sobota 31. března 2012

O dobré náladě

"Čemu se pořád směješ?"
Není dne, abych - jakožto rozený optimista - tuhle větu ve škole neslyšel. Národ pesimistů moje dobrá nálada a úsměv zřejmě vytáčí k šílenství a okolí má potřebu si mě upravit - tj. zesmutnit a zprůměrnit - k obrazu svému.

No ale hádejte co? Já se nedám (úsměv). Už takhle všude čtu a slýchávám, že Češi jsou příšerně pesimističtí, smutní a vládne mezi nimi "blbá nálada." Přijde mi, jako by se v ní mí spoluobčané vyžívali - nadávání je koneckonců jednodušší než snaha o změnu či nadhled.

Ne, děkuji. Průměrný Čech jsem nikdy nebyl a nikdy nebyl.

Už se smějete?
Dnes jsem na blogu jakési Češky žijící v Londýně četl text o tom, jak lze našince v Británii snadno poznat podle otráveného a smutného výrazu na tváři. Prý se ale časem asimilují, povolí křečovitý obličej a taky se začnou usmívat. 

Naopak to funguje taky. V pražských ulicích většinou poznáte cizince, i když ho neslyšíte mluvit a nemusí ani držet průvodce či mapu. Nejenže se umí oblékat, ale taky jsou jaksi udržovanější, hezčí a usměvavější.

(Už se smějete?)

Smích je fajn, dělá tvář hezčí, údajně prodlužuje život a navíc je ZDARMA! Vlastně je paradoxní, že se národ pořádající výpravy na letáky, jež jsou v obchoďáku zadarmo ("a tak vezmu ještě jeden pro sestru a jeden pro sousedku!"), ještě nenaučil usmívat. Jak se říká v reklamní kampani na jednu nejmenovanou čokoládu, úsměv nic nestojí.

Takže čemu se pořád směju? Tomu, že jste to ještě nepochopili.

pátek 30. března 2012

Víme první! Jak jsme vydávali bulvár

Blížící se apríl se redakce fakultního čtrnáctideníku rozhodla oslavit lehce bulvárním číslem. Po dvou seriózních vydáních už skutečně byl čas na změnu a všichni si vydávání Plesku vyloženě užívali. 

Já jsem si to asi užíval nejvíc, protože psaní lehkých témat o sukničkářském spolužákovi a o spolužákovi, který se pokoušel uplatnit v pornoprůmyslu, mě bavilo a psalo se to téměř samo. Všichni mě potom chválili a říkali, že bych měl poslat životopis panu Šafrovi, protože se do bulváru vyloženě hodím. Možná jo. V tomhle druhu psaní jde o emoce, vtip a nadsázku a to mi nedělá problémy.

Už se to tiskne!
Vlastně se spíš bojím, že příště budu natolik zblblý z psaní bulváru, že už nikdy nenapíšu nic seriózního.

A jak to dneska ve škole probíhalo? Vlastně to nebyl zas takový rozdíl oproti klasickému Fleši, jenom jsme si víc vyhráli s fotografiemi, titulky, barvami a vůbec grafickou úpravou. Mám pocit, že někteří spolužáci se přímo vyžívali ve vymýšlení "šokujících", "skandálních" a "to snad ne?!" titulků. No dobře, uznávám, byl jsem mezi nimi.
Skvělá černá kronika
 - doporučuji přečíst

Jedna moje zpráva
Moje druhá zpráva i s obrazovou dokumentací
Přidávám pár šokujících fotek pro dokreslení šťavnaté atmosféry!

čtvrtek 29. března 2012

Je Happy Endings nové HIMYM?

Přestal jsem sledovat HIMYM, Big Bang Theory a nová série Game of Thrones začne až za pár dní. Neměl jsem tedy žádný seriál, který bych sledoval pravidelně a čekal na každou novou epizodu. V časopise Entertainment Weekly jsem ale našel dobrou recenzi na druhou sérii amerického komediálního seriálu Happy Endings. A rozhodl jsem se mu dát šanci, protože happy endy mám rád.

Klasicky půlhodinové epizody vypráví životní příběhy šestice přátel - tří kluků a tří holek, jako v Přátelích - ve velkoměstě. Když už zmiňuji Přátele... Happy Endings se zřejmě chtějí stát novou cool partou a inspirace klasikou je místy více než náhodná. Ale moc mi to nevadilo, protože postavy své radosti i strasti prožívají citlivě, věrohodně a přitom se špetkou čehosi originálního navíc.

Nejde přitom o sitkom - neuslyšíte žádný falešný smích a tleskání, ale možná to ani nezaregistrujete, protože se budete smát a tleskat tak jako tak. Nejsilnější stránkou HIMYM byla originální zápletka a způsob vyprávění. Nejsilnější stránkou Happy Endings jsou již zmiňovaní sympatičtí hrdinové.

Máme 21. století, takže se mezi hlavní postavy samozřejmě dostal černoch, gay a slečna s pár kily navíc, ovšem scenáristé tyto postavy pojali originálně a rozhodli se zbořit zažité stereotypy. Tyto postavy jsou nejlépe napsané a divák se s nimi pobaví nejvíc. Zbylé tři postavy jsou týpek, kterému jeho přítelkyně řekla na svatbě "ne", pak právě tato pěkná přítelkyně a její sestra se sklony k perfekcionismu, která je zároveň manželkou černocha.


Doporučuji zkusit první tři epizody (tak to aspoň dělám u seriálů já) a uvidíte, zda si na seriálu vypěstujete stejnou závislost jako já. Během dvou dnů jsem zhlédnul celou první sérii a chystám se teď na druhou. Na mou obranu - v dnešní době jinou takhle pozitivní a veselou show nenajdete.

středa 28. března 2012

Tyhle hodinky chci!

V časopise Wired jsem viděl porovnání neobvyklých hodinek a jenom z fotografie jsem se okamžitě zamiloval do těch nejoriginálnějších (a samozřejmě taky nejdražších).
Jmenují se Devon Tread 1 a ke koupi jsou za 17 500 dolarů, což je částka, za níž byste si mohli koupit levnější automobil. Ale když je někdo vysazený na hodinky nebo má peněz nazbyt, určitě by ho tenhle krasavec - ano, tyhle hodinky jsou vyloženě mužského rodu - mohl zaujmout.

Už na první pohled je Devon Tread 1 neobvyklý. Pohyblivé pásy s čísly jsou jako by odhalené, oku lahodí kontrast stříbrné, černé a bílé. Designéři si na perfektním vzhledu dali záležet (ještě aby ne, když za to chtějí tolik peněz). A jedinečnost u vizuální stránky nekončí.

Hodinky měří čas pomocí čtyř samostatných strojků a měří jej dokonce i když je vypnete - nechápu sice jak, ale zájemci si to na YouTube můžou najít. Když je zase zapnete, automaticky se přetočí na přesný čas. 

