Moonlight Serenade

Pusťte si ji z videa pod titulkem a čtěte dál...

4. dubna roku 1939 Glenn Miller se svým orchestrem ve studiu nahráli skladbu, která od té doby doprovázela z gramofonu za letních večerů milence, z rádia ve válkách vojáky a z reproduktorů v kinech filmové diváky.

Po Beethovenově Sonátě měsíčního svitu jde asi o nejkrásnější skladbu s měsíční tematikou (nebo že by Glenn Miller předčil i Beethovena? Možná. Je těžké vybrat vítěze). Melancholická, ale nikoliv strašidelná nebo depresivní, jako by čemukoliv dodávala bledou záři, určitou noblesu a zašlou krásu.

Na konci třicátých a v průběhu čtyřicátých let se z písně stal obrovský hit, který předčily až další Millerovy skladby. Pak se píseň z výsluní (slovo "výsluní" se sem vyloženě nehodí, ale měsíční ekvivalent čeština nemá) vytratila stejně nenápadně jako se noc mění v den.

Ale pak přišel Frank Sinatra, který v 60. letech díky svým osobitým nahrávkám probouzel zájem o jazz, swing - tehdy nemoderní hudbu 20. až 40. let. Dokonce odkudsi vyhrabal i slova, která Glenn Miller za svého života odmítal, protože mu přišlo, že z jeho skladby dělají průměrný šlágr. Jak se mu to povedlo, můžete porovnat tady:

A tak si Moonlight Serenade našla cestu zpátky k novým posluchačům a stala se jakousi klasikou, která se perfektně hodí pro závěrečný ploužák na ples stejně jako na soustředěný poslech. A tomu se říká klasika.