"I don't wanna study, I just wanna party!"

Jestli v práci posloucháte rádio, nebo čas od času mrknete na MTV, jistě vám neušly hrozné, fakt úděsné songy (nevím, jestli to není urážka hudby, ale nevím, jak jinak tu zrůdnost označit) španělského dýdžeje Saka Noela.

První se jmenuje Loca People a vyznačuje se mixem angličtiny, španělštiny a opakováním "What the fuck". Ve videoklipu navíc vystupuje protivná děvkózní příšera, která vrtí hlavou na nabídku k návštěvě kulturních památek Barcelony a místo toho se jde protivně děvkózně kroutit do nočního klubu připomínajícího hampejz. Tak si říkám: "What the fuck?"

Druhý sociopatologický hit je nazvaný Paso (The Nini Anthem) a je ještě nemorálnější než ten první. Nejznámější pasáž textu je: "Monday - party, Tuesday - party, Wednesday - party, Thursday - party, Friday - party, weekend, weekend, party, party!" a pak ještě větou, která má brainwashingový potenciál z dnešních teenagerů udělat nevzdělané vychlastance: "I'm telling to you, mama, there's no need for a drama. I don't wanna study, I just wanna party! I'm dressing like a b..." - přičemž jedinou dobrou věcí na tomhle hitu je schopnost sebereflexe zpěvačky, neboť je skutečně oblečena jako lehká děva. Videoklip je opět doplněn o záběry na dívku, která dá výpověď v práci, protože chce jít na party a o jinou dívku, která připoutá matku k židli, namaluje se výrazným makeupem a odejde na party. Samozřejmě ani tentokrát nepřijdeme o záběry divokého večera v nočním klubu.

Obě písně popírají všechny hodnoty a zásady, které se nám rodiče a společnost snažili vštěpit. Jestli si z děvkózní zpěvačky a monotónního dýdžeje někdo bere příklad, není divu, že Španělsko má nezaměstnanost 25 procent - proč taky pracovat, když můžeme celý týden propařit? Rodiče nás budou živit věčně, že ano... 

Stejně tak by mě zajímalo, jak se může takhle zvrácený a morálně pokřivený text dostat do médií před 22. hodinou - copak nikdo v radě pro rozhlasové a televizní vysílání neumí anglicky? Nebo se domnívají, že anglicky neumí mládež? Degenerace evropské civilizace nejspíš už pokročila natolik, že to nikomu nepřijde divné.

Ještě jednou "What the fuck?".

Doc Savage

Stáhl jsem si do Kindlu sbírku pulpových novel z 30. a 40. let, jejichž hlavním hrdinou je technický génius, všeuměl, dobrodruh a dobrodinec Doc Savage a jeho parta. Doc, rovněž známý jako "bronzový muž" kvůli barvě kůže, vlasů a očí, zažívá mnohá dobrodružství, která ač se zpočátku zdají být nadpřirozeného či mystického charakteru, pokaždé nakonec mají logické vysvětlení, na které Doc přijde.

Zatím jsem přečetl dobrodružství Doca Savage a rozzlobeného ducha a teď čtu dobrodružství Doca Savage s černočernou čarodějnicí, které se odehrává v nacistickém Německu a Okupované Francii.

Baví mě to, protože rád sleduju, s jakým řešením hlavní hrdina přijde příště, nakolik mu budou nápomocní jeho pomocníci Mnich, Ham, Dlouhán John a další a zda se z exotických lokací přesuneme i do Docovy pracovny v jednom newyorském mrakodrapu. To jsem totiž ještě neřekl - Doc Savage je kromě dobrodruha taky milionář se zřejmě nevyčerpatelnými zdroji příjmů, neboť za svou pomoc lidem v nesnázích si nic neúčtuje.

Zároveň je to klaďas v každém (a dnes již nepoužívaném) slova smyslu - nikdy nikoho nezabil, proti lupičům, vrahům, nepřátelským špionům a zloduchům používá zásadně pouze anestetika,  omračuje je a poté je posílá do svého speciálního ústavu, kde jim pomocí jednoho ze svých vynálezů vymyje mozek a udělá z nich bezproblémové členy společnosti.

Podobnou ptákovinu bych chtěl taky někdy napsat, mám totiž pocit, že dnes už jsou v módě pouze černobílí hrdinové se špatnými vlastnostmi. Kde jsou všichni ti Mirkové Dušínové a rytíři na bílém koni? Už jsou natolik staromódní, že je možná načase přivést je zpátky. A chci být u toho!

Pan Am - "Zoufalé manželky" na cestách

S půlročním zpožděním jsem se dostal k americkému seriálu Pan Am, který IMDb charakterizuje jako "dobové drama o pilotech a letuškách, kteří kdysi z Pan Amu udělali nejluxusnější způsob létání."
Seriál zasazen do první poloviny 60. let sleduje osudy posádky jednoho letadla, která se kromě péče o cestující také věnuje milostným aférkám, rodinným problémům, kariérním problémům a navíc je do děje přimíchána špetka thrilleru, neboť jedna z letušek je špiónkou americké vlády a na svých cestách po světě tak musí plnit úkoly hodné Jamese Bonda

Cestování po světě do více či méně luxusních destinací je po věrohodné atmosféře 60. let taky jedno z největších lákadel seriálu. V druhém díle se posádka vydává do Paříže, kde to žije. Ve třetím si zase letušky usmyslí, že se setkají s Kennedym, který má mít projev v Západním Berlíně ("Ich bin ein Berliner") a letuška-špiónka se pokusí západoněmecké špiónce, kterou pronásleduje STASI, pomoci dostat se do USA.

