Dokument Národní klenoty je klenotem sám o sobě

Nemám ve zvyku sledovat dokumenty a už vůbec ne ty české. 13 let školní docházky okořeněných nudným monotónním povídáním o páření kobylek mi dokázalo dokumenty zprotivit na zbytek života. Ale říkal jsem si, že když v televizi bude moje rodná Třebíč, tak se podívám.

No a jsem nadšen. Konečně něco, co se za peníze daňových poplatníků doopravdy povedlo a může to sloužit i jako investice do budoucna.


Podtitul "Jedinečnost mnohosti" sice jako by vypadl z nějaké propagační brožury Evropské unie, ale zároveň mi dává určitý pocit hrdosti na své rodné město, které mám moc rád.

ČT využila spoustu leteckých záběrů, časosběrných scenérií a lichotivých úhlů, takže Třebíč zachycuje doopravdy ve vší kráse. A uklidňující komentář Miroslava Táborského přímo vybízí k tomu, aby se série dokumentů o českých památkách UNESCO dostala třeba na DVD. Ideální suvenýr pro turisty 21. století, ne? 

Na druhou stranu musím říct, že tvůrci mohli jít víc dopodrobna - čekal jsem alespoň, že se zmíní o renesančním Malovaném domě nebo městské věži - ale půlhodinový limit zřejmě příliš mnoho možností nedává.

Kdo dokument nestihl v televizi, má možnost jej zhlédnout na internetu spolu s ostatními odvysílanými díly série Národní klenoty.

KNIHA: Moje korejská večerka

Já vím, měl bych číst povinnou četbu, ale když mě současná česká literatura tak hrozně nebaví (nechci však generalizovat a rád bych uspěl u zkoušky, takže jestli máte nějaký tip na současnou českou knihu, sem s ním!)... Do ruky se mi ale dostala knížka My Korean Deli: Risking It All for a Convenience Store od amerického publicisty Bena Rydera Howea. A tak byly plány na četbu Hrabala a Šmída odloženy na neurčito.

Autor v knize popisuje svoje zkušenosti s otevřením "Deli", což je v Americe něco jako naše večerky. Většinou je tam otevírají Korejci, Řekové a Arabové. Autor je však Američan pracující v literárním časopise, jeho manželka asioameričanka, která vystudovala práva, ale práce v kanceláři ji deptala. Je ohromně zajímavé, jak je celý příběh popsán z úhlu pohledu příslušníka vyšší střední vrstvy, který by  fyzicky a psychicky namáhavou práci v obchodě s věcmi denní potřeby vůbec dělat nemusel.

Vždycky jsem měl rád příběhy o zakládání podniků a obchodování. Při čtení této knížky jsem dostal chuť nějaký obchod otevřít i sám. Lidé často říkají, jak to mají malí živnostníci u nás těžké, jenže to asi bude všude na světě stejné. V džungli New Yorku možná ještě těžší. V Česku přinejmenším nechodí kontrola každý týden zjišťovat, zda obchodník neprodává alkohol a cigarety mladistvým, což je prohřešek, který Bena R. Howea a jeho manželku přivede na pokraj bankrotu.

Co bych knize vytkl, je závěrečná část, jež příliš útočí na city, je smutná a veselé příběhy z prostředí obchodu vystřídají zdlouhavé úvahy o smyslu života a smyslu podnikání. Každopádně kvůli skvělým prvním dvěma třetinám stojí za to přečíst - ačkoliv zatím je k dispozici pouze v angličtině.

Grafologie v praxi

Podle Wikipedie jde o pseudovědu, ale já si myslím, že naše ručně psané písmo o nás vypovídá mnohé. Je například skoro pravidlem, že úzkostliví a pečliví lidé píšou úhledněji a pečlivěji než bordeláři, kteří slovo pořádek musí hledat ve slovníku cizích slov.


Ale jsou pečliví, a proto píšou úhledně, nebo píšou úhledně a proto jsou pečliví?


Já si třeba myslím, že můj rukopis (viz výše) o mně říká spoustu věcí. Elegantní kličky, vlnky, t s tou čárečkou nahoře - jsem evidentně člověk se smyslem pro estetiku, kudrlinky naznačují umělecký potenciál a široký a nerovný sklon naznačuje jistou neorganizovanost a nestálost (protože u ničeho moc dlouho nevydržím).


A tak až vám někdo řekne, že "příšerně hrabeš", můžete se vymluvit na to, že jde o grafologický důkaz inteligence, citu pro umění nebo čehokoliv, co si ve svých kličkách najdete.

Bolení zubů

Od většiny lidí se liším v mnoha ohledech. 

Jednou z mých zvláštností je i to, že nemám strach ze zubaře. Jsem odjakživa hrozný hypochondr: bojím se svého obvoďáka zeptat, jaký mi naměřil tlak ze strachu, že bude příliš vysoký, pečlivě sleduji, kolik mi vypadalo vlasů, zda mám zarudlé spojivky v očích a jestli se z nějakého mateřského znamínka nestává rakovinotvorný nádor. Se zuby ale problém nemám. Kdyby mě mělo něco bolet a směl bych si vybrat, zvolil bych právě bolest zubů. 