Takže jediná vada, kterou jsem na nich našel, je hlasité tikání. Ale nechápejte mě špatně - kdybyste mi chtěli udělat radost, tohle by nepochybně fungovalo.

úterý 27. března 2012

Jak jsme točili Jarní Ráďovánky

Jak se z pár listů papíru stane film?
Včera jsem psal zápis o mém vztahu ke groteskám. Dnes vám chci přiblížit, jak takový krátký snímek vlastně vzniká. Že to není tak jednoduché, jak to vypadá, a že to je fakt taková legrace, jak to vypadá.

Na začátku všeho není světlo - nejsme v Bibli - nýbrž nápad. Já zápletku Jarních Ráďovánek například plánoval už v prosinci a původně mělo jít o vánoční příběh. Dokonce jsem během čtyř záchvatů inspirace sesmolil desetistránkový scénář. Jenže pak nebyl sníh, a pak zase herečka, tak jsem natáčení musel odložit na neurčito.

Teprve minulý týden jsem si uvědomil, že scénář lze snadno přepsat, aby zůstal původní příběh zachován v lehce pozměněné podobě. To jsem kupodivu zvládl během středečního odpoledne a hned jsem začal na sobotu shánět lidi. Herce a štáb (případně oboje v jednom). Zaplaťpánbůh za ten proklínaný Facebook - systém organizování událostí je jedna z jeho nejvymakanějších vychytávek.

Kamera, klapka -- a jedem!
A v sobotu ráno se skutečně sešli všichni mnou
pozvaní. Z toho jde jasně vidět, jak dobré mám organizační schopnosti. Bylo nás devět (sorry, pane Poláčku). Natáčeli jsme jako skuteční filmaři nikoliv chronologicky, nýbrž jednotlivé záběry zvlášť (a pak jsem si to sežral ve střižně, kde jsem musel podle scénáře hledat, kam která scéna vlastně patří). Natáčení samotné je velice veselá (scénu s pádem policisty jsme museli točit asi natřikrát) - ale taky fyzicky náročná - činnost.

A někdy i se sebelepším scénářem něco prostě nemůžete zachytit tak, jak jste si představovali. My o víkendu například původně počítali s natáčením na náměstí, jenže pak jsme se toho nápadu museli zřeknout. Krize taky přišla při natáčení scény s Bertinými šaty ve stylu Marilyn Monroe - větrák foukal příliš slabě, dokonce jsme už chtěli tuto scénu vynechat, když mě napadlo použít zahradní fukar na listí - a ejhle! Ono to fungovalo - a kromě vytouženého záběru jsme si vysloužili i zvědavé pohledy řidičů kolemjedoucích aut.

Filmařina se bohužel neobejde bez zdlouhavého čekání
Ovšem oproti sezení u stříhacího programu byla dřina a neustálé přemisťování při natáčení jako procházka parkem. Vybírání dobrých záběrů, střih, vkládání titulků, zčernobílování, mazání zvuku, zrychlování, vybírání a přidávání vhodné hudby... Nemožné se však stalo skutečností po asi čtyřech hodinách práce u monitoru - a 35 minut natočeného materiálu se mi podařilo skrouhnout na 7 minut - pro nematematiky: to je pětkrát míň!

Po jedenácté hodině večer jsem však slavnostně kompletní video uložil do několika počítačů (pro jistotu) a nahrál na YouTube. A víte co? Za tu dřinu to stálo!

pondělí 26. března 2012

Můj nádherný svět grotesky

O víkendu jsem s přáteli natáčel grotesku trefně nazvanou "Jarní Ráďovánky". Je to už třetí groteska, co jsem natočil, a pokud mi nedojdou nápady, tak ne poslední.

"Mrtvý žánr", jak se grotesce říká od první poloviny 30. let, totiž v dnešní době amatérské filmařiny může zase ožít. Nevěříte? Že je to nesmysl? Že si už lidé příliš zvykli na barevné a zvukové filmy?

Vůbec ne. Grotesky jsou krátké a svižné - divák je může pohodlně zhlédnout během polední pauzy či u snídaně. Jsou méně náročné na výrobu, nepotřebujete totiž mikrofony ani jiné zvukové aparáty, navíc herce můžete lehce vést přímo během natáčení, aniž by instrukce divák slyšel.

Nadbytek ukřičených (nejen po zvukové, ale i vizuální stránce) filmů taky nutí lidi k hledání alternativy. Král němých grotesek Buster Keaton kdysi o zvukových filmech prohlásil: "Ticho je božské. Vřeští jenom opice." A co je dnes alternativnějšího než němá retro groteska bez zbytečného násilí a závažných problémů? Groteska je (a byla ostatně i před 90 lety) únikovým světem, v němž neplatí běžná pravidla a všechno se dá vyřešit dortem do obličeje.

Proto si myslím, že se ještě dočkáme vzkříšení grotesky jako filmového žánru - oscarový The Artist byla první vlaštovka. Vlastně ne - první vlaštovka byla Ráďa a lehátko už v červenci 2011!

pátek 23. března 2012

Pojďme roztančit Prahu v rytmu charlestonu!

Na YouTube jsem při hledání charlestonové hudby narazil na zajímavá hudební videa. Taneční nadšenci v rámci projektu I Charleston The World tančí energický tanec 20. let pod širým nebem ve významných světových metropolích.

Na internetu můžete zhlédnout charlestonovou Paříž, Berlín, New York, San Francisco a další města v Evropě i zámoří.

To mě přivedlo na nápad zorganizovat podobnou akci i v naší matičce Praze. Venku už začíná být hezky, Praha je krásné fotogenické město, kamera snad bude nejmenší problém. Chce to ale nadšence, kteří mají chuť si zaskotačit v rytmu dodnes populárního tance, vymýšlet nějaké pohyby a celé to zkoordinovat, aby to na videu vypadalo dobře a pohyby seděly do melodie (to by ale musel stříhat někdo s hudebním sluchem a ne já).

Protože jakkoliv umím tančit jako Fred Astaire - nebo si alespoň myslím, že tak vypadám, když tančím - dát dohromady podobný typ videa vyžaduje nadšený tým lidí a někoho, kdo tanci a hudbě skutečně rozumí. Kdyby to někoho zaujalo, jakkoliv mě kontaktujte, jinak se o to budu muset postarat sám a to to dopadne...

Btw. o víkendu nečekejte na blogu nový příspěvky, kvůli natáčení grotesky budu zřejmě dost zaneprázdněn.

čtvrtek 22. března 2012

Nová groteska na obzoru?

Jaro je tady!

Shodou okolností můj svátek připadá na první jarní den, takže mezi přáními k svátku jsem dostal jedno i od  Kristýny H., která v mé poslední grotesce hrála Bertu. Napsala mi, že se už těší na další natáčení a že doufá, že s ní počítám.

To ano. Počítal jsem s ní už na vánoční grotesku, jenže nakonec nebyl sníh, a tak scénář zůstal ve Wordu mezi starými články a dalšími literárními pokusy.

