Nové album Nightwish? Slabota!

Několik dní nazpět jsem si vzpomněl, že by teď někdy mělo vyjít nové album Nightwish, na nichž jsem jeden čas hrozně ujížděl. Zjistil jsem, že vyšlo už na konci listopadu - vůbec jsem nezaregistroval žádnou reklamu, plakáty, upozornění, nic! Každopádně na YouTube už je k poslechu celé album, tak jsem si všechny písně poctivě poslechl.

Výsledek mě celkem zklamal. Až na pár pěkných momentů mě Imaginaerum ničím nezaujalo, neměl jsem chuť žádný song pustit znovu. Chyběly mi tam jedna či dvě výraznější skladby, které bych si třeba prozpěvoval nebo pouštěl pořád dokola. Vím, že to je otřepané téma, ale jako by si skupina teprve teď uvědomila, že nová zpěvačka Anette není zrovna nejlepší (nebo se k nim přinejmenším nehodí), a tak se její hlas snaží přehlušit mega orchestrem, zbavit se jí instrumentálkami a písněmi, kde zpívá vikingský kytarista Marco. 

Nevím jestli Nightwish docházejí nápady, nebo jestli se naplno ukazuje, že nástroje, které by Tarja svým sopránem hravě ovládla, teď Anette svým jekotem prostě nepřehluší, a tak se jim podřizuje.

Teď něco pozitivnějšího: nejznámější finská kapela si opět pohrála s poetickými texty, které by jim mohl závidět leckterý básník a písně, i když nejsou kdovíjak chytlavé, aspoň mají smysl a určitou hloubku. Na tom koneckonců stojí další projekt Nightwish, film Imaginaerum, který by měl jít do kin během tohoto roku. Podle informací, které jsem našel na Wikipedii a na stránkách skupiny, půjde o příběh stárnoucího hudebníka s ohromnou představivostí, jenž ve svých snech vzpomíná na svůj život a sny.

To vypadá celkem zajímavě a rozhodně si to nenechám ujít. Mnohem víc by mě však Nightwish potěšili, kdyby Anette pustili k vodě a nabrali vhodnější zpěvačku. A třeba by mohli natočit film podle hezčích písniček ze starších alb...

Upírské trojky - podobnost čistě náhodná?

Nová obálka Entertainment Weekly zachycuje Stefana, Elenu a Damona z amerického seriálu The Vampire Diaries ve VELICE vyzývavé pozici. Když jsem ji uviděl, okamžitě jsem si vzpomněl na asi rok starou obálku časopisu Rolling Stone, kde stojí v podobné pozici Bill, Sookie a Eric.







     VS.













Jasně, chápu. Ten obraz má znázorňovat krásnou dívku, která si stále nemůže vybrat mezi dvěma upíry - drama jako ze Shakespeara. Sexy hlavní hrdinka uprostřed pořád váhá mezi "tím hodným" upírem (které nemám rád) a "tím zlým" upírem (kteří jsou mi sympatičtí, ale kvůli hrdinčině slabosti pro ty hodné pořád hrají druhé housle).

No dobře, a teď rozdíly: True Blood je drsnější a syrovější seriál z produkce HBO, takže herci a herečka zapózovali nazí a postříkaní krví. The Vampire Diaries jsou decentnější seriál určen spíše teenagerům, takže sex a násilí vystřídala temná romantika a pouhé náznaky.

Celkově mi asi přijde povedenější fotka na obálce Entertainment Weekly, ale hyzdí ji spousta textu (a navíc různými fonty a různými barvami). Rolling Stone si vystačil s pouhým konstatováním: "They're hot. They're sexy. They're undead." Jednotným písmem a barvou.

Proto ze souboje obálek tentokrát Rolling Stone vychází jako vítěz.

Koho followovat na Twitteru?

Twitter je skvělá věc - pokud na něm máte přátele, kteří tam občas něco napíšou.

