V antikvariátu

Zase jsem podnikl nájezd na několik pražských antikvariátů. Výsledek? Mám dvě nové knihy a míň peněz v peněžence. 

V antikvariátu ve Spálené ulici jsem totiž neodolal knížce o vývoji světové kinematografie "Chaplinovo království" a z antikvariátu v Nuslích zase mám "Můj nádherný svět grotesky" - životopis Bustera Keatona, mého oblíbeného herce z němých grotesek.

Zrovna píšu scénář na svou novou grotesku, tak tam snad najdu něco, co se bude hodit.

Obě knihy jsou zatím moc zajímavé (pokud nepočítám kapitoly o sovětském filmu z Chaplinova království) a až je dočtu (jo, mám ten příšerný zlozvyk číst víc knih naráz), tak na ně třeba napíšu recenzi. Keatonův popis divokých dvacátých let a jak vznikaly všechny ty skvělé filmy, mě dojímá a vysvětluje, proč už se dnes podobně nápadité filmy netočí.

A v Chaplinově království je zase snad všechno, co jsem o filmu věděl, plus něco navíc - že Georges Meliés, tvůrce legendární Cesty na měsíc (1902) skutečně poté, co zkrachoval, prodával v Paříži noviny a hračky. Takže Hugo nebyl smyšlený, jak jsem si doteď myslel.

Slečna v antikvariátu v Nuslích navíc byla moc příjemná, určitě přijdu zas!

Podruhé u Jamese Deana

První série drinků

Včera večer jsem si s přáteli, kteří zrovna byli v Praze, vyšel do mého oblíbeného Jamese Deana. Jako zázrakem jsme téměř ihned našli volný box k sezení a objednali si.

Já si dal borůvkový milkshake, Pavel prohlásil, že když je "u Jamese Deana, tak si dám Jamese Deana" (jeden z drinků) a Katka začala tuším Cosmopolitanem.

Na tom podniku je skvělé, že díky mému hudebnímu vkusu už známe snad všechny songy z 50. let, co tam hrají, takže nás čas od času nějaká písnička vytrhla z konverzace a podívali jsme se po sobě s tím "Hele, to známe, jak se to jmenuje?" nebo "Jé, náš song!".

Originální výzdoba na zdech toalet

Pak začala druhá série objednávek: jahodové daiquiri, Old Fashioned a cibulové kroužky. Daiquiri bylo červené jako krev a sexy servírka v úplých šatech jej donesla ve velké sklenici. Old Fashioned zase vonělo jako coca-cola a cibulové kroužky byly asi ty nejlepší cibulové kroužky, co jsem zatím ochutnal.

Po drincích jsem navštívil toalety, na něž ze chodí okolo naleštěného jukeboxu (zajímalo by mě, jestli fakt funguje) a vitríny s relikviemi Jamese Deana (stránka scénáře, brýle, model jeho osudného auta, výstřižky z dobových novin a časopisů...). Pánové se ukrývají za siluetou Jimmyho Deana, dámy pak chodí dveřmi s obrázkem božské Marilyn Monroe.

Pověstné pisoáry

Zaujal mě pisoár ve tvaru rtů, o nichž kamarád prohlásil, že "se do toho čůrá úplně samo."

No, zpátky ke stolu. Obsluhovala nás slečna, co se při minulé návštěvě natahovala pro sklenice, až se jí krátké upnuté šaty vyhrnuly nahoru. To se tentokrát sice bohužel neopakovalo, ale byla příjemná a sympatická (i když uznávám, že můžu mít jenom zatemněný mozek svou slabostí pro slečny v retro šatech).

Prostě zase jeden skvělý večer s retro atmosférou. Je potřeba si čas od času dopřát podobný zážitek. Dnes se cítím úplně svěží a nabitý novou energií.

Muži a ženy ve filmu

Jen zajímavá videa, které jsem našel na Retronautovi... Ten efekt!

Dámy mají přednost - takže tady vidíte, jak se vyvíjel ideál ženské krásy ve filmu od 10. let po současnost.

A to samé, ale v pánském provedení, vidíte i tady. Boží, že?

Jak jsme byli podpořit Bolka

Protože jsou lidi z mého okolí slávychtivé děvky, donutili mě, abych po včerejší party napsal ještě něco o tom, jak jsme byli podpořit Bolka na prvním veřejném vystoupení jeho kapely.

Bolek - na fotce vpravo - je totiž frontmanem kapely Peaches and Cream, která se zaměřuje na britsky znějící hudbu žánrově někde mezi popem, rockem a indie. No, v hudební teorii se moc nevyznám. Broskve se šlehačkou ale hrály nad očekávání dobře, Bolek zřejmě naživo dokáže zpívat líp než v Guitar Hero.

Kapela nepříliš plnému kotli (ale ti týpci, co tam přišli po nich, neměli kotel žádný, takže se i tohle dá pokládat za úspěch) zahrála sérii převzatých písniček a na závěr přidala dvě z vlastního repertoáru. Musím říct, že zatímco ty převzaté zněly poněkud unyle a mrtvě, vlastní songy byly promyšlené, poměrně melodické a se zajímavým textem.

Takže Bolkově kapele radím, aby se spíš soustředila na svou vlastní tvorbu, protože ta jim moc sluší.

Když třebíčští Peaches and Cream dohráli i vynucený přídavek a rozházeli paličky, trsátka a kdovíco ještě, sešli jsme se u jednoho ze stolů, kde jsme řešili nejen právě ukončený koncert, ale taky Karinčinu včerejší party.

Všichni se náramně bavili u telefonu pana M., který předchozího večera putoval z ruky do ruky a více i méně podnapilí z něj psali esemesky jednorázovce dotyčného, viz fotografie.

Prostě šlo o poměrně důstojné rozloučení se sladkým létem, poněvadž příští týden už je září, což pro některé z mých přátel znamená školu, a pro mě, že je zase uvidím až za milion let.

Sýr, vzrůšo a další divočárny

Další příběh z mého života. 