Když mi však Kristýna napsala, napadlo mě, že ten vánoční scénář vlastně jde celkem snadno přepracovat - vánoční dárky zaměnit za narozeninový dárek, sníh zaměnit za sluníčko, sáňky za koloběžku. Celkem to do sebe zapadalo, a tak jsem si řekl proč ne...

Tento víkend má být hezky, tak jsem již vyburcoval svůj filmový štáb, herce a kompars a doufám, že se z toho něco vyklube. Budou-li nám bohové filmu nakloněni, mohla by se během několika dní vedle takových legendárních skvostů jako Ráďa a lehátko a Ráďovo rande objevit i třetí dílo.

A během příštích týdnů mi nemusíte říkat Stephene Kingu, ale třeba Bustere Keatone (protože Chaplin byl komunista!).

středa 21. března 2012

Šílení lidi kolem mě

Jestli jste normální a chcete si své duševní zdraví zachovat, pak nechoďte studovat žurnalistiku.

Tady měl být popis výstředností mých nových spolužáků, ale nakonec jsem se rozhodl to smazat, protože by se dotyční mohli poznat a zděsit, co o nich šířím na internetu. Můžu snad prozradit jenom to, že díky dennodennímu setkávání s oběťmi módy, alkoholiky, kameramany porna, děvkaři, nebezpečnými řidiči, básníky a výtvarníky mě už nepřekvapí vůbec nic.

Tím nechci říct, že bych nějak extrémně vyčníval z řady. Víte co se říká: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá...

úterý 20. března 2012

Holešovská výzva vyzývá k puči!

Přišla krize. Donutila politiky šetřit a podniky propouštět. Lidi pocítili lehčí peněženky, nemůžou si dovolit tolik věcí jako před krizí. Do toho všeho přišla inflace a ceny rostou. Pak se objeví někdo, kdo řekne, že to všechno změní: že vymění politiky, zastaví zdražování... Změní režim.

Takhle se ve 30. letech dostal v Německu k moci jistý malíř krajinek. 

Podobnost se současnou Holešovskou výzvou není jenom čistě náhodná. Obě situace jsou si podobné víc, než se může zdát. A jsou taky stejně nebezpečné. Ohrožují totiž existenci naší křehké demokracie.

Jak Hitler před 80 lety, tak taxikář, disident a voják dnes těží z nespokojenosti lidí, kteří nějak pocítili důsledky krize a zdražování. Nemyslete si, já - odpůrce všech daní ať už přímých či v DPH - taky nejsem zrovna dvakrát nadšen stoupajícími cenami. Ale nehodlám kvůli tomu žádat "demontáž starého režimu - demisi vlády, prezidenta, výměnu zkorumpovaných politiků a státních zástupců, soudců, vedení policie, manažerů státních podniků atd.". Víte jak se taky říká takovéhle náhlé výměně státního aparátu? PUČ.

Ostatně jejich program je tak plný duh, kytiček a srdíček, že jistě bude tak snadno uskutečnitelný jako komunistický manifest. Jinak řečeno: ideály to jsou bezpochyby vznešené, ale jimi se komunisti i nacisti zastřešovali taky.

Holešovská výzva už blíže nespecifikuje, jak chce oddělit zkorumpované politiky od těch nezkorumpovaných - mám podezření, že komunisty by tam organizátoři velice rádi ponechali, neboť ti ještě mají zkušenosti s řízením totalitního státu. Čtěme dál:

"Po demisi vlády ustavit nepolitickou vládu z osobností těšících se všeobecné důvěře." Aha, takže Jágr jako ministr školství, Gott jako ministr kultury a "Máňo, to je ta holka, co hraje v Ordinaciii!" jako ministryně zdravotnictví. A ještě něco: nepolitická vláda? Není to trochu oxymoron? Já měl doteď za to, že vládnutí a řízení státu se jiným slovem říká politika.

"Omezit moc politických stran, uzákonit referendum." Moc politických stran omezili už komunisti po druhé světové válce, říkalo se tomu tehdy Košický vládní program. A jestli si tvůrci pod pojmem "uzákonit referendum" představují, že lidi jsou natolik inteligentní, že na otázku "jste pro zvýšení daní, abychom zachránili Českou republiku před osudem jižanských států?" odpoví "Ano," tak jde o trojici naivních idealistů.

"Po abdikaci V. Klause si zvolit přímou volbou prezidenta z kandidátů navržených lidmi." Ehm, tomu se říká přímá volba a pokud to podepíše prezident, tak jeho nástupce budeme volit a moci i navrhovat všichni už za rok (ať už je to dobře, či ne).

"Zahájit nápravu všech oblastí našeho života." Tohle je tak neurčitá fráze, že se pod ní může skrývat cokoliv: od genocidy nepohodlných menšin až po znárodňování. 

Současná vláda není dokonalá, ale dokonalá vláda neexistuje - vždycky je někdo nespokojen. Jde o demokraticky zvolenou vládu, která se snaží seč může o seškrtání výdajů (že občas škrtá jinde, než by měla, je věc jiná). A řešením není "demontovat starý režim", nýbrž svobodně a demokraticky zvolit v příštích volbách strany nové a nezatížené skandály a ukázat tak svoji nespokojenost. Na nedostatek kandidátů si stěžovat nemůžete a např. Strana svobodných občanů má sympatický program.

pondělí 19. března 2012

Změní Twitter umění 21. století? Aneb Twitteratura

Na netu jsem četl, jak se pozná závislák na Twitteru. Mimo jiné prý má doma knížku Twitterature. Slyšel jsem o ní poprvé, doma ji (zatím) nemám, tak jsem se jal zjišťovat co nejvíc info. Tři roky zpátky ji sepsala dvojice 19letých studentů literatury z chicagské univerzity a vydělali si na ní jmění.

Podtitul dvousetstránkové knížky zní "Nejdůležitější díla světové literatury ve 20 tvítech nebo míň." Včera jsem sem dával překlad twitterárního díla Šifra mistra Leonarda, tak už asi máte představu, jak to vypadá.

Kromě Dana Browna dvojice vysokoškoláků upravila například Kafkovu Proměnu, Camusova Cizince, Macbetha, všech 7 dílů Harryho Pottera, Velkého Gatsbyho od Fitzgeralda, 1984, Na cestě, Steinbeckovo O myších a lidech či Tři mušketýry od Dumase.

Sociální sítě mají bezpochyby vliv na lidské životy, ale ovlivní taky umění? Budou si naši potomci za 60 let v muzeu ukazovat na vtipné obrázky z 9gagu, kupovat si jejich reprodukce domů a budou se o nich učit v dějinách umění? Jsem si jistý, že ano. Warhola, Picassa a koneckonců i Van Gogha v jejich době nikdo neuznával. Teď se však názory na to, zda je přepsání nejslavnějších knih do formy krátkých tweetů umění, výrazně liší.

