já se probouzím.

První foto! Nicole Kidman jako Grace Kelly

Na internetu se objevila první fotografie z připravovaného filmu Grace of Monaco, který bude mapovat část života legendární Grace Kelly poté, co opustila Hollywood, aby se stala kněžnou malé evropské zemičky.

Nicole Kidman to tady moc sluší!

Doufám, že tam bude i něco o tom, jestli byla, nebo nebyla šťastná, protože názory se na to různí a já bych si v tom rád udělal jasno. Nedávno jsem četl v Reflexu, že svého rozhodnutí odejít od filmu později litovala (vztahy mezi ní a  knížetem asi nebyly ideální, všechny její filmy v Monaku zakázali, nemohla vydržet to dlouhé odloučení od hereckých kolegů atd.), ale jinde zase říkali, že knížete měla ráda natolik, že se pro něj své kariéry vzdala ráda a odmítla mnoho nabídek Alfreda Hitchcocka, aby si zahrála v jeho dalších filmech, do kterých s Grace počítal (Psycho, Ptáci, Marnie).

Já osobně bych si spíš přál, aby v Hollywoodu zůstala, ale Grace Kelly se na Olympus filmových bohů dostala tak jako tak, takže na tom asi stejně nezáleží.

Skvělá obálka nové knihy Stephena Kinga. Už jste ji viděli?

Stephen King měl ve svém tvrdém srdci vždycky místo pro něco staromódního a retro. Ve Vykoupení z věznice Shawshank to byla krásná napůl oblečená Rita Hayworth, v Zelené míli zase elegantní tanec Freda Astaira a Ginger Rogers.

Kingova nová kniha "Joyland" sice přijde na pulty knihkupectví až v červnu příštího roku, ale na internet už pronikla její obálka. Je celá v pestrém pulpovém stylu brakové literatury 40. a 50. let.

Jsem celebrita!

Pozor! Čtete blog významné osobnosti!

Nejenže si mnohá nakladatelství vzala k srdci mé rady a postupně vydala Pýchu, předsudek a zombie, Padesát odstínů šedi a příští týden vyjde pod názvem "Ten, kdo stojí v koutě" i mnou tolik propagovaná kniha The Perks of Being a Wallflower. 

Ale navíc o mně vyšel článek! 

Zatím tedy pouze ve fakultním měsíčníku Sociál (nemyslete si, že jsem sociál!), ale stejně je to úspěch a výstřižek právem poputuje na mou narcistickou nástěnku k fotkám a oceněním, jež jsem za svůj krátký život nasbíral.

To jsem já na straně 24...

Jestli mě chcete domů, kupte si nové číslo časopisu Sociál - zdarma k němu dostanete Respekt - a hledejte článek Elišky Junkové.

A nyní mne omluvte, jdu pozorovat svůj odraz v zrcadle...

Nové CityBee

Někdy před prázdninami jsem tady nadšeně psal o mladém časopise CityBee, který shrnuje zajímavé akce a zajímavosti z ulic našeho hlavního města. Nyní vyšlo druhé číslo - městská včelka zřejmě bude bzučet čtyřikrát do roka - a opět musím chválit (já bych byl tak bezvadný učitel!).

Opět jsem tam našel velice kvalitní texty (částečně za to nejspíš může mladické nadšení autorů) a nebojím se říct, že v současné době jde o nejkvalitnější periodikum, které v Praze člověk může dostat zdarma - a to počítám i Metro. Na to, že jde v podstatě o tištěnou reklamu na internetové stránky je úroveň skutečně vysoká.

Nahlédněte se mnou...

Na titulní stránce čtenáře hned zaujme souboj pražských břehů
 (i o něm jsem už psal) v podání andělské blondýnky a tmavovlasé desperádky.
Toto téma se pak line časopisem jako Vltava, jež město rozděluje.
Dozvíte se tak, na kterém břehu je lepší studovat a kde zase najdete lepší bary.

Musím se přiznat, že nevím,co si o tomhle mám myslet. Rozhovor s dvojicí
českých architektů v Číně už jsem totiž četl už v jednom z letních Forbesů.
Nevím tedy, jestli autor "opsal" téma i kritické vyznění, anebo jde o pouhou shodu náhod.

Jo, tohle bylo zajímavé. Vážně by to chtělo, aby Dan Brown
napsal román odehrávající se v mystické Praze...

K podzimu patří taneční. Že bych se přihlásil na stepování? V těch
starých filmech to vypadá tak dobře...

Podle mě vrchol čísla. Skutečně kvalitně vedený rozhovor
se zajímavým člověkem (Leoš Válka spoluzakládal DOX)
 a na aktuální téma - moderní umění v Praze.

