Speciál LN - 150 nejlepších filmů

Speciální vydání Espritu, magazínu Lidových novin, jsem si tentokrát nemohl nechat ujít. Matně černý svazek s mimořádně dobře vypadajícím Vojtou Dykem na obálce se totiž stejně jako celé Česko na začátku prázdnin věnuje filmu.

(Pro neznalé - je to kvůli tomu, že v těchto dnech začíná filmový festival v Karlových Varech).

Ačkoli nevím, kdo je Iva Hejlíčková,
líbilo se mi, že do své pětky zařadila
klasiku Život je krásný.

První část 162stránkové publikace zaplňují významné osobnosti českého filmového průmyslu a jejich "Top pětka" nejoblíbenějších a dle nich nejlepších filmů. Zjistíte například, že Martha Issová má ráda E. T. Mimozemšťana a jeden z našich lepších režisérů Jiří Vejdělek preferuje Někdo to rád horké. Ovšem jinak to byla všehovšudy celkem bída. Bohdan Sláma, jehož jméno po té zrůdnosti Čtyři slunce nemůžu ani vidět, se vyžívá v ruských a italských filmech, hodně tvůrců uvádělo taky Amadea, Intimní osvětlení, Vlasy a Vyšší princip, takže hodně filmy Miloše Formana následované intelektuálními filmy z 60. let, k nimž jsem se pro jejich náročnost ještě nedopracoval.

Prostě mi je rázem jasné, proč je český film v takové krizi. Sorry, ale když sedm lidí uvede jako nejlepší film Felliniho Amarcord, nemůžeme se divit, že na české filmy nikdo nechodí. Fellini není typ režiséra, jehož filmy by zasahovaly masové publikum.

Hipster Vojtěch Dyk

V další části magazínu jsou rozhovory. Víceméně mrtvé a o ničem, v běžném čísle Reflexu jsou mnohem zajímavější. Z mnohých z nich mám dojem, že autoři jenom poslali mejlem otázky dané osobnosti a počkali na odpověď. Z této části mě nejvíc zaujaly velkorysé fotografie zpovídaných. Magazín se snaží vyvolat dojem luxusního zboží, čtení pro vyšší třídy tím, že plýtvá místem. A tak se ze čtení na letní odpoledne stalo čtení na letní hodinu až dvě (záleží na rychlosti čtení).

A pak už je to jenom móda, móda a móda. Tuhle poslední část jsem jenom prolistoval a prohlídl si obrázky (ty jsou ovšem moc pěkné), protože mě to zas tak nezajímalo. Ale to už je otázka vkusu a zájmů čtenářstva.





A jaký je tedy závěrečný verdikt? Pro milovníky filmů a módy zajímavý tip na čtení k bazénu. Ostatní si hezké obrázky můžou najít i jinde.

Nechybí ani exkurze do šatníků našich prvorepublikových
hvězd. Vlevo taška Nataši Gollové,
vpravo kapesníček Oldřicha Nového.

Katy Perry má životopisný film ve 28 letech

Jedno se Katy musí uznat: má styl!

Když šel před pár lety do kin životopisný film Justina Biebera (samozřejmě ve 3D), považoval jsem to jenom za úlet pubertálního mládežníka. Jenže včera měl premiéru film mapující život další ikony současné hudby - Katy Perry. A z biografických filmů o osobnostech, které nejen stále žijí, ale dosud taky čile tvoří, se stává poměrně zvrácený trend.

No vážně! Proti životopisným filmům nic nemám, mnohé jsou skutečně podařené a některé mám mezi svými nejoblíbenějšími. Ale všechno to jsou filmy natočené v době, kdy již daná osobnost nežila, případně si užívala podzim života a kariéry.

Hannah Texas se svou autobiografií

Katy Perry a Justin Bieber se nám tedy buďto snaží naznačit, že už mají vyděláno, tak chtějí za svou kariérou udělat tečku v podobě filmu, a nebo (mnohem pravděpodobněji) vydělat nějaké peníze navíc, oživit svou popularitu a ukojit svoje ego v jednom.

A nezůstává jenom u filmů. Miley Cyrus vydala životopisnou knihu v 16 letech.

Jestli něco považuju v dnešní době za zvrhlost, tak je to tohle. A to mám Katy Perry poměrně rád (She Kissed a Girl and I Liked It, umí nosit styl čtyřicátých let, má podprsenku, co stříká šlehačku a ráda se nahá válí v cukrové vatě).

Možná bych si taky měl pomalu chystat materiál na svou autobiografii a popřemýšlet o tom, kdo by mě měl hrát.