Ne že bych patřil k masochistům. To jenom skutečnost, že mi zubařem od dětských let byl vlastní strýček, mi pomohla brát chrup a dásně s nadhledem. Uznávám, že když mi před mnoha a mnoha lety strýc Ivan trhal mléčnou stoličku zahradními kleštěmi, vrhklo mi do očí i pár slz, ale jinak v zubařském křesle zatnu pěsti, pevně sevřu víčka a zpravidla všechno dobře dopadne.

Na zuby mám zaplaťpánbůh (Odole?) štěstí.

Nebylo to tak ale vždycky. Býval jsem tlusté dítě. Jednu dobu jsem byl schopen spořádat za den neuvěřitelné množství sladkostí a dobrot. A projevovalo se to nejen navenek mou tloušťkou, ale také zkaženými zuby. Téměř na všech mléčných stoličkách jsem měl kazy. Pak mi naštěstí vyrostly druhé zuby a ty mi zatím vydržely. Ani jsem s nimi dosud neměl žádné větší problémy, což by mi beztak zvlášť nevadilo, jelikož bolest zubů je bolest tupá a dá se celkem snadno vydržet, člověka většinou neohrožuje na životě.

Na rozdíl od nemocných očí či odřené tváře bolavé zuby ani nijak nehyzdí celkový vzhled jedince (pokud tedy zrovna neopuchne). Navíc je zde reálná možnost, že si kvůli bolesti člověk odpustí čokoládové tyčinky, gumové žížaly či jiné kalorické bomby. Pamatuji si, že když jsem jednou kvůli čerstvé plombě nemohl několik dní pořádně jíst, zhubl jsem několik kilo. Rozmlsanému obyvateli západní civilizace očišťující den střídmosti může jedině prospět.

Ale možná jen tak zhýčkaně plácám, protože mě zuby už dlouho nebolely (ťuk ťuk na dřevo).

Při běžné prohlídce na začátku letošního roku se mi strýček podíval na zoubek a s lítostí v hlase konstatoval, že mi dolní osmička, také zvaný „zub moudrosti“ roste jaksi nakřivo. Čeká mě tedy jeho vytrhnutí. Zatím jsem v klidu, i když samozřejmě do vzduchu radostí z toho neskáču - co když pak kvůli chybějícímu zubu bude moje tvář nesouměrná?

Nemám strach ze zubaře. Bojím se, že mi napuchne tvář a budu nucen zalézt do nějaké skrýše jako Quasimodo. Věřím však, že i v tomto případě strýc během zákroku pronese nějaký vtípek a já se začnu smát, až na nepříjemné manévry ve svých ústech zapomenu. Nebo se mě třeba zeptá, jak jde škola, a já s plnými ústy stříbrných nástrojů cosi zahuhlám a on tomu bude rozumět jako vždycky.

Zajímalo by mě, jak to zubaři dělají.

Každopádně všem, kdo se bojí dentistů, doporučuji sehnat si někoho známého, příjemného a zábavného. Ale neplatí to tak vždycky. Můj druhý strýc je pohřebák a neznamená to, že bych se nebál smrti.

Krásné květnové počasí

Minulý rok jsem byl touhle dobou natolik zaneprázdněn stresováním z maturity, že jsem jen okrajově vnímal krásné počasí. Letos si ho konečně můžu v rámci možností vychutnat naplno. A tak se snažím.

Je parádní, když svítí sluníčko - tráva je hned zelenější a větve stromů vrhají různé stíny. Poslední týden navíc příjemně fouká, což je taky moc příjemné, protože lechtivý vánek ochlazuje. A když fouká silně, tak mi to zase připomíná krásný výlet do Provence, kde od moře dulo pořád. Jeden z nejpříjemnějších pocitů je když mi vítr cuchá vlasy.

Člověk ráno vstává do školy a vypravit se trvá jenom chvilku, protože si stačí přes triko přehodit košili, nazout boty a může jít. Už žádné zdlouhavé šněrování těžkých zimních bot, už žádné mikiny, šály, kabáty, rukavice a čepice. Boží! Venku je příjemně, odpoledne dokonce teplé počasí uspává.

Pak začne být dusno, stáhnou se šedivá mračna, zvedne se chladný vichr a PRÁSK! Začne hřmít. Sezóna letních bouřek už se stačila poprvé projevit, ale pořádně začne teprve v červnu. Mám rád letní bouřky, je na nich něco tajemného a krásného. I když se spustí liják, jsou to velké kapky a svým způsobem příjemné, protože ochladí rozpálené ulice.

A po bouřce všechno voní. V květnu sladce voní šeříkové keře, trávníky a stromy pořád, ale po dešti je to všechno ještě silnější. V chemii nám kdysi učitelka říkala, že je cítit ozon.

Tohle jarňo-letní počasí je zkrátka a dobře moc krásné. Škoda, že v našich klimatických podmínkách vydrží jenom dva tři měsíce.

V češtině vyšla kniha o Teorii velkého třesku

Ať už jste fanoušci seriálu The Big Bang Theory (v češtině Teorie velkého třesku), geekové či nerdi (o tom, jak je rozeznat, se dočtete tady) nebo jenom zvídaví lidé s velkým okruhem zájmů, mám pro vás tip na knížku.

Nakladatelství Argo uvedlo asi před týdnem na pulty knihkupců zajímavé dílko nazvané Třeskutá kniha o Teorii velkého třesku.

