Po dvou týdnech jsem zase jednou přijel domů.Je fajn zase usednout za svůj psací stůl ve svém pokoji, poslouchat konverzaci rodičů, podrbat psa za uchem a dokonce i bráchovo drnkání na kytaru, které mě dřív štvalo, mám teď za příjemnou kulisu (možná je to ale taky tím, že se za tu dobu zlepšil a nehraje pořád to stejné).
Je super se svalit do křesla v obýváku a jen tak si surfovat mezi stopadesáti televizními programy (konečně jsem už viděl od začátku do konce nové Události, ale o tom až někdy jindy).
Je božské večer ulehnout do své vlastní postele, sáhnout po knížce nebo časopise, které jsem nechal rozečtené na nočním stolku, a pokračovat tam, kde jsem přestal, jako by se nic nestalo.Je skvělé domluvit si schůzku s dlouho neviděnými přáteli a strávit večer povídáním a hraním hloupých her (protože o ty hry ve skutečnosti ani moc nejde).
Je zajímavé projít se po rodném městě a pozorovat, kolik věcí se za tu poměrně krátkou dobu změnilo (Cože? Nový obchod s čokoládou? Kebab se přestěhoval?) a kolik ne (Hm. Tu díru uprostřed silnice mohli opravit. A ten strom před gymnáziem si říká o pokácení už asi deset let a pořád tam stojí...).
Výhodou kočovného života studentů je, že se během školy můžou těšit domů, a doma pak zase na školu a spolužáky. A jak říkávala moje prababička: není lepší způsob, jak strávit život, než těšením se.
Žádné komentáře:
Okomentovat
... a tak jste pravili vy!