Těším se na Avengers!

Nejen kina a plakátovací plochy v centru měst, ale taky sociální sítě, stránky časopisů a dokonce i obchody s oblečením jsou v posledních dnech zaplaveny šesticí superhrdinů. Komiksový film Avengers, v němž spolu bok po boku bojují Iron Man, Kapitán Amerika, Černá vdova, Hulk, Hawkeye a Thor, netrpělivě očekávali geekové i široká veřejnost. Marvelovským filmům se totiž daří skloubit akci s vtipem, bezvadné efekty s dávkou kvalitního herectví a silným příběhem navrch.

Avengers mají zatím velice dobré hodnocení jak na ČSFD, tak na IMDb a dle mého názoru jsou jen krůček od toho, aby se z nich stal opět popkulturní fenomén, jakým byli superhrdinové ve 40. a pak znovu v 60. letech.

Ostatně v kterém jiném letošním filmu byste našli takovou koncentraci hereckých es? Robert Downey Jr., Scarlett Johansson, Chris Evans, Chris Hemsworth, Stellan Skarsgard, Samuel L. Jackson, Gwyneth Paltrow a taky Cobie Smulders (Děti, bylo léto 2012 a teta Robin se rozhodla připojit k Avengerům, aby pomohla zachránit Zemi). 

Takže už se fakt těším, až si vezmu obří kelímek s colou, sáček popcornu a tenhle ryze komerční a oddechový film navštívím.

Dvě pěkné reklamy

Reklama nemusí být jenom ukřičená, rádobyvtipná (rozuměj trapná) nebo nudná (jakákoliv reklama na kosmetické přípravky či prací prostředky). Bohužel se k nám ty nejlepší dostanou jen zřídkakdy.

Před dvěma měsíci uveřejnil Cartier krásnou reklamu s kočkovitou šelmou, jíž má v logu. Tříminutový (ano! čtete správně) spot mapuje historii klenotnické firmy od počátků až po současnost a je stejně vybroušený jako jejich šperky. 

A teď jsem ještě našel skutečně romantickou (první máj se blíží) reklamu na dietní Colu. Dva cizí lidé jsou v kině na klasickém romanťáku Casablanca a pak se stane něco kouzelného...

Bičík už nemusíte skrývat: sadomasochistická harlekýnka boří tabu

Dívka se setká s mužem, zamiluje se do něj a zjišťuje, že má tajemství. Ne, Christian Grey z úspěšného amerického románu Padesát odstínů šedé (Fifty Shades of Grey) není upír. Ale zápletka je v podstatě stejná jako v bestsellerovém Stmívání. Záhadný milionář jenom mladičké studentce Anastasii namísto upířích tesáků odhalí svou zvrácenou zálibu v sadomasochismu.

Tím je kniha, jíž se v USA během prvního týdne prodalo před sto tisíc výtisků, výjimečná. Sexuální hrátky, v nichž nemalou roli hrají pouta, bičíky a v neposlední řadě taky Christianova šedá kravata, autorka E. L. James popisuje natolik otevřeně a detailně, že se při jejich čtení budou červenat i liberální čtenářky. Některé pasáže se svou intenzitou a detailností přibližují pornu. Ve Spojených státech se knize přezdívá „porno pro maminky“ právě kvůli úspěchu mezi mladými matkami, které po náročném dni chtějí snít o tom, jak se o ně krásný princ postará a jediné, co musí dělat na oplátku, je bezpodmínečně poslouchat jeho rozkazy.

E. L. James pomocí ich-formy navozuje intimní atmosféru, čímž se snaží zachránit poměrně zoufalou úroveň psaného projevu. Ne že by se kniha četla špatně. Příběh plyne logicky a svižně, ovšem když asi potřetí na téže stránce čtete hrdinčino překvapené „Holy shit!“ následované prázdnými frázemi o tom, jak se její „vnitřní bohyně tetelí sladkým žárem“, říkáte si, že příběh měl možná zůstat jen na internetu. Padesát odstínů šedé ostatně vzniklo tak, že autorka přepsala erotickou povídku z prostředí fenoménu Twilight.

Ale kniha se prodává. Zajímavé je, že elektronická verze jde na odbyt lépe, než klasický paperback. Že by se čtenářky styděly za to, co čtou za brak? Padesát odstínů šedé koneckonců není nic víc než hodně drsná harlekýnka. Potěšení, které si ženy s chutí dopřejí, ale raději se tím nebudou nikde chlubit.

Je tak jen otázkou času, než Padesát odstínů šedé po ložnicích amerických domácností okoření i ty české. 

(čteno a psáno pro studentský čtrnáctideník FLEŠ)

Prvních 100 příspěvků!

Třikrát hurá, sláva a bouchejte šampaňský! 

Můj blogísek tímto textem slaví jubilejní stý příspěvek (můžete si to spočítat sami, jestli mi nevěříte). Když jsem sem 29. ledna tohoto roku přidal historicky první příspěvek, doufal jsem, že se mi podaří jet stylem aspoň dva příspěvky denně už navěky, což se mi sice nepodařilo, ale oproti jiným blogům jsem na tom s přidáváním nových příspěvků pořád poměrně dobře. 