Při zběžném prolistování v Paláci knih se mi objemný paperback velice líbil - viděl jsem tam srozumitelnou formou vysvětlené fyzikální jevy, o nichž Sheldon mluví na každodenní bázi, popkulturních narážek, kterými zase perlí Penny nebo Leonard a v neposlední řadě jsem si všiml zajímavého popisu Pasadeny a prostředí univerzity, na níž ústřední čtveřice hrdinů pracuje.

Na internetu jde knihu koupit již za 218 Kč a to si myslím za soubor zajímavostí nejen z oblíbeného seriálu stojí. 

Velký Gatsby už láká filmovým trailerem

Kromě filmové adaptace románu Na cestě, který měl včera premiéru v Cannes, se na konci letošního roku dostane do kin i zpracování nejslavnější knihy jazzového věku - Velký Gatsby (The Great Gatsby). Osobně jsem se do toho jednou pokoušel začíst, ale nějak se mi to nepodařilo, třeba po zhlédnutí snímku, v němž hlavní roli ztvární Leonardo DiCaprio, změním názor.

Trailer na Velkého Gatsbyho působí velkolepě. Vidíme krásná auta, slečny, vily a luxusní večírky tak, jak si dvacátá léta dnes představujeme, ale taky stinnou stránku hedonistického způsobu života, přesně jak ji Francis Scott Fitzgerald popisuje (to jsem aspoň slyšel).

Jediné, co mi v traileru docela vadilo, byla hudba. Dobově mi do 20. let příliš neseděla a byla spíš uřvaná jako písně, které dnes slýcháváme z rádia.

No a to, že to bude v 3D odsuzovat nebudu. Ačkoliv mi rozum velí, že u dramatu je to celkem zbytečné, v upoutávce šlo vidět mnoho vizuálně krásných záběr - New York v jazzovém věku, rychlá honička autem, divoké taneční vystoupení. 3D už tvůrci použili i zbytečněji (Justin Bieber: Never Say Never).

Každopádně mě velice pobavilo, že film, který zobrazuje nezřízené večírky, alkoholové dýchánky a bujaré veselení, má premiéru o Vánocích 2012, což je podle mayského kalendáře konec světa. Doufám, že se filmu ještě dočkáme.

Pollock, Warhol a ti další

Vím, že budu znít jako intelektuál a hipster, ale fakt mám rád moderní umění.

Pollock

Od Van Gogha až po Roye Lichtensteina. Ne že bych pokaždé věděl, co tím autor (malíř) chtěl říct, ale beru to i tak, jak se mi to prostě líbí nebo nelíbí a oceňuju dobré a zajímavé nápady. O nápad a originalitu v umění 20. století jde vůbec nejvíc. Všechno tady už bylo a tak se umělci snaží nějak vymezit, přijít s něčím novým, vůbec se jim nedivím.

Warholovo zobrazení Campbellových
polívek zná každý - koukali jste na
Zoufalé manželky, ne?

Teď jsem se zrovna koukal na film Pollock o životě a díle amerického abstraktního malíře Jacksona Pollocka, jehož obraz No.5, 1948 byl donedávna nejdražším obrazem na světě (momentálně je druhý). Pollock to - jako většina umělců ve své době - neměl vůbec jednoduché a fakt, že byl alkoholik a emočně poměrně labilní (to mezi umělci taky není žádná výjimka) zrovna dvakrát nepomohlo. Dokonce musel svým obrazem platit za jídlo - jestli si majitel toho obchodu obraz nechal, dnes z něj a jeho dědiců jsou milionáři.

Investice do umění je zřejmě vysoce výnosná - úměrná riziku, protože jaká je šance, že mezi soudobými českými malíři najdeme nového Warhola?

A k pop artu se chci celou dobu dostat. To je jeden z nejzábavnějších a pro laického milovníka výtvarného umění nejsrozumitelnějších směrů. Je tam spousta barviček, lidí a věcí, které člověk zná, díky čemuž si i poslední popelář může při návštěvě výstavy Andyho Warhola připadat jako největší odborník.

Lichtenstein

Kromě nejznámějšího Warhola se pop artu věnoval i Roy Lichtenstein, což není v našich krajích jméno příliš známé, ale ten styl nebo některé obrázky určitě znáte. Jsou to výřezy z komiksů, které dostávají při zvětšení a vytržení z kontextu úplně nový význam, případně jsou jakousi jejich parodií.

Tak jestli víte o nějakém zajímavém malíři, dejte mi vědět, třeba obraz koupím za pár stovek a za pár let budu milionář! Sběratel umění může být dobrý a výnosný job.

Vtipný postřeh Jimmyho Kimmela

Vždycky jsem obdivoval moderátory talk show. Skutečně totiž jdou s kůží na trh - alespoň v USA, kde je většina Late Night Shows vysílána živě. Navíc musí mít vynikající postřeh, skvělý přehled a smysl pro komediální načasování.

A ať už jste fanoušci Conana O'Briena, Davida Lettermana, Craiga Fergusona nebo Jimmyho Kimmela, všichni mají společnou vlastnost - totiž že dokáží uhodit hřebík na hlavičku.