Reportáž z metra už jsem četl v letošní Fobii, takže nic nového pod sluncem.
Obě jsou odlišné a obě se mi líbily. Taky bych se rád svezl s řidičem fírou.

Závěrečné tipy usnadňující život v Praze mě velice pobavily. Nevím, jestli
to přečtete, ale zkuste to (a kdyžtak si sežeňte nové CityBee sami!).

Moje současná posedlost: NORMA SHEARER

Všimněte si těch krásných kočičích očí...

Před pár večery jsem si pustil film Marie Antoinetta z roku 1938, v němž zazářila tehdy již pomalu uhasínající hvězda a takzvaná "první dáma MGM" Norma Shearer. 

(Mimochodem jde o film, který do Československa dorazil právě během nacistické okupace a prvorepublikový herec Hugo Haas později vzpomínal, že když se jakožto člověk nečistého původu ukrýval v kině před odvozem do koncentračního tábora, Marii Antoinettu nuceně zhlédl nesčetněkrát. Když ten příběh později v Hollywoodu vyprávěl samotné Normě Shearer, ta se rozplakala.)

Film je i na dnešní poměry velice koukatelný, zvláště díky nadčasovému (a velice smutnému) příběhu ubohé Marie Antoinetty, která má tu smůlu, že se octne ve špatný čas na špatném místě a zmanipulovaný dav si na ní vybije vztek na celou monarchii. Jakožto příznivec monarchie pořád tvrdím, že Francouzská revoluce byla omyl a od té doby to s Francií jde z kopce a líbí se mi, že film tento můj názor celkem podporuje.

...Norma Shearer od narození šilhala, ale
ve filmech to ze všech sil maskovala.

No a Norma Shearer zde díky skvělé práci osvětlovačů skutečně září (tedy až na ty poslední scény, kdy je celá bez make-upu a pozlátka a vypadá jako nějaká selka), její tragická láska k Tyrone Powerovi (už jsem zapomněl, jak se jmenovala postava, kterou hrál) je úplně hmatatelná - Norma měla údajně neukojitelný apetit na muže a líbání s Powerem si k nelibosti dotyčného užívala víc než scéna vyžadovala - a film ukazuje MGM na vrcholu.

Božská Norma Shearer natočila svůj poslední film v roce 1942 (tedy ve svých čtyřiceti letech) a usoudila, že jakožto hvězda první kategorie by měla v paměti diváků zůstat navždy mladá a krásná, a tak se uzavřela před světem podobně jako Greta Garbo. Jenže na rozdíl od Garbo na ni diváci navzdory šesti nominacím na Oscara postupně zapomněli a herečka zjistila, že ačkoliv na filmových páskách zůstává pořád stejná, ve skutečnosti neodvratitelně stárne.

Dokonce se kvůli tomu odmítala stýkat se svými dětmi a vnoučaty a vysloužila si tak pověst sobecké ženy, krkavčí matky, ledové královny a bůhvíčeho ještě.

Podle mě to však byla úžasná herečka, která lehce zvládla přechod od němého ke zvukovému filmu a téměř bez skandálů (pokud nepočítáme její aférky - pletku čtyřicetileté hrečky s tehdy ani ne dvacetiletým Mickeym Rooneym prý muselo studio složitě ututlávat) se stala největší hvězdou MGM.

Vogue v Česku? Možná ano!

V týdnu jsem prováděl svou pravidelnou obchůzku knihkupectví a antikvariátů. Prolistoval jsem si novou knihu od Rowlingové a přijde mi, že příběh o sociálních rozdílech na anglickém maloměstě nebude nic pro mě, J. K. měla dle mého názoru zůstat ve světě Harryho Pottera. 

V antikvariátu jsem našel nějaký starý brak, jenž mě hned na první dojem dostal krásnou obálkou. A protože soudím knihy podle přebalu, uvažoval jsem o její koupi. Nakonec jsem to odložil na neurčito, takže máte pořád ještě šanci. 

Brak z 20. nebo 30. let

A v Luxoru jsem konečně znovuobjevil oddělení zahraničních časopisů. Nejvíc mě zaujalo asi 900stránkové americké Vogue. Tohle někomu přistát do schránky, tak může rovnou kupovat novou...

Čirou náhodou jsem den nato na Mediaguru našel tento článek, který píše, že legendární dámský magazín o módě a životním stylu možná po letech konečně dorazí do Česka. Ne že bych kdovíjak toužil každý měsíc číst o tom, jestli jsou krajky momentálně v módě nebo ne, ale Vogue beru jako důkaz vyspělosti českého trhu a potvrzení vyšší hospodářské úrovně naší země.