Doufám, že budu mít pořád o čem psát, a že mě chuť k blogování jen tak nepřejde. Ocenil bych trochu větší zpětnou vazbu od čtenářů, ale hádám, že člověk nemůže mít všechno. Každopádně děkuji všem pravidelným čtenářům, komentujícím i pasivním návštěvníkům.

A teď trocha statistik: 

Za ty tři měsíce, co Tak pravil Radek Blažek funguje, si moje výlevy přečetlo 9487 lidí. Průměrná čtenost se tedy pohybuje okolo 105 zobrazení za den. Ale zvedá se - zpočátku jsem měl denní návštěvnost kolem třiceti, zatímco včera už to bylo přes 160 zobrazení.

Mých top 5... NEJČTENĚJŠÍCH ZÁZNAMŮ

5. Jak jsem vydal knížku (158 zobrazení)
4. Komunistka Semelová čelí trestnímu oznámení (162 zobrazení)
3. Mých top 5... CEREÁLIÍ (447 zobrazení)
2. Výjimečný rok 2012: budu se dívat na Českou Miss! (559 zobrazení)
1. "Ondřeji prosím!" Drsné video se stalo hitem internetu (2015 zobrazení)

Z toho vyplývá, že moje čtenáře nejvíc ze všeho zajímá drsný virální fenomén, v němž ideálně musí vystupovat krásné dívky a vrcholem blaha je, když u toho můžou chroupat cereálie (jinak si neumím vysvětlit, proč má taková blbost tak vysokou čtenost). Zároveň to jsou antikomunisté se zájmem o amatérské psaní.

ZDROJE PROVOZU - jsou slova a výrazy, které zavedly internetové surfaře na můj blog. Nejvíc návštěvníků se sem dostalo při vyhledávání "Ondřeji prosím" - 448. Následovali ti, co googlili "Nesquik cereal" - 145 a "Drsnej rozchod v Praze" - 85. Nějaké drobné taky přilákal film "In Time" a moje jméno samotné.

A z čeho mám největší radost? Když se můj blog při vyhledávání umisťuje hned v prvních výsledcích a když svým psaním něco ovlivním - díky mému textu o Pýše a předsudku a zombiích se tato kniha objevila na pultech knihkupectví i v češtině! 

Ještě jednou díky za přízeň!

Jak jsem o zub moudrosti přišel

Zuby moudrosti prý mají lidi, ke kterým ještě nedošla evoluce. Evolučně výš jsou lidé, jimž chrup končí "sedmičkami" - moderní člověk totiž zadní zuby původně určené ke zpracování syrového masa vůbec nepotřebuje. 

Úplně vpravo dole vidíte, jak křivě mi zub moudrosti rostl.

Já ještě patřím k těm neandrtálcům, kterým se čtveřice osmiček vyklubala. A jedna spodní mi bohužel vyrostla nakřivo. A nemyslím nakřivo jako lehce vychýlené z pravidelného směru, myslím jako o 90° nakřivo. A tak mi po rentgenu dutiny ústní bylo řečeno, že mě vyjmutí onoho zubu čeká a nemine.

Ze zubařů strach nemám, protože mým zubařem je odjakživa můj strejda, a když už jsem přežil trhání mléčné stoličky zahradními kleštěmi, přežiju všechno. Z trhání zubu, který je až kdesi vzadu, jsem ale zrovna radostí neskákal, to zas ne.

A takhle nakonec se vytrhnutý zub
vyjímal v mé dlani - je větší,
než jsem čekal.

K mému štěstí ani nepřispěla skutečnosti, že jsem zákrok měl postoupit v sobotu v poledne, kdy zbytek rodiny plánoval společný oběd - tolik jsem se těšil na lososa a místo křehké ryby jsem nakonec v ústech cítil bodnutí injekce s umrtvovací látkou. V zubařském křesle jsem zavřel oči, pevně sevřel pěsti a čekal, co se bude dít.

Nebolelo to, ale cítil jsem tlak, jak strýček zubař páčil zub ven. Naštěstí to netrvalo dlouho a stolička vyklouzla ven. Ještě ten den jsem byl schopen sníst k večeři toho lososa, co mi máma nechala v restauraci zabalit. A i když dnes pořád ještě raději koušu na opačné straně pusy, už mě to skoro nebolí a vůbec jsem nenapuchl, takže se celý zákrok zdařil. 


A zase se můžu naplno smát! Jenom doufám, že se absence zubu moudrosti neprojeví na kvalitě mých textů...

Začíná sezóna hezkých mraků!

Při cestě z Prahy domů jsem si z okna autobusu všiml, že se na obloze začínají objevovat krásné letní mraky. Taková ta krásně nadýchaná oblaka, co připomínají kopce šlehačky. Je radost na ně pohledět, třebaže právě ony působí letní deštíky a bouřky.

Vím, že mít své oblíbené mraky, zní dost zhuleně, ale na comulech a comulonimbech (Wikipedie poradila) je něco vznešeného, majestátního a krásného. Kdyby existovali bohové, v těchto oblacích by měli své paláce. 

Fakt stojí za to nekoukat jenom pod nohy, ale občas taky vzhlédnout vzhůru.

Noční procházky

Mám rád noční procházky. 