Sýrové aranžmá

Když nás Karin pozvala na svůj večírek, jejž nazvala "Sýr, vzrůšo a další divočárny", žil jsem v domnění, že půjde o nóbl večírek plný ochutnávání exotických sýrů a vín. Ona si to tak nejspíš představovala i sama hostitelka, jenže pak se to zvrhlo. Lahve vína udělaly svoje a "vzrůša a dalších divočáren" najednou bylo víc než sýra.

Na party byl skutečně zajímavý ten obrat: jak se skupinka téměř dospělých lidí ve společenských oděvech dokáže během několika málo hodin změnit v bandu rozjívených teenagerů.

Bezpochyby tomu napomohl i Otíkův popcorn. Jakožto brigádník v multiplexu si od manažerky vyprosil několik kilo starého popcornu, který měl sloužit jako lahůdka pro případ, že by někomu přestaly chutnat sýry. Jenže jak se lidi dostávali pod vliv alkoholu, popcorn začal plnit funkci všeho možného, jen ne lahůdky.

Jakmile Karin začala tančit, bylo zle...

Já u toho nebyl, protože jsem se ve veselejší náladě vypravil s několika dalšími lidmi hrát společenskou hru Kamasútra (původně sice pro dva lidi, ale co na tom, když nás to hraje pět...) a ještě jsem se se skupinkou mlsounů zabarikádoval v Otíkově pokoji, kde jsme konzumovali luxusní zmrzlinu Haagen Dazs (Košík ukořistil nějakou pralinkovou, ale pak jsem ochutnával od Anety s příchutí brownies a ta byla lepší).

Každopádně jsem se potom vrátil do společnosti, kde už vládla značně divoká nálada. Prostě se to zvrtlo, ale ne takovým tím roztomilým způsobem jako u Bolka.

Zoufalství: popcorn všude

A tak jsem se s Míšou radši odklidil do nějakého volného pokoje, kde jsme pomalu střízlivěli a povídali si a bylo to moc fajn...

Tento večírek však rozhodně nezapadne. Vlastně se na něj možná bude ještě dlouho vzpomínat jako na "ten večer, kdy byla opilá Karinka zasypaná popcornem". Hostitelku vážně obdivuju, protože mít v domě takový bordel, tak ho radši spálím a postavím znovu...

Sama Karinka se v rozhovoru exkluzivně pro tento blog vyjádřila následovně: "Když jsem se ráno probudila, vyšla jsem si na dlouhou procházku a přemýšlela jsem nad svým životem."

Míša a Karinka usínají v popcornovém moři

Partymetr: 8 z 10!

Začít den s vaflemi...

Někdy vážně závidím bráchovi, že má za sourozence mě. Kdo by nechtěl takového bratra, jako jsem já? Včera jsem se probudil s ohromnou chutí na vafle, a tak jsem vytáhl starý recept a ještě rozespalýma očima jsem se pokusil přesně následovat instrukce.

A voilá! Vafle se povedly: byly voňavé, křupavé a zkusil jsem je s borůvkami a s malinovou marmeládou. S borůvkami chutnaly delikátně. Každopádně mě nakoply a dodaly energii na celý den, což je účelem snídaně.

Kromě vaflí jsem měl ještě zelený čaj a spoustu ovoce. A všechno jsem to zkonzumoval na zahradě, kde bylo krásně. Slunce prosvítalo korunou stromu, jemně foukalo... Ach jo, léto je tak pěkný. Musíme si ho užívat, dokud to jde.

Jenom mě mrzí, že nemáme bazén. To by mi už nic nechybělo. Mohl bych u něj ležet a popíjet cherry colu a když by mi začalo být horko, skočil bych se zchladit do jeho vln. Jo, to mi připomíná: alarmuje mě nedostatek cherry coly v okolních supermarketech, asi se pro ni budu muset vypravit na druhý konec města...

A mimochodem, dejte si dneska vafle nebo něco dobrýho i za mě, protože můj blog tímto slaví svůj 200. příspěvek! Juchů!

50 největších filmových legend podle AFI

Nedávno jsem na YouTube narazil na tohle pěkné video, které nějaký amatér vytvořil podle oficiálního žebříčku Amerického filmového institutu (AFI). Filmoví historici se pokusili o vytvoření seznamu 25 herců a 26 hereček, které milovník klasických filmů nejspíš nikdy nezapomene...

Myslím, že odborníkům se podařilo vytvořit důstojný a kvalitní žebříček legend stříbrného plátna a amatérovi s přezdívkou MonroeSmile zase velice pěknou sérii klipů, v nichž jsou herci a herečky zachyceni v nejvýraznějších a nejlichotivějších rolích.

Summertime

Letní výheň v posledních dnech připomíná počasí na rozpáleném americkém Jihu. Léto, kdy se žije  snadněji, ryby skáčou a bavlna je vysoká... Jak se zpívá v legendární Gershwinově skladbě Summertime z roku 1934. Podle Wikipedie jde o jednu z nejzpracovávanějších písní vůbec - existuje jí zhruba 33 000 coverů.

Přesně jak génius Gershwin zamýšlel, při poslouchání Summertime se člověk přenese na americký jih, úplně cítí ten žár opuštěných cest, vidí modré nebe, slyší, jak šumí bavlníkové lány, černoši pracují a bohatí běloši odpočívají ve stínu svých elegantních rezidencí a popíjejí ledový čaj nebo cherry colu...

Nejvíc se mi asi líbí verze od Elly Fitzgerald a Louise Armstronga...

...ale moc pěkné jsou i samotné instrumentální verze...

...popová předělávka z počátku 60. let...

...a verze od Janis Joplin má skvělou kytaru, ale ten její hlas mi prostě vadí...

No ale jak už jsem psal, těch verzí je přes 30 tisíc a než bych je všechny našel, taky by to mohlo trvat víc než jedno horké léto. Takže si myslím, že to k dokázání kvality Gershwinovy hudby stačí.