Hned první část by zachycovala mé těžké dětství - jak jsem byl ve školce všem terčem posměchu, protože jsem jako jediný říkal prostřednímu světýlku na semaforech "oranžová" ("Ne-e! To je žlutááá!" - SUCK IT BITCHES!). O konflikty by nouze nebyla.

Stejně jako Katy Perry jsem usoudil, že já se na tu roli hodím nejlíp.

Jak jsem navštívil Jamese Deana

Ne, neděste se, nejedu v žádných psychotropních látkách. Mám na mysli pražský retro diner James Dean, který je inspirován životem této tragicky zesnulé hollywoodské legendy a vůbec atmosférou amerických padesátých let.

Krásnou hutnou atmosférou se vším všudy.

Z repráků hraje doo wop, swing, jazz, můžete slyšet Elvise, Everly Brothers, The Flamingos (tnut tnut!) a další neprávem pozapomenuté umělce. V pohodlných červeno-bílých boxech si můžete listovat jídelníčkem, na němž nechybí vanilková cola, mléčné koktejly, alkoholické drinky a hamburgery a počkat na příchod sličné servírky ve stylové uniformě. Čekání (může se protáhnout, při mé návštěvě jsme stěží našli volný stůl) si můžete ukrátit taky prohlížením nástěnných maleb Jamese Deana, Marilyn Monroe, pin-up girls, Elvise, nebo třeba zkoušením, zda jukebox v rohu funguje (nevím, všiml jsem si ho až na odchodu).

Objednal jsem si čokoládový milkshake. Dorazil s kopcem šlehačky a červenou třešničkou na vrcholku. So retro! Ceny sice nejsou zrovna nejnižší, ale James Dean není typ podniku pro každodenní stravování. Je to o stylu, o nasátí atmosféry, o úniku z všedního světa zpátky do 50. let, kdy jste s přáteli ze školy nad mléčnými koktejly řešili, kdo s kým jel v tátově cadillacu na Vyhlídku milenců a jestli je lepší James Dean nebo Marlon Brando.

Stojí to za návštěvu. Až budu mít víc peněz, zkusím ten cheeseburger. A až budu mít ještě víc peněz, otevřu si podobný retro podnik, kde budu prodávat svůj lahodný jablečný koláč a čokoládové muffiny.

Léto je tady, aneb rozkopejte celou Prahu

Jestli v Praze žijete, studujete nebo ji máte v plánu o prázdninách navštívit, nejspíš jste už slyšeli o plánovaném zrušení provozu metra A od Dejvické až po Můstek (což je dle mého amatérského pozorování nejvytíženější úsek zelené linky) čtyři dny v červenci. Jestli o tom slyšíte poprvé, jsem rád, že se tak důležitou zprávu dozvídáte z mého blogu a doporučuji kliknout sem pro podrobnější a serióznější informace.

Chápu, že je potřeba metro opravit, seřídit výhybky, vyleštit koleje, kachličky ve stanicích a kdo ví co ještě. Chápu taky, že o prázdninách je pro to ideální příležitost, protože většina Pražáků odjede do svých letních rezidencí, případně k móři a turisti se stejně nejvíc pohybují v prostoru Malostranská a Staroměstská, kde lze všechno projít pěšky a přinejhorším se pár zastávek svezou tramvají.

ALE! Mám takový pocit, že v Dopravním podniku nikdo nepomyslel na to, že až do září je taky rozkopaná Letná v úseku Hradčanská až Strossmayerovo nám., což vydělávající obyvatele Prahy 6 na ty čtyři dny téměř odřízne od zbytku města, případně odkáže na nepochybně přeplněné tramvaje a autobusy. 

Takže se modlím za to, aby náhradní tramvaje jezdily v rozumných intervalech dvou až tří minut, stejně jako metro.

Umění šplouchu

Jack Long je americký fotograf, který se zaměřuje na zachycování kapalin v pohybu. Ve své poslední práci vytvořil originální sérii neexistujících květin, které vyrostly wait for it... Z BAREV!

A pak že je moderní umění přeceňované, nepochopitelné a kdovícoještě... Vždyť tohle je krása!

První fotky z Maleficent!

S netradičními adaptacemi klasických pohádek se roztrhl pytel. Letos to byly dvě Sněhurky, v roce 2014 to bude Maleficent. Na internet se dostaly první fotografie z připravovaného fantasy filmu který divákům ukáže, jak se z obyčejné dívky stala zlá čarodějnice, jež uvalila kletbu na Šípkovou Růženku.

Maleficent si zahraje Angelina Jolie a já si myslím, že to je dobrá volba. Nevím proč, ale nikdy jsem té ženě nepřišel na chuť, přijde mi falešná a úskočná, trochu jako kočka. Pro roli záporňačky se tedy hodí perfektně. A po stránce vzhledu si s původní Maleficent z Disneyho Šípkové Růženky z roku 1959 nemá moc co vytknout. To můžete porovnat sami.

