úterý 28. února 2012

Po prvním týdnu letního semestru...

Tak nám po několika týdnech sladkého volna zase začala škola. Celkem jsem se i těšil na spolužáky, na nové předměty a na nový rozvrh. Kdybych věděl, jaký rozvrh mě čeká, to nadšení bych si odpustil...

Ještě na gymnáziu jsem vždycky nadával, že ve škole musíme být moc dlouho, nebo že bych si klidně odpustil volnou hodinu a šel domů dřív. Zpětně na krásný rozvrh na střední škole vzpomínám s láskou. Protože to, co nám vzniklo v tomto semestru, je noční můra tvarem připomínající pavouka.

Ve škole jsme od pondělí do pátku, ale každý den průměrně na tři přednášky/semináře. Ještě k tomu samozřejmě tak, že jeden předmět začíná v osm ráno, končí o půl desáté a další začíná až ve dvě odpoledne. Myslím, že kdyby si s tím někdo dal práci, dalo by se to vměstnat do dvou - maximálně tří dnů. Říkal jsem si, že si najdu brigádu - a pořád to zkouším - ale s takovýmhle rozvrhem je to jako chytat kouř holýma rukama.

Ale ve škole to je zatím zajímavé, to zas jo. Zrovna včera jsme měli zábavnou přednášku o fiktivní žurnalistice (Onion News apod.), dneska ve filmovém semináři jede Železná lady s oscarovou Meryl Streepovou a zítra je volno, protože je "týden neklidu." (Já tedy rozhodně budu v klidu a asi si zajdu do fitka, protože v pátek nebudu mít čas.)

Každopádně doufám, že příští semestr bude lepší rozvrh!

Mých top 5... SUPERHRDINŮ

V popisu práce mají zachraňovat svět a dámy v nesnázích, jejich tvář se často ukrývá za maskou. Superhrdinové tvoří součást kultury už někdy od 20. let: tady jsou mí nejoblíbenější.

5. Superman - rodák z Kryptonu byl první superhrdina v tom smyslu, v jakém ho chápeme dnes. Bohužel ho ale tvůrci během let obdarovali tolika schopnostmi, až to přehnali, a tak je v mé pětce poslední. Ale jako malý Ráďa jsem se každé odpoledne díval na hraný seriál a o víkendu ráno na kreslené příběhy, takže z nostalgie a za některé supr vychytávky (umí lítat!) páté místo.
4. Kapitán Amerika - tohoto komiksového hrdinu jsem objevil teprve nedávno, ale okamžitě se mi zalíbil svou hrdostí a patriotismem. I dnešní svět plný socialistů a pseudohumanistů by potřeboval hrdinu jako je Kapitán Amerika, který se nebojí použít násilí proti nepřátelům našich hodnot.

3. Batman - milionář z Gothamu, který si za své peníze může dovolit spousty nejvymakanějších zařízení a vždycky dostane tu nejhezčí primabalerínu moskevského baletu. Ode mě dostává bronzovou medaili. Netopýří muž se mi líbí svou temnou aurou, z níž člověk na první chvíli nepozná, je-li to klaďas, nebo záporák. 

2. Ozymandias - nepochopený hrdina z Watchmenů (Strážců, v češtině), který vymyslí plán, jak zamezit jaderné válce. Cenou za tento mír je smrt mnoha milionů lidí, ale svět je zachráněn. Navíc je to milionář, jehož největší inspirací je Alexandr Veliký, a má bezva sídlo na Antarktidě. Za to dostává medaili v barvě jeho ledového paláce.

1. Spider-man - zlatá medaile uvízla v pavučinách Petera Parkera. Spidey mě už asi před deseti lety odzbrojil svými vtípky a tím, že jde v podstatě o obyčejného studenta s neobyčejnými schopnostmi. Musí mezi těmito dvěma životy najít rovnováhu a to je ještě složitější než boj proti Zelenému Skřetovi. V komiksech jsou navíc Mary Jane i Gwen úžasně vtipné krásky - vůbec se Spider-manovi nevidím, že si nemůže vybrat (já jsem fanouškem blonďaté Gwen).

pondělí 27. února 2012

Oscaři 2012

Pejsek Uggie a Jean Dujardin s Oscarem za The Artist
Ještě že jsem na Umělce šel už minulý týden, teď určitě lístky podraží. Ano, dámy a pánové, je to tak. The Artist skutečně vyhrál Cenu Akademie filmového umění za nejlepší film a stal se tak po více než 80 letech teprve druhým němým filmem v historii, kterému se to podařilo.

Výsledky už jistě všichni znáte, takže spíš k samotnému ceremoniálu, který jsem sledoval ze záznamu. Oscarová show si oproti loňsku polepšila. Nejvíc se vždycky těším na záběry z červeného koberce, kde lze vidět spoustu hvězd vedle sebe a představovat si, že jednou tam třeba taky půjdu (člověk nikdy neví!).

Michael Douglas se slavným otcem Kirkem

Moderátor byl OK, trochu slabší mi připadaly evidentně nacvičené scénky při udílení samotných cen. Že někdo umí hrát ve filmu ještě neznamená, že dobře hraje i v sále pro několik tisíc lidí, a tak jsem několik trapných scének protrpěl spolu s aktéry. Děkovné řeči jsou každý rok víceméně stejné, takže mě nejvíc zaujala Octavia Spencer, Christopher Plummer a samozřejmě Meryl Streep, jíž jsem věřil každé slovo.

Líbil se mi letošní vzhled cen - během každého udílení se v pozadí objevilo něco, co charakterizuje danou oblast - např. u cen za nejlepší hudbu notový zápis atd. O zajímavou vsuvku se postaral Cirque Du Soleil, který uspořádal jedinečné taneční vystoupení, na jehož pozadí se promítaly záběry ze starých filmů. Krásné bylo i podání What A Wonderful World se záběry na herce/herečky, o něž filmový průmysl loni přišel (Elizabeth Taylor). 