Originální horor - The Cabin in the Woods

Poslední horor, který mě zaujal svou originalitou byl Vřískot. Jinak už jsem z hororové kinematografie nejspíš viděl všechno, co stojí za to vidět. Nebo jsem si to aspoň myslel, dokud jsem o víkendu neviděl film The Cabin in the Woods.

Joss Whedon v něm opět dokazuje, že rok 2012 je jeho. Po veleúspěšných Avengers z police oprášil cívky (obrazně řečeno) s tři roky starým filmem a uvedl jej do kin. Takhle zajímavý příběh stojí za "Chatou v lesích". Filmem, jenž kombinuje chytrý horor se sci-fi konspirací, a v němž můžeme mimochodem vidět Chrise Hemswortha z doby ještě před Thorem.

A příběh bez spoilerů? Skupinka přátel se vydá do chaty bratrance jednoho z nich, aby strávili víkend plný neřestí. Ale je to jenom pocit vyvolaný přemírou marihuany, nebo je opravdu někdo sleduje? A proč se najednou všichni začínají chovat zvláštně...?


NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY, TAK DÁL ČTĚTE JENOM KDYŽ JSTE FILM UŽ VIDĚLI, ANEBO HO VŮBEC NEMÁTE V PLÁNU VIDĚT

Zápletku přeskočím, abych vás nepřekvapil o všechno potěšení, a vrhnu se rovnou na pointu. Co má znamenat pravidelná úlitba starověkým bohům? Nejsou krvelační bohové, kteří vyžadují smrt v daném pořadí - nejdřív děvka, potom zhulenec a všichni, kdo spáchali nějaký hřích, až nakonec přežije (ale nemusí) pouze nevinná panna - vlastně diváci hororů? Koneckonců, obecenstvo v tomto žánru vyžaduje určité stereotypy...

A hrdinové se v ně pod pečlivým vědeckým dohledem skutečně mění: inteligentní student sociologie v tupého a nadrženého svalovce, jeho dívka v hloupou blondýnu se sklony k exhibicionismu a tak dále...

Tomu, že film je jakýmsi zrcadlem hororového diváka, nasvědčuje i to, že ačkoliv si oběti můžou vybrat, zda je zabije duch, víla zubnička, jezerní muž či vraždící jednorožec, nakonec si vyberou klišovité zombies. Film by byl s jiným zabijákem bezpochyby tisíckrát originálnější, ale nutí nás to k zamyšlení: proč jsou to vždycky zombíci? Proč se scenáristé drží zažitých klišé? Proč pro svůj další film nevyberou třeba onoho jednorožce...?

Válka pražských břehů

Zdá se, že Pražáky poslední dobou přestává bavit dělat si srandu z Brna a Ostravy, a tak si začali dělat legraci ze sebe navzájem. Jak jinak si vysvětlit nenadálý vznik dvou facebookových skupin Válka pražských břehů?

Skupiny mají na obrázku v horní části stránky dvě krásné slečny, které se připravují na pistolnický duel. Roztomilá blondýnka v bílých šatech zastupuje levý břeh, zatímco za pravý břeh bojuje brunetka v černých šatech (blondýnka je samozřejmě hezčí a není to tím, že žiju na levém břehu). Ostatně posuďte sami...

Navzdory sympatickým slečnám mají obě stránky momentálně něco kolem 15 fanoušků, takže nový fenomén se zřejmě nekoná. Škoda, mohl z toho být celkem zajímavý sociologický experiment.

Žiju na levém (naštěstí) - má momentálně 12 členů včetně mě a doufám, že se k nám ještě někdo přidá. Vždyť v Holešovicích žije spousta vlivných osobností, na Andělu je zase sídlo Mladé fronty, politiky ve Strakově akademii, Poslanecké sněmovně a prezidenta na Hradě ani nepočítám!

Žiju na pravém (naštěstí) - se svými 17 členy v současné době vede a tamější členové hrají na to, že na svém břehu mají Národní divadlo, náměstí Republiky, Pařížskou, Muzeum a Václavák.

Já osobně, ač jsem se do první jmenované skupiny přidal, zastávám názor, že oba břehy jsou potřeba. Stejně jako Jing potřebuje Jang. Studuji i brigádničím na opačném břehu než bydlím, takže  ke svému životu potřebuju Prahu celou (kromě Hostivaře, tam jsou lvi). Celý tenhle projekt mě zaujal spíš proto, že jsem nedávno při pohledu na rozcestník ukazující Střešovice doleva a Holešovice doprava přemýšlel, zda mezi jednotlivými pražskými čtvrtěmi existuje řevnivost.

Nebo si představte, že by byla Praha Vltavou rozdělena na dvě poloviny podobně jako před půlstoletím Berlín. V Západní Praze by bujelo tržní hospodářství, Východní by terorizovali komunisti. Tak blízko, a přitom tak daleko. Tak podobné ulice, a přitom dočista jiný způsob života. Představte si, o kolik přátel, členů rodiny byste takhle přišli, jak byste museli změnit pracoviště, školu, knihovnu, posilovnu, začít chodit nakupovat do jiného obchodu... Příšerná představa, že ano?

Když si představíte, že v Berlíně tato situace doopravdy nastala, až z toho běhá mráz po zádech.

Takže buďme rádi, že projekt Válka pražských břehů zůstává pouze v recesistické a humorné rovině.

Ráďův playlist: letní edice

Sice vím, že letošní léto se nese ve znamení takových hitů jako Call Me Maybe a Blue Jeans - oba songy mají mimochodem velice zajímavé videoklipy, první kvůli nečekanému závěru a druhý pro svou krásnou retro atmosféru 50. let - ale ty se do mého přehrávače nedostaly. Jedu si na své vlně starých hitů ze skutečných 50. let.

Podobně jako před půlrokem, jsem připravil drobný výběr chytlavých písní z doby, kdy byly melodie ještě skutečně melodické a líbivé...

• Buddy Holly - True Love Ways - velice příjemná píseň o komplikovaném vztahu (to jsou skoro všechny, ne?), která zaujme výraznými houslovými pasážemi. V 50. letech to musel být skvělý song pro závěrečný ploužák.