Jimmy Kimmel teď nedávno zabodoval s vtipným postřehem o reality show Jersey Shore, která běží na MTV (česká MTV ji uvádí jako Pařba v Jersey Shore, aby divák měl hned jasno, že nejde o žádnou intelektuální podívanou):

Vážně - když mají v popisu práce chlastat, chodit na párty, kopulovat a čas od času se ukázat ve zmrzlinářství (no jo, uznávám, pár dílů jsem viděl), co dělají o dovolené? Dohánějí spánkový deficit? Vyspávají kocovinu? Chodí na testy HIV?


Pár hodin vzdělávání by jim rozhodně neuškodilo.

Zkouškový

Převelice se omlouvám všem věrným čtenářům za nedostatečné přidávání nových příspěvků, jenže znáte to - zkouškový, testy, brigáda, teďka jsem na víkend doma a zítra ráno zase jedu do Prahy, tak se snad dočkáte nového příspěvku v úterý a bude to legendární, mimochodem, všimli jste si, že celý tenhle příspěvek je jedna dlouhá a příšerná věta, v níž je nepochybně spousta chyb v oblasti interpunkce?

Avengers splnili očekávání na sto procent

Psal se květen roku 2012 a celý svět šílel po Avengers, komiksových superhrdinech ze šedesátých let. Až to jednou budeme vyprávět našim potomkům, nesmíme jim zapomenout říct, že nešlo o žádné průměrné retro ani hloupý akčňák. Avengers jsou totiž chytrým filmem, který tvůrci pojali se sympatickým nadhledem - komiksové médium je ostatně na jisté nadsázce postavené.

Nejslabší částí Avengers je lehce matoucí začátek, který diváka bez jakéhokoliv úvodu mrští do děje a nechá ho pár minut tápat. Kdo je zloduch a kdo superhrdina? Co mají znamenat všechny ty složité vědecké názvy?

Scénář je naštěstí napsán velice dobře, takže po úvodní sekvenci nás zavede přímo k jednotlivým superhrdinům, na nichž úspěch filmu z velké části stojí. Hlavním motivem totiž není boj za záchranu Země, nýbrž spolupráce několika silných (a zcela rozdílných) osobností.

Tony Stark neboli Iron Man symbolizuje dnešní dobu více než kterýkoliv jiný z ústřední šestice. Je sobecký, arogantní a nafoukaný. I přesto si ho ale oblíbíte - všechno bere s nadhledem, vtipkuje a je jakýmsi neposedným elementem, v jádru dítětem, které miluje svoje hračky.

Steve Rogers neboli Kapitán Amerika je naproti tomu zástupcem "staromódních" ideálů jako je čest, vlastenectví a skromnost. Coby voják je zvyklý poslouchat a nezpochybňuje tak rozkazy svých nadřízených. Hrdina v kostýmu s hvězdami a pruhy koneckonců pochází ze 40. let, kdy zamrzl do ledovce a náhlé rozmrazení v 21. století pro něj je šokem.V dnešní době se cítí být vetřelcem a pramení z toho spousta úsměvných situací.

"Steve! Podívej se na motor, co s ním je!" 
"Zřejmě funguje na elektřinu..."

Thor je polobůh z jiného světa, který oplývá nadpřirozenou silou a má bratra Lokiho, který je ve filmu hlavním padouchem.


"Jak to o něm mluvíš? Loki je můj bratr!"
"Zabil osmdesát lidí!"
"Je adoptovaný..."

Bruce Banner je oproti předešlé trojici alfasamců jenom slabým, nervózním a roztěkaným vědcem s křehkými brýlemi na nose. Když se však rozzuří, změní se v zelené monstrum Hulka, které nekontrolovatelně ničí vše, co mu přijde do cesty.

Nataša Romanova neboli Černá vdova je jedinou ženskou silou v týmu Avengerů, ale jako dáma se rozhodně nechová. Mnohem blíž má k zákeřnému pavoukovi, jehož jméno si vypůjčila. Zároveň však trpí určitými traumaty z minulosti, které týmu rozhodně nepomáhají.

Ke skupince se později ještě připojí skvělý lučištník Hawkeye, ale už si určitě dovedete představit, jak mezi silnými individui, z nichž každý má své silné a slabé stránky, bude obtížně probíhat spolupráce. Režisér Joss Whedon využil své zkušenosti z práce na Buffy, přemožitelce upírů, kde v hlavních rolích taky vystupovaly rozdílné silné osobnosti. Snad proto se film nerozsype jako domeček z karet, nýbrž funguje a všechno do sebe zapadá.

A rozhodně neškodí humor. Jak už jsem zmiňoval v úvodu, komiks je médium postavené na určité nadsázce, což si tvůrci uvědomovali. Film proto neberou příliš vážně, žertují, staví hrdiny do roztodivných situací, ovšem vždy je to ku prospěchu věci. Film díky tomu nevyznívá pateticky a klišovitě "superhrdinsky".

O skvělých hercích jsem se už zmiňoval v jednom z předchozích příspěvků, takže to nebudu dál rozvádět. Snad už jenom dodám, že film splnil všechna moje očekávání na sto procent (řekl bych sto dvacet, ale znělo by to jako zpráva o pětiletce) a doporučuji ho i lidem, kteří se o komiksy příliš nezajímají, leč mají rádi kvalitní film a dobrou zábavu.