Nevím, čím to bylo, ale o víkendu se rychlost nových příspěvků snížila asi na 1 tweet za 12 hodin, což bylo neúnosné. Proto jsem vymýšlel, koho bych ještě mohl followovat.

Chtěl jsem někoho známého, vtipného, aby Twitter používal, ale zase ne každé dvě minuty. V Česku je to fakt těžké, proto jsem začal hledat i v zahraničí.

Nakonec jsem našel Ellen DeGeneres (@TheEllenShow)- moderátorku talkshow, která píše celkem vtipné tvíty a v rozumné míře. Chvíli jsem si prohlížel i profil Conana O'Briena, ale toho jsem nakonec zavrhl, protože mi zas tak humorný nepřišel.

Dále jsem klikl na tlačítko Follow u spisovatele R. L. Stinea (@RL_Stine). Ten píše tvíty stejně zajímavé jako jeho knihy. 

A včera jsem navíc narazil na jakýsi profil The Dark Lord ( @Lord_Voldemort7 ). Rovněž velice veselé tvíty z prostředí Harryho Pottera plné narážek na každodenní život a současný svět.

Takže pokud nevíte koho followovat, zkuste někoho z výše jmenovaných. A nebo mě, pokud tak ještě nečiníte.  

(Jestli víte o nějakých dalších zajímavých osobnostech na Twitteru, uvítám jakékoliv tipy!)

První a poslední věty

Když v knihkupectví zkoumám zajímavou knížku, vždycky si přečtu první a poslední větu. Myslím, že se podle toho dá poznat, jak dobrá bude. Dobrá kniha mě zaujme hned první větou a uvrhne do stavu přemýšlení větou poslední. 

Některé se mi dokonce vryly do paměti natolik, že je umím zpaměti... Dobře začít a dobře ukončit knihu je umění.

A jaké první a poslední věty jsou pro mě nezapomenutelné?

"Poprvé jsem Deana potkal krátce na to, co jsme se rozešli se ženou." 

"A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím na starém rozpadlém říčním molu a dívám se na dlouhý dlouhatý pruh oblohy nad New Jersey a cítím tu syrovou drsnou zemi, co se v jediné neuvěřitelně nesmírné mase valí až k západnímu pobřeží, a celou tu uhánějící cestu a lidi, co sní o její velikosti, a v Iowě, však vím, už děti jistě pláčou v zemích, kde nechávají děti plakat, a dnes večer vyjdou hvězdy a cožpak nevíš, že Bůh je medvídek Pú? večernice už jistě zapadá a rozlévá svou bledou diamantovou zář po prérii jen chvilku předtím, než se snese naprostá noc, co požehná zemi, ztemní řeky, přikryje vrcholky, zavine poslední pobřeží a nikdo nikdo neví, co koho čeká, kromě beznadějných trosek stárnutí, myslím na Deana Moriartyho, myslím dokonce na starého Deana Moriartyho, na tátu, kterého jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriartyho." 

--Jack Kerouac: Na cestě 

"Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání."

"Všechno bylo, jak má být." 

-- J. K. Rowlingová: Harry Potter

"Vždycky mě to táhne zpátky k místům, kde jsem bydlel, k těm domům a jejich nejbližšímu okolí."

 "A doufám, že i Holly, v africké chýši nebo kde [je někde, kam patří]."

-- Truman Capote: Snídaně u Tiffanyho

"Když jsem byl mladší a všechno se mě hloub dotýkalo, dal mi otec jednu radu, která se mi od té doby pořád honí hlavou: 'Vždycky když dostaneš chuť někoho kritizovat,' řekl mi, 'vzpomeň si, že všichni lidé na tomhle světě neměli takové výhody jako ty.'"

"A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti."