• The Duprees - You Belong To Me - taková prázdninová. Cestovní. Stačí se zaposlouchat do textu: "See the pyramids along the nile..." "Fly the ocean in a silver plane..." Pointa je v tom, že dívka si klidně může cestovat k pyramidám, do džungle nebo k trhovcům ve starém Alžíru, ale nesmí zapomenout na to, že patří jen a pouze jemu - zpěvákovi.

• The Flamingos - I Only Have Eyes For You - doowopová skladba o chlapci, kterého krása jakési dívky oslnila natolik, že nevnímá nic kromě ní. Ani měsíc, hvězdy, neví, zda je na rušné ulici či v tiché zahradě. Navíc tam je každou chvíli pěkné "tnu tnu!"

• The Clovers - Love Potion No. 9 - tuhle písničku zná snad každý, ne? Snadno zapamatovatelná melodie, saxík a nápaditý text. Klasika.

• Fats Domino - Blueberry Hill - poměrně extravagantní název skrývá poklad. Borůvkový kopec není o žádném tripu na LSD, nýbrž o skutečném kopci, kde rostou borůvky a kde se scházeli chlapec s dívkou. A teď na to zpěvák jenom vzpomíná. A Fats Domino mimochodem ještě pořád žije, takže vám tu písničku pořád ještě může zazpívat...

Logika cestujících v pražské MHD

Do Prahy jsem sice přišel před necelým rokem, ale za tu dobu už jsem stihl vypozorovat nelogické nebo přinejmenším dosti zvláštní chování cestujících pražské hromadné dopravy. Možná se tak nechovají pouze lidé v Praze, ale i v jiných českých městech, to já ovšem nevím, poněvadž jsem ve svém rodném městě měl všechno kousek a tudíž jsem se tamějším páchnoucím autobusům mohl vyhnout.

Těchhle pár zvláštností mě každodenně bije do očí nejvíc...

• Draní se ke dveřím už o zastávku dřív a následné nadávání řidiči, že "mu to moc cuká". Toho jsem se stal svědkem zrovna včera. Především starší dámy mají potřebu zvedat se ze sedadla o zastávku dřív, aby náhodou nezůstaly uvězněny vevnitř - oká, chápu. Ale v tom případě potom nemají co nadávat řidiči. Kdyby se zvedly až se ozve název příslušné zastávky, žádné prudké brzdění by ani nepocítily.
• Mačkání tlačítka pro otevření dveří zvenku, i když někdo vystupuje. Ne, já stojím u dveří asi proto, abych se na vás venku mohl dívat... 
• Mačkání tlačítka pro otevření dveří, i když nesvítí. V metru může tlačítko pro otevření dveří zeleně svítit, což znamená "zmáčkni mě, když chceš vystupovat", nebo nemusí svítit vůbec ve významu "nemačkej mě, stejně se otevřu." Myslíte, že to někdo respektuje? Nikoliv. Lidé prostě milují, když můžou mačkat tlačítka.
• Na dvojsedačce si sedat blíž ke dveřím, aby se náhodou nikdo nemohl posadit na to druhé volné místo. Tohle je spíš projev sobectví než nelogického chování. Každý cestující se totiž třese nedočkavostí, aby se mohl kolem vašich nohou protahovat na volné sedátko u okýnka.

Drazí spolucestující, zamyslete se nad tím, prosím!

Komiksové odpoledne

Ideální by bylo vydat výbor původních
dobrodružství marvelovských hrdinů.

V úterý jsme s kámošem zašli do geekovského knihkupectví v Jungmannově ulici, kde mají české i zahraniční sešity, knížky i tlusté svazky komiksových příběhů. Snad díky konkurenci ze strany amerických komiksů mi došlo, jak je na tom český komiksový trh pořád ještě bídně.

Například komiks o Iron Manovi v češtině zatím vyšel asi jenom jeden a k tomu ještě s dost zvláštní grafikou, což je vzhledem k tomu, že jde o nejpopulárnějšího Avengera, celkem málo. A když už je řeč o Avengers: v USA prodávají cool omnibusy Avengerů z 60. let, podle nichž vznikl nedávno uváděný film. Česká realita? Obskurní výběr avengerovských příběhů z úchylných 80. let.

Nová naděje pro český
komiksový trh.

Můj oblíbenec Kapitán Amerika se v českých knihkupectvích taky nijak zvlášť neobjevuje: fanoušci mohou sáhnout po dvoudílném dobrodružství od Eda Brubakera, které však navazuje na příběhy, jež u nás nikdy nevyšly. Já chci původního Kapitána Ameriku - toho, který bojuje s Hitlerem! 

Přijde mi, že na to, kolik se teď v kinech objevilo superhrdinských filmů, vydavatelé neumí využít příležitosti. Mít nakladatelství, tak se postarám o to, aby nějaký komiks Avengers vyšel během české premiéry filmu, kdy je o ně největší zájem.


No ale abych zase jenom nekritizoval: potěšilo mě, když jsem viděl, že nakladatelství Egmont začalo vydávat měsíčník Star Wars komiksů. Jeden výbor mám v angličtině a jde o skutečně povedenou práci jak výtvarníků, tak scenáristů.

Tak vy byste chtěli komiksy o Iron Manovi?
To jste ale naivní. Cha cha chá!

Po roce na Twitteru

V těchto dnech uplynulo první výročí mého působení na Twitteru. Během onoho roku si mě sociální síť s modrým ptáčkem dostala a já si ji oblíbil víc než Facebook. 

Mým největším úspěchem bezesporu je, že jsem si za 365 dní získal 50 lidí, které zajímají ty bezvýznamné maličkosti mého života.

A přestože jsem byl na matematiku vždycky totálně levej, dokázal jsem si něco spočítat: Justin Bieber, zřejmě nejpopulárnější profil na Twitteru, má 26 584 572 followerů. Když si toto číslo vydělím 50 tak zjistím, že se mu při současném tempu sběru followerů vyrovnám za krásných 531 692 let. Za předpokladu, že Justinovi přestanou přibývat fanoušci tempem 100 za minutu.