Když se vracím pozdě v noci domů z brigády či z nějakého posezení s přáteli a všude je ticho. Noční vzduch je příjemně svěží, i v horkém létě chladivý a navíc voní. V závislosti na ročním období voní po dešti, voní listím, sněhem, kytkama...

Ulice jsou prázdné, nanejvýš sem tam kolem projede auto. Městskými ulicemi se toulají kočky, ve větvích stromů zpívají slavíci. Když jde člověk sám, může nerušeně přemýšlet. Jestli jde s někým, aspoň se nebojí a má někoho, s kým tu zvláštní chvilku může sdílet.

Při troše štěstí jde vidět i měsíc a hvězdy. V zimě lovce Oriona, v létě Střelce a Labuť.

Pomalu se blíží léto a to je doba, kdy jsou cesty ztemnělým městem nejzajímavější a nejčastější. Posledních několik let jsem v létě pracoval na městské věži. Čas od času jsme měli i noční prohlídky a já po konci směny jezdil domů na skútru nebo chodil pěšky. Kolik zajímavých nápadů na povídky jsem na těchhle cestách dostal! Letos na věži už sice dělat nebudu, ovšem i na mé nové brigádě jsou některé směny do jedenácti večer, takže o svou pravidelnou porci romantiky nepřijdu.

A tady je písnička, kterou mám s letními nocemi spjatou - ani nevím proč - snad, že se tam zpívá o hvězdách, které záři nad tebou, o nočním vánku, který šeptá "miluji tě" a o ptácích, kteří zpívají ve větvích platanu.

Blog 1000 Awesome Things je kompletní!

Po tři roky americký blogger Neil Pasricha na svém blogu 1000 Awesome Things uveřejňoval drobné maličkosti, díky nimž je život krásný. Například vůně pekárny, když v kapse najdete staré peníze, nebo na semaforech chytnete zelenou vlnu.

Jeho optimistického kázání si všimli i vydavatelé, a tak výběr těch nejlepších "things" vyšel (prozatím) ve třech publikacích. Jednu z nich doma mám a je to moc příjemná knížka, která vás nakopne a povzbudí, když jste smutní nebo máte z něčeho obavy.

A dnes, 19. dubna 2012 se na blogu objevil poslední zápis s číslem #1. A co že je ta poslední báječná věc, na kterou jsme tři roky čekali? "Cokoliv, co chcete, aby zde bylo." Samozřejmě! Protože svět je úžasností plný a 999 položek nemůže obsáhnout všechno. Geniální.

Gratuluji kolegovi bloggerovi k dokončení dobré práce, ke splnění jeho amerického snu a přeju mu, aby jeho život byl stejně "awesome" jako ty maličkosti, o kterých psal.

Porce ranních titulků

Zprávy, které mě při pravidelném ranním brouzdání internetu zaujaly. 

• Obézní nebožtík roztavil krematorium v Německu - trocha černého humoru člověka po ránu nakopne jako černá káva. Článek přímo vybízí k urážlivému komentáři jako "Jak se to jen mohlo stát? Ve zpopelňování byli Němci vždycky dobří..."
• J. K. Rowlingová pracuje na encyklopedii světa Harryho Pottera - No konečně! Britská spisovatelka si užívala zaslouženého odpočinku a teď se zřejmě zase dala do práce. Na podzim má vyjít její kniha pro dospělé čtenáře, jež s Harry Potterem nebude mít vůbec nic společného, a encyklopedii kouzelného světa fanoušci netrpělivě vyhlíží už stejně dlouhou dobu, jako trvá studium v Bradavicích. 
• Emma Watson natáčela jen v podprsence a mini šortkách, předvedla i tetování nad zadečkem - titulek je v tomto případě sice delší než celý článek, ale tady jde především o fotky, že ano... Snímky zachycují bývalou Hermionu při natáčení filmu Bling Ring o skupině teenagerů, kteří se baví vloupáváním do domů celebrit. Tetování je samozřejmě falešné. Kdyby se mi Emma Watson vloupala do domu, rozhodně bych si nestěžoval...

Doufám, že vám tyhle tři titulky v každodenní porci špatných zpráv trochu zvedly náladu!

 

"Ondřeji, prosím!" Drsné video se stalo hitem internetu

Před pouhými dvěma dny se na YouTube objevilo pětiminutové video "Drsnej rozchod v Praze"  zachycující - jak už název napovídá - skutečně drsný rozchod jakéhosi Ondřeje s dívkou, co ho zřejmě dva roky podváděla. Ve videu zazní prosba "prosím" pětasedmdesátkrát - prý to někdo skutečně počítal. O tom, nakolik je morálně a legálně správné umístit takto intimní video na net, kde ho může vidět celý svět, psát nebudu. Z hádky vyplývá, že slečna rozhodně není žádný andílek a jakožto člověk neznalý celé situace, nebudu nikoho soudit.

Ne. Víc mě zajímá, jak se z obyčejného soukromého videa, jichž jsou na internetu milióny, stane fenomén.

