Měla jsi spoustu jmen, ale byla jsi jenom jedna.
Narodila ses 11. září 1998. To datum o tři roky později dostane úplně nový význam, ale já ho doteď mám spojené hlavně s tvými narozeninami. Dostali jsme tě od máminy kolegyně za lahev Becherovky a když jsi mi na zpáteční cestě z tvé rodné vesnice coby malé klubíčko leželo na klíně, měli jsme za to, že budeš dělat společnost osamělému pradědovi Pepovi. Jenže praděda Pepa v té době už měl skoro devadesát let a ty jsi mu svou tvrdohlavostí a neposlušností nejspíš působila víc starostí než užitku.
Paličatost, divokost a jistý nadhled vůči pravidlům sis ale zachovala až do konce. Stejně jako chuť k jídlu. Doteď si přesně vybavuji tu vůni psí konzervy, jimiž jsme tě jako štěně krmili. A jak jsme s mámou ohřívali misku s mlíkem a vždycky ti pár kapek zůstalo na čumáku. Táta se tě jednou pokoušel zbavit mlsného jazýčku cibulí - vyčetl v moudrých knihách, že psa odnaučíte škemrání o jídlo tím, že mu dáte cibuli. Jenže tebe chuť nepřešla. Cibuli jsi zblajzla, olízla ses a chtěla jsi další.
Možná ta chuť k jídlu i k životu tě udržela naživu tak dlouho. Přežila jsi všechny psy v sousedství, své kamarády i nepřátele. Bezmála 14 psích let je v přepočtu asi 98 let lidských. I přes ten úctyhodný věk sis však zachovávala určitou vitalitu a teprve posledních pár měsíců tě začala bolet záda v závislosti na počasí. Začali jsme ti říkat "psí stařeno" a "psí babičko".
Napadá mě, že jsme vlastně nikdy pořádně nezjistili, co jsi vlastně za rasu. Vždycky jsme říkali "něco jako dalmatin skřížený s loveckým ohařem." Na to, že jsi byla lovecký pes, jsi ale měla dost svých neuróz a fobií. Bála ses traktorů, rachomejtlí a ohňostrojů a bouřek - za bouřlivých nocí jsem u tebe strávil nejednu hodinu a hladil jsem tě a drbal za ušima a poslouchal tvoje vyděšené pískání. Protože jinak jsi hupala po předsíni a drápala na vchodové dveře. Tyhle strachy naštěstí zmizely spolu s tím, jak jsi postupně ohluchla, zato další se prohlubovaly, jako charakteristické rysy u lidí.
Tvými dalšími nešvary bylo vytí na sanitku, hasiče a policajty, kteří se sirénami projížděli okolo našeho domu a věčné soupeření s páníčkem o to, kdo bude rozhrabávat záhony na zahradě (chudák magnólie se z tvých nájezdů nejspíš nikdy nevzpamatuje a panička teprve teď konečně bude moct vysázet slunečnice a konopí, které jsi s chutí okusovala a okusovala, až z nich zbyl jenom stonek).
Ale to jsou všechno věci, na které bude člověk s odstupem času pohlížet s úsměvem. Stejně jako na tu noc, kdy jsem se asi o půl jedné ráno vrátil z Německa a tys mě jako jediná přišla přivítat, jak ses naučila vykusovat meloun tak, že z něj zbyla jenom zelená slupka, jak jsme se tě poprvé a naposled pokoušeli umýt ve vaně, nebo jak sis krátila dlouhé chvíle přeskakováním plotu a utíkáním do města k babičce, která ti vždycky dala spoustu piškotů a kosti z masa (dodnes si říkám, že je zázrak, že tě cestou nic nepřejelo, ale kdosi prý tátovi říkal, že tě viděl ukázkově přejít po přechodu). A ještě bylo vtipné, jak naši vyhráli na mysliveckém plese divočáka a tys druhý den ráno opatrně přistupovala ke kufru a když jsme ho otevřeli, ustoupila jsi dva kroky dozadu a nevěřícně jsi vytřeštila oči.
Před rokem jsi se stala filmovou hvězdou, když jsi skvěle ztvárnila roli "povalujícího se a dívajícího se psa" v mé první grotesce - scéna v 1:45.
Možná ta chuť k jídlu i k životu tě udržela naživu tak dlouho. Přežila jsi všechny psy v sousedství, své kamarády i nepřátele. Bezmála 14 psích let je v přepočtu asi 98 let lidských. I přes ten úctyhodný věk sis však zachovávala určitou vitalitu a teprve posledních pár měsíců tě začala bolet záda v závislosti na počasí. Začali jsme ti říkat "psí stařeno" a "psí babičko".
Napadá mě, že jsme vlastně nikdy pořádně nezjistili, co jsi vlastně za rasu. Vždycky jsme říkali "něco jako dalmatin skřížený s loveckým ohařem." Na to, že jsi byla lovecký pes, jsi ale měla dost svých neuróz a fobií. Bála ses traktorů, rachomejtlí a ohňostrojů a bouřek - za bouřlivých nocí jsem u tebe strávil nejednu hodinu a hladil jsem tě a drbal za ušima a poslouchal tvoje vyděšené pískání. Protože jinak jsi hupala po předsíni a drápala na vchodové dveře. Tyhle strachy naštěstí zmizely spolu s tím, jak jsi postupně ohluchla, zato další se prohlubovaly, jako charakteristické rysy u lidí.
Tvými dalšími nešvary bylo vytí na sanitku, hasiče a policajty, kteří se sirénami projížděli okolo našeho domu a věčné soupeření s páníčkem o to, kdo bude rozhrabávat záhony na zahradě (chudák magnólie se z tvých nájezdů nejspíš nikdy nevzpamatuje a panička teprve teď konečně bude moct vysázet slunečnice a konopí, které jsi s chutí okusovala a okusovala, až z nich zbyl jenom stonek).
Ale to jsou všechno věci, na které bude člověk s odstupem času pohlížet s úsměvem. Stejně jako na tu noc, kdy jsem se asi o půl jedné ráno vrátil z Německa a tys mě jako jediná přišla přivítat, jak ses naučila vykusovat meloun tak, že z něj zbyla jenom zelená slupka, jak jsme se tě poprvé a naposled pokoušeli umýt ve vaně, nebo jak sis krátila dlouhé chvíle přeskakováním plotu a utíkáním do města k babičce, která ti vždycky dala spoustu piškotů a kosti z masa (dodnes si říkám, že je zázrak, že tě cestou nic nepřejelo, ale kdosi prý tátovi říkal, že tě viděl ukázkově přejít po přechodu). A ještě bylo vtipné, jak naši vyhráli na mysliveckém plese divočáka a tys druhý den ráno opatrně přistupovala ke kufru a když jsme ho otevřeli, ustoupila jsi dva kroky dozadu a nevěřícně jsi vytřeštila oči.
Před rokem jsi se stala filmovou hvězdou, když jsi skvěle ztvárnila roli "povalujícího se a dívajícího se psa" v mé první grotesce - scéna v 1:45.
A jsem rád, žes do psího nebe, kde budeš od rána do večera skotačit a okusovat kosti s Rin Tin Tinem, Idefixem, 101 dalmatiny, Lassie, Lady, Trampem a dalšími kamarády, odešla sama, bez pomoci veterináře nebo náklaďáku, což se už v dnešní době téměř nevidí.
A táta bude moct po letech čekání konečně nechat vyměnit ty vchodové dveře...
Sindy (11. září 1998 - 9. července 2012)
Žádné komentáře:
Okomentovat
... a tak jste pravili vy!