Film má přijít do kin v roce 2014 a samozřejmě ve 3D.

Prázdniny

Právě jsem úspěšně zdolal poslední zkoušku, čímž jsem uzavřel první ročník vysokoškolského studia. 

Když si vzpomenu, jak jsem před rokem oslavoval přijetí na žurnalistiku a maturitu (předávání jsme měli 20. června), vůbec mi nepřijde, že to už je rok. Tolik se toho za těch 365 dnů stalo, tolik nových lidí jsem poznal, tolik nových zkušeností jsem nasbíral...

Ale není čas o tom přemýšlet. Prázdniny mi začínají a ačkoliv jsou letos značně pracovní, věřím, že i tak si je pořádně užiju a možná si díky té práci v Praze budu víc vážit sladkého domova v Třebíči.

A tolik peněz si vydělám!

Jak jsem navštívil Candy Store

Jeden z nejlepších způsobů, jak prozkoumávat svět, je skrze jídlo. A ve 21. století už za ochutnáváním cizokrajných pokrmů nemusíme cestovat daleko. Na každém rohu jsou nám uspokojení chutí k dispozici indické, řecké, americké, čínské, italské, francouzské i tradiční české restaurace. V řetězci Marks and Spencer si můžeme koupit anglické sušenky, belgickou čokoládu a další pochutiny. A navíc je v Praze i Candy Store! 

Candy Store a Candy Car

O tomhle obchodě, který nabízí sladkosti a jiné pochutiny dovážené přímo z USA, jsem se dozvěděl teprve nedávno, když jsem na internetu sháněl svoje oblíbené skořicové žvýkačky Big Reds. Candy Store je totiž má na skladu za 21 Kč (jo, žvejky normálně stojí cca o polovinu míň, ale skořicové v ČR asi jinde neseženete). A kromě nich taky kuličky Maltesers, karamelky Milk Duds, vanilkovou Colu nebo bonbony M&M's s příchutí preclíků nebo arašídového másla, co jsou k dostání nejblíž možná tak v Rakousku nebo Německu a ani tím si nejsem tak docela jist.

Já se rozhodl vyzkoušet Twizzlers, protože jsem o nich už hodně četl a v posledních Transformers jim ta kočička, co neumí hrát a obsadili ji jenom proto, že Megan Fox řekla, že Michael Bay je horší než Hitler, udělala sexy reklamu. A verdikt? Je to míň sladký gumový had. Nic zvláštního. Příště zkusím ty M&M's. 

A od kamaráda jsem ještě ochutnal jeden Milk Dud - karamelky v jemné čokoládě. Ty jsou moc dobré a sladké, ale bohužel se příšerně, skutečně PŘÍŠERNĚ, lepí na zuby.  

Ale nelituju toho, že jsem to vyzkoušel. Přece jenom mě to pořád vyšlo levněji, než letenka přímo do Států. 

I když tam bych taky jednou chtěl. Kvůli tomuhle: 

Zkouška z literatury

Opět se hlásím z minulosti. Když tohle budete číst, budu na zkoušce z literatury. Spočívá v tom, že přineseme seznam 40 knih - česká literatura po roce 1945 do současnosti - a budeme si o nich povídat s profesorkou.

Prý je to celkem v pohodě. To doufám, protože upřímně řečeno jsem už některé ty knihy četl poměrně dávno a už si z nich moc nepamatuju. 

Přinejhorším spoléhám na to, že řeknu: "O literární teorii toho moc nevím, ale zato mám určitou praxi." A vytáhnu svoje tři knihy. BAM!

So wish me luck!

Nejlepší muzikálová scéna všech dob?

 Nemám moc rád muzikály. Alespoň ty současné ne. 

Přijdou mi uřvané, přehnané, moc barevné a prostříhané a často s nevýraznou nebo naopak nepříjemnou hudbou. A nějak pořád nemůžu přijít na chuť tomu šroubovanému momentu, kdy se běžný denní rozhovor změní v písničku.

Zato staré hollywoodské muzikály, to je podle mě umění v ryzí formě. A vzhledem k tomu, že se jich většina odehrává v prostředí divadla, písničky tam jaksi přirozeně patří a nepůsobí ani trochu uměle.

Navíc se tehdy jelo bez střihu od začátku do konce - herci svoje kroky a slova písní museli ovládat bezchybně, protože filmem se nemohlo plýtvat. Na druhou stranu se ale plýtvalo jinde. A to velkoryse.