Při udělení poslední ceny - za nejlepší film, jsem jásal, když se objevil i pejsek Uggie. A doporučuji třeba na IMDb mrknout na fotky z oscarové afterparty, protože tolik hvězd pospolu uvidíte leda na noční obloze.

9 náhodných informací o mé osobě

1. Když otevřu bonboniéru Merci, ze všeho nejdřív vždycky sním marcipánovej bonbón.


2. Když slyším anglicky zpívanou písničku, automaticky vnímám její slova už jako přeložená.

3. Ve sprše mě napadají ty nejlepší myšlenky.

4. Můj nejoblíbenější film je Sunset Blvd., nejoblíbenější kniha Na cestě.

5. Mám slabost pro výrazné lícní kosti.

6. Rád listuju tlustými časopisy plnými reklam. U knih mám radši paperbacky, protože mám zvrácenou radost z toho, když můžu přelomit hřbet.

7. Banán loupu od stopky.

8. Jsem ochoten něco podniknout maximálně v šesti lidech, pak už z toho totiž začíná být nekontrolovatelný dav.

9. Mám rád číslo 9, protože obsahuje tři trojky a trojka je pro mě dokonalé číslo.

neděle 26. února 2012

Zlaté maliny: kdo bude nejhorší?

Tradičně se předvečer udílení Oscarů nese v odlehčené atmosféře. Již 32 let jsou totiž tou dobou vyhlašovány nominace na Zlaté maliny za nejhorší film, herce, herečku a další kategorie. Tak se pojďme podívat na ty za rok 2011:

NEJHORŠÍ FILM
NEJHORŠÍ HEREC
  • Russel Brand (Arthur)
  • Nicolas Cage (Drive Angry 3D, Seasons of the Witch, Trespass)
  • Taylor Lautner (Abduction, Breaking Dawn p.1)
  • Adam Sandler (Jack & Jill, Just Go with It)
  • Nick Swardson (Bucky Larson: Born to Be a Star)
  • RÁĎŮV KOMENTÁŘ: v tomto případě si Malinu zaslouží Nicolas Cage - 3 hrozné filmy v jednom roce? Ve svém věku už by měl mít rozum...
NEJHORŠÍ HEREČKA
  • Martin Lawrence (Big Mommas: Like Father, Like Son)
  • Sarah Palin (Sarah Palin: The Undefeated)
  • Sarah Jessica Parker (I Don't Know How She Does It, New Year's Eve)
  • Adam Sandler (Jack & Jill)
  • Kristen Stewart (Breaking Dawn p.1)
  • RÁĎŮV KOMENTÁŘ: na Kristen Stewart mi nesahejte! Taky nechápu, proč mají všichni tendence navážet se do Sarah Palin - tak holt na Aljašce zastřelila medvěda, to je toho... Razzie nejspíš poputuje k Adamu Sandlerovi, nebo Martinu Lawrencovi - rolím, kdy se muži převlékají do ženských šatů už odzvonilo s Někdo to rád horké.
NEJHORŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI
  • Patrick Dempsey (Transformers 3)
  • James Franco (Your Highness)
  • Ken Jeong (Big Mommas 3, Hangover 2, Transformers 3, Zookeeper)
  • Al Pacino (Jack & Jill)
  • Nick Swardson (Jack & Jill, Just Go with It)
  • RÁĎŮV KOMENTÁŘ: Ken Jeong je schopný "zahrát" 4 hrozné role, takže je určitě schopný si taky dojít pro Zlatou malinu.
NEJHORŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI
NEJHORŠÍ HERECKÝ ANSÁMBL
  • Bucky Larson: Born to Be a Star
  • Jack & Jill
  • New Year's Eve
  • Transformers: Dark of the Moon
  • Twilight Saga: Breaking Dawn Part 1
  • RÁĎŮV KOMENTÁŘ: soudě dle nominací v jiných kategoriích to bude Jack & Jill.
NEJHORŠÍ REŽISÉR
  • Michael Bay (Transformers: Dark of the Moon)
  • Tom Brady (Bucky Larson: Born to Be a Star) - pozn. nejedná se o quarterbacka New England Patriots
  • Bill Condon (Breaking Dawn Part 1)
  • Dennis Dugan (Jack & Jill, Just Go with It)
  • Garry Marshall (New Year's Eve)
  • RÁĎŮV KOMENTÁŘ: Ačkoliv mám chuť Razzii napařit Michaelovi Bayovi, který neví, že v nejlepším se má přestat, Dennis Dugan stihl zrežírovat filmy dva, z nichž oba se v nominacích objevují poměrně často. Takže mým "favoritem" je Dennis Dugan, jenž neví, že méně je někdy více a lepší dělat jednu věc pořádně než dvě blbě.
NEJHORŠÍ PREQUEL, SEQUEL, RIP-OFF NEBO REMAKE
NEJHORŠÍ PÁR
  • Nicolas Cage & kdokoliv, kdo s ním ve třech hloupých filmech sdílel plátno
  • Shia LaBeouf & "Modelka spodního prádla" (Tansformers 3)
  • Adam Sandler & BUĎTO Jennifer Aniston NEBO Brooklyn Decker (Just Go with It)
  • Adam Sandler & BUĎTO Katie Holmes, Al Pacino, NEBO Adam Sandler (Jack & Jill)
  • Kristen Stewart & BUĎTO Taylor Lautner, NEBO Robert Pattinson (Breaking Dawn p. 1)
  • RÁĎŮV KOMENTÁŘ: někdo už by měl Adamu Sandlerovi naznačit, že jeho filmy nejsou ani dobré, a už vůbec ne vtipné.
Mrzí mě, že se na seznam toho nejhoršího, co jste mohli vidět v kině, nedostal přeplácaný Green Lantern a předvídatelný horor Fright Night, ale člověk nemůže mít všechno. Vyhlášení "výherců" proběhne 1. dubna, tedy na apríla.

sobota 25. února 2012

Nutno vidět (nejlépe v artovém kině): The Artist

Jestli můj blog čtete pravidelně, nejspíš už jste četli úvahu o tom, proč si The Artist zaslouží vyhrát Oscara. Ve čtvrtek jsem onen inkriminovaný snímek viděl a namísto pouhého uvažování můžu s klidným svědomím říct, že si zlatého plešouna opravdu zaslouží.