Pan Am má podobný formát jako loni ukončené Zoufalé manželky - směs běžných problémů s těmi neobyčejnými. S tím rozdílem, že zoufalé letušky tráví většinu času ve vzduchu  a mimo domov. Vlastně bych měl používat minulý čas, jelikož seriál o dobrodružstvích letušek a pilotů dnes již zkrachovalé letecké společnosti televize ABC uťala po 14 dílech. Škoda.

Krvavý Stalin

Dneska ve fitku na ČT 24 běžel informační proužek se zprávou, že v Bratislavě kdosi polil sochu Stalina červenou barvu. V první chvíli jsem se divil, jak to, že mají u Slováků sochy diktátorů, ale pak jsem si řekl, že když pojmenovávají ulice po představitelích Slovenského štátu (za druhé světové války satelitu třetí říše), možné je tam už všechno.

Později jsem si zjistil, že jde o nevhodně umístěnou součást výstavy socialistického realismu.

No ale mnohem důležitější otázka je, zda je to zločin.

Stalin měl rád červenou barvu.

Nepochybně měl na svědomí smrt milionů lidí - dokonce několikrát víc než Hitler.

Je tedy špatně, že si to někdo uvědomil a upozornil na nebezpečí komunismu ve 21. století?


Stejně jako když před pár lety kdosi podobně ozdobil sídlo KSČM v pražské ulici Politických vězňů, si myslím, že ne. Díky těmhle "pachatelům" si uvědomuji, že to s naší společností ještě není tak špatné.


Sami historici umění tvrdí, že socialistický realismus není uměním, nýbrž propagačním kýčem. Beru to tak, že sochu diktátora plechovka rudé barvy jenom trochu vylepšila.

Anachronismus: Star Wars jako němý film?

Jak by vypadaly Hvězdné války, kdyby vznikly o 55 let dřív? Na to se pokusil odpovědět jistý fanoušek ságy z "galaxie daleko, předaleko odsud" a němého filmu ve svém editovaném videu na YouTube.

Fanoušci si taky jistě povšimnou vhodně zvolené klavírní hudby. Skutečně realistické. A člověk se chtě nechtě musí zamyslet - byly by Star Wars dodnes tak populární? Sci-fi film Metropolis z roku 1927 má i ve 21. století status kultu, podařilo by se to i Hvězdným válkám?

A kdo by hrál Luka Skywalkera, princeznu Leiu, Hana Sola či Dartha Vadera? A kdo by film režíroval? Tady je pár mých návrhů:

• Luke Skywalker - Harold Lloyd - typ "nezkušeného nováčka" se v němých filmech objevoval pouze v groteskách, takže mě napadá snad jenom Harold Lloyd - "muž, který visel na ciferníku". Ovšem uznávám, že to není nejvhodnější volba, Star Wars by nepůsobily seriózně.

• Princezna Leia - Clara Bow - na roli akční princezny by se představitelka emancipovaných mladých žen hodila perfektně. Vhodnější herečku z němých filmů byste hledali marně.

• Han Solo - Douglas Fairbanks - vesmírný pašerák, dobrodruh a dobrák pod slupkou drsňáka? Všechny tyhle role v jednom zvládal "Indiana Jones" němých filmů bez problémů. Douglas Fairbanks hrál klasické hrdiny - Robina Hooda, Zloděje z Bagdádu, Zorra mstitele, D'Artagnana i Černého korzára - mohl by si tak přidat do portfolia i vesmírného rebela.

•  Darth Vader - Conrad Veidt - v éře němého filmu byli dva herci, kteří dovedli zahrát zrůdu či nepochopené jedince tak, aby je obecenstvo litovalo. Jedním byl Conrad Veidt, herec německého původu, druhým Lon Chaney, jehož jsem obsadil do jiné role - viz níž. Navíc, pokud by se zrovna neskrýval po černou maskou, by Veidt mohl hrát i roli Imperátora.

•  C-3PO - Buster Keaton - kdo by se na roli humanoidního droida hodil líp, než komik s kamennou tváří? Situace, do nichž se C-3PO se svým kamarádem R2-D2 dostávají, nemají daleko ke grotesce. A Buster Keaton je králem grotesky.

•  Chewbacca - Lon Chaney - Chaneymu jsem dal nezvykle kladnou roli dobráckého chlupáče Chewbaccy hlavně proto, že se výborně vyznal v umění masek a líčení a jeho syn navíc hrál Vlkodlaka, který se Chewbaccovi náhodou trochu podobá. Stejně jako Veidt, i on by mohl hrát zároveň i roli ďábelského Imperátora.

•  Lando Calrissian - Rudolph Valentino - svůdník a baron Oblačného města? Jednoznačně Rudolph Valentino, největší milovník éry, kdy herci nebyli ani tak lidé, jako spíš bohové. Mezi chladným Valentinem a divokou Clarou Bow by vznikl zajímavý kontrast (sice přesně opačný, než ve skutečných Star Wars, ale stejně...).

• Režie - Fritz Lang - režisér Metropolis by ukočírovat náročný vědeckofantastický projekt jako je Star Wars jistě zvládl. Zajímalo by mě však, na jaké dějové prvky by se zaměřil - na kontrast milostného příběhu pašeráka a princezny, podobně jako v Metropolis, kde se do sebe zamilovala bohatá dívka a chudý dělník z nejnižší vrstvy? Hvězdné války by byly úplně jiné a já doufám, že jsem dostatečně navnadil vaši fantazii...