No ale člověk nikdy neví. Třeba se stanu hollywoodskou superhvězdou, budu dostávat 55 milionů dolarů za film jako Robert Downey Jr., budu mít luxusní vilu v Beverly Hills a loft v New Yorku a na sociálních sítích ještě víc fanoušků než Justin Bieber a Lady Gaga dohromady.

No ale zpátky k tomu Twitteru: followujte mě!

Už teď mi chybí společnost!

Je sice teprve pondělí, ale už teď mi chybí příjemná společnost z večírků pořádaných minulý týden. Včera jsem si odpočinul, nabral síly a dnes bych mohl zase aktivovat svůj party mode. Jenže ouha - už jsem se zase přesunul do Prahy vydělávat penízky (protože někdo musí zvyšovat HDP) a až do příštího úterka tedy nejspíš zůstanu odříznut od přátel. A je to nepříjemný pocit být od centra dění geograficky vzdálen tolik kilometrů.

Leda že bych se v Praze setkal s někým ze svých zdejších přátel: jenže jsou prázdniny a všichni se rozutekli po celém světě... 

Díky těm třem večírkům z minulého týdne jsem si totiž připomenul, jak skvělí jsou mí přátelé. No posuďte sami: jsou vtipní, roztomilí (dokonce i když to lehce přeženou s alkoholem) a hodní. Možná ze mě ještě mluví zbytkový alkohol, když tyhle řádky píšu, ale mám pocit, že si právě žiju svůj seriálový život. Akorát nevím, jestli žiju How I Met Your Mother nebo FRIENDS. Jak už to ve skutečném světě bývá, nejspíš od každého trochu. 

Už se vážně těším, až za rok všichni začnou studovat v Praze - to bude nonstop party!

Party #3

 ZOUFALÝ BOLEK
Obětavý hostitel (19) se opět nestal středem večírku a dle našich informací z toho byl nešťastný. Vzhledem k tomu, jaký jej dnes čeká náročný úklid, se mu ani nedivíme. Bolka může těšit jediné - jeho party patří každoročně k vrcholům letní sezóny a letos tomu nebylo jinak.

Partymetr: 10 z 10!!!

 Nezbednice Míša opět řádila!
Ačkoliv Míša (18) na začátku večírku slibovala, že tentokrát to s pitím nebude přehánět a že si dokonce vzala i sukni, aby dokázala, že se umí chovat jako skutečná dáma, pár drinčíků udělalo svoje a Míša se octla v lahodném sendviči ze dvou statných mladíků. Poté začala chodit po domě a všechny vybízet, aby jí naplácali, protože "Míša je zlobivá holčička a potřebuje potrestat...". 
Míšo, co na to říká Honza?

Fotografka Karinka taky na moment odložila foťák, aby si užila
trochu rošťáren s ostatními dívkami...

 Jirka a Míša v netradiční soutěži
Hodiny v kuchyni ukazovaly teprve půl jedenácté a nezbednice Míša opět dokázala šokovat všechny účastníky, když s Jirkou (20) hrála tradiční hru kámen-nůžky-papír v ne tak tradičním pojetí. Kdo totiž prohrál, byl větší "děvka." Vítěz této soutěže není znám, ale my už máme svůj tip...

Nejdřív facka, potom láska: klasické seznámení je příliš mainstream
 Na Bolkově party samozřejmě došlo k přirozenému seznamování. Nejzářnějším příkladem je Eva (19) a David (17), kteří hráli Guitar Hero tak vášnivě, až spolu skončili na pohodlném gauči Bolkových rodičů. "Slyšela jsem, že Eva preferuje koloušky," sdělil nám zdroj, který si přál zůstat v anonymitě. David, který je basákem v populární třebíčské kapele Peaches and Cream, na druhou stranu evidentně preferuje zkušené ženy. "Celý večer se k sobě měli. Pozorovat je, jak se honí po domě kvůli hipsterským brýlím a pak se osahávají mezi polštáři bylo jako sledovat namlouvací rituál nějakých zvířat," nechala se slyšet Karinka. Vztah se začal nadějně vyvíjet i přesto, že Eva Davida nejprve důrazně odmítla drsnou fackou na tvář.

 Majkl (18) s dívkou (???) v koupelně: víme, co se stalo!
Podobně jako loni Otík s Uttendorfskou, letos se stal legendárním "hook-up" fotbalisty Majkla a záhadné dívky v pruhovaném tričku. Míša, jež oplývá detektivním talentem, nám k tomu řekla víc: "Přišlo mi, že Majkla a Terku dlouho nikde nevidím, a tak jsem pojala podezření (chichotání). Obešla jsem všechny místnosti v domě a nakonec jsem vešla do koupelny v horním patře, kde jsem uviděla, jak Terka sedí na Majklovi." Vidět jejich kopulaci na vlastní oči zřejmě bylo na Míšin citlivý žaludek příliš, neboť se vzápětí rychle odebrala na toaletu a poté říkala, že o tom už nikdy nechce mluvit. 

Dvěma dívkám se splnil sen: setkaly se s Ráďou!

Livča (18) a Tereza (18) jsou stydlivé dívky. O to víc je zaskočilo, když si s nimi jejich idol zašel sám popovídat. "Čtu Ráďův blog každý den, někdy dokonce i dvakrát. Přijde mi to, jako Bible moderního světa," nechala se slyšet Tereza. Livča souhlasí: "Mám taky ráda staré filmy a píšeš hrozně poutavě," řekla Ráďovi s náznakem nachu ve tváři. 

Míšin taneční um odhalen, máme foto!
Míša v průběhu večera střízlivěla ("Zítra se za tohle budu nenávidět.") a zase se opíjela ("Dala bych si trojku s Bolkem."). A v mezičase těchto dvou fází ještě stačila tančit. Sice to nedopadlo dvakrát slavně, ale z fotek můžete vidět, že Míša má nevyvratitelný talent.