Ve čtvrtek odpoledne jsem si vzpomněl, že teďka někdy Umělec běží v kinech, a tak jsem mrkl na web a zarezervoval jsem si lístek v Biu Oko ještě na tentýž večer. Už dlouho jsem nebyl v obyčejném kině (spíš jsme s kamarády jezdili do multiplexů), a tak mě Bio Oko nadchlo svou uvolněnou atmosférou a osobitostí.

V sále nejsou dvě sedadla stejná a tomu všemu vévodí otevřený kabriolet, v němž se dá sedět jako v té restauraci z Pulp Fiction (s tím rozdílem, že tady v autě nejíte, nýbrž sledujete film - jako v letním kině!). A kromě mě, několika starších dam a sympatických slečen, tam byli samí hipsteři (však to znáte: tlusté brýle, vlasy pečlivě učesané tak, aby vypadaly nedbale, retro svetry, intelektuálně na výši).

Před filmem promítli ještě vtipný kreslený předfilm a už to jelo! Plátno se zmenšilo na poměr 4:3 (protože až  někdy do 50. let, kdy přišly širokoúhlé filmy, to byla norma) a v doprovodu orchestrální hudby naběhly úvodní titulky. Nemá smysl popisovat děj, to už média stokrát omlela (a skoro všechna opomněla, že nápadně připomíná zápletku Zpívání v dešti).

Ale dialogové mezititulky a úžasná hra výrazů tváře a gest diváky střídavě nutila ke smíchu i k smutnému zamyšlení. Ve vedlejší roli mě okouzlil roztomilý pejsek Uggie, který se s groteskností němým filmům objevoval a zase mizel a významně zasáhl do děje.

The Artist mě taky nadchnul výbornou jazzovou hudbou, která více než plně kompenzovala absenci mluvených dialogů.

Tenhle film si pořídím do domácí sbírky, jakmile vyjde. I když té báječné atmosféře velkého plátna se DVD pravděpodobně nevyrovná. Proto vás vybízím, jděte na Umělce do kina, dokud v nich ještě běží!

(A vezměte s sebou třeba i babičku a dědu - pokud máte možnost, tak i prababičku nebo pradědečka - určitě jim to připomene krásu dávno zašlých časů.)

pátek 24. února 2012

V Rudolfinu na LaChapellovi

Potopa moderního světa
Včera jsme v rámci Fotožurnalistiky přeběhli ze Smetanova nábřeží do Rudolfina na končící výstavu kontroverzního fotografa Davida LaChapella. Loni jsem (dokonce dvakrát!) ve stejných prostorách navštívil expozici Decadence Now! a tak jsem čekal něco v tom stylu.

Tentokrát mě to ale příliš neoslovilo. Možná proto, že fotografie byly sestaveny chronologicky od nejstarších po nejnovějších a když LaChapell začínal, žádný zázrak to nebyl. Ty nejzajímavější a nejlepší fotky byly až na konci výstavy a to už jsem byl tolik unaven a zahlcen křiklavými barvami, že jsem na to neměl náladu.

Kurt Cobain jako Ježíš, Courtney Panna Marie
Barvy. To je něco, co mi utkví v paměti na hezky dlouhou dobu. Z většiny fotografií totiž tryská přímo barevný gejzír.

Líbily se mi obří fotky, které s barevnou kýčovitostí zachycovaly katastrofickou potopu světa (kdyby dneska tvořil Michelangelo, jeho díla by vypadala podobně). Rovněž zobrazení celebrit coby novodobých světců a bohů bylo poměrně trefné a nápadité. Osobité kouzlo měla i fotografie s novoroční oslavou roku 1932 v Německu, kde bohatí tančí a pořádají orgie, zatímco okny dovnitř nahlíží zbědovaní chudáci, komunisti a nacisti.

Politicky je z LaChapellova díla vidět, že nemá kapitalismus příliš v lásce, kritizuje bývalého amerického prezidenta Bushe a paroduje konzumní společnost. Je to paradoxní, protože právě kapitalismus a konzumní společnost ho živí.


Happy New Year 1932!
David LaChapelle mě tedy osobně nešokoval svým uměním jako spíš svým pozérstvím.

čtvrtek 23. února 2012

Proč Češi nepoužívají Twitter?

Na webu mediar.cz jsem narazil na zajímavý článek. Píše se v něm, že zatímco na Facebooku už jsou asi 3 miliony Čechů, Twitter využívá pouze něco kolem 80 tisíc obyvatel naší země. Navíc většina tuzemských "tvítálistů" jsou zřejmě odborníci na IT, techničtí pisálci, novináři, mediální nadšenci a geekové.

Na českém Twitteru (je-li možné na internetu rozlišovat podle národů) chybí výrazné osobnosti, celebrity a zástupci zábavního průmyslu.

Jako první a zatím jedni z mála se Twitter naučili používat Václav Moravec, kterého široká veřejnost zná jako "toho chlápka, co jim každou neděli u oběda kazí chuť řečmi s politiky" a částečně snad ještě třinecká kapela Charlie Straight.