Laura

Už je to asi čtrnáct dní, co jsem se díval na Lauru, a pořád na ni nemůžu přestat myslet. 

Neděste se, nemluvím o žádné spolužačce, nýbrž o parádní noirové detektivce pojmenované dle titulní postavy. Podobně jako v Gildě, v níž zazářila Rita Hayworth, i zde se děj točí okolo krásné slečny, která je na začátku prohlášena za mrtvou.

A my společně s detektivem zpětně sledujeme, jak to všechno vlastně bylo...

Hlavní úlohu zde ztvárnila chladná Gene Tierney, jedna z nejkrásnějších hereček 40. a 50. let, jíž proslavily smaragdově zelené očí. Ty však divák v Lauře nespatří, neboť jde o film černobílý. Odstíny šedi, hra se stíny a promyšlený příběh však dodávají napínavé detektivce skvělou atmosféru.
Lauru stojí za to nejen vidět, ale taky slyšet. V zámoří je dodnes velice populární úvodní skladba, jež vznikla pouhých několik hodin před uzávěrkou, když tvůrci nesehnali práva na použití Gershwinova Summertime.

Tady si ji můžete poslechnout...

Tak co? Přesvědčil jsem vás? Tak na co čekáte, utíkejte zjistit, kdo zavraždil Lauru!

Zase jednou v Luxoru

Po delší odmlce jsem si zase jednou udělal výlet do paláce knih Luxor na Václaváku, omrknout co vyšlo nového a co starého jsem přehlédl.

Hned ve vchodu v policích s knižními novinkami mě praštila do očí komiksová verze Hry o trůny. Zajímalo mě, zda je to stejně "grafické" jako seriál a odpověď zní ano. Radši jsem komiks rychle zaklapl, abych se nezačal červenat.

Zjistil jsem, že zahraniční časopisy přesunuli do podzemního poschodí k cizojazyčným knihám a ještě došlo k přesunu uměleckých knih o filmu z horního podlaží rovněž do podzemí. 

Jinak ale nic moc nového. Léto patří k chudším obdobím pro publikování knih, už se těším na podzim, kdy nás zase kromě listí zaplaví i pořádná nadílka nových knížek.

Arthur Hailey a jeho profese

Poslední dobou jsem se zase vrátil ke čtení Arthura Haileyho, největšího bestselleristy 60. a 70. let. Kdysi už jsem od něj četl Kola z prostředí automobilového průmyslu a Večerní zprávy, které se odehrávají v redakci televizní stanice. Teď jsem dočetl Hotel (asi každý uhádne, na co se zaměřuje tahle kniha) a momentálně mám rozečtené Penězoměnce z prostředí banky a finančních kruhů.

Prostředí je u Haileyho asi to nejdůležitější, protože je vykresleno se vším všudy a do všech detailů. Je koneckonců dobře známo, že autor vždycky nějaký čas pracoval v daném oboru, aby pak mohl psát i o věcech "ze zákulisí." To na čtenáře působí ohromně zajímavě a okamžitě ho tajné kličky majitelů hotelu či způsoby přivýdělku novinářů vtáhnou do děje.

Arthur Hailey byl kvůli tomu kritizován: prý tak odvádí pozornost od svého nevalného literárního talentu. Možná na tom i něco bude, jazyk jeho knih je vcelku fádní a plný klišé, ale zajímavý děj přesto nutí čtenáře otáčet stránky dál a dál.

A nahlédnutí do rozličných profesních prostředí je jenom příjemný bonus.

V době vydání byly dokonce některé Haileyho knihy zpracovány jako film či jako seriál. Nejznámější je zřejmě film Letiště z roku 1970 s Burtem Lancasterem v hlavní roli.

Moonlight Serenade

Pusťte si ji z videa pod titulkem a čtěte dál...

4. dubna roku 1939 Glenn Miller se svým orchestrem ve studiu nahráli skladbu, která od té doby doprovázela z gramofonu za letních večerů milence, z rádia ve válkách vojáky a z reproduktorů v kinech filmové diváky.

Po Beethovenově Sonátě měsíčního svitu jde asi o nejkrásnější skladbu s měsíční tematikou (nebo že by Glenn Miller předčil i Beethovena? Možná. Je těžké vybrat vítěze). Melancholická, ale nikoliv strašidelná nebo depresivní, jako by čemukoliv dodávala bledou záři, určitou noblesu a zašlou krásu.

Na konci třicátých a v průběhu čtyřicátých let se z písně stal obrovský hit, který předčily až další Millerovy skladby. Pak se píseň z výsluní (slovo "výsluní" se sem vyloženě nehodí, ale měsíční ekvivalent čeština nemá) vytratila stejně nenápadně jako se noc mění v den.

Ale pak přišel Frank Sinatra, který v 60. letech díky svým osobitým nahrávkám probouzel zájem o jazz, swing - tehdy nemoderní hudbu 20. až 40. let. Dokonce odkudsi vyhrabal i slova, která Glenn Miller za svého života odmítal, protože mu přišlo, že z jeho skladby dělají průměrný šlágr. Jak se mu to povedlo, můžete porovnat tady:

A tak si Moonlight Serenade našla cestu zpátky k novým posluchačům a stala se jakousi klasikou, která se perfektně hodí pro závěrečný ploužák na ples stejně jako na soustředěný poslech. A tomu se říká klasika.

Hrají si na architekty. Spustí revoluci ve stavebnictví?