A autoři Twitteratury si toho jsou dobře vědomi a berou to s nadhledem. V místech, kde se obvykle tiskne krátká chvála na dílo a autory, jsou citace jako:

"Klasiky patří do minulého století." - The Guardian
"Upřímné omluvy Shakespearovi, Stendhalovi a Joycovi. Jak jsme mohli vědět, že dospějeme až k tomuhle?" - Mashable.com
"Při čtení Twitteratury mám chuť někoho - nejlépe 'autory' -  praštit do nosu. Žijí v Chicagu. Asi si udělám výlet." - @damig, Twitter
"Knihu čtenáři nejspíš přijmou se směsicí hrůzy a žárlivého 'proč jsem na to nepřišel dřív'."      - Chicago Tribune
"Radši mě k#*?a zastřelte hned." - Mike C., grouchyconservativepundits.com 
Já bych knihu tak příkře neodsuzoval. Soudě dle veřejně přístupných ukázek jde především o vtipně provedený dobrý nápad, který má za úkol pobavit ty, kdo knihy četli a vědí, oč v nich jde. Že zkracují a vynechávají? Ano. Ale kdo to dnes nedělá? 

Twitter patří mezi nejčistší formy komunikace - vejít se do 140 znaků chce víc, než jen škrtat.

neděle 18. března 2012

Twitteratura: Dan Brown - Šifra mistra Leonarda

Připravuju text o tom, zda Twitter a sociální sítě změní umění 21. století. Pro vaše zvážení přikládám přeloženou kapitolu z knihy Twitterature, která shrnuje nejzásadnější knihy v dějinách lidstva do několika desítek tvítů.

@ZaVsechnoMuzouKatolici Jedu do Paříže! Zabili nějakýho chlapa a policie si myslí, že tu záhadu můžou vyřešit jenom moje nadlidský znalosti kryptologie.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici A kurva - policie si myslí, že toho chlapa jsem zabil já!!!
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Ti idioti nechápou, že to je ŠIFRA! Aspoň že mi pomáhá jedna sexy francouzská kočička.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Jedu do banky. Ideální čas říct týhle francouzský kočičce celou historii tajných katolických spolků - vsadím se, že ji to rajcuje.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici  JEŽÍŠKU NA KŘÍŽKU!!! Ukradli jsme kryptex a ukázalo se, že jsme teprve na špičce obrovskýho spiknutí (a v nich se shodou okolností vyznám).
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Kámoš historik vysvětluje zbytek komplikovaný konspirační teorie. Je dobrý si udržovat přehled - pro dobro přítomné dámy, samozřejmě...
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici WTF!! ZASRANEJ ALBÍN!! Na všechnu tuhle akci mě ti páprdové na Harvardu nepřipravili!
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Znáte toho italskýho týpka, co namaloval obrázek tý usmívající se holky? Ten se vším souvisí. Koho by to napadlo? LOL.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Ne, policie nás prostě nepřestane pronásledovat. Budu se čekovat na všech místech; hlavně o tom neříkejte @PopeBenedictXIV
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Ach jo, ta kočička je fakt sexy. Ale uprostřed toho všeho církevního zastírání pravdy o Ježíši Kristovi je těžší ji sbalit, než jsem myslel.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Dáváme si pauzu a snažíme se vyřešit skládačku "nějaký papež." Vždyť papežů bylo jak krys... Za tohle skončím v pekle.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Díky @typekvbuse. U všech svatých, další kryptex? Ježíši Kriste. Doslova.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Může někdo říct tomu albínovi a cajtům, že SE TADY JENOM SNAŽÍME ODHALIT TAJEMSTVÍ? Je to jako křížovka! Všichni si potřebujou dát oraz.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Šifry, šifry, šifry... Celej den nedělám nic jinýho.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Něco hledáš. Máš na pomoc sexy Francouzku. A pak se ukáže, že to, co hledáš, JE ta Francouzka. Jo.
_____
@ZaVsechnoMuzouKatolici Kristepane. Ta Francouzka je přímej potomek Ježíše Krista. No dobře. Počkat - další šifra? Jsem ready na pokračování.

sobota 17. března 2012

Filmy pro lidi, kteří chtějí vidět kvalitní díla, ale neví, kde začít

Ve filmovém semináři si nedávno můj kamarád Vítek postěžoval, že místo nových filmů by nám měli pouštět opravdu kvalitní filmy, abychom měli možnost vidět to nejlepší ze světové kinematografie. Vybral jsem tedy - nejen pro něj, ale pro všechny, kdo se chtějí seznámit s filmovou klasikou - kvalitní zástupce filmových žánrů, které jsou snadno stravitelné i pro dnešního diváka.

MUZIKÁL


Když muzikál, tak Zpívání v dešti! Na rozdíl od většiny děl tohoto žánru má Zpívání v dešti i silnou zápletku a taneční kreace i chytlavé písně jsou zde dovedeny k dokonalosti. Pokud chcete vidět nóbl ukázku vtipného a lehkého muzikálu, pak zhlédněte Veselý rozvod v hlavní roli s Fredem Astairem a Ginger Rogers, nebo sáhněte po jiné ukázce Fredova tanečního umu: Nikdy nezbohatneš, kde mu partnerku dělala krásná Rita Hayworth.

HOROR

Upír Nosferatu mi ukázal kouzlo němých filmů a zřejmě jde o nejděsivějšího upíra v dějinách filmu. Však se přesvědčte sami!


THRILLER

Vybrat z desítek mých oblíbených filmů noir jeden, který i dnes ohromí rafinovaností a atmosférou, byl úkol hodný mistra. Ale nakonec se mi to povedlo (a mistře mi říkat nemusíte - zatím...). Doporučuji Pojistku smrti, která má všechno: nebezpečnou femme fatale, poetického vypravěče ("vražda voní po zimolezu") a pořád aktuální zápletku.


KOMEDIE

Buster Keaton mě snad ještě nikdy nezklamal. Zkuste třeba dvacetiminutovou grotesku Frigo jako obětní beránek. Myslím, že vtípky tohoto mistra grotesky jsou svěží i po devadesáti letech. Pokud máte rádi Beatles, tak spolu s nimi zažijte Perný den - máte tam všechny čtyři brouky a devadesát minut skvělého humoru.

DOBRODRUŽNÝ

Nápověda: leze to po mrakodrapech, ale Spiderman to není. Co to je? Přece moderní zpracování pohádky o Krásce a zvířete v podání černobílého King Konga! Na svou dobu ohromující efekty, dodnes velice poutavý film. (A smutný konec.)

DRAMA

Příběh o padlé hvězdě, která se chce znovu vrátit na vrchol a na světla reflektorů, je věčný. Filmové (a nejen ty) hvězdy září a zhasínají ze dne na den i v Hollywoodu 21. století. Příběh kdysi slavné herečky, která si nechce přiznat, že se nad její kariérou neodvratně smráká stejně jako nad Sunset Boulevardem dodnes názorně ukazuje, že všechna sláva - polní tráva.