Myslím, že by počet Čechů na Twitteru výrazně vzrostl, kdyby si na něm pravý účet založil např. Vojta Dyk, Zdeněk Pohlreich, Václav Klaus. Za předpokladu, že by zpěváci, režiséři a herci skutečně tvítovali a nesdíleli jenom odkazy na svoje weby, mohla by i sociální síť s ptáčkem značně ožít.

Když nad tím tak přemýšlím, pes je možná zakopán v tom, že České kultuře chybí osobnosti i mimo Twitter.

Druhým (snáze překonatelným) problémem je, že Twitter není v češtině a mnoho našinců anglicky vůbec neumí, nebo se jim nechce nad významem funkcí přemýšlet v cizí řeči.

A třetí potíž tkví v tom, že spousta lidí má Twitter za podobný žrout času, jako je Facebook. Ve skutečnosti mě Twitter zbavil závislosti na FB a sám tolik času nezabere, neboť je omezen na základní funkce - stručné štěbetání.

Takže se jednou doufám uvidíme na Twitteru!

středa 22. února 2012

2 měsíce s Kindlem

Na konci prosince jsem si z USA objednal elektronickou čtečku Amazon Kindle 4. To, že přes půl zeměkoule přeletěla dřív, než obyčejný balík z Prahy, raději přejdu k popisu svých dojmů a zkušeností s tímto zařízením.

Když mi chlápek z UPS předával balíček, překvapilo mě, jak je tenký. Tento dojem se ještě umocnil po rozbalení. Kindle má totiž tvar tenké placičky, která se vám pohodlně vejde do zadní kapsy u kalhot. Navíc je vyroben z odolného plastu a částečně z hliníku (nebo podobného kovu, v tom se moc nevyznám), což jej  činí prakticky nezničitelným při běžném používání.

Hodně lidí se ptá, jestli mě z toho nebolí oči. Nebolí, protože Kindle nemá displej, jaký najdeme např. u počítačů či mobilů. Displej vypadá jako stránka běžné knihy - nesvítí a intuitivním mačkáním tlačítek na okraji lze v e-knize listovat.

Čímž se dostáváme k dalšímu problému. E-knihy se v České republice rozmáhají, jenže POOMAAALUU. Naštěstí už vydavatelé pochopili, že jestliže nechtějí dopadnout jako hudební vydavatelství, musí rychle zareagovat, takže už i u nás se objevují eknihy ke stažení ve stejný den jako vyjdou papírově.

Ideální marketingový tah by bylo na reklamní plakáty s knihou natisknout digitální kód, který by umožnil pomocí chytrého telefonu eknihu stáhnout přes email do čtečky. Lidé by viděli v metru nebo v tramvaji plakát na zajímavou knihu a mohli by si ji okamžitě stáhnout, než na to zapomenou.

Zpátky k mým zkušenostem: svůj Kindle nosím pořád s sebou v tašce, protože nezabere skoro žádné místo a člověk nikdy neví, kdy si bude chtít číst (a nemusím s sebou tahat kilovou bichli). Ve zkouškovém období jsem si do čtečky nahrál přednášky v PDF a učil jsem se i při jízdě metrem. A v neposlední řadě mi Kindle přinesl nový zážitek z pohodlného čtení.

úterý 21. února 2012

Abraham Lincoln: Lovec upírů a Pýcha a předsudek a zombies

Abraham Lincoln: Lovec upírů
LOL.

Na IMDb jsem našel trailer na nový hororově-životopisný film - Abraham Lincoln: Vampire Hunter.  Premiéru v USA má mít 22. června 2012. Scénář k této šílenosti (kterou si samozřejmě nenechám ujít!) vznikl podle stejnojmenné knihy Setha Grahama-Smithe.

Tento autor se již proslavil originální úpravou Pýchy a předsudku, jíž nazval Pýcha a předsudek a zombies - v kinech v roce 2013. Seth Grahame-Smith si Jane Austenovou asi velice oblíbil, neboť v zámoří již vyšel i Rozum a cit a mořské obludy. Využil přitom klasických knih, které jsou ve veřejném vlastnictví a nevztahují se na ně autorská práva.

Některé pasáže Austenové zanechal, jiné poupravil a přidal některé vlastní, úplně nové. Člověka prý až zamrazí z toho, jak to do sebe zapadá - např. v původní Pýše a předsudku není vysvětleno, proč se u malého městečka utáboří tolik vojáků. Teď už bezpečně víme, že to bylo kvůli zombíkům.

Pýcha a předsudek a zombies
Mně to rozhodně připadá jako skvělý nápad, protože díky těmto hloupostem literární klasika nezůstane úplně zapomenuta a možná některého ze čtenářů Rozumu a citu a mořských oblud nadchne natolik, že si bude chtít přečíst i originál.

Malé upíří ženy
Čekám, kdy někoho napadne přepracovat i některá naše díla - Staré pověsti české by s ninji, zombíky a upíry jistě byly mnohem zajímavější. Nebo třeba Psohlavci, kteří by vyprávěli o klanu vlkodlaků? A co Tomáš Garrigue Masaryk: ničitel démonů?

Z přepracovávání klasických autorů už se v USA stal výnosný byznys, o čemž svědčí i plánované filmy. Kromě toho tato díla strhávají důležité knihy (v případě Lincolna osobnosti) z pomyslného piedestalu a přibližují je i současným čtenářům. Za mě palec nahoru!
Jana Eyrová: přemožitelka upírů
Rozum a cit a mořské obludy

pondělí 20. února 2012

"Blesk není mediální odpad", aneb tak pravil Šafr

V prvním dni letního semestru k nám na přednášku zavítal bývalý šéfredaktor Reflexu a současný šéfredaktor Blesku Pavel Šafr. Hned na úvod nám řekl, že nekonfliktní lidi bez názoru a bez nepřátel nikdy ničeho nedokážou. Jak nám během prvních pár minut došlo, opravdu se tímto pravidlem řídí. Je sebevědomý, věří si, jde si tvrdě za svým cílem a to spousta lidí nemá ráda.

