Pulp Fiction: umění braku

Předem upozorňuji, že tenhle článek je o pulpových románech, nikoliv o filmu Quentina Tarantina.

Před měsícem jsem napsal text o Stopách hrůzy, které v Česku vycházely v 90. letech, a které zastupovaly pulpovou (levnou, brakovou) literaturu u nás. Stopy hrůzy jsou však nic v porovnání s lavinou pulp fiction, jež zaplavila USA ve 40. letech a vydržela přes dvacet let.

Ještě ve 30. letech šlo o sešity s krátkými příběhy různých žánrů: od hororů přes thrillery až k harlekýnkám, které vycházely na pokračování. V následující dekádě se však začaly prodávat natolik dobře, že vydavatelé začali publikovat jednotlivé příběhy v celku ve formě kapesních paperbacků.

A bylo to boží: Předsmrtné přání, Zabiják ve mně, Satan byla lesba, Noc před vraždou, Hrůza bez tváře... V té době se čtenáři styděli, že čtou knížky tohoto typu, dnes lidé staré výtisky sbírají a jejich cena roste. Částečně kvůli dobře napsaným příběhům, které však nemají vyšší cíl než pobavit/vyděsit čtenáře a často jsou předvídatelné a spíše na tváři vykouzlí úsměv než strach. Částečně taky kvůli úžasným malovaným obálkám, jež obvykle zachycují rozuzlení zápletky, lehce oděnou slečnu v nesnázích anebo nejlépe oboje dohromady.


Víte jak se o některých slavných knihách říká, že jsou nadčasové? Tak to o pulp fiction neplatí. Zpravidla jsou zasazené do doby svého vzniku (někdy do zromantizované minulosti či vědeckofantastické budoucnosti) a plně využívají poznatků své doby a soudobé kultury.

Dneska jsou pulpové romány styl, zajímavý módní doplněk do tramvaje, metra či do čekárny u doktora. Postoj společnosti vůči brakům pochybné kvality se taky dozajista změnil kvůli tomu, že doba dlouhým uměleckým románům nepřeje, a tak je fajn, že člověk čte aspoň něco.