Výsledek mě celkem zklamal. Až na pár pěkných momentů mě Imaginaerum ničím nezaujalo, neměl jsem chuť žádný song pustit znovu. Chyběly mi tam jedna či dvě výraznější skladby, které bych si třeba prozpěvoval nebo pouštěl pořád dokola. Vím, že to je otřepané téma, ale jako by si skupina teprve teď uvědomila, že nová zpěvačka Anette není zrovna nejlepší (nebo se k nim přinejmenším nehodí), a tak se její hlas snaží přehlušit mega orchestrem, zbavit se jí instrumentálkami a písněmi, kde zpívá vikingský kytarista Marco.
Nevím jestli Nightwish docházejí nápady, nebo jestli se naplno ukazuje, že nástroje, které by Tarja svým sopránem hravě ovládla, teď Anette svým jekotem prostě nepřehluší, a tak se jim podřizuje.
Teď něco pozitivnějšího: nejznámější finská kapela si opět pohrála s poetickými texty, které by jim mohl závidět leckterý básník a písně, i když nejsou kdovíjak chytlavé, aspoň mají smysl a určitou hloubku. Na tom koneckonců stojí další projekt Nightwish, film Imaginaerum, který by měl jít do kin během tohoto roku. Podle informací, které jsem našel na Wikipedii a na stránkách skupiny, půjde o příběh stárnoucího hudebníka s ohromnou představivostí, jenž ve svých snech vzpomíná na svůj život a sny.
To vypadá celkem zajímavě a rozhodně si to nenechám ujít. Mnohem víc by mě však Nightwish potěšili, kdyby Anette pustili k vodě a nabrali vhodnější zpěvačku. A třeba by mohli natočit film podle hezčích písniček ze starších alb...
Žádné komentáře:
Okomentovat
... a tak jste pravili vy!