V kontroverzní osobnosti pana Šafra je něco, co vás přiměje buďto ho svým způsobem obdivovat, nebo se stavět vůči němu do opozice.

Na naší přednášce jsem byl zřejmě jeden z mála těch, kdo patří do té první skupiny. Pavlu Šafrovi je vytýkána bulvarizace médií a nejspíš na tom i něco bude, ale zvedl čtenost Reflexu o 10 tisíc výtisků týdně. Udělal z něj výrazný časopis s názorem a originálním pohledem na společnost.

Novou tvář chce dát i Blesku. Zavedl prý přísnou politiku "zákazu výmyslů" a mnoho redaktorů již za psaní lží přísně potrestal. Snaží se z nejčtenějšího českého deníku udělat bulvár ve stylu Bild nebo Daily Mirror, nebo The Sun, více zaměřený na politiku a události než na celebrity. 

Na závěr jsme si také popovídali o tom, jak je společnost (nejen ta česká) svým způsobem pokrytecká, neboť všichni říkají,  že bulvár nečtou a přitom mají dokonalý přehled o všech skandálech celebrit. O tomhle už jsem přemýšlel dřív.


Přednáška pana Šafra každopádně byla zajímavá, protože mi přinesla nový náhled na bulvarizaci médií a díky osobitosti přednášejícího si z ní nejspíš i hodně zapamatuji.

YouTube fenomén 10 hodin

V pátek večer jsme dohráli Scrabble, ale nechtěli se nám začínat Wormsíci, tak jsme hledali na YouTube vtipná videa. Náhodou jsme narazili na celou řadu desetihodinových videí s pochybným smyslem existence - ale svůj účel to splnilo, protože nás to pobavilo.

Sice by mě zajímalo, jestli se někdo skutečně vydrží 10 hodin dívat na to, jak Legolas volá, že "they're taking the hobbits to Isengard!" a jak Glum odpovídá: "What did you say?" No ale je to k popukání a příšerně vlezlé - přísahám, že mi o té vlezlé melodii i zdálo! A nechtěl bych vidět, jak dopadne člověk, který by to 10hodinové utrpení podstoupil od začátku do konce.

Kromě humorného prznění Pána prstenů tvůrcům těchto videí není svatý ani Občan Kane, jenž 10 hodin ze všech sil tleská své manželce.

Jo a pokud si chcete vyzkoušet, jak v roce 3000 bude působit hypnožába (z Futuramy, pro neznalce), můžete vyzkoušet 10 hodin sledovat tohle.

No je to všechno ujetý, ale pevně doufám, že se nikdy v životě nebudu nudit tolik, abych fakt něco z toho sledoval 10 hodin. Nebo abych podobné video vyráběl.


neděle 19. února 2012

Star Wars ve 3D

Jakožto správný geek miluju Star Wars a často si říkám, že bych radši žil v galaxii daleko, předaleko odtud, než v té naší. Proto jsem si nemohl nechat ujít Epizodu I ve 3D.

Jedná se zřejmě o nejdětinštější a nejbarevnější díl, ale děj Skryté hrozby plyne svižně a až na pár trapných vtípků určených dětem a na příšernou postavu Jar Jara Binkse jde o poměrně dobrou zábavu. Příběh má hlavu a patu, excelentní hudbu Johna Williamse a úchvatné záběry na exotické planety a bytosti.

Ve 3D mě právě nejvíc nadchla vizuální stránka: nádherné exteriéry planety Naboo, vesmírné bitvy, závody kluzáků, stříbřité mrakodrapy Coruscantu a závěrečný souboj u tavící pece. Jako bych to všechno prožíval ještě živěji než předtím. Ačkoliv místy je poznat, že film nebyl natáčen pro 3D a že to je dodělané zpětně, protože třetí dimenze je jaksi plochá, trochu jako leporelo.

Musím přiznat, že první epizodu Star Wars jsem v kině nikdy předtím neviděl, takže i tohle pro mě byl zážitek.

Těm, kteří ještě váhají, doporučuji oprášit světelné meče, nasadit 3D brýle a vyrazit. A s těmi, kdo Epizodu I nemají rádi, se snad uvidím v kině na Klonech útočí - příběh nejtragičtější lásky celé galaxie snad mají rádi všichni, ne?

sobota 18. února 2012

Na cestě

Ve středu 15. února jsme s kámošem P. jeli z Prahy domů. Samozřejmě zrovna zuřila nejhorší sněhová vánice a kalamita za sto let, takže dé jednička jako obvykle stála.

"No nic. Asi sjedeme z dálnice," pokrčil rameny P., když jsme v McDonaldovi u dálnice uspořádali válečnou poradu. "Aspoň bude dobrodružství."

Setmělo se, všude byl sníh a na klikatících se silničkách jsme jeli sami. Rozsněžilo se a dálková světla ozařovala jen uzounký pruh cesty před námi. Připadal jsem si tak odříznutý od světa - bylo to, jako by celý svět existoval jenom v našem autě. Jako když Han Solo a Chewbacca letěli Milléniem Falconem z trosek Alderaanu do hyperprostoru. 

Bílé sněhové poryvy se natahovaly přes silnici a kolem nás jako hávy mozkomorů, které jsme samozřejmě vidět nemohli, protože jsme mudlové. 

No a tak jsme si pouštěli hudbu a zpívali jsme: California Dreaming, Just Walking in the Rain, Rapsodii v modrém i Čajkovského Piano Concerto no. 1.