-- F. S. Fitzgerald: Velký Gatsby 

"Ateliér byl plný syté vůně růží, a když se mezi stromy v zahradě pohnul lehounký letní vánek, zavanul otevřenými dveřmi těžký pach šeříku nebo jemnější parfém růžově kvetoucího hlohu."

"Teprve když si prohlédli jeho prsteny, poznali, kdo to je."

-- Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye


Taky máte své oblíbené?

Superbowl!

Kdo s koho: Tom Brady vs. Eli Manning

Miluju sledování amerického fotbalu.

To vzrušující upínání očí k televizní obrazovce, skvělým atletickým výkonům těchto novodobých gladiátorů, poslouchání komentátorských vtípků (teda jenom na Nova Sport - ostatní komentátoři na Jindřicha a Bohumila nemají a navíc je to v HD!).

Miluju hraní amerického fotbalu.

To napětí, přátelské vtípky, spousta dohadování při sestavování týmů a ohraničování hřiště, vůni trávy, do které člověk co chvíli spadne a v neposlední řadě taky příjemnou únavu a dobrý pocit z krásného sportu.

Letos jsem se ze záznamu koukal na Superbowl, v němž se proti sobě postavili New England Patriots pod vedením Toma Bradyho a New York Giants s Eli Manningem coby quarterbackem. A bylo to napínavé od začátku do konce: nejprve vedli Giants, pak jim Patriots přistřihli křidýlka, ale v poslední čtvrtině se výsledek překvapivě obrátil proti nim.

Dream Team: Třebíč Awesomes

Oproti běžným zápasům NFL jen o trochu napínavější zápas (některé nedělní zápasy byly pro diváka víc atraktivní), ale tady šlo o to, kdo se stane vítězem letošní sezóny a samozřejmě taky o zajímavé reklamy, sestřihy těch nejlepších zákroků a poločasovou show (Madonna - to jako vážně? Ale LMFAO byli dobří).

A i přesto, že jsem to sledoval ze záznamu, znal jsem dopředu výsledek a mí oblíbenci Baltimore Ravens se do finále nedostali, jsem se celkem bavil.


Už se těším na léto, až si zase pořádně zahraju!

Forbes: jeden z nejlepších českých časopisů

Česká mutace časopisu Forbes vychází jednou měsíčně teprve od listopadu, ale kvalitní rozbory, komentáře a samozřejmě typicky "forbesovské" žebříčky mě už stačily přesvědčit o tom, že jde vedle Reflexu o jeden z nejlepších českých časopisů.

                                      

                                              Obálka je stroze elegantní, nic nepřerušuje
                                            hlavní logo, to se dnes už málokdy vidí.

Cože? Dvojstránka bez jediného obrázku či reklamy?
A prý že to bez bulvarizace nejde...

Aktuální téma sdílení dat na internetu spojené se
zajímavým příběhem, jak vznikl server Uloz.to

                              

                    Designér ve mně jásá. Porovnání zasedaček např. ve Vodafonu...

... nebo v Googlu. Byznys z jiného úhlu.

Je to Forbes, takže nesmí chybět žebříček. O média se zajímám,
takže jsem si skutečně početl o každém ze 40 jmenovaných.

Rozhovor s paní Šmuclerovou o řízení podniku, o práci i o soukromí.
Tady redaktor mohl jít víc do hloubky.

Koláč podílu jednotlivých médií na trhu, který zabral celou
jednu stránku. Plýtvání místem, ale vypadá to hezky.

A ještě jeden žebříček, tentokrát 70 nejmocnějších lidí planety. Toho Obamu na prvním místě si mohli odpustit, už mi celkem vadí, jak ho média cpou všude za každou cenu (nejelegantnější muž, nejkrásnější politik, nejchytřejší černoch... UŽ DOST!).

Žijící legendy

Některé z nich pamatují ještě natáčení němých filmů, přerod ve zvukový film i nadšení hollywoodského průmyslu v prvních dnech druhé světové války. Řeč je o dosud žijících filmových hvězdách, které hrály již v dobách, kdy naše babičky teprve tahaly kačera.