Aneta ve vánočním balicím papíru opět provokuje
Na excesy opilého Majkla už jsme si zvykli, ale obvykle tichá a  slušná dívka z Oslavičky to taky umí pořádně rozjet! Na Bolkově party se na půl hodiny kamsi vytratila s Otíkem a když se vrátili, byli oba zabaleni do balicího papíru s vánočním motivem. Bolek se asi letos bude muset spokojit s obyčejnými dárkovými taškami...

Party #2

Vzhledem k tomu, že jsem teprve před chvílí vstával a jsem pořád dost unaven (a to mám odpoledne ještě trénink amerického fotbalu - jsem zvědav, jak to dopadne...), tak se budete muset spokojit jen s několika zážitky a fotografiemi.

Party u Anety v Oslavičce byla jedna z těch, na které se bude vzpomínat ještě za dlouhých zimních večerů. Přijeli jsme v záři sklánějícího se slunce a hostitelka nás přesunula na zahradu, kde jsme jedli různé dobroty, popíjeli cosmopolitan, tequilu sunrise, sangriu a všemožné další kombinace alkoholických a nealkoholických nápojů a mezitím se dohadovali o tom, jakou hru budeme hrát.

Bang? TransEuropa? Ne, to je moc mainstream! Míša XXXXXXXXXXXXXXXXX navrhla, že bychom mohli hrát schovku. Ale tak proč ne. Na zahradě už se tou dobou úplně setmělo, a tak ve prospěch schovávajících se hrála tma a možnost ukrývat se v hávech noci.

Já jsem navíc obdařen skvělou maskovací schopností, takže kolem mě hledající několikrát prošel, aniž by si mě všiml. A já pak vyběhl k pikole jako fantóm, než se vůbec stačil vzpamatovat z toho leknutí.

Poté došlo k bezmála mezinárodnímu incidentu, když se skupinka rebelů zabarikádovala v kuchyni a začala pojídat upečenou pizzu, zatímco my venku jsme přemýšleli, jak se dostat dovnitř. Pavel dokonce vymyslel, že bychom mohli odpojit pojistky, ale k tomu nakonec naštěstí nemuselo dojít, poněvadž se ti vevnitř umoudřili a pustili nás pro zbývající dvě pizzy, z nichž na každého zbyl jeden trojúhelníček.

Ale Karinka řekla ne! Nenápadně jako zkušená kapsářka ukradla jednu pizzu z trouby, když jsme my hladoví byli zaneprázdněni krájením té první. Poté nastalo zmatené hledání viníka. Ovšem Karinčina nepřítomnost ji záhy prozradila.

Tou dobou už Míša XXXXXXXXXXXXX s nafukovacím míčem, XXXXXXXX, když jsme k ní položili list, který pokládala za slimáka, XXXXXXXXXXX, když jsme jí na rameno položili doopravdického slimáka, pokoušela se XXXXXXXXXXX a pak XXXXXXXXXXXX, když předváděla XXXXXXXXXXXX (o XXXXXXXXXXXXX se tu blíže rozepisovat nebudu, protože Míša prohlásila, že jestli se to objeví na mém blogu, tak mě zažaluje u Googlu).

Potom Míša rozhodla, že budeme hrát Městečko Palermo a ona bude vypravěč. To už byla nálada natolik uvolněná, že jsme holce, o které jsme si mezi sebou dosud jenom šeptali, že vypadá jako Scarlett Johansonn, natvrdo začali oslovovat "Scarlett".

No a samozřejmě byla vrah. A všechny nás za to zabila, protože tak prý nevypadá.

Partymetr: 8 z 10 (pár lidí se opilo, byla sangria, ale zase jsme nehráli moc her - těšil jsem se na Bang a TransEuropu). Jak poznamenala hipsterka Monča - to, že Anetina party dopadla tak dobře, zmíníme na jejím pohřbu, protože ten bordel, co tam ráno zbyl, ji dozajista zabil.

Party #1

Sliboval jsem popsání svých zážitků z jednotlivých večírků tohoto týdne. Tak tady je první. 

Party se konala u Pavla a oficiální facebooková pozvánka udávala jako název "Briefing před útokem na Hvězdu smrti", neboť původně měl organizátor v plánu promítat jeden díl Star Wars. K tomu však nakonec nedošlo vinou příliš dobré a chytlavé zábavy.

Nejprve jsme grilovali a konzumovali dobroty, které jsme přinesli (já upekl skořicovojablečnozázvorové cookies) zatímco Míša si hrála s psíkem. Pak jsme jedli lahodné masíčko s medovohořčičným nebo šípkovým dresingem.

Když jsme maso dojedli, přesunuli jsme se ze zahrady do domu, kde jsme hráli Guitar Hero, Band Hero a The Beatles Rock Band. Samozřejmě nastala obvyklá hádka o to, kdo bude zpívat Twist and Shout, A Hard Day's Night a While My Guitar Gently Weeps - objektivně musím říct, že co se xboxových her týče, tak zpívám nejlíp, ale vysvětlujte to někomu...

No a když jsem zrovna nezpíval, tak jsem aspoň hrál videoklipy k daným písním nebo jsem jen tak tančil do rytmu, abych spálil všechny ty kalorie z dobrého jídla. Konverzace byla velice vkusná, duchaplná a veselá.

Partymetr: 7 z 10 (Nikdo se neopil, neválel pod stolem, ani nebyla sangria, takže nemůžu dát plný počet)

Party týden

Léto je v plném proudu a se sluníčkem, hezkým počasím a volnem jsou neodmyslitelně spjaty grilovačky, večírky a přátelská setkání všeho druhu. Loni jsem v průběhu prázdnin navštívil těchto party několik, letos mě čekají minimálně tři a všechny v jeden týden.

Tento týden.

Dnes bude party u Pavla. Zítra u Anety v Oslavičce a v sobotu u Bolka. Mezitím ještě možná uspořádáme nějaký menší dýchánek u nás, ale to se ještě uvidí...