Nedávno jsem se po dlouhém hledání dopátral filmu Footlight Parade z roku 1933, který z řady muzikálů "ze zákulisí" vyčnívá skutečně extravagantní scénou By A Waterfall. Ve studiu kvůli ní postavili prosklenou vodní nádrž pro stovku tanečnic, které ve vodě vytvořily tak psychedelickou a kaleidoskopickou show, že na ni svět vzpomíná i po 80 letech.

Však se podívejte sami (nejlepší část začíná zhruba v páté minutě, ale celé číslo ve stylu vodních nymf je skvělé):

Režisér a choreograf Busby Berkeley si díky tomu na newyorské premiéře vysloužil dlouhé ovace ve stoje. Dle mého názoru zaslouženě. Je to nejspíš nejlepší muzikálová scéna všech dob (ani Zpívání v dešti na tohle prostě nemá).

Nám dnes už zůstávají pouze Berkeleyho charakteristické filmy, protože takovéhle úžasné kreace už dnes nikdo nedělá.

Sbohem, dieto!

Zase se začínám bát o svou štíhlou linii. Když jsem se vážil naposledy, měl jsem sice svých klasických 68 kilo na 183 cm, ale obávám se, že po tomto víkendu to bude mnohem víc. 

Na rozdíl od poloprázdné lednice v Praze se doma vždycky najde něco k jídlu. A co víc, vždycky je to něco dobrého.

Po příjezdu domů mě maminka přivítala horkými lasagnemi, které po dvou týdnech toustů, těstovin, nepovedených ryb a pizzy, chutnaly jako božská mana.

A v sobotu upekla ovocný dort a když jsme jeli navštívit babičku, obdařila nás ještě skořicovými šátečky a zmrzlinou.

S takovouhle si svoji antickou figuru neudržím! Zítra jdu do fitka.

Dva letní seriály

Už mi zbývají poslední dvě zkoušky a ty budou vcelku v pohodě, a tak jsem si pomalu začal sbírat seriály na léto. Přes rok jsem nasbíral různé tipy a informace o zajímavých dílech a dva první vyzkoušené vám teď představuji.

G.C.B. - jde vlastně o Zoufalé manželky po texasku se slabšími vtipy a nesympatičtějšími hrdinkami. Zároveň jde ale o zajímavý náhled na věřící v současné Americe a na to, jak jde víra vykládat všemi možnými způsoby a že věřící není synonymem pro lepšího člověka. Ale vydržel jsem u toho jenom tři epizody, takže chytlavost nic moc.

Smash - mnohem lepší, chytlavější a zábavnější seriál se odehrává v zákulisí připravovaného broadwayského muzikálu o Marilyn Monroe. Jakožto fanda Marilyn a divadla se mi to celkem líbí a zájem mě ještě neopustil. Kdybych měl televizi, tak Smash koupím a začnu vysílat (s titulky, protože dabovat muzikály je barbarství).

Plánuju vyzkoušet ještě několik seriálů, takže dám vědět zase někdy příště.

Nová série True Blood!

Předminulou neděli HBO odvysílalo poslední epizodu Game of Thrones a plynule na to navázala tuto neděli, kdy začala pátá série jižanského upírského seriálu True Blood. Před Ericem, Sookie, Billem a dalšími stojí nelehký úkol: navrátit seriálu kouzlo původních sérií, které během posledních dvou let zmizelo pod nánosem víl, čarodějnic, vlkodlaků, nekromantů a bůhvíčehoještě.


Navíc po roční odmlce bylo těžké se zase zorientovat v poměrně vrstveném příběhu s mnoha dějovými liniemi. Ale dostal jsem se do toho. Pravá krev mi poskytla příjemné rozptýlení v podobě krve a nahoty, což je upřímně všechno, co od toho už očekávám.

Protože příběh o tom, jak se v lousianském městečku střetávají upíři s vlkodlaky, vílami a čarodějnicemi už prostě nějak neberu. Scenáristé se bohužel od slibně načatého seriálu zabývajícího se problematikou upírské menšiny v soudobé společnosti odchýlili do značně vyježděných kolejí klišovitého seriálu typu Vampire Diaries, Čarodějky nebo Hvězdná brána (čekám, kdy se na scéně objeví mimozemšťané).

Navíc některé vedlejší postavy mi v True Blood začaly vyloženě vadit a není jich zrovna málo: Tara, Lafayette, ten jeho zajda a vůbec skoro všechny "lidské" postavy - snad až na Sookie a jejího bratra Jasona. Zato upíři a upírky - myslím teď hlavě tu sexy zrzku a cynickou Pam - seriál drží nad vodou.

Tak doufám, že mi pátá série True Blood nebude pít krev tolik, jako ta čtvrtá.

Časopis CityBee

Minulý týden mi při čekání na osmnáctku jakási slečna na Národní třídě vtiskla do ruky formátově nezvykle velký časopis. Nejdřív jsem si myslel, že jde zase o nějakou reklamní ptákovinu, v níž se dají číst tak akorát reklamy a ono houby!