Olivia de Havilland

Olivia de Havilland (*1916) - jedna z posledních žijících účastnic natáčení Jihu proti severu (1939) se proslavila už v roce 1935, kdy zazářila po boku Errola Flynna v pirátském filmu Captain Blood. Jejich spárování slavilo takový úspěch, že si s ním zahrála ještě v několika dalších filmech, např. v Dobrodružství Robina Hooda (1938). Známá je taky díky špatným vztahům se svou slavnou (a také stále žijící) sestrou Joan Fontaine (*1917).

Kirk Douglas

Kirk Douglas (*1916) - dnes slavný hlavně jako otec herce Michaela Douglase, debutoval v roce 1946, ale dobu největší slávy zažil v 50. a 60. letech s filmy The Bad and the Beautiful (1952), kde hrál po boku Lany Turner, a Spartacus (1960) v režii Stanleyho Kubricka. Naposledy si zahrál v roce 2004 ve filmu Illusion, vidět jsme ho mohli i na loňském předávání Oscarů.

Shirley Temple

Shirley Temple (*1928) - ve 30. letech nejslavnější dítě Hollywoodu se s příchodem puberty musela rozloučit s hlavními rolemi a kariéru ve filmovém průmyslu zakončila v roce 1949. Později se věnovala politice a působila jako velvyslankyně USA v Československu na počátku 90. let. Na internetu jsou k vidění fotky, kde si povídá s Marlene Dietrich, sedí na klíně Garymu Cooperovi a předává Oscary Waltu Disneymu za Sněhurku a sedm trpaslíků.

Mickey Rooney

Mickey Rooney (*1920) - poprvé si zahrál v němé grotesce Not to Be Trusted z roku 1926 a jeho kariéra se řadí k těm nejdelším v dějinách filmu. Jakožto aktivní dědeček hrál i ve filmu The Muppets, který měl premiéru loni na podzim. Nejvíce se ale proslavil ve 30. a 40. letech, kdy účinkoval v sérii úspěšných filmů Andy Hardy. Často si také střihnul roli po boku Judy Garland (ta hrála Dorotku v Čaroději ze země Oz) v několika muzikálech MGM a ve vedlejší (a často kritizované) roli se objevil ve Snídani u Tiffanyho (1961).

Luise Rainer

Luise Rainer (*1910) - dnes 102letá paní pochází z Německa, kde v letech 1932 a 33 natočila pár filmů. Po nástupu Hitlera utekla do USA, kde její hvězda rychle vylétla nahoru. Na vrcholu se ocitla v roce 1936 s velkolepým životopisným muzikálem Velký Ziegfeld. O rok později se objevila v dobře přijatém filmu Dobrá země. Za tyto dvě role dostala Oscary a je tak nejstarší stále žijící držitelkou zlaté sošky a navíc spolu s Katherine Hepburn jediná, kdo zvítězil dva roky po sobě. Ve 40. letech její kariéra zmizela stejně rychle jako se objevila, i když se zoufale chtěla zase dostat na výsluní.

Maureen O'Hara

Maureen O'Hara (*1920) - rudovlasá Irka přišla do Hollywoodu na konci 30. let, aby se objevila v dramatu Zvoník od Matky Boží (1939). Díky roli Esmeraldy se dostala i k ceněnému filmu Bylo jednou zelené údolí (1941) a k vánoční klasice Zázrak v New Yorku (1947).

Lauren Bacall

Lauren Bacall (*1924) - na stříbrném plátně se poprvé objevila v roce 1944 v noirovém Mít a nemít, kde se setkala se svým budoucím manželem Humphreym Bogartem. Následovala řada noirových filmů, v nichž ztvárňovala tajemnou femme fatale, zlodějku či jiný typ drsné dívky. Fanoušci Marilyn Monroe ji znají z komedie Jak si vzít milionáře (1953). Před několika lety se o ní psalo v souvislosti s ostrou kritikou současných filmů a hereček.