Lze postavit dům za 100 tisíc? Mají v Česku mladí architekti možnost se uplatnit v praxi? Čtveřice studentů architektury chce veřejnosti dokázat, že odpověď na tyto dvě otázky zní ano. Jejich počínání lze navíc díky sociálním sítím sledovat onlině takřka živě.

„Dostali jsme od nadace O2 Think Big 90 tisíc, za které postavíme dům. Stavbu srovnatelnou s běžným bydlením, ale mnohem levněji. Věříme, že není nutné si v dnešní době brát úvěry na několik desetiletí,“ tvrdí na facebookové stránce, která zatím přilákala na 150 fanoušků, mladí architekti.

Z projektu si neodnesou žádnou finanční odměnu. „Zato věříme, že nám to přinese spoustu zkušeností,“ píší. Doufají, že cenné zážitky z realizace stavby v budoucnu uplatní při hledání zaměstnání či zakládání vlastní kanceláře.

Do projektu zapojili i své kamarády z jiných oborů, kteří chtějí dokázat své schopnosti mimo prostor školy. Dřevostavba, jež má v budoucnu sloužit ostatním architektům a zájemcům o alternativní bydlení, vznikne v Záluží východně od Plzně.

O zápalu budoucích stavitelů svědčí na facebookových stránkách aktivní prosby o pomoc při shánění materiálu a nářadí. Proto pokud můžete na pár dní postrádat pilu či vrtačku, nebo jestli nevíte, co si počít se stohem prken, co vám zbyla z rekonstrukce domu, navštivte jejich profil nazvaný Hrana architektury.

Zajímavý počin se zatím nedostal do povědomí veřejnosti, ale první ohlasy na sociálních sítích jsou pozitivní: „Je třeba víc lidí, jako jste vy,“ vyjádřila podporu nové generaci stavitelů Eliška Doležalová. Fanouškem se stal dokonce i mistr českého designu Maxim Velčovský.

O levné bydlení je ve 21. století větší zájem, než kdykoliv předtím. Moderní technologie navíc dnes umožňují, aby se sny mladých architektů o domu za zlomek běžné ceny staly skutečností. Tak proč se toho nezúčastnit? Třeba si neodnesete pouze hřejivý pocit z pomoci druhým, ale taky kontakt na budoucího Corbusiera.

Celeste Holm zemřela ve věku 95 let

Milovníci starých filmů, smutněte. V 95 letech zemřela divadelní a filmová hvězda Celeste Holm. 

U filmu se objevila v druhé polovině 40. let ve vedlejších rolích třeba ve filmu Džentlemanská dohoda s Gregory Peckem. Ovšem teprve v 50. letech se plně objevil její dramatický i komediální talent, když hrála s Bette Davis v dramatu Vše o Evě a s Frankem Sinatrou a Grace Kelly v muzikálu Z nóbl společnosti.

Je smutné se dívat, jak hollywoodské legendy odcházejí jedna po druhé. Naštěstí ve filmovém médiu budou věčně mladé vždycky.

Gangsterka po Česku, aneb už se vraždí soudci

Možná jste zaznamenali smrt soudce Miloslava Studničky, kterou média v celé republice okamžitě nafoukla do justiční vraždy. Momentálně to sice vypadá, jako že soudce spáchal sebevraždu nebo došlo k tragické nehodě, ale jeden nikdy neví. Jde o princip.

Češi se v těchto dnech shodnou na tom, že korupce, vraždy, organizovaný zločin a nekalé podnikání dosahují míry v Chicagu ve 20. a 30. letech v USA.

Ale má to rozdíl. Víte jaký?

Tehdy měli gangsteři vkus a určitou stavovskou noblesu. A pěkná auta a styl v oblékání.

Proto vybízím všechny zkorumpované, mafiány, zločince a úplatkáře, aby se nad sebou zamysleli!

DOPORUČUJI: The Perks of Being a Wallflower

Knihy, které člověk přečte za odpoledne jedním dechem, jsou extrémně vzácné. A když nějakou takovou přečtete za jedno odpoledne i navzdory tomu, že je v cizím jazyce, je to jen o důvod víc, proč si takového klenotu vážit.

The Perks of Being a Wallflower (jestli se to jednou někdo odhodlá přeložit do češtiny - ach, jak mě teď mrzí, že nemám nakladatelství - tak může třeba jako Jak je dobré býti samotářem) takovou knihou je. Jednou z těch, u kterých začínající autoři jenom žasnou a litují toho, že to nenapsali oni. Jednou z těch, co přečtete za jediné letní odpoledne a musíte o ní pořád přemýšlet i dlouho poté.

Stephen Chbosky v ní za pomocí dopisů dává nahlédnout do života autistického chlapce Charlieho, který přichází na střední školu s tím, že je zvyklý být v ústraní a spíš než aby něco sám podnikal spíš jenom pozoruje (termín Wallflower označuje samotářského jedince, o němž nikdo moc neví a teprve když se s ním začne bavit, tak pozná, jak jde o skvělou osobnost). Dokud si ho ovšem nevezmou pod křídla dva sourozenci maturanti - krásná Sam a společenský Patrick, kteří sice nepatří mezi mainstreamově oblíbené studenty jako jsou fotbalisté nebo roztleskávačky, ale shlukují kolem sebe intelektuálnější typy.