Zaniklý svět stříbrných pláten - recenze

Nedávno jsem psal o knížkách, které si chci koupit. Samozřejmě jsem nakonec neodolal a jednu si koupil. A i když jsem se kvůli tomu na účtu dostal pod psychologickou hranici peněz, které bych tam rád měl, knížka (nebo v tomhle případě spíš kniha, protože to je fakt bichle) Zaniklý svět stříbrných pláten - po stopách pražských biografů za to stojí!

Miroslav a Jaroslav Čvančarovi pocházejí z rodiny promítačů, majitelů kin a vůbec filmových nadšenců a o biografech dokáží psát s ohromným nadšením a vášní. Je to poznat jak ze čtivých textů, v nichž zajímavosti a perličky převažují nad suchými fakty. 

Věděli jste například, že v posledních dnech druhé světové války s americkými vojáky do Plzně přijela i Marlene Dietrich? V knize je i fotka!

Zajímavostí není v knize málo, dokazuje to přibližně 600 stránek s informacemi o dávno zaniklých i dosud fungujících pražských kinech. Potěšilo mě, když jsem u spousty filmů z té doby - ať už jde o němého Fantoma opery nebo o dodnes skvělého King Konga - našel datum oficiální československé premiéry. Nechybí ani fotografie československých a hollywoodských hvězd (některé i s podpisy) v neobyčejných situacích a fotografie, které lze jinde jen těžko najít. Krásné jsou rovněž dobové plakáty, přetištěné ve vysoké kvalitě.

Vůbec jsem netušil, že za první republiky byl filmový průmysl natolik rozvinutý, že se k nám nejnovější hollywoodské filmy dostávaly jenom pár měsíců po oficiální premiéře (což je na tu dobu fakt rychlé, nezapomínejte, že tehdy se kotouče filmů musely přepravovat přes Atlantik lodí a jen výjimečně letadlem).

Prezident Masaryk s Douglasem Fairbanksem a Mary Pickford,
největšími hvězdami němé éry Hollywoodu 

Reklama na film s Fredem Astairem
a Ginger Rogers z roku 1937

Staré filmové plakáty jsou dnes ceněným sběratelským kouskem,
ty československé patří k nejdražším, neboť se jich moc nedochovalo

Upír Nosferatu se natáčel v Československu
(tedy dnešním Slovensku)

Třebíčské kino Moravia, kolem kterého jsem čtyři roky
 chodil do školy. Dnes mu hrozí demolice.

A ještě jednou Nosferatu: 25. listopadu 1933 se v Praze konalo
 speciální půlnoční promítání s úvodním vystoupením V. Nezvala

Všechna hollywoodská studia měla v Praze
své pobočky.

Zaniklý svět stříbrných pláten je na internetu k sehnání už od cca 1100 Kč a já ho velice doporučuji všem českým filmovým maniakům.

Tenhle týden bude boží (až na ty testy)

Tak nám pomalu začíná zkouškové a na naší fakultě si profesoři řekli, že zkouškové je moc mainstreamové, a tak si 99 % všech testů napíšeme ještě před jeho začátkem. S tím, jak se snažím vybalancovat školu s učením a brigádou, si připadám jako akrobat. Ale zatím jsem ještě nespadl a jestli nespadnu v příštích dvou týdnech, tak to snad bude okay.

Ale naštěstí tenhle týden mi všechny nervy bohatě vykompenzuje.

PONDĚLÍ - píšu sice dva testy - z angličtiny a češtiny, ale v Praze bude táta a odveze mi část oblečení, takže ve čtvrtek povezu jenom lehkou tašku s tím zbytkem.

ÚTERÝ - test z práva (bojím bojím!) ale na filmovém semináři se promítají Avengers - už dlouho jsem se na žádný film takhle netěšil a teď ho uvidím zadarmo! Nejpozději v úterý mi přijde výplata. Peníze!

STŘEDA - ráno škola, potom si půjdu zaběhat a musím se učit na čtvrteční test.

ČTVRTEK - test z fotožurnalistiky, ale aspoň přijde Jindřich Šídlo říct nám, jak jsme neschopní! A pak už domů! Tenhle týden jedu domů už ve čtvrtek, protože v pátek už máme jenom opakovací hodinu práce s informacemi a já mám zatím jenom jednu absenci, takže...

PÁTEK - budu doma, měl bych asi skočit za babičkou, večer přijdou přátelé (nebo možná někam půjdeme)

SOBOTA - pořád ještě doma, sladké nicnedělání a občasné kouknutí do učebnic

NEDĚLE - dopoledne pojedu zase do Prahy, protože odpoledne od tří mám brigádu. Tím pro mě božský týden skončí

Významný rodák z Třebíče

Ne, tenhle článek nebude o mně! 

Při čtení knihy Zaniklý svět stříbrných pláten (recenzi tady najdete zanedlouho, hned jakmile tu bichli dočtu) jsem narazil na zmínku o hollywoodském herci jménem Francis Lederer, který prý pocházel z "jihomoravské" Třebíče. Nevím jak to je, protože jsem na internetu našel dvě verze - podle jedné se "František Lederer" narodil v roce 1899 Praze, podle druhé v Třebíči. Každopádně z mého rodného městečka přinejmenším pochází jeho rodiče, to je jisté.