A dobrodružství to skutečně bylo (i když nám cesta zabrala asi dvakrát tolik času než obvykle). 

pátek 17. února 2012

Mých top 5... ZNĚLEK FILMOVÝCH STUDIÍ

Znáte to: pohodlně se uvelebíte v měkkém křesle v kině nebo doma. Trailery a upoutávky už skončily, všude je tma, plátno je černé a najednou se objeví to důvěrně známé logo, doprovázené chytlavou melodií, řevem lva či famfárou. Nic si tak nespojujeme s filmy, jako právě znělky filmových studií. Některé z nich jsou nové, jiné už půl století stejné, pouze upravené.

5. Dreamworks - dlouho jsem se rozmýšlel mezi tímto logem a logem Warner Bros. Jenže Warneři to v skoro v každém filmu mění, takže jsem se nakonec rozhodl pro panáčka na měsíci, který rybaří za jemného drnkání kytary (?).

4. Walt Disney - pro fanoušky Disneyho tvorby je krátký přelet nad říší pohádek jako listování v Bibli pro křesťany. Pohled začíná na hvězdu z Pinocchia, poté vidíme rozsáhlé lesy ze Sněhurky, světýlka městečka z Lady a Tramp, vlak (z Polárního expresu?) a samozřejmě královský zámek nad jezerem (které má mimochodem tvar hlavy Mickey Mouse).

3. Metro Goldwyn Mayer - dnes už legendární záběr na lva Lea (v historii MGM vystřídalo lvů několik), kterak několikrát zařve v kruhu tvořeném cívkami filmu a heslem "Ars Gratia Artis" - Umění pro umění, si odnáší medaili stejně bronzovou jako je lví hříva!

2. Columbia Pictures - nejprve prudký záblesk světla. Poté zjistíme, že to je pochodeň krásné dámy v antické tóze. Důstojná paní Columbia stojí na podstavci a za ní po nebi plují krásná bouřková oblaka. A ta hudba! 
1. 20th Century Fox - tramtarááá, ratatatatatramtarááá, tramtarará! První místo získává zřejmě nejslavnější filmová famfára. Když ji slyším, musím myslet na všechny filmy, které jsem po ní spatřil (hlavně tedy na Star Wars). Reflektory ozářené art-deco logo proti soumračné hollywoodské obloze je spolu se lvem MGM a paní Columbií nejstarší. Ve filmech se objevovalo už ve 30. letech (i když s trochu jinou hudbou a bylo taky kratší). Jednoznačný vítěz! V současné verzi je v dálce vidět slavný Hollywoodský nápis a v některých filmech se upravuje pro dodání atmosféry.

Teď mě nejspíš budou nenávidět fanoušci Universal Studios, ale jejich nové logo mě z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu irituje - možná tou bodavou melodií a logo Paramountu se mi víc líbilo v minulosti než to současné.

čtvrtek 16. února 2012

Hermiona coby "Kráska" v novém filmu?

Na IMDb a ČSFD jsem se dočetl o připravovaném projektu režiséra Guillerma del Tora. Ten od studia Warner Bros dostal zelenou ke zpracování tradiční francouzské pohádky Kráska a Zvíře. A v roli krásky nejspíš uvidíme Emmu Watson, která zatím zkrášlovala filmové plátno především jako Hermiona z filmů o Harry Potterovi.

Guillermo del Toro už mě zaujal fantaskním Faunovým labyrintem a celkem se těším, jak si poradí s klasickou pohádkou. Verzí Krásky a Zvířete už totiž existuje několik, z nich nejlepší je zřejmě ta francouzská ze 40. let a nejznámější ta od Disneyho. A motiv lásky mezi takto rozdílnými bytostmi v podstatě zpracoval už King Kong ve 30. letech, který dokonce končí slovy: "To Kráska zabila Zvíře." Nebo Netvor z Černé laguny z let padesátých.

No a krásná Emma Watson coby Kráska - to bude zážitek! Upřímně mě celkem zajímá, jestli se s touto rolí vypasuje stejně dobře jako s Hermionou, protože až na menší role v nezávislých filmech jsme zatím neměli moc příležitostí vidět ji hrát něco jiného.

Moje současná posedlost: RITA HAYWORTH

Zrcadlo ty kouzelné, rci, kdo krásnější jest mne! Když jsem poprvé viděl film Slaměný vdovec s Marilyn Monroe - určitě všichni znáte tu scénu s bílými šaty nad vývodem z metra - myslel jsem si, že na stříbrném plátně se nikdy neobjevila krásnější a roztomilejší žena. Dokud jsem nespatřil film Gilda, v němž temnou femme fatale hraje Rita Hayworth (1918-1987).
Toto krátké video zachycuje její elegantní a přitom neskutečné krásné entreé (mohli jsme jej vidět i v Shawshank Redemption, kde Morgan Freeman poznamená: "Miluju, co dělá s těmi vlasy!").


V noirové Gildě pak Rita nadává, hraje smutnou baladu na kytaru, zpívá, tančí svůdný tanec a nakonec předvádí striptýz s černou rukavičkou (viz fotografie dole). Zvláštní je, že její samotná přítomnost je mnohem víc sexy než rty špulící Angelina Jolie či jiné současné sexsymboly. 



Během druhé světové války si američtí letci kreslili její tvář na letadla, obyčejní vojáci si zase z časopisů vystřihovali její fotky a lepili si je do skříněk. A divíte se jim?

Rita Hayworth byla prostě nádherná žena, nejspíš nejkrásnější, která se kdy objevila na filmovém plátně. Dokázal bych se na její záběry a fotografie dívat celé hodiny (a občas to dělám). O to víc je mi pak líto, když si uvědomím, že Gilda nebyla jen její životní role, ale také jakoby předpovídala Ritin smutný osud (byla pětkrát nešťastně vdaná a nakonec se u ní projevila Alzheimerova nemoc).