Doris Day

Doris Day (*1922) - zlatovlasá herečka a zpěvačka se k filmu dostala ve 40. letech a nejlépe jí to šlo v lehkých komediích a muzikálech, kde mohla uplatnit i svůj hudební talent. Objevila se však i v thrilleru Alfreda Hitchcocka Muž, který věděl příliš mnoho. Před kameru se naposledy postavila na začátku 70. let a od té doby si užívá důchodu ve slunné Kalifornii a čas od času vydá desku svých písní.

Carla Laemmle

Carla Laemmle (*1909) - neteř zakladatele studia Universal se nikdy nedopracovala dál než do komparsu a vedlejších rolí, hrála ovšem i v původním Fantomovi opery (1925), prvním zvukovém filmu, který vyhrál Oscara - The Broadway Melody (1929) a v legendárním Draculovi (1931) s Bélou Lugosim. Dnes pilně sepisuje svoje vzpomínky na léta u filmu, na spolupráci s dávno zapomenutými hereckými génii a vystupuje v dokumentech o studiu Universal.

Veselé stránky pro ženy

Nejsem sice cílová skupina, pro níž vznikají stránky jako například Ona Dnes, nebo Jenprozeny.cz, ale když se chci pobavit, občas na ně zabrouzdám. A úspěch je zaručen.

Stránky trpí špatným psaním a hloupou volbou témat (nedostatkem témat?), ale proto je mám tak rád. Přiznejme si na rovinu, XMan.cz nebo Jenpromuze.cz nejsou o nic lepší, ale tam si někdy i něco přečtu.

Zajímalo by mě, jestli dámy se zájmem skutečně čtou články jako:

Vše co potřebujete vědět o své pičce - Tady mě rozesmál už ten nadpis. A dál je to podobně nevkusné.


7 sexy způsobů, jak si uvázat šátek na hlavě - Tohle jsem přesně hledal! Já jich doteď znal jenom šest...


Sex si nejvíc užijete v půl osmé ráno, tvrdí odborníci - Bez komentáře.


50 způsobů, jak lépe flirtovat - Protože rady typu "noste výrazné náušnice" určitě pomohou.

Znám spoustu lidí, kteří jsou ženy. A pokládám je za chytré a praktické bytosti. Z toho usuzuji, že pravidelné čtenářky těchto stupidních článků jsou zaryté feministky, hloupé slepice nebo muži.

KNIHA: Hollywood Babylon

Když jsem si naposledy objednával knihy z Amazon.com, přidal jsem do košíku dílo Kennetha Angera nazvané Hollywood Babylon. O knize jsem věděl pouze to, že jde o knihu utajených skandálů Zlaté éry Hollywoodu a to, že je psána bulvárním stylem založeným na drbech ze zákulisí.

Zhruba 430 stránek obsáhlo 50 let hollywoodské historie od prvních let filmu v Kalifornii až po 60. léta, kdy kniha poprvé vyšla.

Čtenář se například dozví, že při natáčení orgií pro němý velkofilm Desatero přikázání (1923) režisér najal zaměstnance hollywoodského nevěstince, kamery se nechaly běžet, osvětlovači a kameramani byli vyhnáni ven z ateliéru a diváci pak v kině sledovali záběry skutečných sexuálních orgií.

Hvězda 20. let Clara Bow motivovala své oblíbené fotbalové mužstvo k vítězství podobným způsobem - všechny hráče prý zvládla sama. Autor popisuje skandál kolem sňatků Charlieho Chaplina s nezdravě mladými dívkami a jeho několik rozvodů, které ve své době vzbudily ohromnou pozornost.

