"Čemu se pořád směješ?"
Není dne, abych - jakožto rozený optimista - tuhle větu ve škole neslyšel. Národ pesimistů moje dobrá nálada a úsměv zřejmě vytáčí k šílenství a okolí má potřebu si mě upravit - tj. zesmutnit a zprůměrnit - k obrazu svému.
No ale hádejte co? Já se nedám (úsměv). Už takhle všude čtu a slýchávám, že Češi jsou příšerně pesimističtí, smutní a vládne mezi nimi "blbá nálada." Přijde mi, jako by se v ní mí spoluobčané vyžívali - nadávání je koneckonců jednodušší než snaha o změnu či nadhled.
Ne, děkuji. Průměrný Čech jsem nikdy nebyl a nikdy nebyl.
 |
| Už se smějete? |
Dnes jsem na blogu jakési Češky žijící v Londýně četl text o tom, jak lze našince v Británii snadno poznat podle otráveného a smutného výrazu na tváři. Prý se ale časem asimilují, povolí křečovitý obličej a taky se začnou usmívat.
Naopak to funguje taky. V pražských ulicích většinou poznáte cizince, i když ho neslyšíte mluvit a nemusí ani držet průvodce či mapu. Nejenže se umí oblékat, ale taky jsou jaksi udržovanější, hezčí a usměvavější.
(Už se smějete?)
Smích je fajn, dělá tvář hezčí, údajně prodlužuje život a navíc je ZDARMA! Vlastně je paradoxní, že se národ pořádající výpravy na letáky, jež jsou v obchoďáku zadarmo ("a tak vezmu ještě jeden pro sestru a jeden pro sousedku!"), ještě nenaučil usmívat. Jak se říká v reklamní kampani na jednu nejmenovanou čokoládu, úsměv nic nestojí.
Takže čemu se pořád směju? Tomu, že jste to ještě nepochopili.
Žádné komentáře:
Okomentovat
... a tak jste pravili vy!