Samozřejmě, že to je propagační materiál. Konkrétně k webovým stránkám a aplikaci CityBee, která má sloužit obyvatelům českého hlavního města k vyhledávání zajímavých akcí a dobrých míst k trávení volného času.

Ale krom toho jsem na podivuhodně velkých stránkách našel i zajímavé články o Praze i Češích v zahraničí. Cesta tramvají i zbytek dopoledne mi pak ve společnosti časopisu příjemně utekl.

Zajímavý článek o prohlídce města s hercem Johnem Hurtem.

Restaurace James Dean momentálně patří k těm
 nejoblíbenějším podnikům v Praze.
Sice jsou tam ceny trochu vyšší,
ale jednou za čas je potřeba ochutnat pravou
Ameriku v podobě vanilkové coly a mléčných koktejlů, ne?

O tom, kterak si Čech otevřel v Londýně bar s originálními koktejly.

Ještě jednou o Češích v Londýně: Denis Bezucha ve městě nad Temží
prodává české chlebíčky. A daří se mu.

A krátká povídka mého oblíbence Miloše Čermáka děla za číslem pěknou tečku.

Investování

Zrovna jsem v situaci, kdy mám na účtu nějaké peníze navíc a rád bych je nějak investoval a zhodnotil. Možností je v dnešní době nepochybně mnoho, jenže která by pro mě byla nejlepší?

Nepatřím k těm konzervativním investorům, co preferují zaručený růst o 0,04 % ročně. Vyhovovalo by mi něco, do čeho bych investoval jednorázově, a pak už jen pár let čekal na chvíli vhodnou k prodeji.

Akcie se mi zdály ideální, jenže v bance mi poradili, že do nich je lepší investovat postupně a nikoliv jednorázově a navíc se za ně platí spousty poplatků - koukal jsem se na internetu. Jenže co když nemám stabilní příjem? Zkusím se se svou bankéřkou poradit asi o nějakých akciových nebo podílových fondech - jak to funguje, jakým způsobem se do nich investuje a jaká je šance zhodnocení.

Do zlata dnes vkládají své peníze všichni a je už hrozně vysoko, do toho nepůjdu. Kamarádka mi radila diamanty - jejich cena prý příliš neroste, ale cena zůstává stejná i vzdor inflaci.

Když si tak pročítám svoje kritéria, říkám si, že pro mě by bylo asi fakt nejlepší investovat do umění. Jenže umění, co mě zajímá, už je dneska na takových částkách, že mi na to moje finance nestačí.

Nebo bych měl možná počkat a peníze si nechat na rozjezd nějakého podnikání nebo na nějaký svůj projekt? Už dlouho uvažuji o natočení filmu - jako fakt profesionálního - s kvalitní kamerou a vším.

Možná bych si měl tenhle text vytisknout a donést jej svojí bankéřce, aby z něj usoudila, co by pro mě mohlo být nejlepší a poradit mi, co a jak.

Zkouška

Až budete číst tyto řádky, možná se zrovna budu smažit v pekle záludných otázek z komunikace a dějin médií.


Proto, když najdete chvilku času, vyšlete směrem ke mně (do Prahy) proud pozitivní energie a myšlenek.


Ale upřímně doufám, že tuto pomoc nebudu potřebovat. Minulý týden jsem nedělal nic jiného, než jsem se učil o druzích komunikace a o tom, jak kardinál Richelieu popravoval kohokoliv, kdo vydal něco, co nebylo schváleno.


Takže doufám, že dostanu aspoň dvojku.


JO! DVOJKA JE TAM! MÁM ZA SEBOU ÚDAJNĚ NEJTĚŽŠÍ ZKOUŠKU Z BAKALÁŘSKÉHO STUDIA ŽURNALISTIKY!

KNIHA: Zatím v pohodě

Škoda, že knihy Garyho D. Schmidta ještě nikdo nepřeložil do češtiny. Víte co? Možná to zkusím s knihou Okay for Now. Ta je totiž neobjevený klenot.

Přestože třistasedmdesátistránkové dílo vyšlo loni, má v sobě cosi retro, co mi hrozně připomíná knihu Jako zabít ptáčka od spisovatelky Harper Lee. Snad proto, že se odehrává v druhé polovině 60. let na americkém maloměstě a sleduje tamější život dětskýma očima.