Už se těším na setkání s lidmi, s nimiž jsme se přátelili ve škole a o podzimních víkendech společně chodívali hrát americký fotbal, dokud nás z hřiště nevyhnali policajti. Mnoho z nich jsem kvůli geografické poloze či nedostatku jiných příležitostí naposledy viděl před rokem na legendární druhé Bolkově party. A těším se i na ty, s kterými se vídám ob týden, protože to jsou ti nejlepší (ale to je snad jasné, že se tak úžasná osobnost jako já nebude přátelit s nějakými ubožáky, že ano...).

O tom, že Bolek je báječný (a obětavý) hostitel, se můžete přesvědčit z téhle slideshow, kterou vyrobil můj bratr:

Takže letní zábava plná koupaček v bazénu, sangrii, dobrot a zábavné konverzace může začít!

A já si jdu nabít mobil, abych to pro vás mohl všechno jaksepatří zdokumentovat...

Temný rytíř povstal. Ale trvalo mu to a skoro klopýtnul

Mám takový pocit, že na rok 2012 se jednou bude vzpomínat jako na rok superhrdinů. Nebo alespoň superhrdinských filmů. 

Začalo to na jaře Avengers, kteří ohromili celý svět a slavili zasloužený úspěch. Na počátku léta kina do svých pavučinek zamotal nový Spider-Man (k němu se ještě někdy dostanu, neboť jsem ho dosud neviděl) a uprostřed prázdnin povstal i dlouho očekávaný nový Temný rytíř. A o něm dneska bude řeč.

Slovní spojení "dlouho očekávaný" je v tomhle případě důležité. Od téměř kultovního Temného rytíře, v němž podal fenomenální (a taky finální) výkon Heath Ledger uplynuly již čtyři roky a nenasytné publikum od režiséra Christophera Nolana jaksi samozřejmě očekávalo, že třetí batmanovský film bude ještě lepší a promyšlenější než předchozí.

Možná režiséra právě přehnaná očekávání omezila a vytvořila psychický nátlak. Třeba začal moc přemýšlet o tom, proč jsou jeho filmy tak populární a chtěl svůj úspěch zopakovat. Což o to, úspěch finanční to nepochybně bude, koneckonců Nolanovo jméno už je pomalu stejným tahákem diváků jako jména některých hvězd. Ale potlesk od fanoušků Batmana a Temného rytíře se nemusí dostavit.

Tedy minimálně ode mě se ho Nolan nedočká.

I přes aktuální námět - konflikt vyšších a nižších vrstev, západní a východní civilizace, hrozba novodobého komunismu a terorismu - se divák nemůže v ději pořádně orientovat kvůli zbytečné složitosti. Nolan to zkrátka přehnal s vedlejšími postavami, pitváním jejich motivací a dětstvím a neschopností vysvětlit, co se právě vlastně děje. Nebýt bratrova osvětlujícího komentáře, vůbec bych nepochopil konec filmu.

Dalším mínusem je depresivita a propagace zla a násilí. Nejsem prudérním odmítačem filmů, kde padne pár tvrdých ran a výstřelů a které nekončí happy endem, ale v Dark Knight Rises má zlo navrch většinu času a - SPOILER ALERT! - v podstatě i uspěje a to mě neuvěřitelně deptalo. Z některých scén beznaděj a tvrdé násilí čiší natolik, že vnímavého diváka bolí se na ně jenom koukat. 

Vadilo mi taky přehrávání Toma Hardyho v roli Banea. Pan Nolan se z komiksového filmu snaží udělat moderní psycho a sociopatický thriller, ovšem výkon jindy vcelku sympatického herce sráží TDKR někam na úroveň prvního Spider-Mana nebo Batmana-propadáku z 90. let. Tom Hardy se evidentně snažil přehrát Heatha Ledgera a neuvědomil si, že k šílenci Jokerovi se výrazná a často se měnící intonace hodí, zatímco k drsnému zabijákovi z podsvětí by se hodil jiný přístup. 

Film je to zkrátka překombinovaný a přehnaný.

K zklamání taky přispěly nepovedené titulky v IMAXu (překlad byl moc dobrý, ale na tom obřím plátně se malá písmenka ztrácela, měnila sytost a divák musel očima přejíždět neustále nahoru a dolů). Rada pro vedení kina - příště by to chtělo písmo buď o fous zvětšit, nebo posunout výš.

Uf, když si svou recenzi pročítám zpětně, asi to vypadá, jako že The Dark Knight Rises je horší, než Čtyři slunce. Nebojte, pořád jde o velice obstojný film, jehož nedostatky ale zamrzí, protože od Christophera Nolana jste čekali víc. Batmanovi ovšem moderní plášť moc sluší a přelety nad Gothamem na imaxovém plátně působily monumentálně. Často jsem přemýšlel o tom, co by filmu asi řekli čtenáři ve 40. letech.

Poznali by Netopýřího muže, Kočičí ženu a Robina?

Tak to běžte vyzkoušet sami a dejte pak vědět, na kolik se vaše dojmy (ne)shodují s těmi mými.

WOW! Tohle není photoshop! Marilyn Monroe jako...

Dnes se Scarlett Johansson a jiné celebrity stylizují do Marilyn Monroe. Ve své době to ale byla Marilyn Monroe, kdo se stylizoval do hereček předchozí generace. Ku příležitosti padesátého výročí záhadné smrti MM přináším zajímavé fotografie z roku 1957, na nichž legendární bohyně stříbrného plátna pózuje jako herečky z éry němého filmu či počátků filmu mluveného. Budou se za dvacet let celebrity fotit jako Lady Gaga nebo Megan Fox?

Tohle není photoshop, tak enjoy...

Marilyn jako exotická Theda Bara, první filmový sexsymbol.

Marilyn jako Lilian Harvey, herečka britského původu,
jež mezi válkami účinkovala v německých filmech.

Marilyn jako legendární Marlene Dietrich.

Marilyn jako Jean Harlow, platinová kráska, jejímž vzhledem se
Marilyn nechala inspirovat a s níž ji pojí i předčasná smrt.