Dnes už původní video, které během dne zhlédlo přes 350 tisíc lidí, není k dispozici, neboť jej autor odstranil. Jenže reakce sociálních sítí se už spustila jako lavina. Proto na Facebooku vznikly minimálně tři skupiny (plus skupina fanoušků Ondřejova mercedesu), kdosi nářky zoufalé slečny hudebně zremixoval, objevily se i parodie a samozřejmě se vyrojily i humorné obrázky ve stylu 9gagu.

Kdo video nestačil zkouknout, má pořád možnost, neboť ačkoliv jej autor dal pryč, někdo jiný ho na YouTube nahrál znovu.

A jaké přísady má tedy virální hit obsahovat? 

Emoce - ty jsou zde skutečně vybičované k bolestné absurditě.

Chytlavou hlášku nebo vtip - "šukala jsi s T/tesařem, ty kurvo!", "Prosím, prosím Ondřeji!" a pak cosi se šlapkama (viz obrázek výše) - nepochopil jsem, zda jde o boty či o lidové označení prodejné děvy - video je hodně roztřepané a ne všemu lze rozumět.

Záběr do soukromí - intimní video Paris Hilton mělo masový úspěch, jelikož dávalo nahlédnout do soukromí. I "Drsnej rozchod" nabízí pohled do situace, kterou spousta lidí zná. A je nepochybně lákavé podívat se, jak to řeší cizí lidi. Protože člověk je tvor zvědavý od přírody - prodejnost bulváru je skvělým příkladem. Někdejší humbuk kolem SuperVáclava (který se ukázal být fikaným marketingovým tahem), také těžil z toho, že videa zachycovala "obyčejné" lidi v běžných situacích, které se nějak zvrtnou.

Teď jenom čekám, kdy se ukáže, že to celé byla jenom skrytá reklama na crocsy.

Nebojte se Fobie

Přiznejme si na rovinu - 99 procent studentských projektů končí v moři zapomnění, kam odplují důsledkem žabomyších válek mezi studenty, náhlou změnou zálib, nechutí cokoliv dělat po prokaleném víkendu nebo prostě nezájmem okolí.

Moji spolužáci z žurnalistiky na Fakultě sociálních věd se však s třetím číslem svého čtrnáctideníku Fobia derou výš a výš, aby se vzepřeli tomuto pravidlu a dostali se mezi jedno procento výjimečných projektů, které mají potenciál stát se něčím víc. Svůj publicistický časopis nemají vypilovaný pouze v oblasti žurnalistické práce, nýbrž i po vizuální stránce a svěží propagací přes Facebook a Twitter (chybí jim zatím webová stránka, ale třeba i na ni ještě dojde).

Upřímně musím přiznat, že jsem byl po přečtení prvních dvou čísel trochu skeptický, protože mě témata nijak zvlášť nezaujala a s některými komentáři a recenzemi jsem nesouhlasil. Avšak třetí číslo (ke stažení ZDE) mě skutečně uchvátilo. 

Hned na straně 3 začíná obsáhlý komentář Lucie Palkoskové k dvojímu metru extremismu. V podstatě je to samé, o čem jsem psal do Třebíčského deníku - komunistická ideologie je tolerována, zatímco nacistická tvrdě potlačována. Rád bych se dočkal jejich zrovnoprávnění.

Tématem čísla je podzemí, proto na páté straně najdete velice živě napsanou reportáž z tunelů pražského metra. Tu jsem skutečně zhltl od perexu po závěr. Možná by neuškodilo ji trochu zkrátit a proškrtat, neboť pět stránek je pro současného zhýčkaného čtenáře příliš.

Každopádně na skvělou reportáž z metra navazuje možná ještě o fous lepší záznam o průzkumu podzemí na místě bývalého Stalinova památníku na Letné. Ta na třech stránkách s mnoha fotografiemi ani nezačne nudit, navíc ji autor Michal Červenka pojal téměř jako dobrodružnou povídku v ich-formě.

Pak mě ještě zaujala a následně potěšila krátká úvaha Honzy Hrbka na rozdíl mezi přeplácaným stylem hudby 80. let a šedivou jednoduchostí devadesátek, na které dodnes lidé navazují např. converskami. Je to zase přesně to, co říkám pořád, tedy že 80. léta byla omyl. Jde navíc o text napsaný s vtipem a nadhledem.

Tak se nebojte a zkuste si Fobii přečíst.

Aby nás ten smích brzy nepřešel...

„Horší to už být nemůže!“ „V příštích volbách budu volit komunisty.“ „Tahle vláda ničí naši zemi, příšernější jsme ještě neměli.“

V úterý si vláda prožila horké chvilky v boji o přežití. A ze škodolibých příspěvků na diskusních fórech, blozích a stránkách novin vyplynulo, jak nízkou podporu veřejnosti má Petr Nečas se svou partou. Ačkoliv jde o kabinet vzešlý z demokratických voleb, jehož představitelé předem upozorňovali na nutnost škrtů, Čechy chuť k reformám, zdá se, přešla.

Zásluhy na tom má nejmenší koaliční strana Věci veřejné, která předvádí, že i s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo. „Veverky“ už rok střídavě vyceňují zoubky, honí se za vlastní oháňkou a přeskakují z větve na větev ve snaze zachránit si nenapravitelně pošramocenou pověst. Neuvědomují si, že nejlepší by pro všechny bylo, kdyby si našly útulnou díru, v níž by mohly tiše chcípnout.