Charlie ve svých dopisech, které rozesílá cizím lidem, popisuje svou lásku k Sam, rodinné problémy, své těžké dětství, vztahy se sestrou i ve škole a především krásné chvíle, které tráví se svými novými přáteli na různých večírcích a fotbalových zápasech. Příběh se odehrává na samém počátku 90. let, takže samozřejmě dělá i narážky na dobovou hudbu a kulturu (nahrávání písniček z rádia na kazety je jednou z nich) a na konci se Charlie naučí, že nestačí být jenom pouhým pozorovatelem, ale přímým účastníkem života.

Víc už prozrazovat nebudu. Kniha sice zatím není přeložena do češtiny - BOHUŽEL! - ale na podzim do kin vtrhne filmová adaptace, v níž si roli Sam zahraje Emma Watson. Myslím, že se na tu roli perfektně hodí - v knize je popisována jako dívka, která je přátelská, skvělá, nádherná, ale přitom mimo naši ligu, čili taková, jaká je Emma Watson pro celou generaci mladých mužů, kteří vyrostli na příbězích (a zvláště filmech) o Harry Potterovi. A kdo ví, s blížícím se filmem třeba konečně někoho napadne uvažovat i o českém vydání.


(V tuhle chvíli bych pro případ, že tohle bude číst někdo z nějakého nakladatelství, rád připomněl, že mám čich na dobré knížky, jak jsem už několikrát dokázal na tomto blogu, a bylo by pro vás výhodné mě zaměstnat, zvládám i překlady, korekturu a následně i propagaci, prostě kluk pro všechno! Pište na radekblazek@seznam.cz a určitě se domluvíme.)

Retro reklama na Diora

Už jste si zvykli, že vás čas od času obšťastním nějakým komentářem k reklamě a médiím. Dneska  se chci zaměřit na pěknou reklamu propagující parfém značky Dior.

Už jsem kdysi psal, že reklamy na parfémy patří mezi špičku v oboru (a reklamy na vložky, prací a mycí prostředky a auta mezi odpad a nudnou šeď). Dior s parfémem J'adore (Zbožňuji) tuto mou teorii jenom potvrzuje.

Však se podívejte sami.

Charlize Theron, kterou jste nedávno mohli vidět v nové adaptaci Sněhurky (v níž navzdory tomu, co říkalo kouzelné zrcadlo, svou krásou předčila mnohem mladší Kristen Stewart), se prochází palácem a míjí filmové bohyně - Grace Kelly, Avu Gardner, Marlene Dietrich a samozřejmě Marilyn Monroe.

Ať už to jsou modelky, které se hvězdám neskonale podobají, nebo pouze produkty počítačové animace, jde o dobře odvedenou práci.

Jenom mi tam chybí Elizabeth Taylor, Rita Hayworth a třeba ještě můj nejnovější objev, Gene Tierney, ale o té zase někdy příště...

Pro Sindy

Sindy. Sinďucha. Sinďouch. Potvora. Psík. Psiskoň. Pejsek. Mrcha. Miláček. Medvěd. Zvířena. Zvíře. Zvířátko. Pišťucha.

Měla jsi spoustu jmen, ale byla jsi jenom jedna. 

Narodila ses 11. září 1998. To datum o tři roky později dostane úplně nový význam, ale já ho doteď mám spojené hlavně s tvými narozeninami. Dostali jsme tě od máminy kolegyně za lahev Becherovky a když jsi mi na zpáteční cestě z tvé rodné vesnice coby malé klubíčko leželo na klíně, měli jsme za to, že budeš dělat společnost osamělému pradědovi Pepovi. Jenže praděda Pepa v té době už měl skoro devadesát let a ty jsi mu svou tvrdohlavostí a neposlušností nejspíš působila víc starostí než užitku.

Paličatost, divokost a jistý nadhled vůči pravidlům sis ale zachovala až do konce. Stejně jako chuť k jídlu. Doteď si přesně vybavuji tu vůni psí konzervy, jimiž jsme tě jako štěně krmili. A jak jsme s mámou ohřívali misku s mlíkem a vždycky ti pár kapek zůstalo na čumáku. Táta se tě jednou pokoušel zbavit mlsného jazýčku cibulí - vyčetl v moudrých knihách, že psa odnaučíte škemrání o jídlo tím, že mu dáte cibuli. Jenže tebe chuť nepřešla. Cibuli jsi zblajzla, olízla ses a chtěla jsi další.

Možná ta chuť k jídlu i k životu tě udržela naživu tak dlouho. Přežila jsi všechny psy v sousedství, své kamarády i nepřátele. Bezmála 14 psích let je v přepočtu asi 98 let lidských. I přes ten úctyhodný věk sis však zachovávala určitou vitalitu a teprve posledních pár měsíců tě začala bolet záda v závislosti na počasí. Začali jsme ti říkat "psí stařeno" a "psí babičko".

Napadá mě, že jsme vlastně nikdy pořádně nezjistili, co jsi vlastně za rasu. Vždycky jsme říkali "něco jako dalmatin skřížený s loveckým ohařem." Na to, že jsi byla lovecký pes, jsi ale měla dost svých neuróz a fobií. Bála ses traktorů, rachomejtlí a ohňostrojů a bouřek - za bouřlivých nocí jsem u tebe strávil nejednu hodinu a hladil jsem tě a drbal za ušima a poslouchal tvoje vyděšené pískání. Protože jinak jsi hupala po předsíni a drápala na vchodové dveře. Tyhle strachy naštěstí zmizely spolu s tím, jak jsi postupně ohluchla, zato další se prohlubovaly, jako charakteristické rysy u lidí.