900stránkový časopis? Proč ne!

Navíc samozřejmě vítám každý nový časopis s otevřenou náručí, protože zdejší nabídka tištěných periodik se zahraničí pořád ještě zdaleka nevyrovná. Hlavně tedy co se pánských časopisů týče. Chybí mi tady něco jako GQ nebo Wired. A v kulturní a zábavní sekci týdeník ve stylu Entertainment Weekly - tedy zprávy z filmového a televizního průmyslu, recenze nových knih, hudby i divadla. 

Až jednou budu úspěšným vydavatelem, postarám se o to, abych novými tituly tuto skulinu na trhu pořádně ucpal.

Nedělní football

Začal nám podzim a s ním i pravidelné dávky amerického fotbalu v přímém přenosu na Nova Sportu. Ještě než jsem nastoupil na univerzitu, měli jsme s bratrem ve zvyku nedělní večer strávit právě sledováním NFL. Dokonce jsme se i proti sobě vsázeli o desetikorunu, který tým vyhraje, abychom tomu dodali ještě trochu šťávy navíc.

Jenže teď, když každou neděli večer jezdím do Prahy, už americký fotbal nemám možnost sledovat. Navíc je to spíš kolektivní podívaná, samotného mě to tolik nebaví.

Je to škoda, protože soccer (nebo jak s oblibou říkám "sucker") mě nebaví, v hokeji zase nestíhám sledovat puk, takže americký fotbal byl asi jediný sport, u jehož sledování jsem vždy vydržel od začátku až do konce. Navíc mě ho bavilo i hrát, ačkoliv jinak spíš preferuji individuální sportování.

A tak teď strávím podzimním dny jenom vzpomínáním na podzim 2010, kdy jsem každý týden čekal, jak si povedou mí oblíbení Baltimore Ravens, jestli bude hrát "zázračný" Eli Manning, jestli bude komentář Jindřicha a Bohumila zase tak dobrý jako posledně, a kolik záběrů na spoře oděné roztleskávačky uvidíme tentokrát.

Vážně by ten sport měl už někdo konečně rozšířit i k nám.

Česko by potřebovalo senátora McCarthyho

Nejdřív zčervenal Liberecký kraj, teď se rudá barva na politické mapě rozšířila i na kraj Ústecký. Česká republika na podzim nejspíš po 20 letech opět přivítá komunisty na vysokých politických postech. Rudá hrozba je zpátky a zrovna v nejcitlivější chvíli.

Současná vláda je totiž sice oficiálně pravicová, ale všichni víme, jak je to doopravdy (na druhou stranu nevím, jaká lepší koalice z posledních voleb mohla vzejít) a prezidentu Klausovi zanedlouho vyprší mandát. Většinu politických funkci v zemi tak v roce 2013 bude ovládat levice. Občas si říkám, že konec světa v roce 2012 přece jenom přijde, jenom možná dřív než v prosinci.

Někteří lidé tvrdí, že 21. 12. nemá přijít konec světa, nýbrž jenom globální změna. Tak nějak tajně doufám, že až začnou ožívat zombies, tak by z mrtvých mohl vstát i senátor Joseph McCarthy a očistit Českou republiku a Evropu od všech komunistů.

Chce se mi až křičet: jako vážně, lidi? Za většinu problémů, které tahle země má, může 40 let diktatury "proletariátu" a vy ji chcete zpátky? Omlouvám se všem pravidelným čtenářům, protože věřím, že mezi nimi žádní komunisti nejsou, ale tak nějak doufám, že se mi i tímhle chabým šplouchnutím ve vlnách internetu podaří rudou hrozbu zpomalit.

Nedávno jsem na Aktuálně četl porovnání hospodaření současných hejtmanů: zlepšilo současné vedení za čtyři roky situaci ve vašem kraji? Na mé rodné Vysočině socialistický hejtman Běhounek situaci dokonce ještě zhoršil! A přesto má dle všech průzkumů velice vysokou šanci na znovuzvolení.

Prostě ať se na mě všemožní ochránci lidských práv nezlobí, ale lidé neustále dokazují, jak hloupí i navzdory všem technickým vymoženostem a zdrojům informací jsou. A nejhorší je, že zhoršují život i nám, inteligentní menšině. Aristoteles měl pravdu, když tvrdil, že demokracie není ideální, protože většina je chudá a hloupá a nechrání tak zájmy bohatých a chytrých.