Hollywood Babylon se zabývá také úmrtím legendárního Rudolpha Valentina, tragickou havárií Jayne Mansfield a sebevraždami a vraždami dalších dnes již téměř zapomenutých hvězd a hvězdiček. Nevyhýbá se ani milostným aférám a osobním potyčkám mezi herci (na stránkách je otištěna i kopie milostného dopisu Lany Turner).

Záhadná Žena v černém, která se rok co rok
objevovala u hrobu Rudolpha Valentina.

Pokud jste slabší povahy, této knize hříchů se vyhněte jako čert kříži: i já jsem byl v šoku z několika poměrně syrových fotografií mrtvých těl a "míst činu".

Knihu Hollywood Babylon nelze brát jako seriózní zdroj informací, ale je velice dobře napsaná, čtivá, zajímavá a v USA 40 let od prvního vydání již bezmála kultovní. Pokud se zajímáte o Zlatou éru Hollywoodu, herce ze starých filmů nebo o dráždivé drby a fámy, Hollywood Babylon je "guilty pleasure" i pro vás.

1 věc, co mě sere

Nejsem sice profesionální hejtr jako Achjo Bitch nebo Attila, Bič Boží, ale taky mě sem tam něco nasere. 

Poslední dobou to jsou lidi, kteří nechápou, že ne všichni mají krásné bělmo a perfektní oči jako oni. Někdo prostě musí nosit sluneční brýle jako ochranu nejen proti slunci, ale taky proti světlu. Já patřím mezi ně. Moje oči jsou supercitlivé a jakmile vysvitne sluníčko (nebo když je venku spousta bílého sněhu), musím mít na nose sluneční brýle, jinak mi oči zarudnou a vypadám jako Satan či podobný přisluhovač temnot.

Pokud se probudím s rudýma očima, propláchnu si je, nakapu si do nich tolik kapek, kolik se do nich vejde, nasadím si sluneční brýle a nesundám je do okamžiku, kdy jdu spát. Když takový den nastane a je zrovna zamračeno, obvykle si vysloužím spoustu komentářů od lidí, kteří se cítí být povzneseni nad problémy nás citlivookých: "Kde je sluníčko?" "Áá, celebrita prochází..."


Opravdu by mě zajímalo, kdo vymyslel nošení slunečních brýlí jako pouhý módní doplněk celebrit. Protože kdyby se mi ta osoba dostala do rukou, brýle bych si sundal a donutil ji dívat se do mých červených očí.

Proto vás žádám: až někdy uvidíte člověka se slunečními brýlemi i v pošmourný den, v noci či uvnitř budovy, odpusťte si své poznámky a buďte vděční, že podobné zastírací manévry dělat nemusíte.

Potraviny v Marks & Spencer, aneb výlet do Británie

Že řetězec Marks & Spencer v Česku známý převážně prodejem oblečení nabízí i sortiment potravin, jsem věděl už delší dobu. Ale že je ten sortiment tak zajímavý a pestrý, na to jsem přišel teprve nedávno!

Kdysi se mi spolupracovnice zmínila o tom, že když byla v Británii, kupovala si v Marks & Spencer pomerančovou marmeládu a že bych ji měl někdy vyzkoušet. Loni na podzim mi nová spolužačka z vejšky prozradila, že si chodí do Marks & Spencer pro cookies, které si oblíbila během pobytu za Lamanšským průlivem.

Shodou okolností jsem si na to vzpomněl před pár dny, když jsem v Palladiu spatřil ceduli s názvem obchodu. "To jsem nevěděla, že tam prodávají i jídlo," prohlásil můj dámský doprovod, ale šli jsme to společně prozkoumat.

A můj ty bože!

Nejen široké spektrum cookies a dalších sušenek. Taky čokolády, oříšky, marmelády, gumové bonbony a chipsy. Největším překvapením však byla sekce mražených potravin, kde měli skvěle vypadající mraženou pizzu, fish & chips, zamrazená hotová jídla pro jednoho a zmrzlinu!