Naštvaní voliči však na druhé straně netuší, co by znamenalo jisté vítězství levice v předčasných volbách. Oranžoví a rudí by přeochotně spojili síly a na jedno volební období udělali z České republiky socialistický ráj. Bohuslav Sobotka ostatně oznámil, že plánuje zrušit většinu reforem a znevýhodnit podnikatele a firmy. Obávám se, že důsledkem plánovaného ráje by bylo peklo, jako už tolikrát v historii.

Třebaže současná vláda není perfektní (nevěřím, že by nekonečné zvyšování daní něčemu pomohlo), mohli bychom na ni za pár let vzpomínat s láskou.


Psáno pro studentský čtrnáctideník Fleš, pochváleno docentkou Barborou Osvaldovou.

5 popkulturních mýtů a jejich zboření

1. Herečce Shirley Eaton při natáčení bondovského filmu Goldfinger hrozilo smrtelné nebezpečí při natáčení slavné scény, kdy je potřená zlatou barvou. Je to nesmysl, který byl populární v 60. letech, kdy lidé věřili, že lidské tělo dýchá kůži. Věřili tomu dokonce i filmaři, proto herečce nechali kousek kůže nepokrytý.








2. "Zaoblená" zpěvačka Mama Cass z The Mamas And The Papas zemřela kvůli zadušení šunkovým sendvičem. I přes důkladnou pitvu se tento mýtus rozšířil, snad aby parazitoval na zpěvaččině prostorově výrazném zjevu. Skutečný důvod smrti však má s její obezitou taky co dočinění - Mama Cass zemřela na infarkt v pouhých 33 letech.

3. V jedné scéně v Čaroději ze Země Oz střihač omylem ponechal záběr, jak se v pozadí jeden z liliputánských herců oběsil na větvi. Jistá zvláštní scéna ve filmu skutečně zůstala, ale odborníci (ano, zřejmě už existují i odborníci na tohle) zjistili, že jde pouze o ptáka, který roztahuje křídla.

4. Walt Disney ve skutečnosti nezemřel, nýbrž nechal své tělo zamrazit pomocí kryogenetické metody, aby se mohl probudit za spoustu let a vidět, jaký měly jeho filmy dopad na svět. Tomuhle snad i v 60. letech mohli věřit jenom ti lidi, co věřili, že Elvise unesli mimozemšťani. Otec Mickey Mouse byl ve skutečnosti zpopelněn a pohřben. Každopádně kdyby to byla pravda a Walt Disney se probudil k životu, doufám, že si v televizi nenaladí Disney Channel. Jeden díl Hanny Montany a ani kryogenetika by ho neuchránila od infarktu.

5. V jedné scéně ve filmu Tři muži a nemluvně je za záclonou vidět duch chlapce, který na place zemřel. Tato legenda je rozšířená dodnes, ačkoliv v ateliéru nikdo neumřel. Ve skutečnosti se jedná pouze o kartonovou postavu, jako stojí například v kinech.

Pár střípků ze showbyznysu a/neboli mého života

• Game of Thrones dostala zelenou pro třetí sérii. To je mi ale překvapení! Vážně si někdo myslel, že to zruší?
• Český film Vrásky z lásky je podle všeho světlem naděje v temné prázdnotě české kultury. Tak to alespoň popisují kritici a pár spolužáků. No nevím nevím, jestli chci vidět další film s Bohdalkou.
• V McCafé mají dobrej straciatellovej dortík. V Ovocném Světozoru byla fronta, tak jsme holt přeběhli Václavák - vím, jsme děsní - jsme v největším českým městě a zmůžeme se tak akorát jít do McCafé...
• AAA Auto mi začalo spamovat mejl. O důvod víc, proč se týhle pochybný firmě vyhýbat. Jakoby nestačilo, že se jejich akcie houpou z 9 na 18 korun a zase zpátky...
• Češtinářka napsala místo Louis de Funés na tabuli Louis de Funus. Zajímalo by mě, nač v tu chvíli myslela. Černé myšlenky už se zřejmě vkrádají i na akademickou půdu.
• DAMN! Na net už pronikly fotky, jak Miley Cyrus běhá se svým pejskem, aby si udržela postavu. Taky bych si šel běhat, kdyby si z nás počasí nedělalo šprťouchlata.
• Hudební seriál Glee se v nové sérii potýká s nízkou sledovaností. Abych parafrázoval sám sebe o pár řádků výš: to je mi ale překvapení! Vážně si někdo myslel, že to nezruší?
• Betty White všechny ohromila, když si v 90 letech založila účet na Twitteru a začala přes něj psát flirtovné tweety jiným celebritám. Teď se ukazuje, že její profil je nejspíš falešný. Veřejnost však spíše ohromilo, že lechtivé tweety nepsala ona.

Dilema filmového maniaka

Zrovna včera večer jsem opět stál před těžkou volbou: mám si pustit nový film, u kterého si nejsem jistý, zda se mi bude líbit, nebo mám sáhnout po osvědčeném kousku? 

Jeden můj kamarád se nerad dívá na filmy, které nezná, protože se bojí, že se mu nebudou líbit.

