Jednou z mých zvláštností je i to, že nemám strach ze zubaře. Jsem odjakživa hrozný hypochondr: bojím se svého obvoďáka zeptat, jaký mi naměřil tlak ze strachu, že bude příliš vysoký, pečlivě sleduji, kolik mi vypadalo vlasů, zda mám zarudlé spojivky v očích a jestli se z nějakého mateřského znamínka nestává rakovinotvorný nádor. Se zuby ale problém nemám. Kdyby mě mělo něco bolet a směl bych si vybrat, zvolil bych právě bolest zubů.
Ne že bych patřil k masochistům. To jenom skutečnost, že mi zubařem od dětských let byl vlastní strýček, mi pomohla brát chrup a dásně s nadhledem. Uznávám, že když mi před mnoha a mnoha lety strýc Ivan trhal mléčnou stoličku zahradními kleštěmi, vrhklo mi do očí i pár slz, ale jinak v zubařském křesle zatnu pěsti, pevně sevřu víčka a zpravidla všechno dobře dopadne.
Na zuby mám zaplaťpánbůh (Odole?) štěstí.
Nebylo to tak ale vždycky. Býval jsem tlusté dítě. Jednu dobu jsem byl schopen spořádat za den neuvěřitelné množství sladkostí a dobrot. A projevovalo se to nejen navenek mou tloušťkou, ale také zkaženými zuby. Téměř na všech mléčných stoličkách jsem měl kazy. Pak mi naštěstí vyrostly druhé zuby a ty mi zatím vydržely. Ani jsem s nimi dosud neměl žádné větší problémy, což by mi beztak zvlášť nevadilo, jelikož bolest zubů je bolest tupá a dá se celkem snadno vydržet, člověka většinou neohrožuje na životě.
Na rozdíl od nemocných očí či odřené tváře bolavé zuby ani nijak nehyzdí celkový vzhled jedince (pokud tedy zrovna neopuchne). Navíc je zde reálná možnost, že si kvůli bolesti člověk odpustí čokoládové tyčinky, gumové žížaly či jiné kalorické bomby. Pamatuji si, že když jsem jednou kvůli čerstvé plombě nemohl několik dní pořádně jíst, zhubl jsem několik kilo. Rozmlsanému obyvateli západní civilizace očišťující den střídmosti může jedině prospět.
Ale možná jen tak zhýčkaně plácám, protože mě zuby už dlouho nebolely (ťuk ťuk na dřevo).
Při běžné prohlídce na začátku letošního roku se mi strýček podíval na zoubek a s lítostí v hlase konstatoval, že mi dolní osmička, také zvaný „zub moudrosti“ roste jaksi nakřivo. Čeká mě tedy jeho vytrhnutí. Zatím jsem v klidu, i když samozřejmě do vzduchu radostí z toho neskáču - co když pak kvůli chybějícímu zubu bude moje tvář nesouměrná?
Nemám strach ze zubaře. Bojím se, že mi napuchne tvář a budu nucen zalézt do nějaké skrýše jako Quasimodo. Věřím však, že i v tomto případě strýc během zákroku pronese nějaký vtípek a já se začnu smát, až na nepříjemné manévry ve svých ústech zapomenu. Nebo se mě třeba zeptá, jak jde škola, a já s plnými ústy stříbrných nástrojů cosi zahuhlám a on tomu bude rozumět jako vždycky.
Zajímalo by mě, jak to zubaři dělají.
Každopádně všem, kdo se bojí dentistů, doporučuji sehnat si někoho známého, příjemného a zábavného. Ale neplatí to tak vždycky. Můj druhý strýc je pohřebák a neznamená to, že bych se nebál smrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat
... a tak jste pravili vy!