ANIMOVANÝ

Disneyho studia už mají taky svá nejlepší léta dávno za sebou. Ukázku jejich vrcholné tvorby jistě dobře reprezentuje klasická pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků, v níž se snoubí nejen Sněhurka a princ, ale taky napětí, romantika, hezká hudba a krutost, na kterou už dnešní rozmazlované děti nejsou zvyklé.

pátek 16. března 2012

Záhada ztraceného Old Spice

To si takhle jdu v úterý do školy na dlouhý den s vědomím, že mám v batohu kapesní deodorant, kdybych se vinou těžkého učiva nebo učitelů náhodou zapotil a ranní aplikování voňavého produktu nestačilo. Jenže pak při letmém zkoumání batohu zjistím, že tam Old Spice není.

"To je divný, vždyť jsem ho ještě včera používal," říkám si zmateně a nepřestávám rukou šátrat po dně tašky. Pak nahmatám podvědomý tvar. Deodorant to však není.

Je to dvacka.

"No to ne..." Napůl se směju a napůl se mračím.

Je možné, že někdo můj Old Spice potřeboval tak nutně, že mi do batohu hodil dvacku a deodorant si vzal? Okradl mě snad poctivý zloděj? Nebo jsem Old Spice jenom nechal doma a těch 20 Kč jsem si kdysi dávno hodil do tašky a pak jsem na ně zapomněl?

Nevím.

Když deodorant nemůžu najít ani ve svém pražském domově, píšu email mámě domů. Po dvou dnech přichází odpověď s tím, že doma jsem si nic nezapomněl.

"Tohle je fakt hodně divný," říká moje spolužačka Laura. "Mohli bychom napsat reportáž o pátrání po ztraceným ould spájsu..."

"To z nás docentka Osvaldová bude mít radost. Jeden spolužák jde psát reportáž z bordelu, druhej jde za feťákama zeptat se co a jak, a my budeme hledat deodorant," směju se.

Ale je to fakt zvláštní případ. Kdybych měl kontakt na Sherlocka Holmese, napíšu mu mail, aby záhadu ztraceného Old Spice přijel vyšetřit.

čtvrtek 15. března 2012

Rozbor traileru Na cestě

Nedávno jsem psal o tom, že už netrpělivě čekám na filmovou podobu mé nejoblíbenější knihy - Kerouacova kultovního románu Na cestě. O víkendu byl zveřejněn trailer a vypadá to na zajímavou podívanou.

Film bude zřejmě věrně kopírovat knihu.

Ukázka totiž zachycuje ústřední trojici (samí sympatičtí herci, mimochodem) v jazzovém opojení, experimenty s drogami a sexem a zároveň beatnickou krásu ubíhající krajiny, atmosféru přelomu 40. a 50. let. Trailer prozrazuje, že film se bude věnovat i stinným stránkám dobrodružství spisovatele Sala, divokého Deana a vášnivé Marylou: Salovu onemocnění v Mexiku, Deanově záchvatu po předávkování nějakou drogou, odchod Deanovy ženy Camille.

Ale taky záběry na široké americké pláně a prérie a soumrak nad vinicemi v Kalifornii a stará auta a jazz... Teď už jenom doufat, že vizuální stránku a herecké výkony doprovodí i výrazná hudba a máme tady kandidáta na příštího Oscara za nejlepší film.

středa 14. března 2012

Hunger Games se chtějí stát novým Harry Potterem

Pokud jste ještě neslyšeli o knižní trilogii Hunger Games, tak se připravte, že v příštích týdnech o ní uslyšíte víc, než vám bude milé. Do kin totiž jde filmové zpracování prvního dílu této sci-fi série.

Příběh o postapokalyptické společnosti, v níž se člověk stane celebritou jedině soubojem na život a na smrt v aréně, má ambice stát se novým fenoménem, jako byl Harry Potter nebo Twilight. Nutno říct, že zatím na své předchůdce nemá - s necelými 3 miliony výtisků sahá upírské romanci se 116 miliony kopií stěží po bledé kotníky. S filmem v kinech se dá očekávat, že prodeje knih stoupnou, ale nemyslím si, že Hunger Games mohou čtenářům Harryho Pottera výrazně zalepit prázdnotu, s níž jsme se všichni museli vyrovnat po sedmé knize.

Četl jsem všechny tři Hunger Games knihy a vězte, že mají klesavou kvalitu. První knihu jsem přečetl během dvou dnů, protože mě fakt chytla originální zápletkou a dobrým vykreslením sympatické hlavní hrdinky. Druhý díl už však pouze recykluje knihu první a třetí kniha si hraje na revoluci a dále rozvíjí milostný trojúhelník hlavní hrdinky a dvou chlapců, mezi kterými si pořád nemůže vybrat.

Tato nestálost a vybíravost hlavní hrdinky mi byla protivná, tak jsem knihu odložil a nedočetl. Nevím tedy, koho si nakonec vybrala - ale mám podezření, že toho horšího, takže to snad ani nechci zjišťovat.

Hunger Games dokazují, jak snaha o maximalizaci zisku kazí výsledný dojem, že méně někdy znamená více a že v nejlepším se má přestat. U Harryho Pottera byly v tomto ohledu všechny díly rovnocenné (možná proto, že autorka je měla naplánované dopředu), hrdinové sympatičtější a nebyl tam žádný milostný trojúhelník, takže Harry Potter pro mě vždycky bude number one.

Ale nechci odrazovat od návštěvy filmu. Naopak. První Hunger Games mají premiéru za dva týdny a já si to nenechám ujít.

úterý 13. března 2012

Pojednání o mém stylu

Na spřáteleném blogu se objevil text, v němž autor vysvětluje svou nechuť k nakupování a jak se obléká a jaký preferuje styl. Je mi jasné, že všechny zajímá postoj takové osobnosti, jako jsem já, vůči módě.

Na rozdíl od autora zmíněného článku mi nakupování oblečení zas tak nevadí, pokud se ovšem nenatáhne přes hodinu a půl. Pak začnu být protivný a unavený a už chci z království textilu pryč. A ještě jedno "na rozdíl": zatímco Pavel Herceg píše, že se snaží vyhýbat "háemkám" a "céáčkům", já se do nich podívám celkem rád. Ještě nejsem podnikatel jako on, takže nemusím chodit střízlivě oblečený a většinou tam najdu něco, co se mi hodí do mého retro šatníku. Zpravidla to je tak, že v pánském časopise GQ najdu pěkný a zajímavý "look" plný luxusních značek, a nechám se jím inspirovat při hledání levnějších kousků.

OBUV

Nejsem fanouškem příliš barevných bot, přijde mi to laciné a skejťácké, takže mám dva páry jednoduchých černých bot z pravé kůže. Hodí se ke všemu a jsou pohodlné. V létě jsem ochoten vyjít i v šedé plátěné obuvi, v sandálech (samozřejmě bez ponožek, vy vtipálci!) a běhat do přírody chodím v botách značky New Balance.