Na filmech je ovšem pěkné, že zachycuje herce v jejich nejlepších a nejkrásnějších chvílích, a tak si Ritu Hayworth budeme pamatovat: jako bohyni.

středa 15. února 2012

In Time: dobrý film se špatnou myšlenkou

Jedno mrazivé sobotní odpoledne jsem si řekl, že je zase na čase pustit si nějaký nový film. Podle traileru a hodnocení na ČSFD jsem si zvolil sci-fi In Time (Vyměřený čas). Přináším exkluzivní recenzi.

Hrají: Justin Timberlake (na to, jak příšerně zpíval, umí hrát celkem dobře), Amanda Seyfried (bloncka z Mamma Mia), Alex Pettyfer (hezounek z "Jsem číslo čtyři"), Cilian Murphy (zloch z Inception) a ve vedlejší roli se mihli i Olivia Wilde (kráska z Dr. House) a Johnny Galecki (Leonard z Big Bang Theory). 

In Time se odehrává v neurčitě vzdálené budoucnosti, kde všichni stále vypadají na pětadvacet. Cenou za krásu a věčné mládí však je čas. Čas se využívá jako platidlo - koupíte si oběd? Tak vysolte 30 minut. Chcete lístek na bus? Dvě hodiny. Naopak se taky dá vydělat, takže ti úspěšní mohou žít tisíce let, zatímco chudáci umřou v šestadvaceti, protože jim čas vyprší.

Je to skutečně originální nápad a tvůrci si moc vyhráli s vykreslením světa a jeho rozdílů. Chudí žijí ze dne na den (doslova) mezi anonymními industriálními budovami, nesmrtelní boháči v luxusních vilách či prosklených mrakodrapech. Chudí neustále spěchají, protože jim nezbývá moc času, zatímco bohatí mají celou věčnost. 

Justinu Timberlakeovi znuděný boháč věnuje 116 let svého života a spáchá sebevraždu. Správce času Cilian Murphy (obdoba policisty) se však domnívá, že je boháčovi ukradl, a tak začíná pronásledování. Justin Timberlake se setkává s Amandou Seyfried, dcerou bohatého průmyslníka, zamilují se do sebe a společně začnou bojovat proti "nespravedlnosti". A tady veškerá pozitiva filmu končí.


V budoucnosti bude mít každý hodiny,
které mu odměřují zbývající čas.

Vím, že Hollywood je zřejmě nejlevicovější místo v USA, ale děj filmu v podstatě hlásá komunistickou myšlenku, že bez ohledu na píli a na to, jak se lidi ke svému tělu chovali, mají mít všichni stejně dlouhý život. Proto jsem rozhodně neschvaloval, když futuristický Robin Hood a Lady Mariane začali vykrádat časové banky a rozhazovat roky mezi "chudý lid".

Kamera, hudba (připomínající tikot hodin) i na pohled krásné a mladé osazenstvo stojí za zhlédnutí, ale až si film pustíte, pokuste se nevnímat děj. 

úterý 14. února 2012

Vrací se mi důvěra v hudební průmysl

Po letošním udílení cen Grammy se mi zase vrací důvěra v hudební průmysl.

Rihanna, Katy Perry, Eminem, Jay-Z ani 50 Cent mezi hlavními oceněnými? Že to ale trvalo! Téměř 20 let trvající krize hudby se snad chýlí ke konci. Ocenění Adele, Foo Fighters a posmrtně (opět) i Amy Winehouse je rozhodně několik mílových kroků kupředu.

A s novým talentem jako je retro kráska Lana Del Rey (vypadá trochu jako Nancy Sinatra) se snad zase blýská na lepší časy.


Ony jsou vlastně Adele, Lana i zesnulá Amy ztělesněním hudby, která již vymizela. Hudby, jejíž texty mají hlavu a patu a hezkou melodii. Takovéto muziky bych si přál do nového roku víc.

Bože, mám slzy v očích, v to jsem už vážně nedoufal!


No nic, jdu si pustit California Dreamin' od Mamas and Papas...

pondělí 13. února 2012

KOMIKS: Archieho retro kouzlo

V České republice jsou bohužel Archieho komiksy celkem neznámé. Já na nich mám rád vtip, hravost, krásné kresby a zachycení jedinečné atmosféry všedního amerického života na konci 40. a během 50. let.

Betty hraje americký fotbal proti Veronice
Veronica, Betty a Archie v 50. letech
Archie začal původně vycházet po druhé světové válce každý den v novinách jako komiksový strip. Ve třech a čtyřech okýnkách čtenáře dokázal zaujmout svěží jiskrou, střetem generací a laskavým humorem. V padesátých letech pak dostal zrzavý teenager své vlastní komiksy.

Veronica vysvětluje, proč na podzim ráda nosí sukně...
Sešity s příhodami nemehla Archieho, krásné a bohaté Veronicy (ta černovlasá), roztomilé a chytré Betty(ta blondýna), jedlíka Jugheada, zlomyslného Reggieho a dalších postav vychází dodnes.

Ve 21. století samozřejmě mají všechny postavy v kapse iPhone a conversky na nohách a ochraňují životní prostředí. Mně se nejvíc líbí právě ty staré díly, kde Archie vlastní pojízdný vrak z 20. let, popíjí s přáteli mléčné koktejly, hraje americký fotbal, poslouchá gramofonové desky nebo jukebox, Betty a Veronica nosí slušivé šaty a největší Archieho starost je, zda má na ples pozvat Betty, nebo Veronicu.
V rytmu swingu!

A největší záhada, kterou tvůrci neobajsnili ani po 80 letech publikování nových a nových příhod: jak to, že na takového pihatého zrzka všechny holky letí jako můry na světlo?


Pokud si chcete Archieho veselá dobrodružství přečíst u nás, doporučuji objednat z Amazon.com. Česká komiksová nakladatelství neuvažují ani o vydání žádného z mnoha výběrů toho "the best". Nejspíš proto, že Archieho humor často stojí na slovních hříčkách, které dávají smysl v angličtině, ale nejdou přeložit do češtiny.