Sice je to poněkud výstřední postoj, ale pochopitelný. Jedinou nevýhodou je, že člověk v objevování kinematografie v určitém bodě ustrne a neposune se k jiným filmům. Na druhou stranu si taky ušetří zklamání, když film nesplní jeho očekávání a zjistí, že jde jenom o přeceňovanou blbost.

Vzpomínám, jak mě hrozně zklamaly vychvalované filmy jako Sladký život, Kill Bill 2, West Side Story a Kachní polévka. Na druhou stranu se mi líbily kritizované Panna nebo orel, Dorian Gray, Letíme do Ria a Vřískot 4. Umění je hrozně subjektivní záležitost.

Já se snažím kdykoliv je to možné vyzkoušet nový film, protože si říkám, že když se mi nebude líbit, aspoň budu mít o ohodnocený film navíc na ČSFD. Ale čas od času mě taky přepadne chuť pustit si některý z mých favoritů a zjistit, zda Sněhurka procitne ze spánku, zda se Titanic tentokrát potopí, zda Norma Desmond aspoň jednou natočí trhák a zda si Fred nakonec vezme Ginger, anebo jestli se jejich veselý valčík změní v pohřební pochod.

Samozřejmě to pokaždé skončí úplně stejně, ale možná proto máme filmy rádi. Protože když se nám líbily jednou, už víme, co od nich máme čekat, a nezklamou nás.

Barevné kalhoty

Zdá se, že letošní jaro a léto bude ve znamení barev. Na výrazná trička už jsme si všichni zvykli, i přes křiklavé boty jsem se už přenesl, další v řadě jsou kalhoty.

V Česku má na rozšíření této módy zásluhu Albert Černý, zpěvák kapely Charlie Straight, který se stal jakousi mladistvou módní ikonou. Stačilo, aby se na obalu desky objevil v červených kalhotách a jejich prodej se zvýšil o 100 procent. Červené, bleděmodré, tyrkysové, zelené a fialové kalhoty se staly jeho trademarkem.

Jo, na někom to vypadá celkem dobře, ale já bych se v červených kalhotách cítil asi jako toreador, který se snaží vyprovokovat pozornost okolí. Červená prostě není moje. Ale nějaké bleděmodré, zelené či jiný studený odstín bych si možná byl ochoten pořídit. Třeba takové nějaké světle modré, jako má pán na obrázku vedle to sako. Takové by se mi celkem i líbily.

Je samozřejmě taky důležité, jak výrazné kalhoty nosíte. Jestliže už bych poutal pozornost spodní polovinou těla, na rozdíl od pánů na obrázcích bych vrchní část zachoval co možná nejjednodušší a nejstřídmější - bílé tričko nebo košile, šedé sako, černý svetr - kombinujte dle libosti. Vlastně to není zas tak špatný nápad, ještě o tom popřemýšlím a třeba si veselé kalhoty vyzkouším, až budu obměňovat jarní a letní šatník.

A nebo se možná poohlédnu po uhlově černých kalhotách - ty taky poutají pozornost, ale důstojně a bez povyku.

Home Sweet Home

Po dvou týdnech jsem zase jednou přijel domů.

Je fajn zase usednout za svůj psací stůl ve svém pokoji, poslouchat konverzaci rodičů, podrbat psa za uchem a dokonce i bráchovo drnkání na kytaru, které mě dřív štvalo, mám teď za příjemnou kulisu (možná je to ale taky tím, že se za tu dobu zlepšil a nehraje pořád to stejné).

Je super se svalit do křesla v obýváku a jen tak si surfovat mezi stopadesáti televizními programy (konečně jsem už viděl od začátku do konce nové Události, ale o tom až někdy jindy).

Je božské večer ulehnout do své vlastní postele, sáhnout po knížce nebo časopise, které jsem nechal rozečtené na nočním stolku, a pokračovat tam, kde jsem přestal, jako by se nic nestalo.

Je skvělé domluvit si schůzku s dlouho neviděnými přáteli a strávit večer povídáním a hraním hloupých her (protože o ty hry ve skutečnosti ani moc nejde).

Je zajímavé projít se po rodném městě a pozorovat, kolik věcí se za tu poměrně krátkou dobu změnilo (Cože? Nový obchod s čokoládou? Kebab se přestěhoval?) a kolik ne (Hm. Tu díru uprostřed silnice mohli opravit. A ten strom před gymnáziem si říká o pokácení už asi deset let a pořád tam stojí...).

Výhodou kočovného života studentů je, že se během školy můžou těšit domů, a doma pak zase na školu a spolužáky. A jak říkávala moje prababička: není lepší způsob, jak strávit život, než těšením se.

Mých top 5... SONGŮ V PŘEHRÁVAČI

V tramvaji a metru si většinou čtu, proto hudební přehrávač používám hlavně na delší cesty - třeba když jedu z Prahy domů a naopak - nebo když zrovna nemám co číst a nemám chuť si prohlížet panoptikum lidí v městské hromadné dopravě.

Říká se, že playlist v iPodu na nás prozradí víc, než psychoanalýza Sigmunda Freuda. Nevím, jestli to je pravda, ale pokud mě chcete analyzovat, tady máte aktuální data.