Tvými dalšími nešvary bylo vytí na sanitku, hasiče a policajty, kteří se sirénami projížděli okolo našeho domu a věčné soupeření s páníčkem o to, kdo bude rozhrabávat záhony na zahradě (chudák magnólie se z tvých nájezdů nejspíš nikdy nevzpamatuje a panička teprve teď konečně bude moct vysázet slunečnice a konopí, které jsi s chutí okusovala a okusovala, až z nich zbyl jenom stonek).

Ale to jsou všechno věci, na které bude člověk s odstupem času pohlížet s úsměvem. Stejně jako na tu noc, kdy jsem se asi o půl jedné ráno vrátil z Německa a tys mě jako jediná přišla přivítat, jak ses naučila vykusovat meloun tak, že z něj zbyla jenom zelená slupka, jak jsme se tě poprvé a naposled pokoušeli umýt ve vaně, nebo jak sis krátila dlouhé chvíle přeskakováním plotu a utíkáním do města k babičce, která ti vždycky dala spoustu piškotů a kosti z masa (dodnes si říkám, že je zázrak, že tě cestou nic nepřejelo, ale kdosi prý tátovi říkal, že tě viděl ukázkově přejít po přechodu). A ještě bylo vtipné, jak naši vyhráli na mysliveckém plese divočáka a tys druhý den ráno opatrně přistupovala ke kufru a když jsme ho otevřeli, ustoupila jsi dva kroky dozadu a nevěřícně jsi vytřeštila oči.

Před rokem jsi se stala filmovou hvězdou, když jsi skvěle ztvárnila roli "povalujícího se a dívajícího se psa" v mé první grotesce - scéna v 1:45.

A jsem rád, žes do psího nebe, kde budeš od rána do večera skotačit a okusovat kosti s Rin Tin Tinem, Idefixem, 101 dalmatiny, Lassie, Lady, Trampem a dalšími kamarády, odešla sama, bez pomoci veterináře nebo náklaďáku, což se už v dnešní době téměř nevidí.

A táta bude moct po letech čekání konečně nechat vyměnit ty vchodové dveře...

Sindy (11. září 1998 - 9. července 2012)

Proklínaný studiový systém

Dnes si po ránu dáme něco složitějšího a k zamyšlení. Zhruba od počátku bouřlivých dvacátých let až po počátek květinových let šedesátých Hollywood prosperoval z takzvaného studiového systému.

Původní nápis Hollywoodland byl zkrácen v roce 1949

Pro ty, co tento pojem neznají (což bude nejspíš většina), přicházím s vysvětlením.

Studiový systém stál na vlastnictví filmových hvězd, režisérů a ostatních pracovníků nějakým filmovým studiem. V praxi to znamenalo, že např. Greta Garbo patřila MGM a proto se objevovala výhradně ve filmech s logem řvoucího lva. RKO zase uzavřela smlouvy s Ginger Rogers a Fredem Astairem, čímž se oba tančící herci stali de facto jejím majetkem. Studia také vlastnila přímo kina, proto v některých kinech hráli pouze filmy Paramountu, v dalších zase 20th Century Fox.

Studia hercům nařizovala v kterých filmech (pokud byla společnost benevolentnější, alespoň v kolika filmech za rok) musí hrát, na oplátku měla hvězda zajištěný stálý příjem, služby propagačního oddělení, studiového právníka atd. Dá se říct, že filmová studia v tomto období fungovala skutečně jako "továrna na filmy" a herci byli jejími dělníky.

V padesátých letech se ale herci začali studiovému systému vzpírat a po několika soudních sporech nakonec od něj byla "Velká pětka" - MGM, Paramount, Fox, Warner Bros., RKO - donucena ustoupit. Od té doby se filmy dělají v podstatě "na klíč" - producent dá dohromady peníze, sežene režiséra a herce a dodá studiu kompletní film (pokud o něj někdo projeví zájem). Tím se smazaly rozdíly mezi styly jednotlivých studií - Universal už nedělal pouze horory, MGM zase od muzikálů přistoupilo i k dramatům a logo Warner Bros. se kromě gangsterek začalo objevovat i na začátku komedií.

Dnes se však naplno ukazují i nevýhody tohoto volnějšího systému. Producenti přirozeně potřebují co nejvyšší zisk, což vede ke vzniku různých sequelů, prequelů a jiných pokračování osvědčených filmových hitů. Ve studiové éře měla studia díky vlastnictví biografů prakticky jistý příjem, proto mohly vzniknout i umělecky hodnotnější snímky. 

Současný systém je i méně výhodný pro začínající herce: producenti se logicky zdráhají obsadit hlavní roli neznámým jménem, což se ve Zlaté éře Hollywoodu dělo a ne výjimečně. Výhody studiového systému pochopily současné televize, které si v podstatě vytvořily variaci na tento způsob tvorby.

Ať už se k tomu stavíte jakkoliv, jedno studiovému systému upřít nelze: Hollywood díky němu zažil Zlatou éru, která se už nevrátila.

Staré horory dostanou nový kabát

Universal Studios slaví letos sté výročí od založení a k tomuto významnému výročí se rozhodlo vydat sběratelskou edici osmi klasických hororů na Blu-ray a DVD.

Včera zveřejněné video prozrazuje, že všechny filmy budou digitálně zrestaurovány - zbaveny šumu, zrnění a vyčištěny, aby je nová generace diváků mohla zhlédnout v dosud nevídané kvalitě.