Jak jsme natáčeli "Ráďa straší na věži"

Nezapomenutelná babička

Včera jsem sem umístil odkaz na svou novou grotesku a jak jsem slíbil, dnes se budu snažit popsat proces jejího vzniku. Nebyl to proces vůbec snadný, ale zato jsme se při tom ohromně bavili. Ostatně, znáte lepší způsob, jak strávit slunný prodloužený víkend na konci září, než s přáteli a kamerou?

Jak jsem už psal dřív, scénář jsem dopsal začátkem září. To ale neznamená, že bych všechny nápady a vtipy vymýšlel z fleku a sepisoval je do textového editoru. Některé nápady už jsem měl v hlavě delší dobu (třeba ten s děsivým portrétem starého věžníka - mimochodem, veřejně děkuji Anetě Kalouskové za to, že jej tak hrůzně namalovala), jiné jsem dostal při sledování starých grotesek z 20. let.

Ale ani po dopsání jsem ještě nemohl začít natáčet. Jednak byla moje herecká partnerka Kristýna v zámoří a jednak bylo ještě potřeba scénář projít, najít zbytečné scény a nudná místa, aby byla zachována čistá komedie. Protože groteska je esence komedie. A samozřejmě jsem musel všechno zorganizovat - od herců ve vedlejších rolích až po rekvizity. Dokonce jsem naznal, že natáčení mě baví natolik, že mi stojí za to koupit lepší kameru. Už se mi totiž v hlavě líhne scénář vánoční příběh, tak snad jsem "strašením na věži" neskončil.

Porada

28. září jsme se sešli (ještě že máme ten facebook, bez něj by bylo domlouvání a organizování mnohem složitější) na smluveném místě a hned jsme se do toho dali. Řekl jsem si, že když už, tak už. A aby výsledek za něco stál, sehnal jsem i přenosné halogenové svítidlo (díky bohu za něj, nikdy jsem si neuvědomil, že by na věži byla taková tma!) a spoustu prodlužek. Takže to bylo téměř jak na skutečném natáčení.

Ze zákulisí úvodní titulkové sekvence

Jakožto profesionálové už jsme samozřejmě příliš povýšení na to, abychom natáčeli chronologicky, takže jsme začali se scénami na věži, načež jsme se přesunuli do ulic našeho milovaného města, kde jsme natočili záběry odehrávající se venku. Nejvíc nás dostala Zuzka ve velice přesvědčivém kostýmu babičky. Poté nastal logistický přesun směrem k naší rezidenci, kde mě a Kristýnu kamera zvěčnila do úvodní titulkové sekvence. Sice ve výsledné verzi není vidět, že jím meloun, ale myslím, že i jenom moje "jokerovská" ústa vyvolávají úsměv.

Po obědě a vyfocení několika fotek na plakáty jsme se vydali na dlouhou cestu k vyhlédnutému rybníku. To byla asi jediná pasáž filmu, kterou jsme natáčeli chronologicky, protože poslední scéna byla klíčová a bylo by nemožné točit další scény s mokrým oblečením. Jo, není nad koupačku na konci září.

Umělecké foto s vrbou

Po převléknutí a horké sprše jsem se vrhl na stříhání a přitom jsem zjistil, že některé záběry se mi v současné podobě vůbec nelíbí a že pro úplnost jich ještě pár chybí. Proto jsem na další den svolal ještě dotáčení. Jenom já, Kristýna (Berta) a kameramanka Katka (tentokrát nahradila Zdéňu, protože ten byl pryč).

Legendární Bertin pád do rybníka

Sobotní odpoledne jsem strávil u video editoru: skládal jsem záběry za sebe a cítil jsem radost, kdykoliv na sebe plynule navazovaly, vystříhával jsem nepovedené části, chyby, přidával titulky, zrychloval jsem, přidával černobílý efekt, vypínal zvuk (nejvíc jsem se bavil, když průvodkyně namísto výkladu turistům vyprávěla o špagetách její babičky - ještě že to je němý film: vzhledem k tomu, že nikdo neuměl nazpaměť scénář, musel vždycky někdo mimo záběr nahlas předčítat, co se v kterém záběru má dít) a na závěr přidával a stříhal vhodnou hudbu.

A mezitím jsem ještě stihl přes facebook uspořádat slavnostní premiéru. V sobotu večer se tak sešel skoro celý štáb, aby společně zhlédl všechny grotesky - od Rádi a lehátka, až po Strašení na věži, což byl zlatý hřeb. Po promítání fotek jsem ještě grotesku nahrál na YouTube a únavou jsem padl do postele.

Teď už jenom čekám na lajky, počty zhlédnutí, komentáře mých přátel a na telefonát z Hollywoodu.