5. Del Shannon - Runaway - Dynamická melodie a smutný text o dívce, která zpěvákovi utekla? To je pro mě neodolatelná kombinace! Navíc, třebaže jde o píseň z roku 1961, to ještě pořád zní jako 50. léta - je tam saxík (nebo možná trombón) a kytara.

4. The Beatles - Ain't She Sweet - Beatles mám rád především v jejich prvním období, kdy ještě hráli jednoduché rocknrollové songy a ne zdrogované úchylárny. Ain't She Sweet vznikla už ve 20. letech, čili dlouho předtím, než se v Liverpoolu čtveřice budoucích superstar vůbec narodila. Líbí se mi, jak jazzovou píseň předělali v rocknroll.

3. George Gershwin - Rhapsody In Blue - Mám rád klasickou hudbu. Málokterá se však hodí do sluchátek na cesty. Gershwinova Rapsodie v modrém je poměrně krátká (9 minut není v klasické hudbě moc), svěží, veselá a nemá moc hluchých míst. A je v ní krásně vidět, jak ve 20. letech začal do klasické hudby pronikat jazz.

2. The Five Satins - In The Still Of The Night - Ach, to je sen! Kdykoliv tenhle song slyším, představím si americká 50. léta: letní večery ve fastfoodech s hamburgery a mléčnými koktejly, autokino a romantický výhled na pravidelnou síť ulic města v údolí.

1. The Mamas & The Papas - California Dreamin' - Sice preferuji hudbu 50. let, ale 60. léta mají pořád něco do sebe. Stejně jako se v téhle lehké kytarové písničce zpívá, taky často sním o Kalifornii, protože tam je modrá obloha, sluníčko a teplo, kdežto u nás je skoro tři čtvrtě roku zima.

2. série Game of Thrones si kvalitu drží a držet bude

Winter is coming? No. Winter is here!

Druhá série Game of Thrones přišla o víkendu a na rozdíl od zmiňované zimy se na ni všichni těšili. Bodejť by ne. Poslední díl neuvěřitelně dobře zvládnutého fantasy seriálu HBO odvysílala naposledy na konci června a fanoušci bezmála roční pauzu těžko snášeli jen díky knihám z prostředí Písně ledu a ohně.

Jak já jsem se těšil na tyhle úvodní titulky...

Premiérový díl nazvaný "The North Remembers" nás vrací zpátky do děje v místě, kde první série skončila, jako by se dlouhá pauza vůbec nekonala. Postavy jsou pořád tam, kde jsme je opustili, vypadají stejně (i když Daenerys mi přišla nějaká opuchlá v obličeji), prostředí je pořád stejně povedené.

Jediný rozdíl byla absence většího množství krve, násilí a sexu, na který jsme byli zvyklí z první série. Nebo se mi to možná jenom zdá, protože právě tyto momenty se mi vryly do paměti nejvíce. Každopádně jako čtenář dobře obeznámený s dějem celé následující série mě nepřestává fascinovat, jak se tvůrcům daří děje VELICE objemné knihy vměstnat do nějakých deseti epizod.

Nebojím se proto ani klesající kvality, protože seriál je na rozdíl od jiné televizní tvorby zpracováním knižní série, která si drží kvalitu i po třech tisících stránkách a autor George R. R. Martin má příběh pevně v rukou.


A už se těším na další díl!

Když se googlíte, možná něco najdete!

Aby bylo jasno, píšu svoje jméno do Googlu asi jednou za dva až tři dny. Není špatné vědět, jak si člověk stojí ve vyhledávači. Po zadání "Radek Blažek" Google zpravidla vychrlí profily mě či mých jmenovců na Facebooku, stránky jakéhosi bezpochyby úspěšného podnikatele v oboru lakovacích kabin a taky tento můj blog. 

Včera jsem se však nevzdal po první stránce a zabrouzdal jsem i hlouběji do hlubin internetu. Pár článků z Třebíčského deníku, nějaké moje texty z literárních soutěží, dokumenty týkající se Gymnázia Třebíč, můj táta... A OMG! Článek na Komsomolu? 

Začíná duševní dialog v mé hlavě:

Komsomol... Počkat, nejsou to nějací ti mladí komunisti?
No jasně! 
Ale proč píšou o mně?
Nevím, ale je to jako když se Karlem Čapkem zabývali nacisti...
No jo! To máš pravdu! Kámo, jsme úplně jak Karel Čapek!
Hustý!

Tak jsem si na odkaz klikl a pochopil jsem, že se jedná o komunistickou reakci na můj článek do Třebíčského deníku o studentovi, který podal trestní oznámení na komunistku Semelovou. Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet, že jsem se dostal do hledáčku mladých levičáků, ale každopádně je hezké vědět, že někdo moje články doopravdy čte. Moje pochybná sláva zazářila i na samotných stránkách Třebíčského deníku, kde se pod mým článkem rozpoutala menší diskuze na téma komunismus.

Takže co z toho vyplývá? Že není na škodu čas od času vyťukat svoje jméno do Googlu a zjistit, jestli se o vás píše - a pokud ano, tak co.