František Lederer byl rodák z Třebíče. (...) Do gymnázia začal chodit v Praze, ale učení ho moc netěšilo, a proto jej rodiče z kvarty dali do učení do konfekčního obchodu. V roce 1917 musel Lederer narukovat a byl na frontě. Po návratu měl dostat místo v Třebíči - Borovině, ale místo toho odjel do Prahy a tam přijal bez vědomí rodičů místo u německého divadla. (Vynechaná pasáž o jeho úspěchu v Berlíně, díky kterému si ho všimla Lillian Gish a pozvala ho do Hollywoodu) O vánočních svátcích roku 1928 přijel po třech letech náš herec do Třebíče za svojí maminkou, před svým odjezdem do Ameriky. Lederer byl prvním hercem, který byl angažovaný přímo do Hollywoodu, přesto, že u nás tehdy byl o něj mizivý zájem. -- fdb.cz

A to mi přijde ohromné! Francis Lederer hrál v němém dramatu Pandořina skříňka s Louise Brooks, o nějakých pět let později v komedii s Ginger Rogers a dožil se sta let (zemřel v roce 2000).

Vždyť mohl klidně bydlet v jednom ze starých domů v centru města, kolem nichž jsem denně chodil do školy! Vždyť můj pradědeček - ročník 1900 - byl v podstatě jeho vrstevník! A když jsou často v menších městech hodně lidí příbuzní, třeba mám s Francisem Ledererem nějaké společné předky! 

Tohle musím prozkoumat důkladněji. Doma máme spoustu knih o historii Třebíče, ale buďto jsem je nečetl pozorně, nebo se v nich o slavném rodákovi nepíše, protože jsem z toho ještě pořád v úžasu.

Nevidíte tam náhodou podobu
s autorem tohoto blogu?

Juicy Fruit sice nebudou, ale aspoň jsou pečliví!

Dneska na mě z mejlové schránky vyskočila odpověď firmy Wrigley na můj dotaz, zda budou ještě k dostání žvýkačky Juicy Fruit. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby mi podobná odpověď, ale od jiné slečny/paní nepřišla už před dvěma dny. Jsem rád, že kontakt se zákazníky česká pobočka Wrigley bere tak vážně.


A tady je ta nemilá odpověď:

Bohužel Vás ale musíme informovat, že Vámi zmiňovaný produkt Juicy Fruit již není distribuován na českém ani slovenském trhu. O jeho znovuuvedení na zmiňované trhy se v současné době neuvažuje. K tomuto kroku jsme přistoupili na základě vyhodnocení spotřebitelských preferencí. 

No, asi jsme je málo kupovali!


K aféře Juicy Fruit jsem ale ještě našel další podrobnosti: dle informací z internetu jde o žvýkačky obsahující cukr. Už jsem málem zapomněl, že se ještě vyrábí žvýkačky s cukrem...

A tak si možná raději koupím krabičku tropických nebo melounových 5 gums (které v Evropě mimochodem distribuují za stejnou cenu jako v US, ale s tím rozdílem, že v Evropě je žvýkaček 12, zatímco v zámoří 15 a ještě k tomu větší možnost výběru příchutě - tsss!) bez cukru pro mou štíhlou linii a zdravé zuby! 

Řecká tragédie - deus ex machina funguje jen v divadle

Nad Řeckem už více než rok visí Damoklův meč, tamějším obyvatelům to však zřejmě nevadí. Dokonce se rozhodli začít nařezávat provaz, na němž čepel visí. Jak jinak si vysvětlit úspěch extremistů z obou stran politického spektra o víkendových volbách?

Zemi, kde se zrodila demokracie, nyní hrozí její oslabení. Ve volbách totiž slavily úspěch především strany, které odmítají potřebnost škrtů a staví se do opozice vůči Evropské unii. Nacionalistická strana Zlatý úsvit, jejíž symbol připomíná svastiku a lídr diktátora, sice na politické mapě oficiálně stojí výrazně vpravo, ale v protievropské, protiimigrantské a rozhazovačné politice si může klidně podat ruce s ultralevicovou Syrizou. Ne nadarmo se říká, že kdo jde pořád víc a víc doprava, se nakonec objeví nalevo (a naopak).

Syriza hlasitě odmítá nejen šetření, ale také jakékoliv hospodářské reformy, které by pomohly zvýšit konkurenceschopnost a omezit pověstnou řeckou byrokracii. Naopak mlčí v otázce boje s korupcí ve státní správě. Jediné řešení, které radikální levice nabízí, je zvýšení daní bohatým, odmítnout splácet státní dluhy a uměle zvýšit zaměstnanost vytvořením nových pracovních míst ve veřejném sektoru.

Zhýčkaní Řekové si neuvědomují, že pokud neuvolní sešněrovaný trh, nezavedou reformy a neseškrtají přebujelý sociální stát, skončí ve vlnách zapomnění řeky Styx, neboť se už nenajde nikdo, kdo by jim ještě byl ochoten pomoci. A král Midas, jehož dotek mění všechno v ryzí zlato, nejspíš nepřijde.

Roli rozmazleného dítěte, jenž z plna hrdla řve, když ho starostlivá maminka chce vzít k doktorovi, umí Řecko hrát dobře. Socialistický princip Deus ex machina (v tomto případě vlastně spíš Europa ex machina), který počítá s tím, že se vždycky nakonec objeví pomoc shůry, ale funguje pouze na jevišti. Ve skutečném světě se za všechno platí.