Možná víte, že jsem vášnivý milovník kvalitní zmrzliny. Jednou za čas si udělám radost kelímkem Haagen Dazs nebo Ben & Jerrry's. Ty obvykle stojí v rozmezí 100 až 150 Kč. Udivilo mě tedy, že v "Márkovi a Spensrovi" prodávají stejně velký kelímek mangového sorbetu a dalších příchutí za 99 Kč!

Ceny jsou většinou samozřejmě trochu vyšší, ale ne o tolik. A člověk ví, že kupuje kvalitní potraviny přímo z ostrovního království.

Tenhle gastronomický průzkum mi připomněl můj úžas, když jsem v roce 2004 stál v supermarketu ve Velké Británii a za boha jsem se nemohl rozhodnout, kterou neznámou dobrotu mám vyzkoušet, protože všechny vypadaly lákavě. I v srdci Prahy jsem si náhle připadal jako na výletě v úplně cizím prostředí. Teď už vím, že Marks & Spencer se stane mým druhým Teskem.

A už se těším na ten mangový sorbet!

Proč si The Artist zaslouží vyhrát Oscara

Už někdy v polovině listopadu jsem jakožto filmový fanatik (FF) zachytil informaci, že v USA jde do kin jakýsi černobílý a němý film. Shodou okolností jsem strávil léto objevováním němého filmu a posléze jsem si zkusil i jednu němou a černobílou grotesku natočit (kdo jste ji ještě neviděli, hledejte na YouTube Ráďovo rande).

Když jsem se tedy o filmu The Artist dočetl něco víc, bylo to jako by tvůrci dostali stejný nápad jako já. Skoro každý FF má v srdci místečko pro němé filmy a proto jsem často přemýšlel, jaké by to bylo v dnešní době natočit němý film. A s filmem The Artist se můj nápad zhmotnil a všichni od poloviny února máme možnost v českých kinech zjistit, jestli to byl nápad dobrý, nebo špatný. 

Proč si tedy The Artist zaslouží vyhrát Oscara, i když jsem ten film ještě neviděl? 

Protože by jeho úspěch mohl přispět ke vzniku dalších němých filmů (a nejen z minulosti - umění mimiky lze snadno aplikovat i na dnešní život).

Protože by to byl teprve druhý němý film (po Wings z roku 1927) v historii Cen Akademie, který by cenu za nejlepší film získal.

Protože to je něco nového (a přitom starého). Ostatní nominované filmy jsou zvukové a barevné, a ty vyhrávaly více než 80 let.

Protože němé filmy mají nádech tajemnosti a exotiky, i když se nepovedou. Snad to je díky tomu, že herci přehrávají, možná kvůli roztomilým mezititulkům, třeba v tom má prsty i dnes vzácná černobílost, ale pocit, že sedím ve ztemnělé místnosti (kině) a dívám se na němý film mi evokuje scénu ze Sunset Boulevardu. A je to krásná scéna! 

A teď ta zásadní otázka: od 27. února promítá Umělce kino Aero, tak kdo se mnou půjde?

Jak jsem vydal knížku

Už když jsem byl malý Ráďa, chtěl jsem jednou napsat knihu. Když se mi potom po několika letech usilovného psaní povedlo mé dílo dokončit, nastal problém, před nímž stojí 99 % všech amatérských spisovatelů: žádné nakladatelství mou knihu nechtělo vydat. 

1. fáze výroby: kniha ve wordu

Hlavní je neztrácet naději a uvědomit si, že žijeme ve 21. století, jemuž naši pravnuci jednou budou říkat "století internetu". Moderní technologie dnes již dovedou téměř cokoliv, člověk jenom musí vědět, kde hledat.

A to já věděl...

Několik let zpátky jsem v Reflexu četl sloupek Miloše Čermáka, kde se věnoval fenoménu "self-publishingu" (= sebepublikování) a jmenoval jakýsi web s erotickým názvem Lulu.com. Když jsem na něj najel, objevil se snadno pochopitelný a přehledný systém, v němž stačí následovat krok za krokem.