KALHOTY

Obyčejných modrých riflí už jsem se za život nanosil dost, takže se je teď snažím střídat i s šedými a tmavomodrými. Jeden čas jsem si liboval v ošoupaných a roztrhaných, ale z toho už jsem vyrostl. Přece jenom už mi není patnáct.

TRIKA

Mívám období různých trik. Jeden čas jsem si liboval v černých, pak s retro potiskem a mým současným favoritem jsou obyčejná bílá trička, protože jsou retro jak z 50. let - James Dean, Marlon Brando a Jack Kerouac nenosili pomalu nic jinýho. Navíc bílá trika dobře vypadají pod košilemi, mikinou i sakem.

KOŠILE

Mám rád retro kostkované vzory, případně tenké vertikální proužky, které mě opticky ztenčují. V létě je košile přes triko ideální, protože dle počasí umožňuje ohrnovat rukávy a vypadá dobře.

MIKINY/SAKA

Mám jednu námořnicky modrou mikinu a dvě černé. Z důvodu pohodlnosti preferuji mikiny se zipem vpředu. Na letní měsíce je taky skvělé a dobře vypadající šedé sako.

ČEPICE 


Letošní zimu jsem si hlavu chránil šedou beckovkou. Na léto musím vymyslet něco jiného v retro stylu.

KRAVATY

Jedině úzké, jako se nosily v 60. letech!

BARVY

Je dobré mít pár oblíbených barev a ty pak kombinovat, jinak hrozí, že to přeženete a z cool vzhledu vznikne nuda (tady platí pravidlo, že méně je více). Moje barvy jsou černá, šedá, modrá a bílá a do experimentování s jinými se příliš nepouštím.

Jak by řekl Barney Stinson SUIT UP! A nezapomeňte, že rok 2012 bude přát retro stylu 50. let!

pondělí 12. března 2012

Moje nová kniha: SMRTÍCÍ PRÁZDNINY

V posledních dnech jsem psal hodně o brakové literatuře a přiznávám, že nikoliv zcela nezištně. Nejspíš už jste poznali, že rád a často píšu. A je mi ctí, že vám jako prvním lidem na světě (no dobře, první byl brácha, který mi tam hledal chyby) můžu oznámit, že jsem dokončil svůj brakový román SMRTÍCÍ PRÁZDNINY. 


Chtěli si odpočinout od školy. Místo toho budou odpočívat v pokoji... 
Sedmnáctiletý Johnny Porter si o letních prázdninách chce najít přítelkyni, vydělat peníze a trénovat americký fotbal. Členové fotbalového týmu však náhle začnou umírat. Všichni si myslí, že jde o sérii nehod, ale Johnny tuší, že je za tím něco víc. V této hře nepozná soupeře podle dresu a hřiště je mnohem větší. A komu může Johnny přihrát své podezření, aniž by sám dostal smrtící touchdown?
Ke koupi je za výhodnou cenu tady na Lulu.com, případně - pokud chcete ušetřit na poštovném - mi dejte jakkoliv vědět (sms/mail/Twitter/Facebook/osobně), že máte zájem a až si budu během následujícího týdne objednávat kopii pro sebe, objednám i pro vás a podělíme se o poštovné.


"Smrtící prázdniny jsem přečetl za jediné dopoledne. Nutilo mě to pořád otáčet stránky a vzrušující konec přišel dřív, než bych si přál..." -- Zdeněk Blažek
A zároveň své fanoušky můžu ujistit, že v současné době začínám pracovat na dalším thrilleru, tak sledujte můj blog!

neděle 11. března 2012

Pulp Fiction: umění braku

Předem upozorňuji, že tenhle článek je o pulpových románech, nikoliv o filmu Quentina Tarantina.

Před měsícem jsem napsal text o Stopách hrůzy, které v Česku vycházely v 90. letech, a které zastupovaly pulpovou (levnou, brakovou) literaturu u nás. Stopy hrůzy jsou však nic v porovnání s lavinou pulp fiction, jež zaplavila USA ve 40. letech a vydržela přes dvacet let.

Ještě ve 30. letech šlo o sešity s krátkými příběhy různých žánrů: od hororů přes thrillery až k harlekýnkám, které vycházely na pokračování. V následující dekádě se však začaly prodávat natolik dobře, že vydavatelé začali publikovat jednotlivé příběhy v celku ve formě kapesních paperbacků.

A bylo to boží: Předsmrtné přání, Zabiják ve mně, Satan byla lesba, Noc před vraždou, Hrůza bez tváře... V té době se čtenáři styděli, že čtou knížky tohoto typu, dnes lidé staré výtisky sbírají a jejich cena roste. Částečně kvůli dobře napsaným příběhům, které však nemají vyšší cíl než pobavit/vyděsit čtenáře a často jsou předvídatelné a spíše na tváři vykouzlí úsměv než strach. Částečně taky kvůli úžasným malovaným obálkám, jež obvykle zachycují rozuzlení zápletky, lehce oděnou slečnu v nesnázích anebo nejlépe oboje dohromady.


Víte jak se o některých slavných knihách říká, že jsou nadčasové? Tak to o pulp fiction neplatí. Zpravidla jsou zasazené do doby svého vzniku (někdy do zromantizované minulosti či vědeckofantastické budoucnosti) a plně využívají poznatků své doby a soudobé kultury.

Dneska jsou pulpové romány styl, zajímavý módní doplněk do tramvaje, metra či do čekárny u doktora. Postoj společnosti vůči brakům pochybné kvality se taky dozajista změnil kvůli tomu, že doba dlouhým uměleckým románům nepřeje, a tak je fajn, že člověk čte aspoň něco. 

sobota 10. března 2012

Fascinace jedněmi bílými šaty

"Miluju, když fouká od metra. Není to báječné?"
Bezpochyby je. Takhle totiž začíná nejslavnější záběr v dějinách filmu. Krásná Marilyn Monroe stojí nad vývodem vzduchu z podzemky a nechává osvěžující závan vzduchu, aby jí zvedl bílé letní šaty až nad kolena.

Ačkoliv 90 procent lidí film Slaměný vdovec nikdy nevidělo, ten výjev zná každý. Ostatně i lidé, kteří onu naivní lehkou veselohru viděli, si z ní pamatují především tohle.

Ta scéna je geniální. Geniální ve své smyslnosti. Dalo by se říct, že blonďatá bohyně filmu ztělesňuje Afroditu zrozenou nikoliv z mořské pěny ani z obří mušle, nýbrž z oceli a betonu velkoměsta. 