(Psáno pro čtrnáctideník studentů FSV UK Fleš)

Forbidden (Juicy) Fruit

Už z Bible víme, že zakázané a nedostupné ovoce je nejlákavější. To vysvětluje mou současnou nepřekonatelnou chuť na žvýkačky Juicy Fruit od Wrigley. Když jsem byl malý, pořád na ni běžely reklamy v televizi a já ji měl jenom párkrát (ale tu chuť si trochu pamatuju). Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by se k nám přestala dovážet. 

Juicy Fruit: Takhle si je pamatuju z dětství 

Jenže stejně jako jeden čas arašídové bonbony M&M's, i žvejkačka Juicy Fruit momentálně není k dostání v obchodech a ten, koho popadne chuť na tu svěží ovocnou chuť, musí hledat na internetu v podpultovém prodeji, nebo jet do zahraničí. Jako za komunistů.

"Výrobek momentálně neprodáváme, ani prodej v nejbližší době neplánujeme," vyjádřila se ke skandální absenci žlutých žvýkaček na pultech obchodů Veronika Kubíčková z oddělení péče o zákazníky. Společnost Wrigley se podle ní omlouvá a děkuje za pochopení.

Já to ale nechápu - to se Juicy Fruit skutečně tak špatně prodávaly? Musím zase stejně jako v případě M&M's (to, že si je dnes můžete koupit kdekoliv, je moje zásluha - jedno léto jsem psal mejly kde se dalo a obcházel jsem obchoďáky a cukrárny, zda tyto bonbóny mají) vytvářet poptávku? Jak jinak se vyhnout nekřesťanským cenám v hlubinách internetu, kde se k ceně navíc ještě musí přičíst poštovné?

Ne! Vyzývám k hnutí za návrat žvýkaček Juicy Fruit na pulty českých obchodů! Posílejte mejly do Wrigley, klidně i do amerického ústředí - ať vědí, jakými nedostatky trpí jejich česká pobočka - a do obchoďáků jako je Tesco, Albert, Billa, Kaufland, Interspar...

A do té doby prosím někoho, kdo plánuje v nejbližší době výlet do Německa, země zaslíbené všem gurmánům, aby mi jeden balíček koupil.

Spearmint, DoubleMint a Juicy Fruit (částečně i Big Red)
- plátkové žvejky mého mládí

Krásné knížky, co si chci koupit

Vážně musím přestat chodit do knihkupectví. Pokaždé totiž narazím na krásné knihy, co bych si tolik chtěl koupit, ale kde na to člověk má pořád brát, že ano... Navíc jsem si zrovna o víkendu objednal dvě knížky z Amazonu a jestli se nezačnu krotit, hrozí, že dopadnu jako Řecko.

Český komiks 1. poloviny 20. století - první republika je dodnes částečně zahalena oponou tajemství. Jako by šlo o úplně jiný a dávno ztracený svět, Atlantidu zvlněných vlasů, elegantních klobouků a slušivých obleků/šatů. Snad proto mě přitahuje. A když se dá dohromady první republika a komiks? Retro geek ve mně slintá blahem!

Zaniklý svět stříbrných pláten - po stopách pražských biografů - krásná knížka pro milovníky starých filmů, architektury, filmových plakátů a pro pátrače po datech premiér starých filmů v Československu. Kniha je tištěna na krásném papíře, doplněná o zmenšeniny barevných plakátů (i těch Československých!), oskenované vstupenky, programy atd.

Spider-Man - nakladatelství Netopejr vydávalo (a možná stále vydává, to nevím jistě) skvělou sérii Spideyho původních komiksů ze 60. let. Černobílé a dobře (je zachován vtip a nadhled Stana Leeho) přeložené příběhy mají výbornou atmosféru. Škoda, že nepřeložili Captaina Americu - i když vlastně ani ne, už takhle to je s mými financemi dost nahnuté.

Už aby vynalezli teleport!

Už aby vynalezli teleport, pomyslel jsem si, když jsem se s těžkou taškou vláčel z autobusového nádraží na tramvaj. S teleportací by byl život o tolik jednodušší!

Odzvonilo by dojíždění - už žádné dvouhodinové trmácení po drncavé dálnici v autobuse, kde křičí dítě. Už žádné vstávání do školy či do práce v nekřesťanskou hodinu - stačí se probudit pět minut předem, zmáčknout knoflík a VŽŽŽUUMM!

Samozřejmě by teleportace způsobila krach mnoha hotelů, dopravců a restaurací, ale na druhou stranu by zase zbohatli lidé kolem teleportu, případně designéři teleportačních přístrojů a další přicmrndávači. Takže by po několika krušných letech zase zavládla rovnováha. A byla by to pohodlnější rovnováha!

Že bych napsal kuchařku?

Nevím, čím to je, ale každý týden se některých druhů zpráv objeví víc, než jiných. V tomto týdnu to byly zprávy o vydání dvou zajímavých kuchařek. 

První "uvařil" teprve sedmnáctiletý týpek Martin Škoda. Ve čtvrtek se jemu a jeho kuchařce věnovali v Reflexu. Knížka hravě nazvaná Škoda nevařit má 224 stránek, zajímavé recepty jsou doprovázeny fotkami, ovšem to nejzajímavější je na tomhle dílku propojení vaření s hudbou. U každého receptu je jeden song, který se hodí k jeho vaření. 