Marilyn jako Clara Bow, prototyp moderní dívky
a ztělesnění bouřlivých dvacátých let.

50 let od smrti Marilyn Monroe

Před padesáti lety Marilyn Monroe, blonďatá hvězda a zřejmě největší sexuální symbol v dějinách, prožívala poslední den svého života. Během něj se jí podařilo stát se kultem, vzorem i bohyní a podle časopisu Forbes je třetí nejvýdělečnější mrtvou celebritou (po Michaelu Jacksonovi a Elvisu Presleyovi).

Marilyn, jak ji zná každý 

Jméno Marilyn Monroe dodnes pomáhá prodávat trička, kosmetiku, knihy, filmy, seriály a dárkové předměty jako plakáty, hrnečky, propisky atd. V mnoha ohledech je dnes mnohem známější a populárnější než ve své době. V 50. a 60. letech totiž diváci preferovali střízlivější Elizabeth Taylor. Ta si za role mohla klidně diktovat honoráře ve výši několika milionů dolarů, zatímco Marilyn pokládaná za "hloupou blondýnku" zpravidla nedostala víc než pár desítek tisíc.

Marilyn netradičně s J. Joycem

Ona stereotypizace dámě spojované s Chanelem no.5 škodila nejen v profesním, ale i osobním životě. Monroe měla pocit, že nemůže naplno ukázat svůj herecký potenciál, a proto začala užívat drogy a další nebezpečné látky, které ji 5. srpna 1962 zabily.

Navzdory tomu, že existují důkazy Marilynina vysokého IQ, si většina lidí stále při vyslovení jejího jména vysloví onu rozjuchanou blondýnku s provokativním postojem či pohledem. Snad proto, že skutečně ženské rysy v době unisexilizace málokterá žena umí nosit. 

Připomeňte si dnes úspěchy MM zhlédnutím některého z jejích filmů. Někdo to rád horké, Slaměný vdovec nebo Páni mají radši blondýnky jsou dodnes skvělé. 

A uvidíte. Za padesát let lidé nebudou vzpomínat na Lady Gagu nebo Megan Fox. Symbolem klasické ženské krásy vždycky bude Marilyn.

Pár postřehů z mého života

• Ochutnal jsem M&M's s 65% obsahem kakaa. Chutnají moc dobře a pán na Florenci je prodává (neprošlé) za 8 Kč jedno 40gramové balení. 
• Kromě toho jsem si od něj koupil i tyčinku Cadbury Dairy Milk Caramel, která chutnala tak sladce božsky, až jsem měl pocit, že se mě dotýká cukrovka. 
• V 86 letech zemřel Gore Vidal. Muž, který se podílel na vzniku takových klasik jako Suddenly, Last Summer, nebo Caligula. Je stejně smutné, že o většinu osobností se člověk začne zajímat teprve až jsou po smrti.
• Zpozoroval jsem, že se v médiích nějak moc řeší rozpékané pečivo v supermarketech. Já vím, že asi budu za gastronomického barbara, ale ty francouzské bagetky, croissanty a kaiserky z Tesca miluju...
• Na konci prázdnin budu boháč! Sice jen relativně řečeno, ale není bohatství náhodou vždycky relativní? Pracovní prázdniny jsou v plném proudu a už se celkem těším, až mi začne škola a trochu si odpočinu...
• Rád bych dopsal svou brakovou novelu, ale nějak se do toho nemůžu dostat. Doma v Třebíči se mi prostě píše líp než v Praze.
• Asi mám na čele napsáno "MILIONÁŘ", protože mě poslední dobou oslovují krásné slečny v mnohem vyšším počtu než obvykle. 
• V obchodě dneska měli puštěnou nejlepší skladbu od Beach Boys "I Get Around" a vzpomněl jsem si na minulé léto, kdy jsme na ni tančili na house party a kamarádka Míša říkala, že vypadám jako jeden z Beach Boys ve videoklipu (jsem údajně ten do rytmu tleskající, co stojí úplně vlevo).

SERIÁL: Suits

Přemýšleli jste někdy, co dělají v práci zaměstnanci nadnárodních korporací, výkonní manažeři, asistenti poradců, justiční rešeršéři a další kravaťáci? Já jo a hezkou sondu do jejich světa nabízí seriál Suits. 

Dokoukal jsem Pan Am a tak bylo načase změnit oblast. Ne že bych snad snil o kariéře právníka nebo úředníka, na to je to pro mě moc monotónní, ale stejně mě to prostředí zajímá. Navíc se nemusíte bát, že půjde o suchopárnou podívanou plnou paragrafů. Naopak v Suits uvidíte zajímavý kontrast světa "dole" se všemi marihuanovými hříchy a nedodělanou školou se vzornými kravaťáky z lepších vrstev. Hlavní hrdina Mike se totiž stane asistentem ve velké právnické firmě na Manhattanu, aby unikl flákačskému a zbytečnému způsobu života, do kterého jej navezl jeho bratr. 

Nemocná babička však Mika zapřísahala, aby nepromarnil svůj potenciál. A to už donutí diváka zamyslet se nad svým životem. Marním někde svůj potenciál jenom proto, že jsem moc líný najít si něco lepšího? Marním svůj potenciál, protože mám strach z neúspěchu?

Seriál se zabývá klasickým schématem "nováčka v daném světě" a divák spolu se zvláštně nadaným hlavním hrdinou (respektive jedním z nich v tomto případě) vniká do tajů právničiny (kterou nikdy nestudoval a musí to tajit před svým okolím). K chytlavosti dopomáhají sympatické hlavní i vedlejší postavy, svižný děj (hodnotím po prvních třech epizodách, které si mě získaly natolik, že jdu na další) a zajímavá vizuální stránka - šedivé kancelářské mrakodrapy, střídmé obleky a kostýmky. Vítejte ve světě, kde platí právo duševně silnějšího a výřečnějšího. Ve světě schůzek a jednání, správních rad a smluv.


Zkrátka a dobře - svět právníků je zajímavý k nakouknutí, ale žít v něm dennodenně bych asi nezvládal...