2. fáze: web Lulu.com vás vede krok za krokem

Nejprve jsem si zvolil formát - chtěl jsem menší formát, aby se knížka vešla do kapsy. Poté papír - na výběr bylo tuším ze dvou variant různě kvalitního papíru a já si vybral ten levnější (vydávám soubor povídek, ne reprodukci obrazů). Dále mě čekalo rozhodnutí o vazbě - rozhodl jsem se pro lepený paperback ("I want to be a paperback writer!").

Svůj text jsem z wordu převedl do formátu PDF (je možné to nahrát i přímo z wordu, ale přeci jenom jde o americkou stránku a čeština má oproti angličtině mnoho specifických znaků, tak jsem nechtěl nic riskovat) a nahrál jej do systému.

3. fáze: svou knihu můžete zařadit vedle Bible a Harryho Pottera

Následovala nejtěžší část - navrhování obalu. Za peníze je samozřejmě možné nechat si od Lulu navrhnout obálku od profíků, ale já jsem chtěl podle hesla "suď knihu podle obálky" něco svého. Hodně jsem si vyhrál s fontem, velikostí písma, barvou, obrázkem a s textem a fotografií na zadní straně.

A voilá! Kliknul jsem na vyrobení třech exemplářů (kniha v kapesním paperbackovém formátu o 200 stránkách mě vyšla cca na 6.50 eur, což je dle mého dobrá cena) a zaslání do České republiky. Příjemné překvapení na závěr: balíček mi došel do dvou týdnů od objednání a ani jsem nemusel platit clo, protože Lulu.com má zřejmě pobočky i v Evropě a moje knihy byly vyráběny někde ve Francii.

Věřte mi, není nad to listovat knihou, kterou jste sami napsali!

Prchavé kouzlo Facebooku

Kdysi jsem Facebook přirovnal k jezírku, v kterém se utopil Narcis, když dlouho sledoval svůj odraz na hladině. I já jsem se podobně jako mýtický hrdina nakrátko utopil ve vlnách marnivosti. Ale pak přišel Twitter...

Účet na Twitteru jsem si založil 10. srpna 2011, oproti mediálním mágům a technickým odborníkům pozdě, oproti amatérům a dalším mudlům s předstihem. Zalíbila se mi totiž představa publikovat ty nedůležité maličkosti, jež doopravdy tvoří naše životy. 

Na Facebook jsem v té době psal už jenom statusy, které měly za cíl nasbírat co nejvíc "Líbí se mi", aby mělo moje ego dobrý pocit. Proto mě Twitter okamžitě nadchnul. Twitter totiž je od toho, aby člověk psal krátké hlouposti, které by na Facebooku nasbíraly maximálně pět "lajků" (pokud vůbec nějaké). 

S postupem času mi došly supervtipné nápady na supervtipné statusy na Facebook a já jsem namísto svých obvyklých 20 Líbí se mi, začal dostávat stěží 10. Od té doby jsem na FB víceméně jako pozorovatel a používám ho ke sdílení fotek. Prchavé kouzlo Facebooku totiž tkví v tlačítku "Like". Jeden čas jsem byl schopný prosedět u počítače celé odpoledne v naději, že se objeví červené okýnko s upozorněním, že se někomu líbil můj status.

Twitter má sice obdobné tlačítko "Favorite", ale přijde mi, že většina z mých (teď už 30) followerů ho nepoužívá. Namísto toho má Twitter funkci "Retweet", která je svým způsobem taky návyková, ale dokud se člověk vysloveně nepídí po tom, zda jeho příspěvek někdo sdílel světu dál, vůbec to nevidí. 

A co oči nevidí, to srdce nebolí. 

(Na Twitteru mě najdete pod nickem @radablazek)