Na netu jsem narazil na pár ukázek z jeho kuchařky - tuším zrovna nějaký návod na přípravu sendviče s uzeným lososem (což mě zaujalo, protože miluju lososa) a celkem se mi to líbilo, ale když jsem viděl některé názvy jiných jídel obsažených v kuchařce, přišly mi docela složité. Každopádně toho kluka obdivuju - v sedmnácti letech jsem se taky pokoušel o vydání knihy a dopadlo to tak, že jsem si ji musel vydat sám. Martin Škoda musí být skutečně dobrý (a jeho recepty taky). Doporučuju přečíst ten článek v Reflexu.

Kniha je ke koupi v knihkupectvích a na internetu už od 290 Kč.

A druhá kuchařka se jmenuje Deník Dity P. a napsala ji Dita Pecháčková, bývalá šéfredaktorka časopisu Apetit. Tahle mě zaujala zajímavou propagací před Facebook, kde autorka využila výhody timeline a návštěvník tak může sledovat, jak kniha vznikala od textů až po tisk. Vlastně je celkem paradoxní, že sedmnáctiletý student, příslušník facebookové generace, svou knihu nedokáže na internetu propagovat tak poutavě. 

Ale zpátky ke kuchařce: autorka píše, že v ní jsou snadné a rychlé recepty z potravin, které jsou k sehnání (což je super, protože nic mě nedokáže rozčílit tolik, jako když chci něco ukuchtit a nemůžu k tomu sehnat přísady). Deník Dity P. má 280 stránek a na internetu je k sehnání od 355 Kč.

Jak vidno, kuchařky jsou teď v kurzu, a tak mě napadlo, že bych mohl taky vybrat pár mých receptů. Problém je v tom, že skutečně "svoje" recepty mám asi jenom tři, maximálně čtyři. To by byla docela útlá kuchařka. Navíc člověk nikdy neví, kdy se mu budou jeho tajné recepty hodit - co když mi nevyjde kariéra novináře a budu si chtít otevřít kavárnu s mými dezerty? - takže bych je nerad prozrazoval. Vlastně se na psaní kuchařky asi nehodím.

Avengers na žebříčku nejlepších filmů šplhají výš a výš

Nové filmy se do nejlepší třístovky na ČSFD a Top 250 na IMDb dostávají jen těžko. Většinou jsou tyto příčko obsazeny filmovými klasikami jako Casablanca, Sunset Blvd. a kultovními snímky jako Pulp Fiction a Star Wars. Proto je překvapivé, že se mezi tyto legendy dostávají Avengers, film na motivy komiksů, který v mnoha zemích ještě ani neměl premiéru.

První přitom film vidí ostřílení a přísní kritici, takže hodnocení se časem ještě zlepšuje. Zatímco oddechovka This Means War začínala s nějakými 55 % na ČSFD, dnes je již v červené sekci a má 70 %.

Když jsem se předevčírem díval na Česko-Slovenskou filmovou databázi, Avengers se pohybovali kolem 80. příčky nejlepších filmů. Včera už se prodrali mezi Smrtonosnou past a Marečku, podejte mi pero na 41. místo. A dnes (v sobotu 5. května 2012) superhrdinové porazili i Pána prstenů, Vetřelce a nacházejí se těsně pod Spalovačem mrtvol na 28. místě žebříčku nejlepších filmů.

Rychlý vzestup Thora, Iron Mana, Kapitána Ameriky a dalších se neděje pouze u nás. I na IMDb už Avengers pronikli na vrchní část žebříčku nejlépe hodnocených filmů. Aktuálně se drží na 31. místě - mezi krásnou klasikou It's a Wonderful Life a údajně českým filmem Leon (proč o něm slyším poprvé?). Dokonce dvě místa nad mým nejoblíbenějším filmem Sunset Blvd.!

A co z toho vyplývá? Že to nejspíš bude fakt dobrej film! A že ho teď ještě víc chci vidět!

Jaro v Praze

Posledních asi pět dní to vypadá, jako by už definitivně přišlo léto. Sluníčko pálí, teploty stoupají ke třiceti stupňům, městské ulice žhnou jako pekařská pec, lidé odhodili všechny možné svršky a snaží se na odhalené části těla nachytat bronz (nebo rakovinu kůže). 

Všechno barevně kvete, sladce voní, ráno je brzo světlo a večer dlouho tma... Lidé v zahradách svých vil pořádají večírky a vůně grilovaného masa se line ulicemi jako další lákadlo pro bzučivý hmyz.

A tak jsem se vydal do ulic tuhle krásnou atmosféru aspoň trochu zachytit na amatérských fotkách, protože povedený obraz (a taky Ferrero Rocher) může říct víc než tisíc slov.

Růžový šeřík krásně kvete i voní...

Bílý šeřík nezůstává pozadu!

A třešně či magnólie či co to je jsou krásné jakbysmet.

První máj je spojen s kvetoucími třešněmi

Česká vlajka na Národním muzeu

Odpočinek u Vltavy

Z mého života: Prvního května jsem se v podvečer sešel s bývalými spolužačkami z gymplu, které momentálně studují v Praze jako já a prošli jsme se k Vltavě, v níž jsme si smočili nohy a bylo to tuze příjemné a tuze letní - foukal tak jemný vánek, horký vzduch se tetelil nad dlažbou a slunce svítilo a pálilo ostošest.