Revenge vsází na to, že pomsta je sladká

Jeden nový seriál mi nestačil, a tak jsem si ve svém oblíbeném popkulturním časopise našel tip na dramaticko-thrillerovou sérii Revenge (IMDb rating 8.2). A přestože jde o 40minutové epizody, do nichž se obvykle dostávám delší dobu, příběh blondýny, která - jak už název napovídá - se chce pomstít, mě chytl jako stupidní melodie songu od LMFAO.

O čem to je: Před 15 lety byl otec Amandy Clarke falešně obviněn z teroristického útoku a následně ve vězení zemřel. Amanda se s novou identitou coby Emily vrací do přímořského letoviska, kde žila, aby dosáhla spravedlnosti po svém. Přitom divák pozoruje nejen složité intriky mazané hrdinky a jejího ajťáckého kamaráda, ale taky komplikované vztahy místní smetánky, jejichž kalendáře plní samé večírky, obědy a charitativní akce. A navíc nikdy nevíte, zda je daná situace omyl, nebo součást Emilyna mistrovského plánu.

O čem to není: Nejde o klasický příběh, jak se nevinné hlavní hrdince někdo snaží ublížit. Ne. Tentokrát je to hlavní hrdinka, kdo kuje pikle proti svým nepřátelům. A při sledování cítíte škodolibou radost, když se záporákům "přihodí" špatné věci. A fandíte jí, aby se jí to povedlo, aby jí každý střípek vyšel na správné místo. Že pomsta je sladká, už víme dávno. Ale teprve teď toho pořádně využili tvůrci televizního seriálu.

Proč se na to koukat: Hlavní hrdinka je chladná kráska, jejímž cílem je zničit životy spoustě lidí, ale přesto s ní chtě nechtě sympatizujete. Epizody jsou napínavé, zajímavé a moc pěkně natočené. Všechno se tam děje z určitého důvodu, scenáristé svá díla pečlivě propracovali. Navíc je to zábavná možnost nahlédnout do života mocných a bohatých dědiců, milionářů, prominentů - no prostě vyšší třídy. Navíc zde nejde o romantické vztahy v klasickém slova smyslu - hlavní hrdinka je jenom předstírá, aby se dostala kam potřebuje.

Proč se na to nekoukat: Jestli hledáte zábavu na večer po náročném dni, raději sáhněte po nějaké komedii nebo sitkomu. U Revenge je potřeba trochu si domýšlet a uvažovat napřed. Hlavní hrdinka není nijak zvlášť sexy (i když její kamarádka jo). Je to příběh z nóbl kruhů, takže jestli jste komunisti (nechápu, proč v tom případě čtete můj blog), bude vás rozčilovat, jak boháči rozhazují miliony dolarů sem a tam za ptákoviny, zatímco děti v Africe umírají hladem.

Co mě Revenge naučil: Zamykat si notebook není nijak náročná činnost a může se to hodit. Bacha na skrytý kamery! Vždycky mít záložní flešku. Jestli se ke mně někdo najednou chová hezky a není to můj zaměstnanec, o něco mu jde. Věřit co možná nejmíň lidem. Investice do obrazů je někdy jistější než do akcií. S penězi je život sakra jednodušší. K úspěšnému provedení pomsty člověku stačí dva výrazy tváře - blahosklonný úsměv a zaražené podmračení.

Aprílové vtípky v českých médiích

Stalo se jakýmsi nepsaným pravidlem, že 1. dubna v rámci pohanské aprílové tradice média (ta internetová především) uveřejňují falešné zprávy. Udělal jsem si zběžný ranní průzkum, abyste se zbytečně nerozčilovali. Protože ač to je k nevíře, každoročně se na tyto novinářské kachny nachytá spousta lidí.

Do žertování se letos pustila redakce iDnes s článkem o nestabilním podloží hory Říp. Oproti loňskému zateplování Katedrály Sv. Víta to je z trochu slabšího soudku, ale budiž. Kde jsou ty časy, kdy zpráva (už si bohužel nevzpomínám kde a nejde mi to dohledat) o zkrácení letních prázdnin na jeden měsíc skoro vyhnala rozhněvané studenty do ulic.

I Lidovky.cz na čtenáře na úvodní stránce chrlí megalomanskou fake news o přejmenování ostravského letiště po Václavu Klausovi. To je mnohem nápaditější než konkurenční zpráva o Řípu, ale snad každému okamžitě dojde, že se jedná o výmysl. DOPLNĚNÍ AUTORA: Tak zřejmě to spoustě lidí vůbec nedošlo - je sranda si pročítat diskusi pod článkem. Nejlepší vtípky jsou takové, kde člověk vážně neví, jelikož by to mohla být pravda - jako třeba předloňská zpráva Aktuálně.cz o přestupu Mirka Topolánka z ODS do TOP 09 doplněná o slovní hříčku TOPolánek.

Když už mluvíme o Aktuálně, redakce zpravodajského serveru se dnes rozhodla experimentovat a uveřejňovat pouze samé pozitivní zprávy. Myslím, že po negativních vlnách minulých týdnů, jde o excelentní nápad. Trochu to vlastně souvisí i s mým včerejším zamyšlením o dobré náladě.

Tak zatím! Jdu si vymyslet nějakou blbost na svoje facebookové přátele...