Zatím v pohodě vypráví asi čtrnáctiletý Doug, který se s rodiči a bratrem z newyorského Long Islandu přestěhuje do městečka Marysville, kde jeho otec najde práci. Vztahy v jeho rodině nejsou kdovíjak růžové - otec je tyran se sklony k alkoholismu, jeden bratr po něm násilnické sklony podědil a druhý odjel bojovat do Vietnamu. Vnímavý Doug má tedy jedinou oporu v matce a záhy po příjezdu do městečka se spřátelí s vrstevnicí Lil a knihovníkem zdejší knihovny. Ten Douga skrze starou přírodovědeckou knihu Johna Jamese Audubona přivede k výtvarnému umění.

Doug vypráví taky o svých příhodách ze školy a ze svých pracovních pochůzek - pracuje jako poslíček v místním koloniálu a přivydělává si ještě hlídáním dětí. Navzdory krutým zásahům osudu si chlapec uchovává optimismus tolik typický pro americká šedesátá léta - vždyť člověk letěl na měsíc! Používá zajímavé slovní obraty, které mi připomněly Mikulášovy patálie od Goscinnyho, a nezřídka se při přirovnávání obrací k baseballu.

Takže až ji přeložím a vydám (ještě musím zjistit, jak se to dělá s právy a tak), určitě si ji přečtěte. Pokud se vám nechce čekat, v angličtině si ji můžete koupit na Amazonu v tvrdé vazbě nebo stáhnout do svého Kindlu.

Všichni jsou slavní, jenom já zase nic!

David Rath poprvé od chvíle, co byl obviněn z korupčních praktik, vystoupil na veřejnosti. Bylo to samozřejmě jako když se tonoucí chytá stébla, ale o tom psát nechci. Ratha nemám rád, nikdy jsem neměl, a ani se nepohybuji v kruzích, v nichž by byl oblíben. Chci psát o té mediální masáži, na které se samozřejmě přiživili moji spolužáci.

David Š., který pracuje jako "podržtaška" v České televizi, měl možnost se toho všeho zúčastnit přímo na místě. Dokonce ho ve zprávách zabírali v rámci "skupiny zahraničních reportérů."

Spolužák Martin H. se dokonce objevil v hlavních Událostech, kde coby pilný student okomentoval danou situaci slovy: "V médiích se o tom hodně mluvilo." (nebo tak nějak).

No prostě všichni jsou teď slavní, jenom já zase nic. Ještě jsem ani nebyl u Krause!

A nejhorší je, že se už dostávám do věku, kdy se někteří mí vrstevníci stávají filmovými hvězdami, hudebníky, úspěšnými byznysmeny, kuchaři a tak dále (vždyť Emma Watson je jenom o rok starší a Miley Cyrus dokonce o rok mladší než já!). Asi bych na sobě měl zapracovat.

Lindsay Lohan je coby Elizabeth Taylor k nepoznání!

Po internetu koluje první oficiální fotografie k připravovanému filmu "Liz & Dick" o životě hollywoodské legendy Elizabeth Taylor. Ve snímku, který letos v říjnu půjde rovnou do televize, ztvární hlavní roli proslulá potížistka Lindsay Lohan.

Tato volba způsobila řadu rozporuplných reakcí, ale já jsem celkem zvědavý, jak se s ní mladá herečka popere. Mohla by pro ni znamenat nový začátek - ostatně Elizabeth Taylor v pozdějším věku taky nežila zrovna život světice - a první fotografie vypadá dobře. Posuďte sami.

Lindsay retro styl velice sluší (a komu ne, že jo?), vlastně téměř není k poznání. Člověk by si ji lehce spletl se skutečnou Elizabeth Taylor. Herce Richarda Burtona si zahraje Grant Bowler.

TRAILER: The Perks of Being A Wallflower

Už jsem tady rozebíral trailer na Velkého Gatsbyho, který mě příliš neoslovil, a upoutávku na adaptaci Kerouacova nejslavnějšího románu Na cestě, na níž se těším, ale do našich kin přijde neznámo kdy. A teď světlo světa spatřil trailer na nový film s Emmou Watson.

Bývalá Hermiona už po Harrym Potterovi sice účinkovala v několika projektech, pokaždé však šlo jenom o drobnější role - např. kostymérka ve snímku My Week with Marilyn. Teď dostaneme první příležitost zjistit, jestli umí hrát i jiné postavy než superchytrou čarodějku. Ve filmu ze středoškolského prostředí The Perks of Being A Wallflower (dalo by se to přeložit "Jak je dobré býti samotářem" nebo "Tichá voda břehy mele", jestli chcete, abych byl kreativní) hraje sebevědomou studentku, která si spolu se svým přítelem (možná jenom kamarádem, to z traileru nejde moc poznat) pod ochranná křídla vezme tichého nováčka.

Dvojice ostřílených středoškoláků zamlklému pozorovateli ukazuje, že si jde užívat života, aniž by musel patřit mezi "ty populární".