Luxusní edice vyjde 2. října, aby si ji všichni stačili pořídit do Halloweenu, a bude obsahovat filmy:

- Dracula (1931, hollywoodská i mexická verze - na počátku 30. let se s dabingem teprve experimentovalo, proto se točil stejný film dvakrát, ale pokaždé v jiném jazyce a s jinými herci)
- Frankenstein (1931)
- Mumie (1932)
- Neviditelný muž (1933)
- Frankensteinova nevěsta (1935)
- Vlkodlak (1941)
- Fantóm opery (1943)
- Netvor z Černé laguny (1954, 3D i 2D verze - to snad víte, že 3D film není nic nového, ne?

Znalci vědí, že jde o jedny z nejlepších a nejkrásněji natočených hororů, které kdy zazářily na stříbrném plátně. V éře studiových systémů, kdy filmová studia fungovala skutečně jako továrny, totiž každé studio mělo žánr, jemuž se věnovalo nejvíce: MGM proslulo elegantními muzikály, Warner Bros. gangsterkami a značka Universal návštěvníkům biografů zaručovala jistotu kvalitního hororu.

Jak už je v USA zvykem, každý Blu-ray bude kromě filmu obsahovat taky spousty bonusů - rozhovory s posledními žijícími herci či členy štábů, fotografie, plakáty, filmy o filmu, trailery a v krabici šťastný majitel najde i osmačtyřicetistránkovou knížku s fotografiemi ze zákulisí, korespondencí a reprodukcemi plakátů. Na Amazonu lze kolekci předobjednat za necelých 112 dolarů (2 315 Kč), což vychází přibližně na 289 Kč za jeden Blu-ray.

Není zatím jasné, zda se tohoto klenotu dočkáme i v Česku a vcelku by mě to zajímalo. Za tuhle ultimátní sbírku bych ty peníze klidně dal.

Mirror, Mirror

Nové adaptace klasické pohádky o dívce s pletí bílou jako sníh vznikají jako (je to příhodné, že jo?) mávnutím kouzelného proutku. Jenom letos se v kinech objevily dvě - Sněhurka a Sněhurka a lovec (aby v tom český divák měl jasno).

Já v tomto příspěvku rozeberu první zmiňovanou, jež se v originále jmenuje Mirror, Mirror, podle oslovení, které zlá královna už od dob Disneyho první (a dosud nepřekonané) Sněhurky používá, když se ptá, kdo že je na světě nejkrásnější.

A zrcadlo roztomile zkažené Julii Roberts odpoví, že jednou by to mohla být Lily Collins, dívka s obočím, které rozvířilo debaty na celé severní polokouli. Do toho všeho se samozřejmě ještě objeví věčně polonahý princ v podání Armieho Hammera a sedm loupežných trpaslíků.

Navzdory tomu, že pořád odmítám a vždycky odmítat budu pojetí sedmi trpaslíků jako přehlídku multikulturalismu, mi tentokrát černoch a asiat tolik nevadili. Proč taky... Ačkoliv zlá královna na konci filmu uznává, že to je příběh o Sněhurce, ve skutečnosti je Julia Roberts, která si roli evidentně užívala, tou, kolem níž se točí tohle netradiční pojetí klasické pohádky.
Netradiční nejen příběhově, ale taky svým roztančeným bollywoodským koncem, který většině diváků nejspíš uvízne v paměti (když vás minou fantasticky zkroucené kulisy, nadýchané kostýmy a zajímavé pojetí zrcadla, tak tohle si zapamatujete).

Už se těším na Sněhurku a lovce s Kristen "Bellou" Stewart a Chrisem "Thorem" Hemsworthem, abych mohl porovnat. Už teď ale i bez kouzelného zrcadla vím, že pro mě vždycky ta nejkrásnější bude Sněhurka z roku 1937.

Poslední kabriolet

Právě jsem dočetl knihu Antona Myrera Poslední kabriolet. Víc než 500 stránek jsem přelouskal během tří dnů, což vám zřejmě napoví, že se mi četla dobře. Bodejť by ne, je to skvěle napsaný příběh o dospívání na počátku 40. let, o partě přátel z univerzity, které rozdělí druhá světová válka a o střetu generací. 

Ústřední hrdinkou románu je auto. Kabriolet přezdívaný Císařovna, jímž v den nástupu na Harvard  přijede bohatý francouzský mladík Jean-Jean. Auto svede dohromady skupinku mladíků: začínajícího spisovatele Russe, asperujícího byznysmena Dala a v neposlední řadě vypravěče tohoto příběhu.

Ten popisuje sladké časy na univerzitě, kdy s dívkami z vedlejších škol jezdili na fotbalové zápasy, tančit na Bennyho Goodmana, Glenna Millera a jeho orchestr, nebo se koupat do letního sídla jejich bohatých rodičů.


A pak přišla válka. Někdo odešel k námořnictvu, někdo k letectvu, někdo k pěšákům. Každý se octli na jiné straně zeměkoule - ve Francii, Itálii, Pacifiku... Ze staré party "Pistolníků" jich několik přišlo o život a všichni, kdo se vrátili, už nebyli tak bezstarostní jako dřív. Přišel jsem na to, co Harryho Pottera a tuto knihu činí tak čtivou - přátelství (Harryho Rona a Hermionu i skupinku mladých v Posledním kabrioletu poutají skvělé kamarádské vztahy, které je radost pozorovat/číst).

Poválečná léta přinesla éru prosperity, první děti, kariérní postup... Ve vedlejších rolích se mihl i JFK. Kabriolet Císařovna mění majitele, až nakonec skončí u vypravěče.

A v 60. letech se proti "nejnevinnější a nejnaivnější generaci Ameriky" začnou bouřit vlastní děti.