I když je Archie bláznivě zamilovaný do Veronicy,
Betty se na svého miláčka nedokáže hněvat dlouho.


neděle 12. února 2012

Chytlavý brak: Stopy hrůzy

Dočetl jsem Jih proti severu od Margaret Mitchellové (teďka jsem díky tomu dostal chuť zotročit pár černochů a založit si plantáž) a abych to s tou intelektuální četbou nepřeháněl, otevřel jsem zase jednu z mnoha Stop hrůzy. 

Je to samozřejmě příšerný brak (na obálce je pod názvem Mlčení noci podtitul: Veselé Vánoce - zemřeš!), ale člověka to dokáže neuvěřitelně chytnout a autor R. L. Stine (který se podle wikipedie zřejmě živí tím, že chrlí takovýchto braků ročně několik již od roku 1986 a už jich prodal přes 400 milionů) umí skvěle navodit atmosféru, takže člověka nutí otáčet stránky dál a dál a zjistit, jak to vlastně bylo.


Navíc do poslední chvíle nikdy nevím, kdo je vrah! 


A po vizuální stránce Stopy hrůzy taky nevypadají špatně - obálky vypadají jako u pulpových románů z 50. let (i když se zpravidla odehrávají v 80. a 90. letech).

Doma se mi podařilo nashromáždit slušnou sbírku Stop hrůzy (celkem jich u nás tuším vyšlo 108) a jednou bych chtěl taky napsat podobnou slátaninu, co se tak dobře čte. Člověk si říká, že to asi nebude kdovíjak složité, ale napsat napínavý brak je stejně jako napsat vtipný scénář mnohem těžší, než se zdá.

Nejhorší je naplánovat si dopředu, kdo je vrah, kdo má jenom vypadat hodně podezřele a odlákávat od něj pozornost a taky vkládat mezi dialogy věci, ke kterým se bude potřeba nakonec vrátit.

Tak mi držte palce, ať to nedopadne jako 99 % mých ostatních projektů - tedy nikdy nedokončeno v mém počítači.

sobota 11. února 2012

Míšina a Karinčina oslava

Vzhledem k tomu, že jsem velice oblíbeným společníkem, pozvánky na všelijaké oslavy, párty, plesy a podobně se mi jen hrnou a často se mi kvůli nim do schránky nevejde ani lístek, že mám na poště balík. Z řady pozvánek jsem si naposledy vybral oslavu Míšiných a Karinčiných osmnáctin.

Abyste věděli, Míša a Karinka jsou moc fajn holky, dokonce s námi jeden čas hrály americký fotbal a to už lidi sblíží. V pozvánce bylo, že se oslava koná na hřišti baseballového týmu a to mě zpočátku odrazovalo - nechtěl jsem v současných mrazech popíjet ledové pití na potemnělém hřišti. Ale když mě ostatní pozvaní ujistili, že se to nebude odehrávat přímo na hřišti, nýbrž v jakési chatce u hřiště, řekl jsem si "tak proč ne" a slíbil jsem hostitelkám, že přijdu.

I navzdory krutému mrazu se nás sešlo kolem patnácti, podávány byly míchané nápoje, kuřecí sendviče s avokádem i "veselé chlebíčky" namazané máslem s trávou. Vyzkoušel jsem si dokonce i práci barmana a vymyslel jsem supr drink. Přikládám návod k přípravě:

"MARILYN MONROE"
Čtvrtinu skleničky naplníme Cointreau
Podle oka přidáme šťávu z limetky
Dolijeme Coca-Colou 
Podáváme s ledem nebo ozdobným plátkem limetky.



Hostitelka Karinka

A vzhledem k tomu, že Karin namixovala dobrý hudební výběr hitů 40. léta až současnost, mohli jsme se zahřát tancem. Nevím čím to je, ale vždycky když vypiju trošku alkoholu, tančím jako Fred Astaire. Takže jsem se skvěle bavil (a ostatní nejspíš taky). Přikládám několik fotek pro dokreslení atmosféry.
Hostitelka Míša

Mých top 5... CEREÁLIÍ

V dnešní době je všechno o grafech, žebříčcích a seznamech. Proto mě napadlo, že sem čas od času vložím nějaký absurdní žebříček věcí, co mám (nebo naopak nemám) rád. A začínáme ve velkém stylu...

Mých top 5 SNÍDAŇOVÝCH CEREÁLIÍ (protože s nimi začíná můj den a snídaně je nejdůležitější jídlo dne):


5. Froot Loops - bohužel už téměř nejsou k sehnání, ale jakmile se někdy dostanu do zahraničí, nakoupím si jich obrovské zásoby. Když chroustám tahle různobarevná kolečka s umělou chutí ovoce, připadám si jako Američan.

4. Nesquik - králíček Nesquik se umístil až za pejskem Chocapicem, protože kuličky nejsou uprostřed tolik čokoládové.

3. Chocapic - křupavé lupínky jsou rovnoměrně čokoládové na všech místech a proto si zaslouží bronzovou medaili!

2. Lion - mám je hrozně rád, ale snažím se jim vyhýbat, protože jsou hrozně sladké, kalorické a návykové. Karamelové, čokoládové a vanilkovo-skořicové kousky v mléce... Hmmm, s nimi jsem připraven na všechno - krásné druhé místo.

1. Fitness - tramtararáá! Moje ideální snídaňová kombinace: dobré a zdravé cereálie Fitness. V létě si k nim ještě dávám nějaké ovoce, teď v zimě moc možností nemám, ale samotné s mlékem jsou taky moc dobré. A když je jím, mám dobrý pocit, že dělám něco pro svou štíhlou linii!