Trailer vypadá divoce a moc zajímavě - mám rád filmy ze středoškolského prostředí, připomíná mi to báječné časy na gymnáziu, kde jsem byl ten populární a oblíbený a zároveň i trochu vyvrhel - stoprocentně si to zařadím do svého watchlistu.

Hra o trůny se zase na rok odmlčí, přestávám číst knihy

Druhá série Game of Thrones skončila. Jako vždycky v nejlepším a nejnapínavějším. 

Když se za ní zpětně ohlédnu, přišla mi o něco slabší než první řada. Ne že by trpěla vadou většiny seriálů - totiž nedostatkem nových příběhů a zápletek. Hra o trůny vzniká na motivy promyšlených knih, což jí zaručuje jistou úroveň. Ale zatímco první sérii jsem nejdřív viděl, a pak teprve četl, u této řady jsem to měl naopak.

A zjistil jsem, že když vím, co se stane, neužiju si tu skvělou podívanou tolik. Vím, oč jde, a tak mám neustálé nutkání přeskakovat dialogové pasáže. Navíc už nejsem překvapen, když nějaká postava zemře děsivou smrtí. No a není to u tak povedeného seriálu škoda?

Řešení je snadné - přestanu knihy ze ságy Píseň ledu a ohně číst. Ne že bych to tedy už neudělal - skončil jsem kdesi v polovině třetí knihy, kde mě hrozně nudily příběhy Daenerys a Jona.

George R. R. Martin je skvělý vypravěč, ale než se dostane do části, kde začne pořádně vyprávět, zkouší čtenářovu trpělivost zdlouhavými pasážemi, kde se nic moc neděje.

A tak se už těším na nepochybně šokující a omgující třetí sérii, která bude mít premiéru příští jaro!

(Pohled někoho, kdo knihy nečetl, najdete tady.)

Nova fanda? Bože proč?

Jestli jste si stejně jako já až doteď mysleli, že se Česku zaplaťpánbůh vyhnuly rádobyvtipné názvy TV stanic a s Primou, Novou, Coolem, Love a Barrandovem jsme to vychytali poměrně dobře, tak se připravte na šok. Nějaký Čecháček ve společnosti CET 21 totiž dostal úžasný nápad nazvat pátý program Novy (po Nově, Cinemě, Sportu a MTV) prostě "fanda".

Názvu stanice prospělo nejenom velké písmeno na začátku, ale rovnou možná úplně jiný název.

Kdykoliv se totiž řekne fanda, vybavím si obtloustlého plešouna, který s otevřeným lahváčem sedí u televize a čumí (fanda nekouká, fanda zásadně čumí) na fotbal nebo na hokej.

Novácké peklo tedy neskončilo superhyper HD Televizními novinami ani pokusem nasadit islamistickou telenovelu v prime timu. Člověk by si podle složení, které má obsahovat ačňáky, sci-fi a prostě tyhle chlapské věci řekl, že to bude něco jako primácký COOL (na který se koukat dá). Ale já se fakt bojím už toho pekelného názvu fanda.


PEKLO!

Prezidyk: Vojta Dyk na Hrad?

Nejprve jsem koutkem oka zaregistroval článek na nějakém bulvárním serveru, zavrtěl jsem hlavou a zasmál jsem se té představě. Pak jsem ale díky trendu na Twitteru zjistil, že jde o víc, než jen o žblept znuděných novinářů.

Vojtěch Dyk (*1985) si totiž přinejmenším skutečně vytvořil stránky, na nichž píše:

"Rozklad naší politické scény by zvedl z hrobu i mrtvého."

A proto se hodlá o náš hlas ucházet v prezidentských volbách v roce 2013. Národ je ovšem na rozpacích. Nikdo totiž neví, nakolik vážně svou prezidentskou kandidaturu mladý zpěvák a herec myslí. Všichni mají ještě v živé paměti šok vyvolaný údajným přiznáním homosexuality či aféru kolem desky pokřtěné kopulujícím párem.

Přesto už Vojta Dyk na internetu sehnal velkou základnu podporovatelů, většinou z řad lidí, kteří jsou ze současné politiky notně rozčarovaní. Jenže když teď řekne, že to byl jenom vtip, nerozladí je tím ještě víc? Nesebere jim tím určitou naději, kterou vidí v mladé generaci? Jestli je to recese, možná už je za hranou, neboť na některé žerty není vždycky vhodná doba.

Je-li to však myšleno vážně, pak je to v pořádku. Kandidát by ale musel překonat několik překážek.

Jak se koneckonců na stránkách Prezidyk.cz píše, nejprve by muselo dojít ke změně ústavy, která by umožnila, aby sedmadvacetiletý Dyk mohl kandidovat - tuto změnu je možné na webu podpořit v petici.