Zajímavé je, že jsem se i dnes dokázal s generací dospívající ve 40. letech ztotožnit. Znám zmiňované filmy, mám naposlouchanou hudbu. Kniha je skutečně dobře napsaná, nikdo nepopsal kouzlo jazzového orchestru hrajícího Moonlight Serenade líp než Anton Myrer.

Mých 5 nejoblíbenějších filmů

Ve speciálu Lidových novin se ptali osobností českého filmu na jejich pětici osobních favoritů. Zamyslel jsem se. Co bych řekl já?

Sunset Blvd.
 
Jeden z nejlepších filmů legendárního režiséra Billyho Wildera líčí nezvladatelnou touhu bývalé hvězdy němého filmu Normy Desmondové po comebacku, která si za tímto účelem najme neúspěšného scénáristu Gillise. Jízlivě přesný portrét specifického filmařského zákulisí získal z 11 nominací tři Oscary.

• Drama zachycující labutí píseň hvězdy němého filmu nikdy nikdo nezachytil poetičtěji. Krásně napsaný scénář, prostředí zašlé vily, teatrální gesta a mimika. Němý film je pro mě něco exotického a Sunset Blvd. to dokázal zachytit.

Veselý rozvodFred Astaire si ve filmu režiséra Marka Sandricha zahrál tanečníka Guye Holdena který se náhodou zaplete do velmi pikantní rozvodové záležitosti. Půvabná blondýnka Mimi Glossopová (Ginger Rogers) cítí, že její manželství se příliš nevydařilo. Vlasně si nemá z manželem co říci, a tak zatouží po svobodě. Požádá svou zkušenější tetu Hortense, aby jí pomohla vymyslet plán. Tím plánem je najatý profesionální "svůdce" k nevěře, který by měl manžela přesvědčit o nutnosti rozvodu. Ve filmu se opět objevuje slavná dvojice Fred Astaire a Ginger Rogersová, kteří zde předvedou svá nejslavnější pěvecká i taneční čísla. Snímek získal v roce 1935 Oscara za píseň "The Continental", nominován byl ještě v dalších čtyřech kategoriích.

• Tyhle prostoduché taneční filmy z 30. let mají jisté kouzlo. Snad je to tou zvláštní art deco atmosférou, možná zasazením do prostředí vyšších vrstev, noblesním chováním či chytrým humorem... Fred a Ginger každopádně tančí jako bohové a hudba Cola Portera je skvělá! 

  Vlkodlak
Hororová klasika, jež na plátna kin přivedla jedno z nejproslulejších monster! Lon Chaney jr. ztvárnil Larryho Talbota, který přijíždí na otcův (Claude Rains) zámek ve Walesu a seznamuje se s krásnou Jenny (Evelyn Ankersová). Oné osudné noci Talbot dívku doprovází na karneval a cestou potkávají tajuplnou cikánku. Věštkyně dívce vyjeví neblahý osud, jenž ji čeká. Zlověstná mysteriózní atmosféra umocněná skvostnou výpravou a plíživou hudbou učinila z Vlkodlaka mistrovské dílo uctívané fanoušky všech žánrů.

• K horkým letním nocím patří půlnoční promítání starého černobílého hororu. Ideálně některého s mraky umělé mlhy. Mám rád Frankensteina, Draculu i Upíra Nosferatu a Vlkodlaka tak uvádím spíš jako příklad toho, jak hezké a atmosférické horory se dřív dělaly. 

Rebel bez příčiny
Snímek, ve kterém James Dean ztvárnil svou typickou roli mladého rozervaného hrdiny, se po více než čtyřiceti letech stal filmem téměř kultovním. Jako jeden z prvních se zaměřil na svět problematické dospívající mládeže, která nemůže najít kvůli chybějícímu zázemí své místo ve světě kolem. Citová otupělost a zločinnost těchto stále ještě dětí je tu ukazována jako důsledek naprostého nepochopení rodičů, kteří nedokáží překročit hranice svého světa a naslouchat svým ratolestem. Vedle životní role Jamese Deana si tu připomeneme i neméně slavnou a půvabnou Natalii Woodovou v postavě Judy. Ti pozornější poznají v jednom z chlapců z party mladistvých i Dennise Hoppera.

• Abyste neřekli, že jsem uvízl v čase, uvádím i příklad moderního herectví. A kdo jej ztělesňuje lépe, než James Dean? No, možná ještě Marlon Brando, ale Rebel bez příčiny je jakousi sondou do konzervativních 50. let, kdy se teenageři začali ve velkém bouřit proti rodičům. Navíc jsou tam pěkná auta!

Fantazie
Nadčasové veledílo z dílny Walta Disneyho je báječnou směsí zvuku a obrazu, dnes navíc ve skvělé digitální úpravě! Zážitek z filmu Fantazie tak pro vás dostane nový rozměr a generace diváků budou mít příležitost si tento hudební skvost užít jako nikdy dřív! Bez filmu Fantazie nemůže být žádná domácí kolekce Disneyho filmů úplná. Na vlastní oči spatříte hudbu, která ožije, na vlastní uši uslyšíte obrazy, které začnou zpívat, a srdce si tuto směs bude žádat znovu a znovu!

• Nemohl bych přece zapomenout na animáky! Disneyho Fantazie je báječná psychedelická podívaná kombinující klasickou hudbu a abstraktní i konkrétní animace. Jedinečné dílo, které naznačuje směr, jímž se filmová animace mohla vydat, ale nakonec zvolila jinou cestu.