A Marilyn Monroe, jež ve Slaměném vdovci hraje naivní a hloupou blondýnu, jako by si vůbec neuvědomovala, jak silně z ní vyzařuje ženské kouzlo. V cudných padesátých letech přitom tato delikátně svůdná scéna způsobila neuvěřitelný poprask. Různé ženské a náboženské spolky proto prosadily, aby se do výsledného filmu dostala lehce pozměněná verze záběru, kde bílé šaty neodhalí víc než kotníky a lýtka. Díky nesčetným fotografiím je však mnohem známější ta "nezcenzurovaná" scéna, na nichž lze mnohdy krásně vidět i Marilyniny bílé kalhotky.

Ostatně i samotné natáčení tohoto záběru si vyžádalo svou dlaň. Natáčelo se v jednu hodinu ráno přímo na Manhattanu a Marilyn Monroe přilákala více než 5000 zvědavců, kteří při každém vzdutí šatů pískali, tleskali a smáli se. Tehdejší manžel blonďaté sexbomby, Joe DiMaggio, po sledování mnoha a mnoha pokusů (Marilyn neustále zapomínala text a tak existují dlouhé hodiny nepovedených záběrů) podal žádost o rozvod.

Zajímavou dohru měla tato ikonická scéna v loňském létě. Legendární bílé šaty se vydražily za 4,6 milionu dolarů (přes 80 milionů korun).


A v zámoří se dokonce slovní spojení "Marilyn Monroe moment" používá pro vzpurné šaty dodnes. Na obrázku vedle můžete vidět vévodkyni Kate, jak si prožívá svůj Marilyn Monroe moment.

pátek 9. března 2012

Čtyři slunce osvětlují úroveň českého filmu

Po skvělé Železné lady se na filmovém semináři rozhodli nás "obšťastnit" českým filmem Čtyři slunce. To si klidně mohli odpustit a místo toho nám promítnout vědeckofantastického Johna Cartera. Nový film Bohdana Slámy totiž trpí všemi nešvary současné české kinematografie.

1. Oškliví hrdinové. To je opravdu takový problém najít v českém ďolíku herce, na které nebude utrpení se koukat? Popřípadě, milí filmaři, víte o tom, že existuje něco, čemu se říká make-up? Ve Čtyřech sluncích jsem měl mnohokrát chuť vyškrábat si oči, zvláště u sexuálních scén. Brrrrrr!

2. Nesympatické postavy. Částečně to souvisí s bodem č. 1. Ať jde o postavu šíleného Karla Rodena, vousatého Rumcajse, feťáka Mádla či toho blonďatého haranta, ani s jedním z nich jsem se nemohl ztotožnit, nechápal jsem je a z hloubi srdce jsem jim přál to nejhorší. Protože způsob, jakým jednali, byl ze všech úhlů špatný.

3. Absence děje. O čem Čtyři slunce vlastně byla? Z filmu si odnáším pár mlhavých vzpomínek na rodinu nechutných socek, která je naštvaná na celý svět, utápí se ve své špíně, pak je tam najednou nějaký výlet, děvky, cesta zpátky. Hm. V podstatě o ničem. Ani nepochopíte, proč se to vlastně jmenuje Čtyři slunce. Milý pane Slámo, nestačí sebrat jenom pár slavných jmen, nacpat je do jednoho filmu a čekat, že vznikne veledílo, to si mohl dovolit možná tak Andy Warhol.

4. Depresivnost. Kdybych neseděl uprostřed řady, odešel bych po prvních dvaceti minutách, takhle mi to bylo blbý. Když film po neskutečně se táhnoucích 100 minutách konečně skončil, měl jsem chuť se zabít. Žádný šťastný konec, žádné vysvětlení, žádná naděje, nic. Je to smutný film (nevěřte tomu, že jde o komedii - budete se smát leda známým hercům v atypických rolích) o rozpadající se rodině a z každého políčka filmu jde vidět bezmoc a nezdar. Čtyři slunce z vás vysají chuť do života a zůstane vám leda tak typicky česká chuť nadávat na všechny a na všechno.

5. Platíme to dvakrát - v daních a ve vstupenkách. Čtyři slunce z nepochopitelných důvodů vyhrála ocenění na festivalu v Sundance (asi se jim v zámoří zželelo jakýchsi buranů z východu, jinak si to vysvětlit neumím). Tři čtvrtiny české filmové produkce jsou sponzorované státem a různými granty. Až jednou budu ministr kultury, jakékoliv sponzorování kultury pěkně zatrhnu. Umění je byznys stejně jako pečení dortů. Jestli je dílo dobré, najde si zákazníky, jestli ne, aspoň se z toho tvůrci/pekař ponaučí a příště upečou/natočí něco lepšího. Díky tomu, že mají čeští filmaři jisté peníze i na příšerné projekty, je to nenutí přemýšlet, zda se film bude líbit divákům. A filmy se točí pro diváky, nikoliv pro filmaře a nikoliv pro umění samotné. I Michelangelo tesal Davida pro peníze, ne pro umění, takže ty vznešené řeči o tom, že by se z umění stal byznys, si nechte.

čtvrtek 8. března 2012

Den, kdy se zhroutil Facebook

Kdo si ve středu ráno zapnul počítač, aby si zkontroloval svůj účet na Facebooku, zjistil, že namísto na nejnovější drby, fotky a odkazy přátel a známých zírá na nepopulární zprávu "Tato webová stránka není dostupná."

Přístup byl sice po cca hodině nakonec obnoven, ale situace mě navedla na myšlenku co by dělal svět, kdyby se zhroutil Facebook?


Zvýšil by se počet sebevražd? Není tajemstvím, že v reálném světě nenápadní a osamělí lidé na FB tráví více času než ti, kdo se s přáteli a známými setkávají doopravdy. Odstřihnutí od zdroje těchto zábavných informací by v některých jistojistě probudilo pocity samoty, který by mohli řešit sebevraždou.

Padaly by burzy? Facebook má sice na burzu vstoupit až letos na jaře, stovky lidí však na Facebooku vydělávají už teď. Nejde jen o spammery a tvůrce falešných stránek, ale také o drobné podnikatele, kteří skrze sociální sítě kontaktují zákazníky, představují na nich novinky i sebe sama. Vypnutí Facebooku by mohlo mít za následek pokles ekonomiky a v horším případě i menší hospodářskou krizi.

Vypukla by třetí světová válka? Jo, vy se smějete, ale i důležití lidi jsou pořád jenom lidi a mnozí z nich mají profily na FB. Putin by si třeba myslel, že ho Zuckerberg odstřihl od fotek jeho "matrjošky" (jestli víte, co tím myslím), Kim Čong Un by přišel o rozehraný Farmville... Pak by stačilo, aby se poškozený špatně vyspal, zmáčkl jisté tlačítko a BUM!

A nebo by se třeba nestalo nic. Lidi by se třeba konečně i začali věnovat svým povinnostem, ale mnohem spíš by si našli novou posedlost, například Twitter nebo by se vrátili k Solitairu.

úterý 6. března 2012

Jak jsem nedočetl 1Q84

V Entertainment Weekly jsem četl recenzi na údajně skvělou knihu od japonského spisovatele jménem Haruki Murakami, a tak jsem si ji půjčil v angličtině (japonsky jsem se ještě nenaučil a česky vyjde až na podzim) a pokusil se ji přelouskat.