Poté by se Vojta Dyk musel utkat s ostatními kandidáty. Vzhledem k nátuře českých voličů, stylizaci do mladého a nevinného, slabým protivníkům a obratným mediálním schopnostem se domnívám, že má neporovnatelně vyšší šance než například Jana Bobošíková či Milada Emmerová. Otázkou je, zda by uspěl proti ostříleným politickým matadorům jako je Jan Švejnar, Přemysl Sobotka nebo Jan Fišer.

No a kdyby si frontman skupiny Nightwork poradil i s nimi, jaký by byl prezident? Na rovinu si řekněme, že český prezident mnoho pravomocí nemá. A kladení věnců a reprezentaci Česka v zahraničí by zkušená hvězda showbyznysu nepochybně zvládala levou zadní. Byli bychom země se sympatickým představitelem, který se vyzná v hudbě (a co Čech, to muzikant, ne?) a podporuje práva čtyřprocentní menšiny.


Jistá návaznost by tu navíc byla - jak Václav Klaus, tak Vojta Dyk mají zajímavé názory na globální oteplování.

(P. S. Tenhle článek je míněn stejně vážně jako samotná kandidatura - přeberte si to po svém.)

Otravné věci, které můžete dělat ve výtahu

1. Beze slova a nehybně stát v rohu tváří ke zdi, aniž byste vystoupili.


2. Přivítat každého potřesením rukou a říct jim, že vám mají říkat "admirále".


3. Čas od času zamňoukat.


4. Chvíli zírat na jiného cestujícího a zašeptat s hrůzou ve tváři "Bože můj, vy jste jeden z nich..." Pak ustoupit co nejdál dozadu.


5. Říct "DING!" v každém patře.


6. Dělat zvuky napodobující explozi pokaždé, když někdo zmáčkne tlačítko.


7. Nakreslit na podlahu křídou čtverec a říct ostatním: "Tohle je můj osobní prostor."


8. Když jste ve výtahu pouze dva, poplácat toho druhého rádobynenápadně po ramenou a pak předstírat, že jste to nebyli vy.


9. Upustit propisku, počkat až se někdo ohne, aby vám ji podal a pak zakřičet "To je moje!"


10. Zvolat "Skupinové objetí!" a pak k němu cestující donutit.


VAROVÁNÍ: Při aplikování těchto metod ostatní budou moci oprávněně zpochybňovat vaše duševní zdraví.

O platbách kartou v Albertu

Vzhledem k tomu, že už máme 21. století, jsem se bláhově domníval, že kartou už jde bez zdviženého obočí a obdivného šepotu platit všude a cokoliv. Ve středu jsem však chtěl platit kartou v Albertu svůj drobný nákup za 9 Kč a k mému úžasu pokladní začal mít blbé kecy, že to si snad dělám srandu a tak podobně.

Nebyl jsem samozřejmě schopný ani vtipně reagovat, protože jsem vůbec nečekal, že v dnešní době si prodavač bude takhle vyskakovat na zákazníka. Zdravotní sestřičky, prodejci ve specializovaných obchodech, recepční - všichni dnes vědí, že bez úsměvu a pozitivního přístupu to nejde.

Pokladní v hypermarketech už jsou asi poslední, komu ještě nedošlo, že zákazník je pán (a má vždycky pravdu). Ale zase nechci generalizovat - v Tescu a v Žabce, kam chodím nejčastěji, jsou zpravidla velice milí a moje platby kartou bezproblémů akceptují.

Já vím, jsem děsnej, že za všechno platím kartou, ale mám pocit, že tak prostě utratím míň peněz. Navíc bych pochopil odmítavou reakci zaměstnance Alberta, kdyby někde byla viditelně umístěná cedule s oznámením, že "Platby kartou přijímáme od x Kč víc." Žádná taková cedule tam ale nebyla. 

Navíc jsem zrovna nedávno četl článek o tom, jak ve Švédsku už naprostá většina všech plateb probíhá právě skrze karty.

No ale oddělení péče o zákazníky všechno nakonec vyžehlilo, ještě že je obchodní společnosti mají (odpovídat na dopisy naštvaných zákazníků? Práce snů!). Jsem rád, že zareagovali rychle - do 24 hodin - a nakonec všechno dobře dopadlo.

Platební kartou můžete hradit i nákup za 9 Kč. Chování, které popisujete je nepřípustné. Ujišťujeme Vás, že naši zaměstnanci jsou pravidelně proškolováni o tom, jak se mají chovat k zákazníkům. (...) Doufáme, že na naše prodejny nezanevřete a v budoucnu budete spokojen.

Tak fajn, můžu usínat s pocitem, že jsem udělal něco pro české nakupující.