Šlo o mé první setkání s japonskou literaturou a prozatím nejspíš i poslední.

Neměl jsem problém s porozuměním, právě naopak. Haruki Murakami v knize 1Q84 vypráví příběh nájemné vražedkyně zlých mužů, která si zřejmě jako jediná uvědomuje, že se svět postupně mění od zvyklostí: začíná to drobnými změnami uniforem policistů, pokračuje to zprávami o událostech, o nichž dosud neslyšela a nakonec na noční obloze uvidí namísto jednoho hned dva měsíce.

Mezitím se objevuje ještě druhá zápletka s redaktorem/spisovatelem, který dostane za úkol přepracovat zvláštní knihu mladé začínající autorky. Ta tvrdí, že její fantasy román, v němž figuruje i kouzelná ovce sežraná zaživa "malými lidmi" je podle skutečnosti. "Malí lidé" se objeví v našem světě (1Q84 - pozměněný 1984, Q znázorňuje otázku = question) a znásilní desetiletou dívku.

No a tady někde jsem přestal číst. Proč?

Jednak mi přišlo, že ani po 340 stránkách děj nikam nevedl, za druhé mi to přišlo jako snaha svézt se na vlně feministických románů, kterou odstartovali Larssonovi Muži, kteří nenávidí ženy a za třetí Murakami prostě musel v popisu děje zacházet až do nepříjemných detailů při sexuálních scénách - z toho budu mít trauma!

Takže jestli jste úchylové na japonskou literaturu nebo úchylové na naturalistický popis sexuálních praktik Japonců v 80. letech, téměř tisícistránkovou bichli vám mohu vřele doporučit. Jinak raději sáhněte po osvědčeném braku od Sophie Kinselly.

pondělí 5. března 2012

V 82 letech zemřel původní designér Star Wars

Ralph McQuarrie (1929 - 2012) byl ve svém oboru výjimkou. Ve filmovém průmyslu je to zpravidla režisér, scenárista a hlavní herecké osazenstvo, kdo slízne všechnu smetanu. Jméno Ralph McQuarrie však již od 70. let probouzí ve fanoušcích galaxie daleko, předaleko odtud různé asociace.


Byl to právě McQuarrie, kdo navrhoval vzhled planet, architekturu jednotlivých vesmírných kultur, design robotů a ladné tvary vesmírných lodí, stejně jako ďábelskou masku Dartha Vadera. Inspirací mu byly staré filmy (původní design C-3PO se nápadně podobá robotce z Metropolis Fritze Langa), všední výjevy obohacené o prvek mimořádnosti - město v oblacích - i tradice (černá maska Dartha Vadera připomíná masky afrických civilizací, černá barva v naší kultuře znázorňuje zlo a smrt).

Design původní trilogie Star Wars je dodnes rozpoznatelný díky utopistickému stylu 70. let, kdy lidé ještě optimisticky věřili, že ještě během života zažijí sci-fi. Kolonizace měsíce a cesta ke hvězdám a dalším dobrodružstvím nikdy nebyla tak blízko jako tehdy.

Ralph McQuarrie po sobě zanechal úžasný vesmír, který díky filmům a knihám z prostředí Lucasových Hvězdných válek stále existuje a neustále se rozvíjí.

Nechť odpočívá v pokoji ve světech, které pomáhal stvořit...


Nákres bitvy se světelnými meči

Neurčitý nákres Dartha Vadera zřejmě v Oblačném městě

Umělcova představa Tatooinu

Jak McQuarrie viděl měsíc Yavinu

Můj osobní favorit: přenádherné Oblačné město

Design droidů připomínal roboty ze starých sci-fi filmů

neděle 4. března 2012

Nová deska Charlie Straight: splněný americký sen

Charlie Straight jsou jedna z nejlepších současných českých kapel. Nebudu to zastírat, tihle kluci z Třince jsou mi prostě sympatičtí. Věkově jsou jen o pár let starší, preferují písně v angličtině (a oproti 99 % české hudební produkce ji ovládají perfektně), mají styl a když jsem četl jejich blog, našel jsem i podobný smysl pro humor.

Jsou to kluci, kterým se splnil americký sen: dělají to, co je baví, sami na vlastní pěst (donedávna ani neměli - a možná pořád nemají - vydavatele) a přináší jim to radost i úspěch. 

V těchto dnech Charlie Straight (Karel heterosexuál?) vydávají nové album nazvané Someone With a Slow Heartbeat. Připojuju odkaz na jednu ze skladeb, které na něm najdete.


V dnešní době internetových pirátů je těžké na vlastní pěst vydávat desku nebo natáčet film. Charlie Straight jsou mi o to víc sympatičtí, že toto postavení nezneužívají ke zdůvodnění nadsazených cen. Na netu si lze koupit jejich nové album za příjemných 149 Kč, nebo stáhnout jednotlivé písničky po 25 korunách. 

Příjemné melodie, slova, která dávají smysl, vypadá to, že ani na novém CD Charlie Straight nevyplýtvali všechny nápady a přitom se drží svého britského stylu. I přesto, že zažívají zasloužený úspěch a americký sen, mi přijde, že to jsou pořád ti samí týpci se sklony ke "geekovství", co na začátku.

Jen tak dál, Karlíci!

sobota 3. března 2012

Filmové Na cestě je na cestě k premiéře!

Dobrá zpráva pro milovníky beatniků a zvláště Jacka Kerouaca! Jeho nejslavnější román Na cestě totiž zřejmě bude mít premiéru na filmovém festivalu v Cannes v druhé polovině května.

V hlavních rolích Sala a Deana uvidíme britského herce Sama Rilyeho a Američana Garretta Hedlunda. Dámskou společnost jim bude dělat Kristen Stewart (jo, to je ta holka z Twilight, která zřejmě umí hrát) coby Marylou a Kirsten Dunst jako Camille. Ve vedlejší roli Starého Bulla Leeho se mihne i Viggo Mortensen (Aragorn z Pána prstenů).

Před několika dny studio po letech čekání konečně zveřejnilo plakát k filmu. Ve zpětném zrcátku vidíme tváře trojice hlavních hrdinů, dole je pak auto na osamocené cestě v Mexiku nebo na jihu USA.

Také se můžeme těšit na oficiální trailer, který má být zveřejněn v nejbližších týdnech. Premiéry v jednotlivých evropských zemích jsou rozházené tak daleko od sebe, že vůbec není jasné, kdy se film dostane k nám.

V Belgii má Na cestě premiéru 23. května, v Británii až 21. září a Němci se dočkají 4. října tohoto roku.

Jakožto velký fanoušek Kerouaca už se na film celý třesu. Jestli se do České republiky film dostane ještě později než do Německa, vážně uvažuju o tom, že se vydám na cestu a film zhlédnu někde v zahraničí.